Co jsem si dnes odnesl z kostela?
U nás v Šonově jsme měli tzv. šonovskou Misijní slavnost. Její program bude pokračovat i odpoledne vystoupením plzeňského souboru De profundis a diskusí o žalmech v připravovaném novém zpěvníčku. Především jsme ale oslavili svatodušní svátky Večeří Páně a slyšením slova, jímž nám posloužil bratr Miloslav Vašina, který kázal na text Mt 16,22-33, zejména na vv. 28-31. Vyzdvihl především moment, kdy se církev musí na Ježíšovo slovo odvážit vstoupit do vod, které jí nahánějí hrůzu. Pokud přitom neodloží pohled na Krista, a nezačne se opět vzhlížet v hrůzách a úzkostech, může kráčet, jinak bude tonout. V jednáních se státem a td. nesmí myslet jen na svoje přežití, ale musí hledět ke Kristu, který ji sem povolal. Mě na textu zaujala jiná věc: úzkosti nás vedou k tomu, že vnímáme jen je, zlobíme se na druhé, že se o nás nestarají. Sami se však nestaráme o úzkosti druhých. Ježíš to neřídí ze břehu. Stará se o nás. Jde mezi nás. Pokud za ním vykročíme zjistíme, že to, co nám nahánělo hrůzu v lodičce, je jiné kafe, když nás přestane skořápka (církve?) chránit docela! Ale tam se teprve setkáme s ním. Zdá se, že se před opravdovým životem stále skrýváme ve všelijakých lodičkách. I církevních. Když to s námi zahoupe, bojíme se. Ale Bůh je ve skutečném, nechráněném prostoru života, a tam nás z našich citadel vyvolává.