Jdi na obsah Jdi na menu

Náboženské rozpory v souladu


 
V první polovině 19. století baptistický kazatel William Miller ohlašoval, že se přiblížilo datum druhého Kristova příchodu. Toto datum vypočítal po předchozím studiu prorockých knih starého zákona a určil rok 1843 – 1844. Vzbudil poměrně intenzivní hnutí. Odhady počtu Milleritů se pohybují od 50 000 do 500 0006. Lidé byli o budoucích událostech natolik přesvědčeni, že dokonce prodávali svůj majetek, rozdávali peníze a odcházeli do hor. Když se předpověď nenaplnila, došlo k velkému zklamání.

Přesvědčení tisíců lidí bylo takové, že Kristus v r. 1844 skutečně přijde a investovali do svého očekávání mnoho času a energie. Realita ukázala nenaplnění předpovědi a pro tento neoddiskutovatelný fakt mnoho členů (včetně Millera samotného) hnutí opustilo.

Přesto hnutí jako takové nezaniklo. Někteří pokračovatelé Milleritů začali výpočet považovat za správný. Předpovídaná událost v r. 1844 (která měla být původně viditelná) byla např. Církví Adventistů sedmého dne později reinterpretována na neviditelnou: „Kristus nepřišel viditelně na svět, ale v roce 1844 přešel v nebesích ke druhé fázi usmiřující služby.“

V náboženském prostředí je možné zaznamenat situace, kdy se některé obsahy víry ocitnou v rozporu s prožívanou realitou, vědou, nebo dokonce s jinými obsahy téže víry. To není nic nového, řešením konfliktů podobného druhu je náboženství zaměstnáno pravděpodobně odpradávna. Již víra biblického Joba prožívá toto napětí, když Job uvažuje nad tím, zda životní tragedie, která jej potkala, není v rozporu s Boží spravedlností.

Náboženská společenství se na svých cestách dostávají do podobných situací jako Job, tedy do situací rozporuplných, vypjatých a vyžadujících odpověď. Tato potřeba odpovědi nutí některá společenství přehodnotit kontroverzní postoj, vyhodnotit jej jako chybný a vykročit novým směrem. Existují však i jiná řešení těchto situací. Jsou unikátní tím, že nevedou k přehodnocení stanovisek a výběru některé ze sporných variant, ale rozporné elementy jsou náboženstvím, někdy velmi sofistikovaně, uvedeny do určitého stavu souladu. Později je tento konstrukt dokonce možné najít jako součást oficiálních náboženských věrouk.

Bližší zkoumání tohoto jevu umožňuje poodhalit kořeny některých náboženských učení, které mohou být nezainteresovaným lidem těžko srozumitelné. Proč např. předpověď Svědků Jehovových o příchodu božího království v r. 1914 může být tímto společenstvím vnímána jako správná, přestože je zde jeho příchod stále očekáván? Proč může být Korán některými muslimkami vnímán jako ženu zrovnoprávňující, přestože např. mužům nařizuje ženy tělesně trestat?

Znalost problematiky tohoto jevu se může stát užitečnou religionistickou, psychologickou nebo pastorační vědomostí pro další práci na poli těchto disciplín.

Identita většiny náboženství je spojená s existencí a platností nějakých „svatých písem“ - nábožensky závazného textu. Existuje široké spektrum postojů, jež náboženství může k takovému textu zaujmout. Na jedné straně spektra je doslovné akceptování textu jako „Bohem seslaného“ a na druhé straně jsou možné různé liberální, osvobozené přístupy. Obvykle jsou svatá písma i hlavním normotvorným zdrojem, ale v některých případech může být náboženská norma s tímto textem v opozici. Náboženské elementy se mohou dostat do napětí, které společenství staví před otázku zachování identity daného náboženského směru. Elementy, které by jinak byly rozporné (platnost proroctví vs. zkušenost s jeho nenaplněním, náboženská norma vs. norma svatých písem), jsou uvedeny v soulad díky určitému spojovacímu článku - náboženská interpretace, která byla dodána. Zdá se, že vznik této informace je až reakcí na napětí mezi rozpornými náboženskými obsahy. Osvědčí-li se interpretace jako redukce vhodná a funkční, stává se součástí oficiálního učení.

Tento proces je podobný opravě imaginárního stroje (oficiální náboženství), jehož součást začala dřít a skřípat (rozporný element) a stroj je vystaven riziku, že se zadře (oficiální doktrína se zhroutí). Nabízí se některou ze součástek vyměnit za jinou, (přehodnotit normu, postoj) ale údržbář (náboženské autority, myslitel, členové) chce součástku zachovat, protože je původní (ochrana původního učení, platnosti původního textu apod.). Proto je potřeba vynalézt novou součástku, vhodnou redukci, nebo mazivo, které skřípající segmenty vhodně sladí.

Je otázkou, proč chce „pomyslný údržbář skřípající součástku zachovat“, proč jsou vlastně náboženské rozpory řešeny právě tímto způsobem, jestliže se nabízí i jiná, přímočařejší řešení?

V roce 1957 zveřejnil Leon Festinger ve stejnojmenné knize teorii kognitivní disonance. Obsahem této teorie je, že člověk usiluje o udržování určité vnitřní rovnováhy. Tato rovnováha je zvláštní druh souladu mezi tím, co člověk ví nebo čemu věří, a tím co dělá.

Elementy, které se mohou vzájemně dostávat do souladu nebo rozporu, jsou různé obsahy vědomí jako - znalosti, názory nebo přesvědčení o svém okolí, o sobě nebo o něčím chování tzv. kognitiva, souhrny operací a pochodů, jejichž prostřednictvím si člověk uvědomuje a poznává svět i sebe samého. Jsou-li tyto elementy v souladu s praxí, jedná se o kognitivní konsonanci. Nejsou-li, jde o kognitivní disonanci.

Kognitivní disonance vzniká příchodem nových událostí, nebo vejdou ve známost nové vědomosti, informace, které se dostanou do konfliktu s dosavadními zkušenostmi. Disonance je pro člověka psychicky nepohodlná a motivuje jej k její redukci, podobně jako by ho pocit hladu motival k redukci jedením (Festinger str.3). Nakonečný (Encyklopedie obecné psychologie, 1998) uvádí, že „čím je disonance závažnější, tím větší napětí vznikne a tím silnější je i tendence zbavit se tohoto napětí redukcí disonance.“ Ve snaze zabránit disonanci se také bude člověk aktivně vyhýbat situacím a informacím, které by mohly disonanci přivodit nebo zvýšit. Kognitivní disonance je mocným motivačním faktorem. Člověka nutí tak mocně k její redukci pravděpodobně proto, že se více či méně dotýká lidského sebepojetí.

Podle Festingerova pozorování jedinec reaguje na napětí vyvolané dvěma vzájemně nekonzistentními elementy snahou o takovou změnu kognitivních struktur, které navrátí kognitivní soulad.

Jestliže v příkladu náboženského nesouladu ortodoxní judaismus v určité fázi svého vývoje čelil skutečnosti nebo dokonce poukazování, že psaná Tóra nařizuje trestat smrtí některé přestupky a přitom se tak neděje, do rozporu se dostávala tato dvě kognitiva:

a) přesvědčení, že všechen text Tóry je nutné chápat doslovně a její příkazy jsou stále závazné

b) kulturně historický a postojový vývoj náboženství, který vedl k tomu, že trest smrti byl stále méně praktikován až byl náboženskými autoritami zrušen.

V úvahu přicházely následující způsoby redukce vznikajícího nesouladu:

1.      Změna kognitivních elementů – behaviorálních, týkajících se vlastního chování.

Bylo by možné přizpůsobit tento element, který se týká chování – změnit náboženskou praxi a začít praktikovat trest smrti, tak jak je v Tóře nařízeno.

2. Změna kognitivních elementů – postojových, týkajících se vnější reality.

Je možné změnit postoj k Tóře jako k závaznému zdroji tohoto náboženství. Její právní postupy mohou začít být vnímány např. v dobovém a kulturním kontextu. Taková úprava kognitivního elementu by ale pravděpodobně představovala i zásadní změnu náboženské identity ortodoxního judaismu.

3. Přidání nového kognitivního elementu

Použitím tohoto druhu redukce - přidáním nové informace (kognitiva) o podmínkách znemožňujích trest smrti vykonat - je možné redukovat napětí kognitivní disonance takovým způsobem, který závaznost Tóry zachová (povinnost trestat smrtí je náboženstvím akceptována) a současně znemožní toto nařízení realizovat.

Kognitivní elementy mohou vykazovat různě velikou rezistenci ke změnám a v případě, že tato rezistence je u kognitivních elementů vysoká, jsou komplikovány ty způsoby redukce disonance, které vyžadují jejich změnu. Např. ve Festingerově příkladu kuřáka, který čelí poznatku o škodlivosti kouření, by pravděpodobně bylo nejlogičtější redukovat vzniklou disonanci odmítnutím cigaret. V tomto případě ale může být behaviorální kognitivní element spojen s návykem na cigarety. V případě silného návyku bude tento element tak rezistentní ke změnám, že přijatelnější variantou se pro kuřáka stane změna toho elementu, který má spojitost s věděním o okolní realitě. Ač se to může zdát neuskutečnitelné, kuřák se bude pokoušet přizpůsobit vlastní poznání reality svému chování. Bude vyhledávat informace bagatelizující škodlivost kouření a dokonce se pokusí o tom přesvědčit kromě sebe i své okolí. Může samozřejmě využít i poslední způsob a disonanci redukovat přidáním nového kognitivního elementu. V takovém případě bude např. zdůrazňovat nepoměr smrtelných následků kouření s následky automobilismu, čímž zmenší význam vlastní disonance.

Některé elementy jsou vůči změnám rezistentní méně. Například názory, ale již třeba postoje nebo přesvědčení mohou být silně rezistentní. Festinger popisuje, že za rezistencí kognitivních elementů proti změnám stojí nejrůznější důvody:

Změna některých kognitiv může představovat bolestivý nebo nepohodlný akt, může být vnímána jako ohrožující, může pro dotyčného představovat ztrátu, může být obtížná z toho důvodu, že kognitivní element je propojen s počtem jiných elementů. Z toho dále vyvozuje, že „rezistence vůči změnám bude určena mírou obtíží či ztráty, která musí být zdolána.“

Člověk zkrátka není bytost, která by dokázala uskutečňovat všechny změny, jež jsou vyhodnoceny jako žádoucí. Změna některých kognitiv může být pro něj dokonce nemožná. Pokoušet se změnit chování, které je zatíženo emocemi jako např. strach, může být marnou snahou měnit něco, co je mimo lidskou kontrolu.

Důvodem rezistence jiných kognitivních elementů je jejich spojitost s realitou. Jestliže např. v historii křesťanství docházelo k některým rozporům mezi církevním výkladem světa a poznatky astronomie, byl v určitý moment vědeckého poznání daný kognitivní element (např. otázka postavení Země a Slunce ve vesmíru) natolik prokazatelný, že se tím stal vůči změnám rezistentní.

Kognitivní disonance v náboženském prostředí má svá specifika. Pominemeli situace, kdy se náboženská společnost pokouší kognitivní disonanci cíleně navodit u nečlenů (např. jako součást strategie při misijních aktivitách) a dále ji využít ve svůj prospěch, může kognitivní disonance, jakožto silný motivační prvek, představovat pro společenství určité riziko. Při svém vzniku může být jednotlivými členy redukována úpravou nebo změnou náboženských postojů a vyústit v náboženskou konverzi k jinému vyznání, snahu o odštěpení, odchod ze společenství apod.

V některých společenstvích je prováděna selekce příchozích informací, která se může projevovat zákazem určitého druhu literatury, zákazem navštěvovat jiné bohoslužby, navštěvovat kino apod. Zdá se, že tato selekce informací může plnit roli určité prevence kognitivní disonance, protože účelem těchto omezení zpravidla je zřejmá snaha udržet u členů bezrozporné vidění světa.

Tato metoda není vždy úspěšná a také není vlastní všem náboženským společnostem, proto i v náboženském prostředí kognitivní disonance z nejrůznějších důvodů vzniká.

V náboženském chápání některých společenství má neměnnost určitých postojů a „pravd“ zvláštní význam. Reprezentuje, někdy dokonce explicitně, neomylnost náboženských autorit. V tomto prostředí je změna některých náboženských postojů komplikována tím, že určité náboženské postoje mají status nezměnitelných dogmat.

Náboženské postoje mohou být klíčové tím, že odlišují konkrétní náboženství od jiných. S jejich existencí stojí a padá náboženská identita jednotlivce i celého společenství. Kromě toho, že náboženská identita bývá jednotlivcem chráněna, může na pokus o změnu klíčových postojů náboženská společnost jako na „heretickou“ reagovat velmi přísnými sankcemi. Ať už ztráta náboženské identity nebo sankce mohou být vnímány jako něco silně ohrožujícího, a proto i změna postoje, který by ji měl způsobit, bude pravděpodobně nesnadná.

Náboženské postoje jsou často v interkonexi s jinými postoji a psychologicky dotvářejí identitu osobnosti:

Tyto postoje se mění nesnadno, stejně jako postoje, které jsou podporovány jinými postoji téže kategorie. Např. postoje k sociálním otázkám o kterých pojednává určitý náboženský text, budou značně konzistentní, pokud zde figuruje i postoj k tomuto textu, jako k Bohem inspirovanému.

Sherif a Sherifová (1956) užívají pojmu ego – postoje(„ego-attitudes“); rozumí jimi postoje, které konstituují ego (identitu), a které se utvářejí v interakci s ostatními osobami, skupinami, sociálními institucemi atd. „Když jsou ego-postoje situačně vzbuzeny nějakým relevantním objektem, osobou, událostí, úkolem, situací nebo skupinou, jsou zkušenosti a chování individua charakterizovány jako včleněné do ega.“ Aktualizované ego-vztažné postoje se pak, jako elementy ega, vyznačují vysokou úrovní emocionality a emocionální dráždivosti a kontakt s jejich předmětem vede k vysoké úrovni aktivace individua. Jsou-li např. v egu zahrnuty pozitivní postoje ke katolické víře, bude jedinec vzrušován symboly této víry, ale i útoky na ni a bude mít výraznou tendenci bránit tuto víru jako ego vztažnou hodnotu, což znamená, že bude do jisté míry imunní vůči argumentům proti jeho vyznání, které bude bránit za všech okolností a ze všech sil.

 „Člověk má tendenci upravovat rozpory mezi svým chováním a postoji, přičemž se tak ale děje mnohdy paradoxním způsobem“ (Festinger). Tato myšlenka by mohla znamenat:„Mnoho nábožensky prožívaných rozporů bývá upraveno paradoxním způsobem.“

Jako paradoxní (možná i „nepoctivé, alibistické“ apod.) však zpravidla vidí ony procesy vnější, často nezasvěcený pozorovatel. Zainteresovaný člen náboženského společenství je může chápat jako naprosto legitimní a ztotožňovat se s nimi.

Tento závěr otevírá prostor pro další zkoumání, např. sledování spouštěčů a posloupnosti celého procesu od zrodu náboženského rozporu přes vytvoření vhodné redukce, její šíření až po etablování redukovaného nesouladu v oficiálních naukách.

Předmětem dalšího zkoumání by mohlo být, zda tento specifický způsob redukce proniká do daného náboženství spíše „shora“, tj. vhodné způsoby redukce disonancí jsou vytvářeny náboženskými autoritami a později předkládány k věření, nebo zda jde o opačný proces, tj. napětí je nejprve redukováno v řadách jednotlivců a později je tato redukce povýšena v oficiální náboženskou normu.

Z religionistického hlediska jsem dospěl k závěru, že „uvádění náboženských rozporů do souladu“ je unikátní dovednost nebo schopnost, která patří do „sebezáchovné“ výbavy náboženských systémů i jejich členů. Jestliže hlavní motivací jednotlivců je chránit tímto způsobem psychickou integritu, pak v případě společenství je zde paralela s ochranou integrity náboženského systému.

Dále mi přijde zajímavé, co tento fenomén v náboženství způsobuje. Na různých příkladech je vidět, že náboženství je vlivem tohoto jevu mnohem méně determinované svými svatými texty nebo závaznými normami. I z rozhovorů v praktické části vyplynulo, že „co je ve svatých písmech psáno, nemusí být v důsledku dáno,“ a to i při lpění na doslovné platnosti těchto písem. Mohl jsem zaznamenat, že je opravdu možné, aby muslimka praktikovala islám jako náboženství, které ženu zrovnoprávňuje a zároveň věřila v doslovné znění veršů Koránu, které se s rovnoprávným pojetím ženy zdají být v rozporu.

Adekvátně tomu vyvozuji i opačnou možnost, že napětí s náboženskými elementy nabádajícími k nenásilí, milosrdenství a lásce, může být (právě vlivem redukce kognitivní disonance formou přidání nového kognitivního elementu) úspěšně redukován a umožnit nenávistné či militantní jednání.

V momentě, kdy se náboženství setkává s lidskou psychikou, stává se dynamickým. Není jen suchou odvozeninou svých předpokladů, ale je plastickou hmotou, která přestože stojí na prastarých a neměnných pilířích v podobě písem, tradic a norem, může být člověkem utvářena do různých podob. Schopnost pojmout náboženské rozpory a uvádět je do souladu je něčím, co této pomyslné hmotě (náboženství) slouží ke zvyšování její tvárnosti.

(Lukáš Poruba)

Odkazy na internet k tématu:

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář