Jdi na obsah Jdi na menu

Rozloučení s krédem?

17. 2. 2012

Při jedné večerní debatě Evangelického fóra Berlin-Brandenburg došlo k vášnivému střetnutí. Diskutovalo se o otázce, zda se evangeličtí křesťané při nedělních bohoslužbách dnes ještě vůbec mohou modlit takzvané Apoštolské vyznání víry. Tuto otázku vznesli kritičtí berlínští členové Evangelické akademické obce v Německu. Jejich důvod zní: Starým formulím kréda se dnes patrně nerozumí, a to co se v krédu vyslovuje, mnozí křesťané už nevěří. Mnoho křesťanů má s oficiálním vyznáním víry skutečné potíže. Vytvořili si své vlastní výklady anebo si je jednoduše vybrali. Máme tedy raději rezignovat na společné vyznání při evangelických bohoslužbách? Manželé z Berlína Christa a Heinz Schadeovi ve svém příspěvku pro Publik-Forum prohlašují: "ano!" Pedagog náboženství Fulbert Steffensky naproti tomu odpovídá diferencovaným "ne!"

 

Rozloučit se s krédem? ANO, říkají Christa a Heinz Schadeovi:

 

"PŘI VĚTŠINĚ EVANGELICKÝCH BOHOSLUŽEB se pronáší Apoštolské vyznání víry, obvykle uvozované slovy: "Vyznejme svou křesťanskou víru!" Ale patrně pro málokoho z návštěvníků bohoslužeb bývají výpovědi tohoto vyznání výrazem jeho nebo její osobní víry, včetně dokonce farářů, nemluvě o mnoha členech sboru, kteří se bohoslužeb obvykle neúčastní. Když se jich někdo  zeptá na obsah jejich křesťanské víry, začnou mluvit o něčem jiném.

Máme dojem, že tento jev se v naší evangelické církvi netematizuje. Vyjádření Martina Doldeho, prezidenta Evangelického kirchentagu 2001 ve Frankfurtu n.M. bylo absolutní výjimkou. Dolde tehdy řekl: "Jak já k tomu přijdu, že právě během bohoslužeb při pronášení vyznání víry přede všemi lidmi pravidelně lžu? Nemohu věřit, že Ježíš byl počat Duchem svatým. Nemohu věřit, že Marie přivedla Ježíše na svět jako panna. Nemohu věřit, že Ježíš po třech dnech tělesně vstal z mrtvých."

Jak známo, až době Vyznávající církve se objevila praxe, že Apostolikum pronášel nejen farář za společenství, nýbrž celé společenství dohromady. To, co bylo za tehdejší situace pronásledování duchovní posilou, po Druhé světové válce vyostřilo problém pro mnoho členů sborů. Vždyť je přirozeně rozdíl mezi tím, když farář pronáší vyznání za společenství, a mezi tím, když jsem vyzýván, abych je pronášel sám - a to navíc v singuláru ("Věřím....").

Důsledkem této situace bylo, že především v 70. a 80. letech vzniklo mnoho vyznání víry, z nichž se ale žádné nemohlo prosadit - obsahové rozdíly mezi představami jednotlivých lidí byly příliš veliké, a přirozeně žádný z těchto textů neměl za sebou váhu tradice a ekumény.

Viděno teologicky i sociologicky je viditelná církev společenstvím těch, kteří k ní mají vztah. A tak snad můžeme konstatovat, že naše církev už nemá žádné společné vyznání.

Stále znovu přicházejí návrhy, že se problém musí řešit vysvětlováním, jak Apostolikum vzniklo, které představy byly jeho výpověďmi původně probouzeny a které se měly odmítat. Podle našeho názoru to není žádné řešení.

Přirozeně se každý zájemce může dnes informovat o vzniku a o dobovém pozadí Apostolika. Ale jednak to mnoho nepřinese, a k veřejnosti se to už vůbec nedostane; především se ale tyto články nauky nestanou mým vyznáním proto, že znám jeho původní smysl a možná s ním dokonce i souhlasím.

Například: i když vím - a dokonce to i zastávám -, které představy se učením o početí Ježíše Duchem svatým prostředkovaly a které se jím odmítaly, ještě nevěřím v dnešní význam slov o tom, že Ježíš byl počat Duchem svatým.

Přirozeně se může naše církev pokusit formulovat nové církevní vyznání pro bohoslužby, jak to udělaly některé církve ekumény. To ovšem předpokládá, že orgány našeho církevního vedení vezme v patrnost a vezme vážně problém tradičních vyznání víry při bohoslužbách. Právě tento pokus podniká Svaz švýcarských evangelických církví jako sdružení reformovaných kantonálních církví, které zhruba odpovídá Evangelické církvi v Německu (Evangelische Kirche in Deutschland, EKD) a už asi 150 let nezná žádné vyznání při bohoslužbách (www.ref-credo.ch).

Vzhledem k individualizaci představ o víře v důsledku osvícenství to ovšem považujeme za velmi obtížné, ne-li za nemožné a přimlouváme se spíše za to, aby si jednotlivá společenství mohla volně vybírat mezi starocírkevními vyznáními, moderními vyznáními a vynecháním vyznání víry v bohoslužbách.

Nechceme zamlčovat, že užití Apostolika při bohoslužbách je jen součástí daleko hlubšího problému, v jistém smyslu špičkou ledovce, totiž lpění na církevní naukové stavbě, která byla formulována v prvních křesťanských staletích při potýkání s tehdy živými otázkami a pomocí tehdy běžných pojmů.

Tyto otázky dnes znají už jen odborníci, už dávno to nejsou naše otázky. A kontext, a tak i význam pojmů, v nichž jsou odpovědi formulovány, se rovněž změnily. Co to znamená pro nauku a pro život církve, je zapotřebí promýšlet právě v církvi, která chce být neustále se obnovující.

Podle našeho názoru by se něčeho dosáhlo už tím, kdyby návštěvníci bohoslužeb nebyli podle zvyku vyzýváni, aby se slovy Apostolika ještě osobně přihlašovali k těmto naukám jako obsahu křesťanské víry.

 

Rozloučit se s krédem? NE, říká Fulbert Steffensky:

 

"VÍRA SE NEVYZNÁVÁ TAK, ŽE SE téměř bez nákladů a bez důsledků pronáší nebo zpívá určitý tradovaný text při bohoslužbách. "Vyznávat" je slovo z oblastí spjatých s nebezpečím. Zaměřuje se proti něčemu, zasazuje se za něco, něco to stojí. Nikdo však není, alespoň v našich krajích, uvržen do vězení, když pronáší vyznání víry.  Potud se vyznání, neděli co neděli pronášené při našich bohoslužbách, stalo lacinějším vyznáním.

Rozdíl mezi nebezpečným a bezpečným vyznáním můžeme pocítit už v jazyce. Vyznat víru - pronášet  vyznání víry. Slovo pronášet vyjadřuje větší distanci k aktu vyznání. To říkám, abych relativizoval význam onoho vyznávání. Mám výhrady proti bezvýhradným zastáncům vyznání víry; ale mám také výhrady proti bezvýhradným odpůrcům.

Má výhrada proti zastáncům spočívá v tom, že zapomínají, že všechny výpovědi víry jsou poetickým přibližováním pravdě. Do našich výpovědí o stvoření, o vykoupení, o Kristu jsou zavinuta naše trápení, naše přání a naše obavy. Z toho vyplývá různorodost a životnost našeho vyznávání.

Vyjádření víry ztrácejí svou sílu pokaždé, když  se chápou objektivně, jako nezávislé na čase, nepřekonatelné a nedotčené dobovými změnami a osudy vyznavačů. Náboženská řeč je poetickou řečí, to znamená, že ji nemůžeme slyšet odloučeně od mluvčích, od jejich slz a od jejich radostí. Není to žádná řeč jednoty, která by platila ve všech dobách mezi Tokiem a Limou. Je výkladem, ne recitací něčeho již řečeného.

To neznamená, že je svévolným výrazem rozpoložení ničím nezavázaných individuí. Máme texty a tradice, které jsou mírou našeho výkladu, ale neovládají jej. Do každého výkladu vstupuje charisma i slepota vykladačů. Dnešní při našich bohoslužbách vyslovené vyznání víry není tedy nutné a není postradatelné.

Proč nepovažuji tu anebo onu formu za nepostradatelnou? Můj první argument zní: Je tak podivuhodně staré. Vím - alespoň jako starý muž -, že stáří nezaručuje kvalitu. Nemyslím jen na léta, kdy se vyznání již pronášelo. Kvalita textu spočívá v tom, že tolik lidí před námi do tohoto textu vkládali své naděje a životní vize. Teologie Dietricha Bonhoeffera tak učinila ve vězení; učinila tak řádová sestra Ita Fordová, která byla zavražděna v El Salvadoru; má matka a můj otec tak učinili.

Korektnost vyznání víry nás nespoutává, to je pravda. Ale nejsme spoutáni ani skromností našeho vlastního jazyka, když se utíkáme k řeči zemřelých. Jsme hosty v cizích časech, hosty velkých obrazů života. Jsme hosté plní humoru, kteří vědí, že v tomto jazyce nejsme zcela doma.

Přirozeně nevěřím v korektní doslovnost toho, co říká vyznání víry. Ani si z něho nedělám legraci. Já, člověk 21. století mluvím jazykem a užívám obrazy, které mám vypůjčené.

Vyznání víry patří k rozhovoru s Bohem, kteří vedli moji zemřelí blízcí. To slyším, do toho vstupuji, do toho vpisuji svá vlastní přání a naděje. Jsou to velké básně jiných generací. Neptám se, zda jsou ve všem správné. A přesto se napájím ze staré pravdy.  Neberu vám vaše vědomí cizoty, neberu vám podíl na vaší pravdě, na pravdě vašeho hladu po Bohu, po naději, po spravedlnosti, po kráse. Mé postavení hosta mi umožňuje, abych přebýval ve starých časech naděje.

Nevzdávám se tedy svých horizontů, a netrvám na nich, protože i ony jsou pro mne příliš ubohé. Jsem svobodný duch s domovským právem v cizím místě. Jsme svobodní duchové, a žádné formule a žádná litera nás už nenutí. Ale mohli bychom být pokornými a hladovými svobodnými duchy, kteří vědí, že se nemohou nasytit sami od sebe.

Mají-li nás potěšit zemřelí, musíme jim přiznat jejich práva, také právo na vlastní řeč. Raději to řeknu spolu s Gilbertem Keithem Chestertonem: "Musíme přiznat hlasovací právo nízkým a nejpodceňovanějším ze všech skupin našich předků: Žádáme demokracii pro zemřelé! Tradice odmítá dávat prostor pyšné oligarchii, která se tu dnes náhodou potlouká." Výrok je agresivní  a reakční, ale má svou pravdu.

Mé výhrady vůči odpůrcům vyznání víry spočávají v otázce, zda se ani oni nezbavili obsedantní představy, že výpovědi víry musí být korektními výpověďmi, že tedy nejsou poetickým přiblížením k tajemství. Možná nechtějí starou korektnost, ale chtějí tu svou novou.

Jsme hráči, když vyznáváme svou víru. Jsme hráči se starými slovy; jsme hráči s našimi nedostatečnými a nevyhnutelnými novými slovy.  Jsou zemské církve, které opouštějí vyznání víry, protože se nemohou shodnout v jednom jediném. Jaký to bezútěšný individualismus, který nežádá nic víc, než co ve vyznáních sám pokládá za vhodné! Jaká absence humoru - tancovat už jen sám, a při tanci druhých nehýbat nohama!

Říkám to přirozeně pod podmínkou, že se můžeme odvážit našich vlastních tanců víry. Formulace naší víry není uzavřena. Boží pravda není uzavřena, ani v bibli. Ale já ji slyším i ve vyznání našich zemřelých.

Miluji vyznání víry, protože je souborem drzých nevyslovitelností: Věřím v Boha - proti vší životní absurditě. Věřím v Boha, který v Kristu sdílí náš lidský osud; větší nemožnost si nelze vymyslet. Říkám: "narozen z Marie Panny", a tím prohlašuji, že záchrana člověka je víc než výsledek lidských možností. Nejdrzejší poznámka: Věřím ve vzkříšení z mrtvých, protože nechci připustit žádné zchátrání.

Vyznání víry má svou oprsklou krásu. Samozřejmě rád pronáším i jiná a nová vyznání. Ale považuji za hrozné, když vyznání uvíznou ve výrazech; když neřeknou víc, než co je třeba řici; když se neodváží řeči sahající až do země veškerého štěstí; když nenabízejí víc než heroickou morálku.

A opravdu mám někdy podezření, že odpůrci vyznání se stydí za bláznovství, které vyžaduje záchrana ponížených a život mrtvých. Mnozí říkají, co lze říci. Církev by měla zachraňovat nevyslovitelné."

 

Christa Schade(ová) je architektka a naposledy pracovala jako domácí pastorační pracovnice při Evangelické nemocnici v Berlíně-Špandavě.

Heinz Schade je fyzik a penzionovaný profesor pro mechaniku tekutin na Technické univerzitě v Berlíně.

Fulbert Steffensky byl do svého emeritování profesorem pro evangelickou pedagogiku náboženství na Univerzitě Hamburk. Dnes žije ve Švýcarsku.

Originální znění nalezneme zde.

Přel. - jih -

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ondra G. - Učený lékařský ... ?

19. 2. 2012 23:10

"Viděno teologicky i sociologicky je viditelná církev společenstvím těch, kteří k ní mají vztah."

Je to opravdu míněno jako "tato církev je společenstvím těch, kdo mají k této církvi vztah"? To je tedy extra široké pojetí; pak opravdu společné vyznání není možné, když se kdokoli třeba i na základě negativního vztahu k této církvi stává jejím členem.

Jan Dospiva - Re: Učený lékařský ... ?

22. 2. 2012 21:22

Pohled Schadeových "proti" paradoxně velmi výmluvně demonstruje, proč je formulovaného vyznání potřeba - aby nebylo možno v církvi hlásat a vyznávat prakticky cokoliv.

Pokud mám jako člen církve problém věřit některé části Apoštolského vyznání (to jsem nevěděl, co dělám, když jsem se k tomuto vyznání přihlásil?), tak je poctivé z církve vystoupit nebo usilovat o přeformulování tohoto vyznání, a ne si stěžovat nebo chtít naprostou bezbřehost.

A konečně - pokud nevěřím, že Kristus vstal z mrtvých, opravdu vstal z mrtvých, tak možná nemusím být špatný člověk a úplný neznaboh, ale rozhodně už nejsem křesťan. To je přesně ta hranice, za kterou církev nemůže jít, protože pak rezignuje na jádro své víry (kříž-vykoupení-vzkříšení-spasení), ztratí důvod své existence. Ta její větev, která tak činí, je proto odsouzena k zániku.

David daggie Geisler - Re: kredo

23. 2. 2012 8:28

"... konečně - pokud nevěřím, že Kristus vstal z mrtvých, opravdu vstal z mrtvých, tak možná nemusím být špatný člověk a úplný neznaboh, ale rozhodně už nejsem křesťan. To je přesně ta hranice, za kterou církev nemůže jít, protože pak rezignuje na jádro své víry (kříž-vykoupení-vzkříšení-spasení), ztratí důvod své existence. Ta její větev, která tak činí, je proto odsouzena k zániku."

Ano a amen. To platilo kdysi za apoštolů, za reformace, za českých i moravských bratří, za Bartha a platí to i dnes. Páč..."nevstal-li Kristus z mrvých, jest marná naše víra - jsme ještě ve svých hříších. Ale onť vstal - jakožto prvotina..." A tož tak.

Jehuda Ibn Ezra - Re: Re: Učený lékařský ... ?

19. 9. 2012 12:17

Dík za milé ujištění... - že nemusím být špatný člověk a úplný neznaboh.

Ondra G. - Jak kdo k tomu přijde

19. 2. 2012 23:02

"Dolde tehdy řekl: "Jak já k tomu přijdu, že právě během bohoslužeb při pronášení vyznání víry přede všemi lidmi pravidelně lžu? Nemohu věřit, že Ježíš byl počat Duchem svatým. Nemohu věřit, že Marie přivedla Ježíše na svět jako panna. Nemohu věřit, že Ježíš po třech dnech tělesně vstal z mrtvých."

Jak k tomu přijdou ostatní věřící i nevěřící, když se jako křesťanská církev prezentuje společenství, které nevěří Bibli ani základní křesťanské nauce? Proč autor výroku hledí jen sobecky na sebe a neuvědomí si, že obelhává ostatní? Proč faráři, kteří o problémech s krédem u svých (ne)věřících vědí, nevyzývají na bohoslužbách, aby dotyční mlčeli a neposkvrňovali svá ústa lží?

David daggie Geisler - Re: Jak kdo k tomu přijde

21. 2. 2012 13:54

Prohlášení p. Doldeho (prezidenta Evangelického kirchentagu 2001) je fakt zajímavý. Nevím, kam to všechno povede. Ale když to jedny vede k rozmělnění víry, tak snad ty druhé to povede k hledání "starých kořenů evangelické víry".

K tomuto hledání doporučuji třeba u nás nově vyšlou knihu "Huldrych Zwingli, Karl Barth a odkaz původního reformačního radikalismu (Mezigenerační ekumenicko-teologický rozhovor) od Petra Macka. Moc pěkný čtení. O tom Zwinglimi moc ne, ale ta Barthova analýza - ta stojí za to! Viz. http://www.ekalich.cz/

Ondra G. - Re: Re: Jak kdo k tomu přijde

21. 2. 2012 21:20

Nu, na toho Bartha se už asi nezmůžu. Ale když jde o to hledání starých kořenů evangelické víry, myslím, že by nám mohly pomoci příklady životů některých evangelíků. Samozřejmě v této disciplíně jsou napřed katolíci, kteří (z důvodů, s nimiž nesouhlasím) evidují dost přesně život i dílo svých světců. Nechci vytvářet nějaké evangelické svaté, vždyť svatí jsme všichni věřící, ale vyprávění z jejich životů by se určitě nemělo zanedbávat - vždyť i v Bibli je většina prostoru věnována vyprávění a méně teologii.

David daggie Geisler - Re: Barth

22. 2. 2012 8:58

Tak konkrétně v téhle knize se toho Bartha nebojte. Petr Macek to tak zestručnil, že je to pochopitelné i bývalému traktoristovi. :)

Navíc je tam tak perfektně vysvětlená Barthova interpretace predestinace, že se nedivím, že ho (Bartha) ortodoxní kalvinisti obviňovali z ultra-liberalismu. A on (Barth) zatím takto pořádně vysvětlil evangelickému křesťanstvu, zludračenému liberální teologií, princip "jak se děje k člověku Boží milost v Kristu". Což udělal dobře - a my z toho můžeme i dnes čerpat... :)

Jiří Hoblík - Re: Re: Jak kdo k tomu přijde

21. 2. 2012 22:27

Rozkladné procesy v křesťanství nejsou ničím novým a ojedinělým. Jen si jich málo všímáme - buď na ně nemáme senzorium anebo se skrývají anebo prostě nejsou moc dobře vidět. Ale podle mého by nebylo správné házet to na ty druhé, jaké to mají názory.

Napadá mne trochu jiný přístup, obzvláště pro ty případy, které nejsou zas tak zřejmé. Představme si člověke, který je křesťan, chce být křesťanem - a nachází v křesťanství věci, které není schopen pochopit, strávit, akceptovat. Bere je za vážné, ale dílčí problémy, a proto nechce utíkat. (Možná i z důvodů méně vážných, ale tuto možnost řešit teď nebudu.) Není na tom nakonec hůř dogmatik, který má pocit, že vše o vířa má v malíčku, a je proto dokonalý křesťan?

O české evangelické teologii nemám příliš valné mínění, a to se nijak nesnažím dělat automaticky z někoho blbce. Má to své příčiny a souvislosti, ale nebudu ještě proto vyskakovat, jak je vynikající. Taky jsem slyšel, že většina studentů teologie nemá o teologii velký zájem. O takovém J. Šamšulovi vím, že zájem má a snaží se, ale moc jeho kolegů neznám, takže tuto domněnku beru jen pracovně. Sám ale vím, že hned tak některý farář se o teologii nezajímá, i když třeba se s ní ohání. Spíš bych hledal možnosti - a to tam, kde je možné něco udělat. Ale zůstat jen u toho, že to někdo druhý dělá špatně, to nejde.

Ondra G. - Re: Re: Re: Jak kdo k tomu přijde

25. 2. 2012 6:03

Jestli Vám dobře rozumím, tak spojení "házet na někoho, jaké má názory" znamená, že tu někdo za své názory tak docela nemůže. Proč? Je možná někým balamucen, soustavně vychováván v nepravdě, má nějakou silnou zkušenost, která ho zavádí od správného názoru... Pak je třeba hledat, kde asi udělali soudruzi z NDR chybu :-).

V závěru kritizujete úroveň české teologie. Předpokládám, že nechcete říct, že stav víry v německých církvích zapříčinila česká teologie; co tím tedy chcete sdělit? Že naše teologie nestačí na rozbor německých chyb? Že se máme nejprve dostat na německou úroveň teologie, a pak pochopíme jejich pochybnosti? Doufám, že jste to takhle nemyslel, protože logika "až si budeš píchat herojn, pochopíš, jak mi je, a do tý doby mi nic neříkej, protože nevíš, vo čem to je", má sice něco do sebe, ale je naprosto blbá.

To srovnání "dogmatika" a "pochybujícího" je pěkné, ale většiny lidí, co věří kredu, se asi netýká. (Tedy aspoň si myslím, že říkat "věřím" neznamená "mám celou teologii v malíčku".) Dovolím si tu srovnání. Někdo věří, že Ježíš byl počat Duchem svatým. Schadeovi (autoři prvního diskuzního textu) naproti tomu nevěří, že byl počat Duchem sv., ale vědí, "které představy se učením o početí Ježíše Duchem svatým prostředkovaly a které se jím odmítaly." Mně připadne jejich postoj daleko poučenější až namyšlenější, protože mají v malíčku nejen víru současnou (nemohu věřit), tak i víru minulých generací.

Osobně bych doporučil hledat cestu těmito směry:

a) Co v kredu dnešního člověka zavádí od biblického poznání Boha a jeho záměru? Které formulace mohou mást a jak?

b) Co ubíjí nebo rozkládá víru v biblická sdělení? (Nabízí se podobenství o rozsévači?)

c) Jak lze zvěstovat evangelium specifické skupině lidí, kteří navštěvují církve, ale nevěří?

Jiří Hoblík - Re: Re: Re: Re: Jak kdo k tomu přijde

3. 3. 2012 14:20

1. Co možná jednoduše řečeno: manévrovací prostor, který má člověk mezi vlivy, které ho ovlivňují, je velmi omezený (ač to nebrání zásadní proměně, ale to by bylo na jinou debatu) - a jistota, který názor je správný, je čím dál nejistější. A těch vlivů, vnitřních i vnějších, globálních i indivuduálních, dávných i nedáváných, atd., které ovlivňují křesťanské myšlení (běžné i neběžné), je tolik, že převádět to na jednu příčinu (komunisty) nejde, i když dohledávat všechny příčiny je práce pro veleústav.

2. Tu německou debatu jsem přeložil, aby vyvolala naše otázky - ale analogie nejsou ničím víc než analogiemi. Ale ne že analogie nejsou. Před pár lety jsem četl výsledky ankety, v níž evangelická mládež vyjadřovala své znalosti o Večeři Páně a její pochopení a vztah k ní - a ta anketa dopadla docela tristně, snad se mi podaří ji najít.

3. Jsem pro uvažovat o víře jako o něčem rozumném, ale také jsem pro velkou opatrnost pro "že-víru" - trochu jsem to naznačil v jedné dřívější úvaze o víře, kterou jsem vyvěsil na těchto stránkách, ale ještě se k tomu vrátím. Je to krásné, subtilní a mnohokrát zamlžené téma.

4. K vašim otázkám:
Otázka č. 1 stojí za to. Otázka č. 2 má něco do sebe, i když bych ji formuloval trochu jinak - ale konflikt mezi naší reflexí bible a reflexí vyznání je na tom právě to důležité. K otázce č. 3 - jak určit nevěřící návštěvníky církve? Jak z nich popř. neudělat objekty našich záměrů, ale spoluhledače? O soustavném nedogmatickém studiu bible jako možném dílčím řečení jsem se už trochu, ne právě dostatečně vyjádřil na jiném místě, ovšem těžko si ho představit v holé, ne-li od života odtržené podobě.

Ondra G. - Jak neurčovat nevěřící v církvi

8. 3. 2012 18:04

Bijete hřebík na hlavu. Když řeknu bratrovi v církvi, že není věřící, tak si mě už asi neposlechne. Nevím, jestli by to bylo jiné, kdybych měl talár... asi ne. Jeden pan farář má u nás pravidelně proticharizmatická kázání, a já, coby charizmatik, to už prostě vypínám. Tudíž se vůbec nebudu divit, kdyby zase ta druhá strana nenaslouchala mně.

Spíš mi připadá vhodné nezapírat svou víru a čekat, až někdo přijde sám s tím, že vlastně nevěří. A POTOM: Nehleděl bych moc na to, nakolik je ten druhý pro mě objektem, ale hlavně na to, ŽE TEN DRUHÝ JE PRO BOHA SUBJEKTEM, SE KTERÝM BŮH CHCE NAVÁZAT CO NEJUŽŠÍ VZTAH. Bůh přece neříká: Nedělej si z bližního objekt, ale Miluj ho. Čili jinak: Učiň ho objektem své lásky. Vím, že filozof se může bouřit, člověk nemá být objektem, ale my lidé prostě milujeme koho, co (tedy objekt), jinak to nejde. Jo, vždycky musíme brát ohled na to, že on (ten druhý) vystupuje před Bohem samostatně a je před ním vzácný a my ho nemůžeme spasit. Ale takový strach z objektivizace bych zase neměl.

Např. chci, aby lidé přišli na nějakou přednášku o víře, fakt dobrou z mého pohledu. Nebo na bohoslužby. Budu je tedy přesvědčovat (ale ne moc, abych je neodradil), budu se modlit za to, aby přišli, ale nebudu se na ně zlobit, když nedorazí. A když dorazí o pět minut později, budu se radovat, že dorazili. Ano, vím, že mi jde o ně jako o objekty, ale jinak bych na ně nesměl ani myslet (to je zase na koho, co, takže taky objekt).