Církevní selhání (1): Přizpůsobování
V moderní době církve zjišťují, že vývoj společnosti se rozchází s církevní skutečností. A protože se jim zdá, že jim ujíždí vlak, chtějí se přizpůsobovat civilizaci. Kněží žehnají motorkám nebo hrají na kytaru. Ale žehnání motorkám je posvěcování konzumu, zatímco hra na kytaru z kněze neudělá dobrého kněze, i když může něčemu dobrému posloužit. Aggiornamento jako požadavek 2. vatikánského koncilu sice pobídlo Římsko-katolickou církev, aby nebyla fosilií, ale také vytvořilo napětí mezi zachováváním tradice a její novou interpretací a z barokních kostelů neudělalo moderní stavby.
V českém evangelickém prostředí se zase už dávno traduje heslo: „Vyjít do světa“. Jakoby přiznání, že církev do světa nepatří, je vně a nezbývá, než aby o vstup do světa usilovala.
Do toho všeho zaznívají sentimentální nářky, jaké to bylo za starých časů. Připomíná se slavná historie ve srovnání s málo slavnou současností. Do starých časů patřilo ovšem také zneužívání duchovní moci ve značném rozsahu. Přesto lze vzít ohled k tomu, že křesťanství po staletí určovalo dějiny. Ale nyní se dostalo do jejich vleku. Zřejmě i v důsledku toho, že se po staletí duchovní moc přizpůsobovala moci světské, a to nejen na straně katolické, nýbrž i na straně evangelické.
Nářky nad tím, že nelze resuscitovat dávné poměry, nejsou na místě a k ničemu dobrému ani nevedou. Naopak je třeba využít čas, který je, a rozvíjet to, co je vlastní křesťanství, a nabízet to. Autoritativní prosazování bývá za určitých okolností účinnější než prosté nabízení, ale církevní autoritářství je zdiskreditováno. Proto nezbývá než nabízet a nabízení chápat jako dobrý přístup, ne jako východisko z nouze, které by pak mohlo východiskem do ještě větší bídy.
Přizpůsobování slouží někdy tomu, aby křesťané nepůsobili jako mimozemšťané, jenže zahánění trapnosti je pouze snahou o narovnávání dějinně vzniklých a často jen vnějších rozporů. Na druhé straně se nebe nemůže přizpůsobovat zemi. Boží království není z tohoto světa – a lidé se mají přizpůsobovat jemu, ne ono jim. (Tady pak vyvstává potíž: mají se lidé přizpůsobovat církvi?) A to znamená, že křesťané mají hledat to, co je všednímu zraku skryto – poklady ukryté v poli, a ty vynášet na světlo. Samozřejmě přitom nemusejí mluvit řečí středověku, Autoři Nového zákona přeci také psali běžnou řečtinou, a ne babylonštinou. Ale pokud se nebude rozvíjet to vlastní, zdnešňování jazyka moc nepomůže.
Jiří Hoblík
Komentáře
Přehled komentářů
Jsme lidé. Žijeme v přirozeném světě a každý z nás se mu svým způsobem přizpůsobuje (někdy musíme – zákony země, jindy můžeme – dobrovolné příspěvky, a měli bychom – abychom se v něm „neztratili“).
Osobně se snažím přistupovat ke všem lidem „stejně“ zodpovědně (ať si to zaslouží či ne), i když je to pak individuálně jinak (přizpůsobeně).
Tím, že budeme více sami sebou (nebudeme se až tolik přirozenému světu přizpůsobovat), budeme těmi „jinými“ i více přijímáni, než když si na „něco/někoho“ budeme hrát (jevit se jen jako přizpůsobiví).
My křesťané, kteří se máme co nejvíce přizpůsobovat našemu nadpřirozenému Pánu a máme-li poté „šířit“ do světa jeho Lásku, bychom tak měli činit způsobem „přizpůsobeným“ vnímání těch přijímajících (aniž bychom se podbízeli, ale jen přirozeně předávali přijaté dary).
Re: Přirozené přizpůsobování se
(Jiří Hoblík, 26. 7. 2014 1:02)
Jen letmo pár poznámek v vaší reakci, budou strohé, vzniklé v hluboké noci, tak je vezměte přívětivě.
V přirozeném světě nežijeme ani náhodou. Žijeme v civilizaci, která přirozený svět stále víc přemáhá ke škodě na přírodě i na člověku.
Co je to "být sami sebou"? Můžeme se snad změnit třeba v Rumburaka? Je samozřejmě potřeba autenicity, a na nikoho si nehrát, ale zkuste o tom přesvědčit někoho, kdo si na někoho hraje....
Nepřizpůsobovat se "tomuto věku" samozřejmě neznamená nevnímavost pro druhé, naopak, ale když narazíme na hluboký rozpor mezi kristovstvím a zájmy světa, tak se prostě musíme rozhodovat pro jedno nebo pro druhé. A dávat pozor, aby to k něčemu posloužilo.
Přešlapování křesťana před Diogenovým sudem
(Martin Danihelka, 7. 4. 2014 13:18)
Historické křesťanství se dostalo do pasti dogmatismu a neschopnosti transformovat se do post-dogmatické podoby (= neschopnosti umět existovat a rozvíjet se v relativistickém světě).
Jakýkoli dogmatismus, tím spíše náboženský, dnes spolehlivě odradí každého konzumenta čehokoli. Ti, kdo věří v jednu pravdu a v to, že oni ji sdílejí, jsou považováni za směšné a šílené posly ze středověkých časů. Potíž je v tom, že dogmatismus je dnes nejen politicky, ale také filosoficky neobhajitelný: dogmatismus znamená snahu o vytěsňování ponětí, že každá pravda má svůj kontext, svou genealogii, svá vymezení, své konflikty s jinými pravdami, svůj omezený jazyk, svůj stín a svou smrtelnost. Znamená neochotu otevřít Pravdu jakékoli podstatné ironizaci.
Křesťanství je ale obsahem a jazykem natolik spjaté s dogmatickým myšlením a vyjadřováním (zdomácnělým ve starověku a středověku), že jakékoli přesvědčivé převypravování jeho substance do relativistického světa se pravděpodobně nemůže podařit. Uvažuje se o změně strategií, o transformaci symbolů, ale tohle jsou stejně bezmocné reformy jako Dubčekův "socialismus s lidskou tváří": nezasahují ani neproblematizují základní danosti věcí...
Re: Přešlapování křesťana před Diogenovým sudem
(Jiří Hoblík, 7. 4. 2014 14:33)Díky za příspěvek, i když přímo nereaguje na 1. díl seriálu, nýbrž se hodí pro některý pozdější díl. Na druhé straně mám od jednoho doktoranda ETF slíbený článěk o dogmatismu - snad ho dodá, i když teď má trochu jiné, existenčně příjemné starosti.
Přirozené přizpůsobování se
(Milan Feranec, 24. 7. 2014 13:29)