Jdi na obsah Jdi na menu

České evangelické kulturní osobnosti

V poměrně obsáhlé, i když v řadě ohledů jen povšechné studii nastiňuje Putna intelektuální tvář českého protestantismu v první polovině 20. století. Výrazný podíl na ní měli historikové, a to mimo jiné potvrzuje mé podezření, že by rád psal jen o literátech, že však by v takovém případě při omezení na dané období neměl přílíš o čem psát. Takže exkluzivní autoritou literatury v daném evangelickém kontextu jsou samozřejmě Jan Karafiát a jeho Broučci. Evangelické kostelní myši jsou šedivější než katolické, v tom má Putna recht. Jen bych si odpustil úvahy o Karafiátově slávě - otázkou spíše je, nakolik byl Karafiát duchovní autoritou.

"Situace českého protestantismu v české společnosti pozdního 19. a celého 20. století je paradoxní. Na jedné straně v době obrození tři protestantští intelektuálové, kteří byli protagonisty národního obrození, totiž Kollár, Šafařík a zvláště Palacký - první dva slovenského původu a tudíž bez vztahu k českému státnímu právu, třetí slovenského vychování - dokázali proměnit dějinné sebevnímání české společnosti od (post)barokního vlastenectví katolické a státoprávnické svatováclavské tradice k identifikaci s husitstvím a bratrstvím. (...) Na druhé straně umělečtí či publicističtí oslavovatelé české reformace zůstávají formálně katolíky a náboženský motiv hraje v těchto oslavách podružnou roli. Protestantské církve tvoří uprostřed moderního českého národa relativně malou menšinu - komunitu, jejíž kulturní aktivita se omezuje na ryze vnitrocírkevní publikace typu modlitebních knih, zpěvníků a dalších lidovýchovných žánrů.(...) Český protestantismus do roku 1918 má jen jedinou výraznou kulturní osobnost, která vstoupila v širší národní známost, Jana Karafiáta (1846-1929). A i Karafiátova sláva je relativní: Jednak sláva dětské knihy Broučci (od 1876) přišla až relativně pozdě (teprve roku 1903 Karafiát prozradil, že je autorem této knihy), jednak Broučci jsou jen odštěpkem z Karafiátova celoživotního snažení o obnovu českého protestantismu a potažmo českého národa principy přísné zbožnosti v duchu kalvinistické ortodoxie (...), a jednak Karafiátovy reformní snahy, jakož i jeho Reformované listy, směřují vlastně naopak „zpátky do ghetta" (...)."

V další části si Putna klade otázku chudoby vlastního kulturního či speciálně literárního zájmu českého protestantismu. Ne proto, aby předmět svého zájmu haněl, ale spíš aby vyjádřil, že má český protestantismus svou naději na sebepochopení.

"Proč tato chudoba? Evangelické společenství nebylo v čase první republiky tak malé, natož tak nekulturní, aby ze sebe nemohlo vydat četnější a/nebo výraznější literární osobnosti (význam J. B. Čapka i Samuela Vernera tkví jinde než v jejich původní tvorbě). Avšak zdá se, že na stupnici hodnot, které toto společenství vyznávalo, nestála literární a vůbec umělecká tvořivost příliš vysoko. Zřetelné důvody jsou dva.
Prvním důvodem je tradiční skepse reformačních komunit vůči novému slovu, zvláště pak slovu „vymyšlenému“, „jen“ básnickému, kdyžtě jsou komunity natolik soustředěny kolem hojného pokladu slova starého, totiž Bible. Práce a studie teologické, historické, apologetické, výchovné jsou žádoucí, neboť jsou obranou a výkladem „starého slova“. Ale „literatura pro literaturu“ jeví se stále jako cosi okrajového, ne‑li podezřelého.
Druhým důvodem je naopak menší přehrada mezi protestanty a moderním světem, než jaká stojí mezi katolíky a moderním světem. Protestantismus se ve svém (zvláště kalvínském) přitakání modernímu světu, civilizaci, industrializaci, vědě a demokracii necítí ve světě tak izolovaně, tak protiproudně, aby měl potřebu vymezovat se vůči němu i vytvářením specifické literatury, hájící „zcela jiné“ hodnoty. A tak, jelikož zvláště čeští protestanti měli dobrý důvod pokládat Masarykovu republiku za svůj stát a sebe za přirozené podílníky hlavního proudu tehdejší kultury, neměli ani zvláštní motivaci vytvářet zvláštní „protestantskou kulturu“, zvláště pak ne „protestantskou literaturu“, po vzoru „kontrakultury“ integrálních katolíků."

Putna si na základě diskuse v Křesťanské revui ve 30. letech minulého století bere za svědky literárního historika J.B. Čapka (jednoho z nejkulturnějších českých protestantů své doby) a teologa J.L. Hromádku, kritizující evangelický vztah ke kultuře, a také moralizujícího filosofa E. Rádla. Druhá polovina 20. století se v řadě ohledů změnila - ne že by vznikla "protestantská kultura", ale spíš se obohatila protestantská kulturnost (mj. obecně "profláknutými" jmény), nicméně nezůstává vliv dřívějších časů? Na druhé straně se žádný evangelický Deml, Zahradníček nebo Durych nezjevil - ovšem na katolické straně je zase dost důvodů k rozpačité nostalgii, což je samozřejmě škoda.

Jiří Hoblík

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář