Jdi na obsah Jdi na menu

Ševčenkův kacíř Hus

2. 7. 2015

 

Ukrajinu považuji za nešťastnou zemi, s níž během posledních staletí zametalo tu Polsko, tu Rusko, tu Německo. Nesrovnatelně víc než posledně dvě jmenované mocnosti s Českem. Lze považovat za vzácnost, když k ní někdo má přejný vztah. Jak by se však mohla ze svých běd pozdvihnout bez přejných a zároveň velmi silných vztahů?

Češi mají s Ukrajinou co do činění třeba prostřednictvím ukrajinských dělníků, kteří u nás pracují. Mohou si ale také vzpomenout na Nikolu Šuhaje, a pak také na Podkarpatskou Rus jako na dočasnou součást Československa. Nedávno sice – v důsledku stále trvajícího rusko-ukrajinského konfliktu – ještě mnoha Čechy lomcovala představa Ukrajiny jako země plné nacistů, než přesměrovali svou pozornost na islám a přistěhovalectví. Co však přemáhat nenávistí? 

A přece při troše snahy si můžeme všimnout ještě jiných souvislostí. Jedna z nich se nabízí i díky letošnímu husovskému výročí a zosobňuje ji ukrajinský národní básník Taras Hryhorovič Ševčenko (1814–1861), který na podzim roku 1845 napsal poému Kacíř (Jeretyk).

Když Ševčenko v roce 1844 pobýval v Moskvě, setkal se tam s ukrajinským slavistou, historikem a etnografem Osypem Boďanským (1808–1876) a při té příležitosti se seznámil i s jeho překladem „Slovanských starožitností“ a „Slovanského národopisu“ slovenského spisovatele a slavisty, co do vzdělání evangelického teologa Pavla Josefa Šafaříka (1795–1861). Šafaříkovy knihy na něho zapůsobily myšlenkou všeslovanské jednoty, myšlenkou, jež zároveň herderovsky respektovala svébytnost každého národa. V reakci na to napsal Ševčenko svou poému, která je v kontextu jeho díla ojedinělá tím, že tematicky vychází zpoza hranic Ukrajiny. Rukopis nezapomněl pak poslat Šafaříkovi, který podle toho, co se vypravuje, při čtení básně plakal. S osobností Jana Husa se Ševčenko seznámil rovněž díky Boďanskému, který mu poskytl text disertace svého žáka, bulharsko-ruského historika Spiridona Nikolajeviče Palauzova (1818–1872) „Jan Hus a jeho následovníci“. V úsilí o poučenost se s tím ale nespokojil a přečetl vše, co sehnal o husitech a době předhusitské, a vyptával se také Čechů žijících v Kyjevě na nejrůznější podrobnosti o jejich vlasti. Jakýchkoli pochybení se však nevyvaroval.

Ve své básni, která je z velké části psána ševčenkovským neboli kolomyjkovým veršem (spočívá ve střídání osmi a šestislabičného trocheje), se Ševčenko zaměřil na tři základní momenty – na Husovo kázání, soud a upálení. Na začátku Hus ve své modlitbě vyjadřuje bolest nad zneužíváním a znevažováním božího slova, nad kupčením s odpustky i nad útiskem lidu v božím jménu:

 

Lupiči a lidojedi

pravdu potlačili,

pohaněli tvoji slávu,

vůli zhanobili.

Země lká jak matka v poutech

pro své děti bědné.

Kdo ji z pout těch osvobodí,

kdo svůj hlas tu zvedne

za evangelium pravdy,

za lid utlačený?

Nikdo není! Bože! Bože!

Nebude a není?

Bude, Přijde doba trestu

hněvné boží tváře.

 

(…)

 

K tobě, ó Pane, modlím se,

dopřej nám milost a spasení!

Poraň můj jazyk za hanu,

vyhoj však světa zlá zranění!

Nedej Bože, tupit

od těch lstivých lidí

svoji věčnou slávu

ni nás, prosté lidi! ... -

I zaplakal Hus při modlitbě;

těžce plakal... Lid byl tich

a jen se divil: co to činí?

Na koho svou ruku zdvih'?

 

(T. Ševčenko, Bylo kdysi v Ukrajině. Praha, 1946, s. 68n. 71)

 

Poté Jan Hus prosí Boha o sílu, aby se těmto neřádům mohl postavit. V dalším obrazu propuká panika ve Vatikánu, kde se doslechli o Husovi a rozhodli se svolat kostnický koncil a Husa tam předvolat. I když se Pražané obávají o jeho život, Hus je odhodlán pravdu obhajovat.

Následující líčení soudu klade do kontrastu Husa a neřestné kněze, kteří na soudu triumfují.

 

Jako cedr z Libanonu

před nimi Hus v poutech stál!

Nečestné to shromáždění

orlím zrakem přelétal.

Zachvěli se, všichni zbledli

mlčky na něj zírali.

Zda jste mne se pro okovy,

nebo pro při pozvali?“

Zmlkni, zmlkni, Čechu smělý...“

koncil dravců krutě řval,

jako zmije zasyčeli.

Hus však pevně, pevně stál.

Ejhle kacíř! Ejhle kacíř!“

 

(...)

 

Rozvratník jsi! Jedním slovem,

bohem, lidmi proklatý..."

Pohlédl Hus na papeže

a pak vyšel z palaty!...

Poražen jest! Poražen jest!“

Jak by psi se vztekali -

Autodafé! Autodafé!“ -

hromadně když zařvali.

 

(T. Ševčenko. Bylo kdysi v Ukrajině, Praha, 1946, str. 68-69)

 

Ve třetím kroku se dramaticky líčí Husovo upálení.

 

Hlaholily všechny zvony,

vyšel zástup katů,

vedl Husa spoutaného

trpět na Golgatu.

Nezachvěl se před hranicí,

tiše na ní stanul,

pokorně se modlil k bohu,

dřív než oheň vzplanul.

Ó můj Pane milosrdný,

co jsem spáchal zlého,

že mě tvoji lidé krutě

soudí ubohého?

Dobří lidé! Modlete se!

Mír je v božím slově.“

 

(...)

 

Svatého teď

mračno dýmu stíní.

Odpusť jim, ó, Hospodine,

nevědí co činí!...“

Více nebylo už slyšet

v tuto smrti chvíli!

Jako psi se kolem ohně

mniši postavili.

Báli se, by nevylezl

jako zmije z žáru,

nepřissál se na korunu,

nebo na tiaru.

 

(T. Ševčenko, Bylo kdysi v Ukrajině, Plamen 6. Praha, 1946, s. 74-77)

 

Nakonec se soudcové radují a zpívají, netušíce, že pravdu nelze umlčet a že se již shromažďují Táborité pod Žižkovým vedením.

Buditelská poezie obecně mi působí rozpaky. Svým patosem i jako hlas odtažitých časů

Nelze přehlédnout , jak Hus Ševčenkovi asocioval Krista a jeho ukřižování. Sám Hus mu bezpochyby imponoval. A zřejmě mu tak byl i povzbuzením v jeho touze po nápravě ukrajinských poměrů. Odkaz do historie se mu stal buditelskou oporou (V dobách Sovětského svazu byla ovšem báseň dezinterpretována jako výzva k revolučnímu boji a kritika carského Ruska a pravoslavné církve). Ne náhodou se tedy hledají též biografické analogie mezi Ševčenkem a Husem. I když Ševčenko nebyl upálen, nýbrž doplatil na desetileté vyhnanství...

Ševčenkův Kacíř byl několikrát přeložen do češtiny. Úvodní část „Poslání Šafaříkovi“ (Poslanije Šafarykovi) vyšla již roku 1863 v překladu Josefa Václava Friče. Protože však vyšla ve Spojených státech (časopis Zvony č. 6), zůstala v Čechách dlouho neznáma (přetiskla ji až roku 1939 Nová svoboda, a pak Sovětská literatura 1954, č. 2.). Poté vycházely alespoň úryvky básně, až v roce 1907 byla v Kyjevě vydána báseň celá pod názvem „Kacíř neb Jan Hus“, a to bilingvně, v časopise české menšiny Ruský Čech (č. 31). Přímo do Čech se ale tento překlad, který pořídil básník N. Žernosvský, opět nedostal. V Čechách vyšel Kacíř v roce 1914 v evangelickém časopise Kalich v překladu Františka Tichého, který báseň vydal s drobnými úpravami roku 1918 vlastním nákladem (nadto vyšlo ještě několik časopiseckých vydání). Poslední vydání Kacíře je z roku 2005 v překladu Zdenky Bergrové z roku 1965. Známější jsou ale překlady již zmíněného Františka Tichého a dále zde citovaného Jana Turečka-Jizerského (srv. T. Ševčenko, Bylo kdysi v Ukrajině, uspořádal Jan Tureček-Jizerský a Alex Vengřenivský, úvod Zdeněk Nejedlý, přeložili Marie Marčanová, Zdenka Niliusová a Jan Tureček-Jizerský, edice Plamen č. 6, Praha: Svoboda, 1946).

Nebudu zakrývat, že hlavním zdrojem k tomuto letmému nástinu se stala, jakkoli pro náš záměr nezcela vydatná, disertační práce „Srovnání českých překladů poemy Kacíř Tarase Ševčenka“, kterou v roce 2012 na Filosofické fakultě Karlovy university obhájila Nataliya Dukh. O českých překladech informuje článek mladé české ukrajinstiky Rity KindlerovéTaras Ševčenko v českých překladech“ v časopise Plav, který nedávno věnoval jedno číslo (č. 4, 2014) ukrajinské poezii. Je vcelku pozoruhodný kontrast mezi množstvím překladů a nepatrným zájmem, který se omezuje téměř jen na úzký okruh ukrajinistů, jejichž obor to nemá na Karlově universitě nijak snadné. Už jen dodejme, že sice není v mých možnostech se Ševčenkově básni věnovat badatelsky, přesto však považuji za užitečné alespoň vynést na světlo to, co stojí stranou zájmů. A to tím spíše, že si na ukrajinského národního buditele nejen v kontextu evangelických husovských oslav, ale vůbec v evangelickém prostředí sotva kdo vzpomene (o pomyšlení na pomoc Ukrajině ani nemluvě).

Jiří Hoblík

Dále:

Balvín, J., Hodnota Ševčenkovova kacíře a význam jeho česko-ukrajinského vydání v Praze, on-line Ukrajinská iniciativa, 20.10.2005.
Vágnerová, A., Ševčenko, Taras: Kacíř, iLiteratura.cz, 5.12.2005.

Vágnerová A., Kacíři byli dva - Jan Hus a Taras Ševčenko, on-line Neviditelný pes 25.11.2005.



 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář