Jdi na obsah Jdi na menu

Homilie o rozumné bohoslužbě (Ř 12,1–8)

28. 11. 2017

 

Pavel z Tarsu vybízí římské křesťany a jejich prostřednictvím i nás k jakési sebeoběti. K obětování sebe Bohu. To zní velmi závažně a vznešeně. Až na to, že si pod tím sotva něco dokážeme představit a uvádět to do praxe. To si ale popřípadě dokážeme omluvit, s tím, že Pavel mluví moc obecně a že to zas tak radikálně nemyslel, takže můžeme zase jít v klidu spát. Samozřejmě to Pavel z Tarsu myslel trochu jinak, něž jak to na první pohled vypadá – ale važně to opravdu myslel také.

 

Pavel římské křesťany napomíná. Doslova říká „Napomínám vás“. Ale nenapomíná tvrdě, protože se k tomu dovolává božího milosrdenství. Teprve pak mluví o oné sebeoběti. A přitom doslova říká, že adresáti listu mají za oběť přinášet „svá těla“. Český překlad to poněkud zastírá. Ale co český překlad zastírá ještě víc, je, že Pavel sebeoběť považuje za „rozumnou službu/bohoslužbu“, LOGIKÉ LATREIA. Ne tedy za bohoslužbu „pravou“, jak uvádí překlad. Pro to má řečtina hodně jiné slovo. První verš 12. kapitoly je plný bohoslužebného výraziva – a k tomu nabízí právě i několik brouků do hlavy. Proč mluvit o bohoslužbě jako rozumné? A co to je za bohoslužbu, při níž mají lidé obětovat svá těla? A co s dušemi? Co je to za podivné rozumy? Starý zákon zná zvířecí oběti anebo rostlinné oběti, rané židovství pak navíc k obětním darům počítalo plnění mravních předpisů. Jak ale obětovat vlastní tělo? Vlastní tělo – tato představa hodně modifikuje to, jak se tradičně oběť chápala. Bylo by nesmyslné Pavlovi podsouvat, že chtěl, aby se lidé chodili do chrámu, aby se tam nechali spálit. Chrám není přece krematorium.

 

Proč tedy Pavel o (sebe)oběti, o obětování vlastního těla vůbec mluví? Tělem nyní hlavně rozumějme způsob, jak je člověk přítomen ve světě. Takový člověk, člověk ve světě, má podle dalších veršů našeho čtení Bohu sloužit. Motiv oběti přitom není oslaben, není to jen jakási přibližná nezávazná metafora, nýbrž naopak tento motiv má posilovat to, co Pavel chce říci.

 

Proto musíme upozornit, že Pavel oběti připisuje tři přívlastky, tři přívlastky shodné: oběť má být živá, svatá a Bohu milá. Když přitom říká „živá oběť“, vylučuje to představu obětního aktu, kvůli němuž se zabíjela obětní zvířátka. Nicméně Pavel sám mluví o určité sebeoběti – o odevzdání tělesného sebe ve vlastním životě Bohu. A k pochopení toho nám nepomohou klasické oběti co do jejich vnější podoby, jako spíše co do jejich vlastní povahy. Z takového porovnání pak plyne: to, co člověk má, vlastní, čím osobně disponuje – to nabízí Bohu, dává to Bohu k dispozici.

 

Za druhé má být ona oběť svatá. A to znamená: člověk ji má pro Boha vydělovat v úctě a bázni. Konečně zatřetí – oběť má být Bohu milá, má být taková, aby s ní Bůh souhlasil, aby ji akceptoval.

 

Když dosavadní úvahu předběžně shrneme: mluvíme o sebeoběti, o tom, že obětník je totéž co obětina. A tak přinášet sebe za oběť, sečteno podtrženo, znamená – sebe vyčlenit a v bázni se Bohu nabídnout. A sice s tím, že také s člověkem samým se něco stane. Ne že se nechá zabít, ale prodělá určitou změnu, transformaci. Je-li to jeho sebeoběť, nemůže jí zůstat netknut, nemůže mu to vše být lhostejné. Bohu přináší sebe za oběť – a to s ním něco dělá. Bůh se nezmění, Bůh jen získá člověka.

 

A v tom právě spočívá bohoslužba. Bohoslužba, o níž Pavel říká, že je rozumná. Slovo pro bohoslužbu LATREIA se v Pavlově době běžné užívalo pro kdejakou profánní námezdní službu – ale z řeckého slova pro službu čouhá spíše hebrejský výraz pro bohoslužbu AVÓDÁ. Vždyť také Pavlovo myšlení bylo myšlení v hebrejském láku.

 

Nicméně – o rozumné bohoslužbě se nedočteme v bibli jinde než tady. Jako by Pavel počítal s tím, že mezi římskými souvěrci bude mít i pár filosoficky vzdělaných. „Rozumnost“ – to je hlavně tradiční filosofický pojem. Třeba takový pohanský filosof Epiktétos, o dobré dvě generace mladší než Pavel, říkal, že člověk má Boha chválit jakožto rozumná bytost.

 

Z Pavlových slov, abychom je nepodcenili, musíme odvodit, že rozumná bohoslužba znamená něco víc než jen šířit v kázání rozumy. Znamená to spíše znamená to, že lidský rozum na sebe nechá působit boží rozum. Lidský rozum, který nechá prolomit svou uzavřenost do sebe a překročí své meze a vydá se za všechny dálavy země.

 

Tak tedy – jde tu uznání a překročení hranic lidského rozumu... Ani netušíme, jak je nám toho zapotřebí. Mnoho lidí, politiky nebo faráře nevyjímaje, si myslí, kdovíjak nejsou rozumní, jen proto, že v hlavě se jim převalují nějaké myšlenky a pěkně melou pantem. I když dosti naprázdno. Ale rozum potřebuje také určitou péči. Nejen chrup nebo vlasy ji potřebují.

 

V našem textu máme ale právě jeden zvláštní podnět k uznání mezí lidské rozumnosti a k jejímu překročení – a to díky zvláštnímu napětí, které panuje mezi „svatou obětí“ a „rozumnou obětí“. Pavel předpokládá, že mezi rozumností a svatostí nejsou zásadní rozpory. Ale je tu jakési zvláštní napětí mezi omezeným lidským rozumem a svatostí, protože svatost jím otřásá a pobízí ho, aby sám sebe překračoval. A to i přes jeho zmatky: kam vůbec mám sebe překračovat? - K Bohu, ne?

 

A tak také Pavel vybízí ptát se, co je Bohu milé. To znovu velmi připomíná bohoslužbu starého Izraele. Takže můžeme říci, že Pavel vůbec neopovrhuje kultem, jako jím opovrhovali někteří evangeličtí teologové ve 20. století. Podle Pavla bohoslužba člověku dovolovala pocítit a prožít, co je svaté a důstojné a vznešené a závratné, co se zdaleka do jednoho malého lidského intelektu nevejde.

 

Jen to nebyla výzva k blouznění. Byla to výzva k rozumné bohoslužbě, která by člověka vymanila z pseudorozumnosti. Z oné rozumnosti, která spočívá v přizpůsobování „tomuto věku“. Před tímto přizpůsobováním Pavel varuje ve 2. verši. A spočívá v tom i jakýsi apokalyptický moment: buďte rezervovaní vůči tomuto věku – a připravujte se na věk příští. I když Pavel to nemíní tak masivně a fantaskně. Prostě tento svět je pomíjivý, směřuje k jakémusi konci – a když v něm žijeme a jednáme, měli bychom to brát v patrnost. Tento svět není žádné absolutno. Má své limity – a protože je docela velký, má i velké limity. A člověk v něm má žít právě vzhledem k jeho i své relativitě. A proto se nemůže přizpůsobovat jeho měřítkům, má být otevřený pro příští věk, v tomto věku je člověk hostem a cizincem na zemi.

 

Aby člověk obstál v této dvojznačnosti a zdánlivé nejistotě, potřebuje určitou vlastní proměnu, transformaci, jak už o tom byla řeč – a tuto transformaci má zakusit v „rozumné bohoslužbě“, která promění jeho porozumění. A zdůrazňuje to 2. verš přímo slovy „proměňujte se obnovou své mysli“. Můžeme si tady vzpomenout i na „nového Adama“, s nímž se má křesťan ztotožnit.

 

Mysl je od toho, aby něco myslela. A je pro ni samu dobré, když dává přednost důležitým a krásným vědem před kravinami. Na půdě bohoslužby je proto také na místě se ptát, co je Bohu milé – čili, jak lidský rozum souzní nebo může, má, smí souznít s božím rozumem, protože dobro lidí je obsahem boží vůle. Mysl má myslet dobro jako cíl – tomu má sloužit transformace mysli. A přitom nejde jen o to, jak přejít na lepší myšlenky, jako spíše – poznat v dobru boží záležitost a na ni se ve svém životě nasměrovat a směřovat za ní – pomocí intelektu, ale nejen s jeho pomocí. To je jen jakási předběžná úvaha, která by potřebovala další domýšlení – jak na sobě pracovat a jak na sebe Boha nechat působit.

 

Ale je tu jeden moment, který je důležitý pro celé naše čtení a který jsme zatím ponechali stranou. Motiv kolektivu, společenství. Pavel píše určitému množství adresátů, kteří tvoří jednu křesťanskou obec. Ve 3. verši se výslovně obrací na všechny. Dělat bohoslužbu jen sám pro sebe je také nesmysl. Otázka pak ale je, jak v kolektivu prodělat proměnu mysli. Jeden člověk může druhého také zkazit. Anebo jeden může druhého špatně pochopit a pak se řídit svým špatným pochopením. Anebo se členové kolektivu raději nebudou o nic pokoušet, aby něco nezkazili – a raději budou jen stát a udržovat stávající stojatý stav věcí.

 

Ale právě tato a podobná nezpečí by měla pomoci eliminovat bohoslužba, jak ji líčí Pavel ve svém listu do Říma. Předpokladem je, že to bude bohoslužba, to znamená služba, která nebude primárně vycházet z osobních zájmů. Třeba kamarádi si mohou zajít na čaj nebo na pivo jindy a z jiných důvodů. Dalším předpokladem je – a to opět jen vycházíme z dosavadního výkladu Pavlova listu do Říme – ochota revidovat své myšlení a prolomit jeho uzavřenost do sebe a jeho přílišnou loajalitu vůči světu.

 

S tím vším pak zvláštním způsobem souvisí druhá část dnešního čtení, která pojednává o jednotě a o členitosti křesťanské obce. K tomu využívá už z antické literatury převzatý obraz jednoho těla a množství orgánů. Tento obraz zároveň navazuje na předchozí Pavlovu výzvu, aby křesťan Bohu přinášel své tělo za oběť. Tělo je symbolem pro jednotlivce i pro kolektiv. A také je obrazem jednoty a mnohosti zároveň, je obrazem sjednocené mnohosti a členité jednoty. -- Jen nevím, jak bych tento princip znázornil pomocí dnešní církevní reality. – Ale zůstaňme u Pavla, který zdůrazňuje ve v. 5: „jsme jedno tělo v Kristu“ - křesťanská obec je fyzicky přítomné těleso, které je oblastí Kristovy vlády.

 

Vzhledem k tomu pak můžeme shrnout, co Pavel říká o obětování vlastního těla a o rozumné bohoslužbě. Oním sebeobětováním rozmějme odevdání, odevzdanost – nikoli rezignující vydání na milost a nemilost, nýbrž otevření sebe sama k překročení vlastních omezeností. Není to skok do prázdna. Není to ani odevzdanost církvi, nýbrž Bohu – nicméně také otevřenost pro službu druhým, aby sociální tělo křesťanské obce plnilo své životní funkce. Ne funkce církevního klempírování. Pavel ujišťuje boží milostí, aby naznačil, že odevzdanost a sebepřekročení nejsou kroky do nejistoty. Mají to být odpovědi na boží iniciativu a jejich cílem je – Bohu příjemné boží přijetí.

 

Podobnost se starověkou klasickou obětní praxí je tak velmi blízká: člověk Bohu odevzdává něco sobě vlastního – zde však ne část svého majetku, nýbrž část sebe sama. A víme dobře, že nepáchá na sobě násilí. A pokud Pavel toto odevzdání nazývá „rozumnou bohoslužbou“, tak už proto, že ve vztahu k Bohu nedostává lidský intelekt ani náhodou dispens. Žádná oběť intelektu, žádná slepá poslušnost. Také intelekt má sloužit Hospodinu! Také v něm se má konat bohoslužba! Ta se nemá konat jen okolo vás, ale i ve vás samých, ne?
 

 

Jiří Hoblík

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

LatonyaUnoth - Recommendations: how to promote your svobodne.estranky.cz

26. 3. 2018 19:00

Tato zpráva je zde zveřejněna pomocí programu XRumer + XEvil 4.0
XEvil 4.0 je revoluční aplikace, která může obejít téměř veškerou ochranu proti botnetu.
Captcha Rozpoznávání Google (ReCaptcha-1, ReCaptcha-2), Facebook, Yandex, VKontakte, Captcha Com a více než 8,4 milionu dalších typů!

Četl jste to - to znamená, že to funguje! ;)
Podrobnosti na oficiálních stránkách XEvil.Net, je bezplatná demo verze.

Aleš Wrana - rozumnost

3. 12. 2017 9:22

Dobré shrnutí. LIdský rozum se má napojit na božský rozum. Což musí zahrnovat transformaci lidského rozumu, ale stále to zůstává rozumné. - "Žádná oběť intelektu."? Ale jo, myslím, že kusu svého lidského smýšlení se zříci musíme. 1Kor 1,19: "Rozumnost rozumných zavrhnu."

Jiří Hoblík - Re: rozumnost

13. 12. 2017 1:48

Oběť intelektu je terminus technicus pro pošlapání intelektu v zájmu vyšší direktivy...

Aleš Wrana - Re: Re: rozumnost

19. 12. 2017 16:33

Byl bych rád, kdybychom aspoň tento prostor uchránili před špatným užíváním slov, jinak skončíte jako Evangnet. Vždyť tys tuto stránku spoluzakládal. - Terminus technicus znamená specifický, ostře vymezený význam. Nevěřím, že by někdo bez velkého protikřesťanského zaujetí překroutil význam slova "oběť" v "pošlapání". "Pošlapání" znamená "zmaření, zničení, zneuctění". "Oběť" znamená "odříkání se věci ve prospěch druhého", zde Boha. To je přece zásadně jiné implicitní hodnocení toho aktu.

Jiří Hoblík - Re: Re: Re: rozumnost

19. 12. 2017 16:38

Nechci se hádat, ale termín, znýmý jinak též v latinském znění sacrificium intellectus, najdeš v daném užití např. v O. von Bismarck, Gedanken und Erinnerungen. Mit einem Nachwort von Ernst Friedlaender. Vollständige Ausgabe in einem Band. Cotta, Stuttgart 1959, S. 599

Aleš Wrana - Re: Re: Re: Re: rozumnost

20. 12. 2017 13:10

Aha, tak to by mě zajímalo, jak to myslí. A jistě pochopíš, že tu knihu po ruce nemám. Kdyby tě to neobtěžovalo, mohl bys tu napsat německy pár vět kontextu? A potom je samozřejmě podstatné, jestli tak mluví z pozice teologa/křesťana, nebo z pozice politika/státníka. Politik asi téměř povinně musí vidět "oběť praktického rozumu ve prospěch Boha" jako "zneužití tohoto rozumu". Protože se na lidský rozum odvolává, protože ho potřebuje pro sebe.