v kostele se zpívá, …
Zemřel jistý farář. Zemře-li farář, je při pohřbu černo od talárů. Jeho kolegové jsou shromážděni zpravidla někde na čelném místě v chrámu.
Mezi laickými účastníky jednoho takového pohřbu seděla paní se silně pronikavým hlasem. Jeden z těch černých ve předu dával posunky, ošíváním, funěním a zlobnými pohledy jejím směrem najevo, že je mu ten zpěv nepříjemný. Když si toho nikdo nevšímal, obrátil se na nejbližšího kolegu: „ta ženská tak strašně ječí!“. „Ale ona nezpívá tobě – ona zpívá Bohu!“ odpověděl mu na to onen.
Důvody, proč někteří lidé váhají přijít do shromáždění jsou i pro zkušeného kazatele někdy neuvěřitelné. Setkal jsem se s paní, která se přestala shromáždění účastnit poté, co jí udělali špatnou zubní protézu a ona nemohla zpívat - „…to bych dělala vostudu, bratře faráři!“ Je to tak důležité? „Bůh musí mít to nejlepší, tedy i nejlepší zpěv a doprovod,“ dala se v jednom sboru slyšet sestra varhanice -konzervatoristka, která chtěla zabránit „amatérům“ doprovázet sborový zpěv. Měla svým způsobem pravdu. Z podobných důvodů se postupně, někdy hluboko ve středověku, církevní zpěv „profesionalizoval“. Prostí účastníci služeb božích jen pasivně naslouchali, zatímco zpěv obstarávali řeholníci, důkladně ve zpěvu cvičení.
K čemu je však kostelní zpěv vlastně dobrý? A musí vůbec být? Potřebuje ho Bůh?
Se zpěvem se setkáte ne jen při Službách Božích – také v nedělní škole (dětském shromáždění) se zpívá i při setkáních mládeže. Jisté je, že každý typ shromáždění vyžaduje jinou muziku – proto také máme zpěvníky dětské, i zpěvníky pro mládež, odlišné od toho, kterého užíváme při shromážděních. Ještě si povíme něco o tom, proč jsou různá shromádění generačně členěna. Zatím si jen připomeňme, že hlavním je shromáždění nedělní, shromáždění celého sboru. Proto i zpěvníku pro tento účel bývá věnována větší péče; zpěvníky pro ostatní příležitosti se dříve opisovaly přes kopírák, dnes bývají ještě někdy tištěny na počítačích, zkrátka dělávají se „na koleně“. Avšak delší dobu již církev i zpěvníkům pro děti a mládež věnuje větší péči. Což je dobře.
Zpěv při službách božích převzali křesťané od Židů a ani ti v té věci nebyli „originální“ – i pohané svým bohům zpívají. Náboženský zpěv má jednou působit na bohy, jindy uvádět služebníka do extáze (2Kr 3,15!). Biblická víra však pokušení manipulovat Bohem odmítá a ani únik do „nadpozemských sfér“ člověku nedovoluje (Ž 115,16). Bible svědčí o Bohu, který se neživí masem a krví býků; může tedy potřebovat náš zpěv?
Zpěv má mnoho významů. Může například vyjádřit to, co naše slova neumějí. Naši radost i bolest, které přesahují možnosti racionálního slova. Často sami nevíme, jak a zač se modlit (Ř 8,26). Právě proto ve zpěvu byla spatřována i spoluúčast Svatého ducha na našem růstu víry (Ef 5,19 || Kol 3,16).
Ovšem zpěv má i jiné významy. Zpěv také vytváří vyznavačské společenství. Ve výše dotčených verších se hovoří i o tom, že slouží k našemu naučení. Písní se ne jen modlíme, ale osvojujeme si vyznání víry těch, kdo nám ji odevzdali a sami tak svoji víru vyznáváme. Učit se zpěvem je pro většinu lidí mnohem schůdnější, nežli z knih. Konečně dříve byly knihy vzácností, ale píseň si mohl osvojit každý. Už mezi biblickými žalmy, ale i v našem zpěvníku, se tak nacházejí zpívaná vyznání víry a poučení (EZ 237-247)..
Píseň může s člověkem i tam, kam kniha ne: do nemocnice, vězení a jiné nouze, kde mu připomíná Boží věrnost a pomoc. V písních hledají mnozí v takových chvílích posilu a povzbuzení. A pro to vše i reformátoři považovali zpěv celého shromáždění za významný. Mnohé písně v našem zpěvníku nejsou vůbec určeny do kostela, nýbrž k rodiným domácím pobožnostem i soukromému zpěvu (EZ 215-235). Jiné pro mimořádné události sborové (EZ 455-446; 460-466; 430-432), soukromé (EZ 490-508; 536-577), týkající se i vlastní země a celého světa (EZ 578-582). Jsou písně jen pro určité svátky (EZ 259-350, nebo 529-535). Připrvují nás k přijetí slova božího (EZ 433-443) a učí děkovat za ně (EZ 444-454), jakož i podle slyšeného jednat (EZ 467-484). V každé písni je trochu i z toho ostatního. Písněmi však především vyjadřujeme svoji vděčnost Bohu (EZ 545-551).
V kostele zpíváme většinou hodně staré písně. Někomu se to líbí, jinému ne. Jejich obsah, melodie i mluva bývají cítit kostelním prachem zašlých staletí. I to však má svůj význam: víra nezačíná tehdy, kdy uvěřím já: víru nám někdo odevzdává a my ji přejímáme, rozvíjíme dále (1Kor 3,6) a předávme jiným (1Kor 11,23), dokud tomu Pán sám konec neučiní. Písní se tak zapojujeme do vyznavačského společenství napříč věky.
Potřebuje Bůh naše zpěvy? Díky Bohu za ně! Jsou i chvíle, kdy se zpívat nedá (Ž 137,4)! Když je člověk tam, kde by být neměl – odcizený svému Bohu. Ano: Bůh musí mít to nejlepší, ale to není otázka profesionality přednesu. Kvalitou duchovní písně je především upřímnost v tom, co touto písní vyznáváme. Žalmista nový, Bohem obrozený, napřímený život popisuje jako „novou píseň Bohu“ (Ž 33,3; 40,4; 96,1; 98,1; 144,9; 149,1 též Iz 42, 10). A Bůh nám dovolil zpívat píseň novou… (Ž 40, 4).
EZ 169; 607; 98