Jdi na obsah Jdi na menu

Svědkové nebo rybáři?

"… dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země."

(Sk 1,8)


Na Evangnetu je zase veselo! Co opadl zájem o předmanželský sex, pustili se do sebe bratři Petr Tomáš s pražským seniorem Romanem Mazurem kvůli misii. Ano, i tyto diskuse jsou zdrojem nejrůznějších duchaplnůstek, odhalujících víc způsoby našeho uvažování i interagování s jinak smýšlejícími lidmi, než o podstatě problému samotného (osobně mi nejvíc sedělo v tom sexu působení ostravského faráře bratra Aleše Wrany). Konečně Misie je boční téma hlavního tématu - co sbor očekává od faráře?, které ovšem zarezonovalo, nabobtnalo a svojí vlastní vahou zřejmě původní téma zcela zadusí. Bratr Tomášek vyjádřil rozpaky nad očekáváním bratra Duchana, že farář "přivede do sboru nové lidi". Tím se to celé spustilo.

Pominu-li vlastní rozpaky nad tím, zda jsme vůbec na příchod "nových lidí" připraveni, zda pro nás nebudou cizím tělesem, které jsem zmínil již v článku Bošín - krize prostá vize, pak je debata mezi bratřími Tomáškem a Mazurem podnětná právě v tom, že v ní lítají vedle (prakticko) theologických či pragmatických argumentů argumenty morální - je vůbec správné misionařit?

 21. 10. 2006 jsme s Poradním odborem pro vzdělávání laiků v Královéhradeckém seniorátu uspořádali Presbyterní konferenci na téma "Nemravná misie". Tehdy nám šlo o reflexi morálního rozměru misie, ale nebylo snadné přesvědčit o tom řečníka. Museli jsme bratra doc. ThDr. Jindřicha Halamu, docenta katedry theologické etiky na ETF-UK, dost přemlouvat. Napřed odmítal (a v úvodu své přednášky to pak sám připomněl), že misie není téma pro etika, nabízel jiná témata či jiné řečníky, buď religionistu, nebo úspěšného evangelizátora (asi ať nám řekne "tak bratří, jak na to!") Nakonec připustil, že to je i morální téma a zmáknout se nechal. Výsledek myslím stál za to (přednáška ke stažení zde). I on (podobně jako bratr Tomášek na Evangnetu) zmínil, že misií nelze řešit vnitřní krize církve/sboru, rozlišil mezi misií a náborem.

 Vedle všech aspektů misie je ten morální dnes nejdůležitější, protože je tak málo zmiňován a diskutován (v březnu roku 2006 jsem se pokusil na toto téma vyvolat diskusi na Evangnetu). Jedním z bloků, které nám brání šířit svoji víru je fakt, že misie vyvolává odpor, a to zejména u lidí, kteří jsou cílem naší misie. Celou věc komplikuje fakt, že naše víra se nechce z podstaty spokojit s pozicí jedné z  možných, chce být absolutní (Ex 20,3 || Dt 5,7; 1Kor 10,14-22). Samozřejmě, že můžeme říct, že jde o vlastní postoj věřícího, zbavit se cizích pánů (1Kor 8,4-6), odkázat na interpretaci onoho přikázání Desatera, jakou nabízí např. Lochmanovo Desatero (ISBN 80-7017-828-0), s příznačným podtitulem "Směrovky ke svobodě": nejde o zákaz volit si svobodně v náboženském hypermarketu své bohy, ale o svobodu od nepravých pánů pro Pána pravého a skutečného. Ale po dějinách misie, jak byla uplatňována od dob karolinismu, zejména pak, když byla misie spojena se sekulární ideou vývozu "západní civilizace" do "3. světa", vyvolávající pocit kulturní nadřazenosti a podřazenosti (čímž ovšem za časů Pavlových rozhodně nebyla, neboť Pavel se snažil oslovit po stránce civilizační kulturu vyspělejší, než jakou představovali palestinští Židé), nám to hned tak zbytek světa nesbaští.

Mnohem hůř: konfesijní spory uvnitř křesťanství misii posunuly do jiné roviny. Už nejde jenom o šíření "pravé víry" na úkor věr nepravých a pověr. Ačkoliv to mnozí popírají, je přece zřejmé, že misie, tedy její kvantitativní úspěšnost, je chápána i jako potvrzení té naší podoby křesťanství, jako správné. Tam, kde v konfesijních sporech docházejí argumenty, přichází rána nejtvrdší "nás je víc!" A tak už nejde jen o šíření křesťanství - kvantita má být jako obyčejně zárukou kvality. Má potvrdit, že "pravdu máme my". Kde a co je pravda je vedlejší. Až nás bude víc, bude to jasné.

Stejný posun však vyvolává zaměřenostu ČCE na budování sborů: ti, kdo mají víc členů, jsou v rámci stejné konfese ti zbožnější a pilnější. A tak nejde ani o šíření křesťanství, ani šíření určité konfese, jde o potvrzení hodnoty místního sboru proti zbytku církve, píle místních presbyterů a faráře.

Ať už jakkoliv, lidé, kteří jsou objektem misie, jsou degradováni na pouhou statistickou položku k sebepotvrzení nejrůznějších ambicí. Někdo by za tím mohl tušit snahu o nějakou církevní hegemonii, nebo o sebeobohacení církve, snahu získat čím dál více salárníků, ale spíš je to přízemnější - jde jen o získání čísel. Vezmou-li se ostatně tato čísla vážněji, začnou-li se chovat jako skuteční členové a plést se do organizačních záležitostí, bývá z toho pěkný tanec.

Hlavní morální problémy s misií lze shrnout asi takto: misie je chtěj nechtěj vedena proti dosavadní víře a způsobům uvažování těch, kdo se ocitnou v hledáčku misionáře. Někdy má skutečně misie podobu snahy zachránit lidi před jejich momentálními pověrami (1Kor 12,2). Právě zde se nabízí otázka, do jaké míry máme právo zasahovat do osobnostních a kulturních struktur druhých lidí či celých skupin lidstva. Z toho důvodu brazilská vláda omezila přístup misionářů k některým pralesním národům, představitelé nejrůznějších náboženství se vzájemně na konferencích ujišťují, že vůči sobě nesledují žádné misijní snahy (křeťanům to pochopitelně nikdo nevěří), i náš Synod řešil návrh deklarovat, že se vzdáváme misie vůči Židům (to znamená, že jim misií ubližujeme? Ale proč tedy jen vůči Židům? Proč se potom nevzdat misie úplně?), avšak i mnoho křesťanů své hovory o víře s nevěřícími začíná ujištěním, že nechtějí nic vnucovat, nebo někoho obracet. Kultura a náboženství jsou dnes nedotknutelnými hodnotami, chráněnými nejrůznějšími zákony i morálními maximami. Misie s tím nejde moc dohromady. Ale to je problém, který tu lze pouze otevřít k diskusi, určitě ne vyřešit.

Mnohem horší je představa, jako by misie byla nějakým lovem lidí. Zde vidím poněkud ve sporu dva modely šíření křesťanství, které jsou oba dobře zastoupeny v Novém zákoně: model svědectví a model rybářství ("Rybáři" si ostatně říkali i frekventanti jednoho misijního kursu v Praze - Mk 4,17 || Mt 4,19 || L 5,10; srv. Mt 13,47 - ponechme nyní stranou oprávněnou pochybnost, zda je spojení onoho rybářství s misijí tak samozřejmé). První jakoby předpokládal aktivní lov, druhý, vydávt svědectví, třeba i přesvědčováním (2Ko 5,11a), hlavně však způsobem života, odpovídajícím evangeliu, s nadějí, že si lidé všimnou, že se začnou ptát, že se nakonec dovtípí a sami rozhodnou (Fp 2,1-11 1Pt 2,11n). Tímto způsobem byla vedena  misie Jednoty Českých bratří v Americe, a i když i ta měla své sporné momenty, celkem jí nelze upřít dostatek respektu k místním kulturám. samozřejmě úspěch, který měla, nebyl nijak masový, navíc armáda mnohé jejich vesnice křesťanských Indiánů stejně vyplenila.

Je dnes těžké říct, že by jeden z těchto modelů byl "jediný správný". Misie je nedílnou součástí křesťanské existence. A každé takové působení bude obsahovat v různém poměru prvky oba, každé se bude zakusovat do jiných věr a kultur, ostatně i kultura a náboženství našich prapředků byli tímtéž zakousnuty (1Pt 1,18). Můžeme si samozřejmě klást otázku, zda kultura a náboženství jsou opravdu tak posvátnými krávami, že by bylo nemorální se jich dotknout, vždyť proměny a prolínání kultur jsou tak přirozené. Nepřirozený je jen skanzen. Je třeba misijní snahy ovšem poctivě deklarovat, nezkrývat je. Jinou věcí jsou formy a nástroje. Sám dávám svědectví přednost před rybařením. Ale mnohem důležitější je cíl. Cíl by neměl být především negativní - boj proti té či oné víře, nevěře či sektě. Cílem nesmí být ani řešení vnitřních problémů církve. A tak zakončíme tuto úvahu odkazem na oddíl, jímž se obyčejně začíná: Mt 28, 19n. Nejde tu o vyhlášení celosvětové konkvisty. Lze jej chápat také jako zrušení orientace na jeden vyvolený národ. Univerzalismus překonává nacionalismus a šovinismus. Hlavně, a to se při čtení tohoto oddílu přehlíží, nás neposílá Ježíš budovat církev nebo sbor. Získáváme-li jen lidi pro církev, je nám jedno, zda se také doopravdy stali učedníky. Jestliže však vedeme sebe i druhé k učednictví, může nám být venkoncem jedno, ve které církvi a sboru budou své učednictví realizovat.

(Jakub Dvořák)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář