Cesta z hebrejštiny za češtinou
Vracím se ještě jednou k článku Tomáše MolnáraLAICKÁ SLUŽBA V CÍRKVI, ve kterém ze zápasu o alternativní vyjádření slova „laik“ vyšel vítězně hebrejský „אבד“ (EVED), Nešlo to prý jinak – laik, původně laos = lid, je dnes asociován s neumětelstvím. Jiné možnosti českého vyjádření pozice tzv. „laika“ v církvi zavrhuje rovněž: „slooužící“ se nehodilo z různě mlhavých důvodů, ačkoliv to je totéž, co „eved“; ale nehodil se ani autorem nvrhnutý „rozhodnutý“, k čemuž došel kdovíjak, a což mu asociovalo z důvodů stejně známých jen jemu samotnému „rozhněvaného“. Sám uzná nakonec, že ani použitá hebrejština mu nepomohla odlišit běžného křesťana od faráře, či duchovního, jedovatě řečeno „placeného křesťana“.
Ve své reakci „Trocha hebrejštiny pro laickou církev“ jsem stačil pouze naznačit, že se tu potýká s těžkým dědictvím. Je to jako s japonštinou, která ke svému zápisu začala užívat písma Číňanů, pro ni zcela nevhodného, ale dodnes se drží jeho derivací, ačkoliv tím vznikají bizardnosti. Tak i v církvi vznikla kněžskolaická dualita, pro křesťanství zcela nevhodná, ale nemůžeme se jí ničím zbavit. Ani u nás v evangelické církvi, která nezná žádné „svěcení kněží“ (ordinace ke „službě slova a svátostí“ je z tohoto pohledu něco nesrovnatelného), přesto je zřejmé, že farář má ve sboru poslání mimořádné. Spíš, než že je za svoji službu placen, je to právě v tom, že pracuje s fundamenty křesťanské víry, které dávají smysl a význam ostatním službám. Také je jedním z dvojice (farář a kurátor), která sbor zastupuje navenek. A dalo by se možná i rýpnout: farář je ten, kdo na sbor přitáh odkudsi a zase odtáhne, zatímco lidé ve sboru byli, a pokud neodtáhnou za prací, bytem, partnerem, studiem, počítá se spíš s tím, že zůstanou. Slyšel jsem i o případu, kdy svému faráři vmetli starší do tváře, že je jen „náplava“, proto pro ně není žádnou autoritou. No, jestli že dělení lidí na místní, nemístné a náplavu dokáží srovnat s vírou v Boha u něhož není „osob přijímání“, tak směle do toho!
Tomáš Molnár tedy za pomoci jemu milé hebrejštiny rozdělil sbor na ty, kdo oslovují a „rozněcují“ (chudák farář = zapalovač! Nebo Pe-po?) a kdo slouží, ne farářovi, ne církvi, ale Bohu a lidem, kdo mají podíl na službě církve v tomto světě. Dobrá definice, ale odlišit duchovenskou a laickou stránku služby stejně nepomohla. Jednak ti jeho „avádím“ jen rovnali zpěvníky a čechrali pugéty na bohoslužbách, ale tím spíš je zřejmé, že by to chtělo něco víc. Služebník? To je farář také. Má svoji službu, patřící k těm nejdefinovanějším, pak jsou ale i jiné, které ani popsat nelze. Některé vyžadují i značnou míru specializace (účetní, pokladník, varhaník …), ale většinou jen to, že jsme všichni křesťané. A tak si říkám, vzdejme se pokusu definovat rozdíl mezi duchovním farářem a duchovním laikem. Smiřme se s faktem, že jako japonština zůstane nadosmrti závislá na čínském písmu, ani my do soudného dne termíny farář a laik ze svého slovníku nevymažeme. Spiklenecky na sebe jen při jejich vyslovení mrkněme aby bylo zřejmé, že všichni víme, že je to jen technický termín, usus.
Zkusme však s bratrem Molnárem vymyslet další termíny, jimiž by bylo možné pozici profi theologů nebo profi laiků odlišit od téhož, jen bez toho „profi“ s tím, že tu nejde o odlišování, ale o hledání podstaty a udržíme se na poli češtiny. Pokud chtěl ostatně Tomáš Molnár zkusit termín „rozhodnutí“, musel už v té chvíli na rozlišení laika × klerika rezignovat, protože kdo z nich je ten nerozhodnutý?
Jednu z nejtroufalejších definic křesťana můžeme najít u evangelisty Jana: začne služebníkem (diakonos - diakon): „Slouží-li mi kdo, následujž mne; a kdež jsem já, tuť i můj služebník bude“ (J 12,36a). To je přeci pozice každého křesťana v prostorách kostela (které Tomáš Molnár asociuje automaticky se zatuchlostí a nevětraností; proč? U nás jsme větrali a uklízeli), neméně však mimo něj. Ano, právě tam laik slouží nejvíc. Ale farář nakonec také. Být vždy tam, kde je Kristus. Hledal-li bratr Molnár vhodné slovo, což takhle „následovník“? Ale Janův Ježíš jde ještě dál: odmítne učedníky nazývat slouhy, otroky (dúlos!), ačkoliv by to bylo docela pokorné, a kolikrát byla zbožnost ztotožňováná s otrockou pozicí před Bohem, bohem i bohy (sumerští králové se rádi nechávali vyobrazovat jako otroci svých bohů)! Ježíš říká: „Nebudu vás více nazývati služebníky, nebo služebník neví, co by činil pán jeho. Ale vás jsem nazval přátely, nebo všecko, což jsem koli slyšel od Otce svého, oznámil jsem vám.“ (J 15,15). Což takhle, Tomáši, „přítel Kristův“, ten, který ví? Pěkně pyšné, co? Ale můžeme to o sobě tvrdit s čistým svědomím? Mohli bychom to však vzít i za opačný konec: přijímat Kristovy následovníky a přátele v sobě navzájem. Se vzájemnou úctou vnímat i to, že (ačkoliv třeba nevím jak konkrétně) každý z bratří a sester je do toho namočen a já spolu s ním (EZ 399). Totéž i ve vztazích laik × farář. Nevím možná jak, ale prostě Kristus si jej vybral za přítele, když za něj položil život, proto mu tento slouží. Nemusí kvůli tomu leštit hřbety zpěvníků na bohoslužbách ani laskat klávesy harmonia svými prsty. U Večeře Páně bychom měli vidět především právě to, jak se nám různým rozdává tentýž Kristus. Na laickofarářském polarizování církve vidím i nebezpečí takové té marxisticko-adornovské sociologie, která vidí ve společnosti jen soupeřcí fotbalové týmy – faráři nekopou přece za faráře a laici za laiky na opačných stranách hřiště. Nehájí, či neměli by hájit nějaké svoje zájmy. Bůh má na nás zájem, který ukázal v Kristu. Za to kopeme na různých pozicích, za různých podmínek (někdo placen, někomu je možná poděkováno), ale na trávníku tohoto světa. Snad by bylo méně zlé krve, kdyby i laici v sobě navzájem, tím spíše duchovní, dokázali jeden o druhém takto uvažovat. Pak bychom neměli ani tolik problémů sami se sebeu vidět se jako přátelé Kristovi. Hlavní úkol je být na všech pozicích s Ním a vzájemně se v tom podporovat.
Pěkně zbožné keci, že, bráškové a sestřičky? Ale ty z toho děláme tehdy, když to nepotvrzujeme skutečným následovnictvím.