Jak evangelíci velebili císaře pána
Mezi haldami prorežimních výplodů z různých dob, na něž se snášív knihovnách a na farách prach, se mi nechce pátrat. Dodnes si nesu v sobě marnost z pokusů o četbu předrevolučních Kostinických jisker. Ale když se mimoděk vynoří autentický doklad, který bez rozplkávání podává svědectví o jisté době, v tomto případě o době před vznikem Československa, proč ne?
Josef Baštecký
Králi králů!
(1830-1900)
Králi králů, s nebes výše
žehnej králi našemu;
ku blahu co jeho říše,
rádcem buď mu ke všemu.
Národy ať svornost víže,
svár ať síly nemaří:
Žehnej, žehnej, věčný Kníže,
žehnej králi - císaři!
Z této veršovánky se mi špatně nedělá. Do vysoké poezie má daleko, ale to je nyní také jedno. Říkám si - nechtěl snad básník vyprosit skrze požehnání císařpánovi také požehnání jeho říši, Rakousku-Uhersku, a tudíž i zemím Koruny české? Spojení trůnu a stolu Páně tím ale jistě dosáhnout ani nemohl. Alespoň lakonicky se zamysleme nad pošetilostí.
A jen se ještě zeptejme: Kdo jiný by císařem mohl být míněn než Frantík Procházka neboli Franz Josef II., který se narodil roku 1830...? Vládl sice až do roku 1916, nicméně básnička pochází z almanachu Orloj, vydaného roku 1902, takže se zřejmě ohlíží za uplynulým stoletím. Básník a překladatel Josef Baštecký (1844-1922) je zastoupen v Evangelickém zpěvníku 22 texty (mj. "Pojď k Spasiteli, pojď ještě dnes...").
Jiří Hoblík