Jdi na obsah Jdi na menu

Film "Křížová cesta"

21. 1. 2015

 

Syrový, německy strohý a pečlivě propracovaný, a zároveň hluboký a otřásající příběh čtrnáctileté dívenky Marie (jak jinak by se mohla jmenovat...), náležející spolu s celou rodinou k sektářské odnoži Římskokatolické církve. Naráží se přitom na tradicionalistické Kněžské bratrstvo svatého Pia X., ačkoliv i vzhledem k němu působí Mariina rodina poněkud extrémně. Režisér Dietrich Brüggemann měl přitom spolu se svou sestrou Annou, spoluautorkou scénáře, osobní zkušenost s bratrstvem, kam je několikrát v Řezně přivedl jejich otec, zklamaný z liturgie reformované po Druhém vatikánském koncilu.

O křížové cestě sice ve filmu nepadne výslovná zmínka, avšak název „Křížová cesta“ (Kreuzweg, 2014) nejen koresponduje s fázováním filmu na čtrnáct „zastavení“, ale přímo se snahou hlavní protagonistky se identifikovat s cestou sebeobětování. Jednotlivá filmová zastavení tak či onak korespondují s tradičními, i když třeba jde o cestu autem nebo o okamžik biřmování, který je zlomový – ale jinak zlomový, než jak si to žádá tradice této katolické svátosti. Závěr je syrově pointovaný, jeho překvapivost nás už nezaskočí, to spíš nás může zaskočit jistý moment záhadnosti.

Film divákovi brání se identifikovat s někým z rodiny přímo, ale těžko se ubránit potřebě vlídně vnímat plachou Marii, která má sice podivně pojatý, alespoň však zarputile upřímný náboženský zájem, jehož se stává dobrovolně obětí. Anebo i obětí faráře a vlastní matky? Matka chce držet opratě jejího života pevně v rukou (ale například v scéně, v níž drží pevně v rukou volant, působí přehnaně), ale tím svou dceru traumatizuje. A kdyby jen to, Marie se nachází hned mezi dvěma mlýnskými kameny, protože z druhé strany na její duši tlačí kněz, velmi silná a striktní osobnost, s níž se setkáváme hned na prvním „zastavení“, v níž vede čtrnáctiminutový monolog. Ale Marie se přitom nejen nechá farářem vést, nýbrž sama si jde za svým, na mladou dívenku nezvykle důsledně.

Každé zastavení si žádá zvláštní pozornost a zvláštní úvahu. Hlavně bychom ale neměli ztratit ze zřetele, co všechny scény spojuje, a to je v neposlední řadě motiv sebeoběti. I díky němu je patrné, jak ve filmu zaznívají dobře známé křesťanské zásady. Ty se přeci mají uplatňovat v praxi! Ale zatímco mnoho křesťanů žije bezstarostně v rozporech teorie a praxe, tady nacházíme aplikace dosti podivně posazené. Setkáme se s řadou základních životních otázek, avšak zasazených do podivného duchovního světa.

Marie je mimo jiné postupně konfrontována s různými postoji k náboženství, které ale nijak neproblematizují současný způsob života (jako by jej režisér ani problematizovat nechtěl, ale právě to je na něm problematické: rozvíjení problému v jakoby neproblematickém světě). Zato v prostředí, v němž Marie je domovem, se na něm problematizuje všechno možné, takže Mariina matka zakazuje i soul a gospel, o nichž vůbec nic neví. I Marie sama si troufá leccos odmítnout, aniž by měla ještě na to, odmítnutí pořádně zdůvodnit. Snaží se poslouchat matku i kněze, a přitom restrikce jí jsou paradoxní oporou v její snaze o odevzdanost Bohu.

Mariin duchovní svět, jehož ona je spolutvůrkyní i obětí, a v tom je její jedinečnost, je konfrontován s jinými duchovními světy a postoji, ale to spíš v náznacích. Nepřichází žádné větší dilema ze strany alternativního postoje. Zazní i otázka tolerance vůči různým náboženským postojům – a ta otázka zůstává jednak otevřená a v pohledu na Marii docela obtížná.

Film není pro zastánce hloupých postojů, podle nichž zobrazuje katolicismus, křesťanství nebo snad náboženství vůbec. Ale ani není potvrzením vágního pohrdání sektáři, protože zachycuje propastné svízelnosti, v nichž se utápí život jednotlivce. Režisér Brüggemann jednou řekl: „Přál bych si, aby film působil jako jakýsi lakmusový papírek. Kdo se jím cítí být uražen ve víře, musí se ptát, není-li sám fundamentalistou.“ Fundamentalismus nenajdeme samozřejmě jen v sektářských uskupeních, ale také v tradičních náboženských formacích, anebo i v uskupeních nenáboženských. Proto tento lakmusový papírek nemůže působit pokaždé stejně.

Jiří Hoblík

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář