Jdi na obsah Jdi na menu

Kostel

20. 5. 2010

Že je v obci sbor nějaké církve, to se pozná podle budovy, postavené speciálně k bohoslužebným účelům. Rozumělo by se samo sebou, že to bude budova s věží, ale podoby kostelů jsou rozmanitější. Od kdy mají kostely věže? Těžko říci. Vždycky je neměly. Evangelíci v habsburských zemích si po roce 1781 směli sice kostely stavět, ale tyto nesměly ničím na kostel upomínat, tedy ani věží. Brzy na to však i Římskokatolická církev, alespoň po dobu Empiru, věže potlačila, zatímco evangelíci si ze zakázaného krajíce ukrojili notný krajíc. Je však kostela třeba a co dělá kostel kostelem?


 Vzpomínám si na jednu takovou prázdninovou akci s dětmi ze dvou evangelických sborů, při níž jsme přespávali v bytě, který byl součástí kostela; sloužil kdysi jako fara. Do kuchyně se však muselo jít přes modlitebnu a to se naše děti v noci bály. Kdo ví, co se jim honilo v hlavách? Kostel je zvláštní budova, někdy pověrčivě uhrančivá, jindy vysmívaná. Může mít až nelidské rozměry, nebo se skromně krčit za vsí, může být až přeplácaně zdobný, kalvínsky prostý obojí to pak pečlivě udržované, nebo zanedbávané až ke zchátrání. Jedni do ní chodí s posvátnou úctou, jiní zase dříve volávali: „méně kostelů, více bytů!“ Zatímco Římskokatolická církev ji považuje za posvátný prostor, v evangelických církvích je pouze věcí služebnou. Nemálo křesťanských společenství si vůbec zakládá na tom, že žádné kostely nemají. Vždyť ani první křesťané je neměli.

Úplně pravda to však není. První křesťané byli Židé, uvěřivší v Ježíše, jako svého spasitele a pána, avšak dále sdíleli bohoslužebný život s ostatními Židy: i jako křesťané se účastnili shromáždění v synagogách, scházeli se v Jeruzalémském chrámu. Když byl tento Římany zničen, museli se s jeho ztrátou vyrovnávat křesťané stejně bolestně, jako ostatní Židé (L 13,33-34; 21,20-24).

Synagogální bohoslužba sestává z modliteb, zpěvů, četby z Tóry (Zákona) a proroků (haftarah), která pak byla předními osobnostmi židovské obce vykládána. Křesťané se v tom lišili pouze tím, že jim židovská Bible potvrzovala Ježíšovo synovství boží, zatímco ostatní v Ježíšovi viděli potrestaného ruhače.

Synagogu, jako východisko své misie, zvolil i Pavel z Tarsu (Sk 9,20). Šířil evangelium mezi tzv. „bohabojnými“ tedy pohany, kteří přijali židovskou víru, neboť i oni „věřili, že je jen jeden Bůh“. Už jejich přístup do synagog byl sporný; čím dále, tím spíše se setkávají po soukromých domech (např. 1Kor 16,19). Po roce 70. pak Farizeové prosadili úplné vyloučení křesťanů ze synagog a soukromé byty se stanou výlučným místem křesťanské bohoslužby. Ostatně k čemu chrám, či modlitebna, když ani taková místa setkávání s Bohem nepomohla Židům rozpoznat v Kristu svého Pána (Mt 8,20; Mk 11,12-20. 13,1n; Žd 13,10-14).

Na židovské straně proběhl proces vzniku synagog od soukromých shromáždění k veřejné budově; ne jinak tomu bylo na straně křesťanské. Kdy a jak k tomu došlo, těžko říci, ale zvláštní shromaždiště měli křesťané již před rokem 313. Když pak byli po mnohém pronásledování tolerováni a následně privilegováni, až se stali jediným (vedle židovství) povoleným náboženstvím Říše římské, potřebovali shromaždiště větší. Stavějí rotundy, basiliky, chrámy, katedrály, dómy, či jen kostelíky a kapličky. Z počátku vůbec přebírali pohanské chrámy. Proto kostely budou v církvi vždy v podezření a mnohé hlasy neustále volají po oněch soukromých shromážděních. Varovné je i Ježíšovo, že „nezůstane kámen na kameni…!“ (Mk 13,1n || Mt 24,1n || L 21,5n)

Kostel je i vnější vizitkou místního sboru: může svědčit o jeho víře i nevěře, zbožnosti nebo pýše. Evangelíci se v habsburských zemích scházívali po Třicetileté válce na tajných shromaždištích, např. ve skalách. Když jim byly Tolerančním patentem povoleny kostely, stavěli je už z principu. Po té, co byla zrušena omezení Tolerančního patentu pro evangelické kostely, propadly mnohé sbory nerozumu: nastavěly budovy předimenzované, věže špičatější, než mají katolíci atd. Díky Bohu, že mnohé takové zvlčilé nápady zůstaly jen v projektech!

V holandském Delftu je jeden malý sboreček Vrije hervormde gemeente. Když se protrhly v padesátých letech 20. století hráze a zatopily půlku Delftu, vzala za své i jejich katedrála. Tehdy si řekli, že si postaví kostelík nový a menší! Ve starém byli totiž roztroušeni daleko od sebe; v menším budou mít k sobě blíže a pokud jejich sbor poroste, vždycky se nějak srovnají. A jejich sbor skutečně nedostatkem členů ani prostoru netrpí!


  

Historie zná nejrůznější požadavky, jak má správný kostel vypadat, kde má být kazatelna, kterým směrem orientován oltář atd. To vše však doopravdy důležité není (J 4,20-24). Je to věc služebná. Ježíš říká: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20), a když posílá učedníky zvěstovat evangelium všem národům a učit je jeho přikázáním, slibuje jim: „Hle, já jsem s vámi až do skonání věků“ (Mt 28,20). Bratrské obecenství lidí, povolaných v jedno shromáždění společnou zkušeností s Ježíšem, nesené vděčnou láskou a oddanou vůlí k následování, je to, co dělá tuto budovu něčím výjimečným. Zda se to odehrává v kostele s věží, v modlitebně bez věže, nebo doma, to není tak důležité. Avšak kostel představuje neutrální místo, kde, na rozdíl od soukromého bytu, není nikdo ze shromážděných pánem a není proto v pokušení osobovat si zvláštní postavení. Setkání na takovém místě již samo napovídá, že se bude dít něco, co přesahuje všední život. Kostel může svědčit i o naší víře: je-li upraven, nebo zanedbán, to ukazuje, jak si toho, co se v něm odehrává, vážíme. Kostel není správné uctívat, ale pro své poslání je jistého respektu přece hoden.

EZ: 399; 60

(Jakub Dvořák)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář