Jdi na obsah Jdi na menu

Kdo nemiluje Pána, ať je proklet!

„Já si myslím, že se to prostě tomu Pavlovi nepovedlo. V bibli už to je, tak to škrtat nebudem, ale nekázala bych na to,“ reagovala kdysi na pastorálce jedna hodná sestra farářka na mé kázání na text Ř 1,18-32. Když jsem pak zase měl kázání, a vybral jsem jako text 1Kor 16,22, kolega, který měl na tento text připravit exegesi, omluvil to, že nic neudělal, že ho prý nenapadlo k takovému textu nic jiného, než jej parafrázovat „kdo to vybral ke kázání, ať je proklet!“

Zažili jsme si někdy taková schémata, že starý zákon je ten hrubý, drsný; nový něžný a vlídný. Aby se nám to nekomplikovalo, rovnou si z mysli gumujeme vše, co do tohoto schématu nepasuje. Třeba jako ona sestra farářka. Trochu se to Pavlovi nepovedlo, tak o tom taktně pomlčíme. Jenomže k novému zákonu patří i jiná drsná místa. Zejména Pavel byl hotov posloužit si nějakým tím hrubším slovem, ale ani Ježíš nemluvil vždy vlídně. I tady se musí často taktně pomlčet. Ostatně jistý farář na pastorálce zakusil něco podobného se známým podobenstvím O boháči a Lazarovi (L 16,19-31). Když měl kázání na tento oddíl, vyvolalo to mezi jeho hodnými kolegy pobouření: „Na toto podobenství jsem nikdy nekázal a kázat nebudu, protože v něm není žádné evangelium pro toho boháče,“ zuřil jiný farář. Musí být vždy, všude a pro každého to cosi, co nazval „evangeliem“?

 Nový zákon není nutně něžnou knihou. Evangelium, které by bylo radostnou zprávou pro tyrana i jeho oběť by bylo zprávou strašnou, pokud by neznamenala, že oba přestanou být tím, čím právě jsou, a je nepochybné, že to tyran neponese stejně vesele jako ten druhý. Závěry apoštolských listů slouží v liturgii často jako zdroje vstupních pozdravů a závěrečných poslání či požehnání při bohoslužbách, od kterých se přívětivost vůči shromážděným podvědomě očekává. Pavel nám to však v 1Kor 16,22 trochu zkomplikoval, když už tak problémy překypující list uzavřel kletbou:

 

Kral.

NA 27

ČEP

Jestliže kdo nemiluje Pána

Jezukrista,

budiž proklatý:

Maran atha.

ει τις ου φιλει τον κυριον

 

ητω αναθεμα

μαρανα θα

Kdo nemiluje Pána,

 

ať je proklet!

Maranatha!

 
 Kletby však nejsou v novém zákoně ničím výjimečným, nejsou žádným cizorodým tělesem, ani cosi nepatřičného. Nepatřičné mohou být spíš naše představy o tom, co to je evangeliumradostná zpráva, ale také naše historické zatížení, kdy různé církve proklínaly odpůrce křesťanství, nebo své bratry a sestry z jiných denominací. Naši profesoři na KEBF → ETF UK bývali právem hrdi na Bratrskou konfesi, která „anathémy“, v tehdejších konfesích zcela běžné (viz naše Čtyři vyznání!), nahrazuje deklarováním ochoty dát se poučit, pokud se mýlí. Přece nelze kletebné texty z našeho povědomí, života a liturgie vygumovat.

Kletby jsou naprosto samozřejmou součástí židovské liturgie. Např. součástí paschální liturgie (הגדה פסח), kdy po 3. kalichu následuje prokletí pohanů – nepřátel Židů slovy Ž 79, 6 (jde však o reakci na zpustošení Jeruzaléma a odvlečení jeho obyvatel do zajetí Babyloňany. Kletba je spojena s pokáním za to, co vyvolalo Hospodinův hněv vůči vlastnímu lidu. Jde tu spíše o to, aby Hospodin svůj hněv opět přesměroval. Nikoliv na všechny národy, které ho neznají ale na ten z nich, který se dopustil násilí na Židech). Kletby jsou ve SZ (Nu 10, 35; Ž 59, 14-15; 69, 25-29; 137; 139, 19-22; Jr 11, 20-23; 12, 3) velmi častým jevem. Mají však vždy své morální oprávnění, zpravidla je užívá ten, kdo je někým tísněn. Je i jiná kletba, jíž je zaklínán lid Boží samotný: Dt 27, 15-26; 28, 15-68, aby nepáchal „ohavnosti pronárodů“, pro které byly tyto proklety a ze země vyvrženy před ním. Tímto proklínáním vlastně lid Hospodinův svolává kletbu sám na sebe, měl-li by jednat jako ony (Ř 2, 1). Di Sante dokládá (ŽIDOVSKÁ MODLITBA, Praha 1995, ISBN 80-7298-078-5, str. 101), že „požehnání (ברכת המינים v תפילה, které je spíše kletbou ‚bludařů‘ než požehnáním) prosí o vítězství lásky, a nikoliv o porážku nepřátel,“ na Babylonském Talmudu, traktátu Berachot, kde manželka rabiho Meira Beruja napomíná svého muže, že se má modlit za vyhlazení hříchu a nikoliv hříšníků. Tím se mění kletba ve skutečné požehnání (viz dále kap. 4. op. cit., stry 106-111). Je nasnadě, že této intenci odpovídá i Pavlovo užívání kleteb.

 Kletby, neřku-li dokonce „nadávky“, nejsou cizí ani novozákonním autorům a postavám, ať jde o Ježíše, nebo notoricky prchlivého Pavla. Samotným evangelistům Mt a L je nejasná scéna z Mk 11,12-14.20, kdy Ježíš proklíná fíkovník za to, že nemá ovoce, ačkoliv nebyl čas fíků. L jej nepřevzal, tedy transformoval jej spíš do podoby podobenství (L 13,6-9). Mt 21,18-19 jej uvádí, sceluje (viz předěl mezi 14. a 20. v. u Mk), cudně přitom zamlčí, co Mk provokativně vypichuje ve v. 13.d, že totiž o velikonocích skutečně čas fíků není. Ale i mnohé razantní výroky Ježíšovy, třeba ten z Mt 11,20-24, lze považovat za kletebné. Zejména Mt se v nich se svojí opakující se formulí ve vv. 8,12; 13,42.50; 22,13; 24,51; 25,30, přímo vyžívá; vždyť právě zde je akcentováno, že do „Království nebeského“ nemusí vejít nutně každý! Ježíš se s výroky, znějícími jako kletby, dokáže obrátit i na vlastní učedníky: Mt 16,23; Mk 8,33. A co teprve takový výrok, jaký uvádí L 12,49 nebo Mt 10,34-36! Spolu s tím patří všechny výroky o následování k těm, které se vždy po Petrově vzoru (Mk 8,42) cítili vykladači a faráři povinováni odvykládat, aby z něj to „evangelium“ přece vymáčkli, nebo je prostě přecházet. Ale ony nejsou ničím nepovedeným. Ony tam prostě jsou, patří k novému zákonu, jsou součástí kánonu, a my je musíme přijmout, nechceme-li si jen svévolně vybírat. Jako musí dědic vzít buď dědictví celé, s dědovým autem i dluhy, tak musíme vlídné části Písma přijímat i s těmi syrovými, třeba že nám narušují naše představy o Ježíšovi. Pochopitelně libovat si v nich, zejména vidět v nich zbraň proti někomu jinému, by bylo stejně mylné.

Epištoly běžně vkládají do pozdravů, ne-li přímo kletby, tedy alespoň varování před jistými skupinami uvnitř církve: zejména Ga 6,12 a Ř 16,17-20! V těchto konkrétnějších případech se jedná vždy o vnášení rozkolu do církve pro nauky, směřující k vytváření elit, v němž je spatřován únik před křížem (Ga 6,12). Postranním úmyslem těchto skupin je osobní chlouba i zištnost (srv. i Fp 2,1-11). Podobný případ, vyvolaný „pneumatiky“ (srv. i Ga 6,1), se vyskytl v Korintu. Kapitolou samou pro sebe je „vydávání Satanu“ v 1Kor 5,5 (1Tm 1,20)!?

Kdosi tehdy na pastorálce položil otázku, co si asi Pavel myslel, že se s tím kletým stane. Napadá mě přirovnání k čemusi neslušnému, co však má také hodnotu kletby: pošleme-li někoho do řiti, také nekoumáme, jak tam asi poleze? Pragmatický význam takové kletby je prostě v tom, že jsme narazili na mez vzájemné komunikace. Je tu zkrátka bariéra, za níž už nemůžeme jít. Pro Pavla to není nějaké jeho osobní ublížení, není to dokonce ani žádné bludařství, chybná nauka. To, co je tu kleto, tkví v osobních postojích k Ježíšovi, dodejme, jaký důraz na začátku listu položil na to, že je to ten „ukřižovaný“ (1Kor 1,23)! Zachovat správné učení je jistě snazší než zachovat správný postoj. Prvému se totiž dá jakž takž naučit a donutit se. O lásce totéž říct nelze. Zejména ne o lásce, která se má projevit následováním, napodobováním. Tomu se nelze ani naučit, k tomu se nelze ani přinutit. Všechny výroky o Kristově kříži se přitom čtenáři nutně zadírají pod kůži jako výzva. Snad že to cítíme, podvědomě halíme svůj odpor ke kletbám filanthropií, ale přiznejme si, že ten výrok především zneklidňuje nás samotné, znejišťuje nás v naší vlastní pozici před Bohem. Věříme správně, věříme v Krista? No, snad; ale můžeme s jistotou říct, že ho milujeme?

 Jako jsme mluvili o kletbách pohanů v židovské zbožnosti, nabízí se možnost, nejde-li i tady o kletbu „těch druhých“. Pozorná četba Pavlových spisů však dokládá, že jemu dělali vrásky spíš „domácí víry“, zejména když pokořující víru v omilostnění pro Kristovu oběť dokázali a stále dokáží převracet ve zdroj pýchy, v záminku k sebeprosazování, pocitu nadřazenosti druhým. Ale kletba možná vůbec míří ještě kamsi jinam: z 1Kor 12,3 lze usuzovat na to, že mohli být v Korintu ke křesťanství čerstvě obrácení pohané někým nuceni se své víry odříkat tím, že proklejí toho, kdo by Ježíše miloval. Mohlo se tak však dít i v židokřesťanském prostředí. Zvláštnůstkou Pavlovy kletby totiž je, že v aramejštině vyzní jako slovní hříčka s kořeny CHRM (kletba) a RCHM (milovat). Malá přesmyčka. Snad ta kletba byla původně vskutku formulována aramejsky …

Kletby jsou nakonec důležité i pro naši osobní zbožnost. Ne, nemyslím, že bychom je museli nutně zařadit do svých modliteb. Upozorňují nás však, že ve víře není možné úplně všechno. Úkolem každé poctivé theologie, laické nebo profesionální, bude vždy hledání kriterií pro rozlišování mezi podstatným, služebným a případným z obsahů víry. Hledání musí nutně počítat i s tápáním, škobrtáním, vracením se do nějakých výchozích pozic, abychom to zkusili jinudy. A přece má víra podstatné prvky, bez kterých by už přestala být křesťanskou. Kletba především nám (ne jinověrcům) brání nechávat si všechny možnosti otevřené. Víra je pro hledající, ale ne pro nerozhodné. Víra si musí umět také některá vrátka jednoznačně a bez možnosti návratu zabouchnout. Pán totiž přichází (Maran atha) a my musíme být připraveni uvítat jej.

(Jakub Dvořák)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

סלע - chybička

26. 12. 2011 2:30

Místo „הגדה פסח“ má být „הגדה של פסח“

Jakub Dvořák - Re: chybička

26. 12. 2011 9:22

Plný zápis ano. Ale nepodstatné věci lze podat ve zkratkách.

Anna Glacová - Kletba a milost

30. 11. 2011 16:23

Kdo nemiluje Pána, ať je proklet, Marana tha (Pán přijde - přišel?).
Mně tam přijde to maranatha ve významu docela důležité, - navozuje to pro mne dojem určitého drsného upozornění (ne kletby) protože pokud Pán přišel, pak kdo nemiluje Pána, asi bude mít trochu složitější situaci, než kdyby Pána miloval.Neboli se třeba i může cítit nebo i být svými rozhodnutími proklet - kdoví.Pokud připouštíme existenci pekla - i kdyby šlo pouze o stav duše nebo cosi takového - pak mi výrok z 1K 22 připadá jako určité upozornění, že Pavel věří, že Pán přijde a na to, co by mohlo dál být s tím spojeno, věřící možná trochu drsně upozorňuje, že by to jaksi mělo do křesťanovy víry patřit.
Ale hned po té drsňárně, následuje slovo o milosti a o tom, že Pavel má Korinťany rád. Nějak někdy mám pocit, když poslouchám různá kázání, že se točí kolem ledasčeho, ale nějak mi z toho ta Boží láska leze jaski hodně opatrně, aby , aby se s ní snad šetřilo, aby to nebyly laciné fráze - no a pak aby se člověk snažil být věřící, když ani není jasno, jestli ta Boží milost, Boží láska existuje. Jakoby člověku k pití stačilo pár kapek vody, které si ještě trochu připepří - a kdo do sebe kopne půllitr, aby se už nad sebou zamyslel...) Mám pocit, že víra je i pro nerozhodné - protože člověk to, čemu a jak věří, utváří nějak po celý život, skládá si to z nejrůznějších podnětů atd. Myslím, že míra pochybností člověka je dána strukturou osobnosti (geneticky, výchovou atd.) a proto mám dojem, že člověk, který i hodně pochybuje a nedokáže nic zabouchnout, přece může ke Kristu přicházet - a tehdy je důležité, aby mohl slyšet o jeho lásce, o milosti - úplně stejně jako ten, kdo má vše jasné a je ihned (nebo i po dlouhé úvaze) jasně a jistě s danou věcí hotov.
Je to ale jen můj laický názor. :-)

Jakub Dvořák - Re: Kletba a milost

30. 11. 2011 18:44

Děkuji za reakci.
Začnu jaksi od konce. Víte, můžeme mít různé zkušenosti. Znám faráře, jemuž utíkají lidé z kostela, protože jim prý v kázáních jen nadává (on má ambice být prorockou postavou :-)). Já mám spíš zkušenosti s tím, že se všichni snaží tu milost nacpat i tam, kde není (problém vidím v jednostranosti značné části našeho duchovenstva: jedni stále hrozí, druzí jen utěšují. Ale všechno má svůj čas a místo). Nesmíme, to máte pravdu, zapomínat, že je to o boží lásce. Ale stejně nesmíme zastírat, že ona má své vážné a velmi náročné stránky. Myslím třeba na nešvar odvysvětlovát Kázání na hoře (Mt 5-7) tím, že Ježíš jen přepíná své nároky, aby nám ukázal, jak je nemožné boží vůli splnit. Pak se nad námi smiluje. Byla by to poněkud perverzní hra kočky s myší!
Bůh na druhou stranu ví, "že jsme jen lidé" (Ž 103). Měl např. velkou trpělivost se svým lidem v Egyptě, s jeho nerozhodností a vrtkavostí. Ale pak nastal okamžik (Ex 12), kdy se všichni museli rozhodnout, a kdy už nebyla cesta zpět. Prožíváme-li moment trpělivosti, dobře tak, ale musíme myslet na to, že je to jen čas na rozhodnutí, a to bude muset přijít brzy. Mluvím-li o nerozhodném sezení na dvou i více židlích, nemluvím o oprávněných pochybnostech; ty považuji naopak za nedílnou součást víry. Pavel miluje korintské, ale tu kletbu to nijak neumenšuje.
S tím příchodem máte pravdu, je tu ovšem jedna zřejmě jednoznačně nevysvětlitelná nesrovnalost: některé řecké rukopisy tuto aramejskou aklamaci přepisují μαραναθα, jiné se ji snaží rozseknout na dvě slova, jedni jako μαραν αθα, stejně tak Pešita (ܡܳܪܰܢ ܐܶܬ݂ܳܐ) - Pán přichází (toho jsem se přidržel); jiné, stejně jako vydání NA 27 (s nímž jinak pracuji) ji dělí na μαρανα θα (ܡܳܪܰܢܐܳ ܬ݂ܳܐ) - Pane přijď. Asi už nezjistíme, jak to Pavel myslel. Ale je to jedno. Důležitý je ten pohyb směrem k nám. Ten je. Druhá varianta by byla dokonce modlitebnkovým vyjádřením, že si to přeje, nevolá "počkej ještě", to je také důležité, ale zároveň musíme vědět, že je to i fakt, ať chceme nebo ne.

Jiří Hoblík - Re: Re: Kletba a milost

1. 12. 2011 12:47

Jak jsem jednou někde napsal: I boháči jsou socky a je pozřeba mít proto s nimi soucit. Momentálně o tom probíhá vášnivá diskuse na Evangnetu.

Jinak kletba má svou zvláštní funkci, nosím to delší dobu v hlavě, snad to jednou dohromady dám. Jenže když evangelická mentalita zčásti inklinuje k tomu: přeci nebudeme na nikoho zlí, a když už, tak aby to aspoň tak nevypadalo, tak to potom se o věci hůř hovoří. Zavést inkantnaci přímo do křesťanské praxe samozřejmě nehodlám, i když by někdo mohl snadno takové podezření vznášet. Když ale jde o odporování zlému, o boží nárok na odporování zlému, tak právě to asociuje kletbu, a to ne jako prostředek ventilace vlastních pocitů, ani jako výzvu k páchání násilí.

David daggie Geisler - Paradoxy

1. 12. 2011 9:32

Moc zajímavý článek. Teda...dost zajímavý a dlouhý, abych ho okomentoval a pořádně ho nepročetl. To téma je zajímavé - nelze se stím vypořádat jen tak nějak lehkomyslně, lacině. Nový zákon je vůbec zajímavý soubor knik - zvláště pro křesťany. Pro českobratrské evangelíky tuplem! :)

PS Moc se mi líbil příběh onoho faráře, který na téma Podobenství o Lazarovi a boháči vykřikl: „Na toto podobenství jsem nikdy nekázal a kázat nebudu, protože v něm není žádné evangelium pro toho boháče,“ . Ha ha!!! :) Kdyby jenom podobenství! Ono s tím "evangeliem pro boháče" je to v NZ hodně těžký. Co kdyby chtěl někdo vzít jako základ kázání třeba něco z tzv. "slaměné epištoly" - Listu Jakubova - Jk 4, 1-6. To se konzervativcům musí otevírat kudla v kapse! Jaké levicové, jaká anarchie! Vždyť boháči živí stát, živí i církev!

Opravdu? Kdo je Pánem církve? Kdo živí svůj lid - svým slovem i chlebem vezdejším? Boháči nebo Hospodin? Je sůležitější zjevení Písem nebo "lex naturalis"? Není to slovo právě proto součástí Nového zákona? A právě proto se na tato zdánlivě ostrá slova v NZ musí brát zřetel. Neboť Hospodin, a jen Hospodin je ten První a Poslední. Ten, který má co říct. My lidé (ať už věřící v jeho Syna nebo hledající) jsme jeho děti. My v upřímné víře nasloucháme a necháváme se poučit. Nicht wahr?