Jdi na obsah Jdi na menu

Martin Danihelka: Daň, komu daň, čest, komu čest. Esej o Ř 13,1-7

25. 3. 2014

 

Věnováno Jaroslavu Pecharovi

(předneseno na biblické hodině ve sboru ČCE v Praze-Braníku 25. dubna 2012)

1Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, 2takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. 3Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. 4Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. 5Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. 6Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. 7Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. (Ř 13,1-7)

I konzervativnímu teologovi, za kterého se považuji, se může stát, že s některým biblickým výrokem anebo biblickou myšlenkou zápasí. Jeho rozpaky se dají krájet, teolog obrací tu spornou myšlenku ze všech stran, vrtí nesouhlasně hlavou, a léta plynou. A pohoršení teologovo se nestává menším, žádné pochopení a smíření nepřichází. Ve mně takové rozpaky už velmi dlouho vzbuzuje celá jedna biblická kniha, totiž Epištola Římanům. Není to proto, že bych měl v nelásce a v neúctě apoštola Pavla – mám s listem do Říma právě proto, že je mi uvažování Pavlovo čím dál sympatičtější a bližší. Říká se, že mladí kazatelé mívají potřebu kázat hlavně na perikopy z evangelia, zatímco Pavlovi se spíše vyhýbají. Přestávám být mladý a zelený a Pavlem se zabývám s čím dál větší chutí. A přesto – epištola Pavlova se stala vzpříčenou kostí v mém krku.

Vysvětluji si věc takto: Pavlovy formulace vynikají v silných, naléhavých situacích. Své nejlepší dopisy Pavel napsal zmítaný vášněmi, zápasy, v ohrožení velkými ztrátami nebo i nebezpečím smrti. V lásce, stesku, tehdy, když mu šlo o nějakou zásadní věc, ze které nesměl ustoupit. Mezi tyto nejsilnější dopisy patří podle mého nádherně rozhněvaný, doslova nasraný list Galatským. „Ti, kdo mezi vás kvůli obřízce vnášejí neklid, ať se rovnou vyklestí,“ (ať si to rovnou celé ufiknou), píše se tu (Ga 5,12). Nebo nádherná, láskyplná, eschatologicky radostná epištola Filipským, psaná z vězení v Efezu v očekávání rozsudku smrti, kterému ale Pavel prozatím unikl. Máme tu i listy Korintským: Pavlovy asertivní odpovědi na zaslané náboženské otázky, dálkový interview, ale také svědectví Pavlových zápasů a pokusů podat ruku na usmířenou, když možná předtím zašel příliš daleko – to spíše ve druhém listu Korintským. Kratičký a vroucí dopis Filemonovi, kde se jednalo o kauzu uprchlého otroka Onezima, který se má nadále stát panu Filemonovi bratrem. – Ale co si počít s tou zatrolenou epištolou Římanům? Vidíme hned, že má úplně jiný tón. Pavel tu píše křesťanskému společenství, se kterým se osobně neznal. Netísněn ani neinspirován žádnou výraznou událostí, sedl si Pavel ke svému psacímu stolu nebo k němu spíše pozval svého sekretáře a nadiktoval mu do Říma dopisový text, který se měl římským křesťanům vlastně teprve představit. Nepříliš dlouho před koncem jeho života tak vznikl teologický traktát, v určitém smyslu suma Pavlova pochopení evangelia. Pavel pro jednou nebyl tísněn silnou nebo hrozivou situací sepsal svůj nejsystematičtější a v jistém smyslu nejvíce ambiciózní text. Ale tu se ukazuje, že silnou stránkou tohoto vzteklého a vášnivého židovského intelektuála jsou právě příležitostné nápady, výpady a šlehy. Nad Pavlovým systematizujícím listem Římanům visí o dost více otazníků než nad jinými autorizovanými epištolami.

Výsledek představovacího dopisu do Říma je každopádně sporný, plný slov do pranice. Hned v první kapitole nacházíme ostrou polemiku proti homosexualitě, kde Pavel, obávám se, ujel. Kulturní a interkulturní problém přeznačil na problém náboženský: Nad běžným staletým zvykem antického světa, že muži lezou do postele i s muži a ženy se ženami, rigidní Žid Pavel lomí rukama a spatřuje v těchto praktikách hříšnost a prokletost před Bohem; zvláště proto, že v zajetí kulturních kódů svého národa tu je schopen nacházet leda paralelu ke kultické pohanské prostituci. V dalších kapitolách listu Římanům následuje, jemně řečeno, poněkud rozmarná exegeze Hebrejské bible. Ta je zde vedená způsobem, za který by každému bohoslovci při získávání zápočtu na dnešní teologické fakultě jeho docenti jistě pěkně zatopili. Toto je třeba vědět, i když zároveň v zájmu spravedlnosti připusťme, že talmudické židovské výklady Tóry svým volným vztahem ke starozákonnímu textu zacházejí ještě násobně dále. Tato Pavlova kreativní nevěrnost textu Starého zákona pak vrcholí slavným výrokem „spravedlivý z víry bude živ“ (Ř 1,17), kterým Pavel vskutku přebarvil sdělení proroka Abakuka (Abk 2,4) k obrazu svému, pro účely vlastního výkladu. Jeden by skoro zavrtěl hlavou, že tato Pavlova teze potom v dějinách reformace a v působení Luthera a Kalvína sehrála takovou roli, navzdory tomu, že spoléhat na její návaznost na starozákonního proroka Abakuka představuje hru poznamenanými kartami. Co dál? V průběhu sedmé kapitoly listu do Říma se Pavel dostává do jakéhosi interpretačního rauše, kde jeho vizionářská síla uhání o hodně rychleji než ruka písaře, který má vše formulovat o srozumitelného sdělení. Právnicky jasné teze a působivé řečnické otázky se jenom občas vynoří básnicky zahuštěných lamentací nad mocí hříchu v našich životech – děláme, co nechceme, neděláme, co chceme… A z tohoto existenciálně naléhavého, poetizujícího výkladu nakonec povstane přísný, deterministický proslov desáté kapitoly, který tolik komplikuje naše zvěstování láskyplného, milosrdného Boha, který se sklání k naší svobodě a neruší jí, nýbrž naplňuje. („Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne! Mojžíšovi řekl: ‚Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.‘ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. /…/ Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým. Snad mi řekneš: „Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?“ Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?“ Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním?“ Ř 9,14-16; 9,18-21.) Do háje, copak Pavel netuší, na jak tenký led vystartoval? Buďto formuluje s pedagogickou jednostranností, přehání, aby plastičtěji vyjádřil svůj záměr – anebo nám kromě láskyplného Boha a naší svobody bere i jakékoli důvody pokoušet se o nějaké mravné, charakterní jednání. Blablabla, a máme tu třináctou kapitolu, odstavec v bibli nazývaný „Vztah k veřejné moci“.

První, co mě při četbě Ř 13 vždycky napadne, je povzdech, jakpak by se Pavlovi psala tato pasáž v české realitě dnešní doby: „(Moci), které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů…Dávejte každému, co jste povinni (…) čest, komu čest.“ (Ř 13,1b-6; 13,7a+f). Jakési letmé zvažování, že moc možná ne vždy správně plní své úkoly, se tu sice mihne, přesto však pozitivní poměr Pavlův ke státu a k jeho organizaci i donucovacím prostředkům zachází jaksepatří daleko. Moc je hodná úcty, protože má moc. Z toho titulu zasluhuje také daně, clo, úctu a čest a má právo to vyžadovat. „Ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu.“ (13,2) Řekněte sami: vážně se vám všechny Pavlovy požadavky dodržují bez problémů a bez skřípotu zubů? Jste z vaší současné mocenské reprezentace radostí bez sebe? A pokud přece ano, budete k vaší příští politické reprezentaci radostně loajální tak, jak vás k tomu hecuje apoštol Pavel? Jste si vědomi toho, že Pavlova politická etika tu volá po pozitivním vztahu k veřejné moci bez nějakého rozlišení, jestli daň a clo vybírá stát reprezentovaný Schwarzenbergem, Klausem, Paroubkem nebo Ficem? Dovedete se cítit v Pavlově výměru stejně volně i tehdy, když si u moci představíte svou nejméně oblíbenou stranu a nejméně oblíbeného lídra? I tato moc by ale podle apoštola Pavla měla být námi chápána jako „Boží služebník ke tvému dobru (…); nenese meč nadarmo; (…) je nutno se jí podřizovat (…), i pro svědomí. Vládcové – tito vládcové! – jsou v Boží službě.“ (Ř 13,4-6) Tito vládcové jsou v Boží službě!, včetně tedy Miroslava Kalouska, Davida Ratha, Jany Nagyové nebo kolegyně doktorky teologie Kateřiny Klasnové: berte slova apoštola vážně a nezacpávejte si u toho nosy. Anebo si dodejme odvahu a imaginárně se Pavla zeptejme aspoň na to, jestli tato moc, která své odpůrce zajisté nevěší na šibenice ani neposílá do vězení – jestli spravuje obec tak, aby do ní vnášela elementární řád; jestli spíše nepotápí obec (polis) do čím dál barevnějšího chaosu a čím dál četnějších drobných brutalit a nespravedlností. Jakou vnitřní sílu máme sebrat k tomu, abychom společně s apoštolem vyznávali, že „ty moci, které jsou, jsou zřízeny od Boha“? (Ř 13,1)

Dobře, střih. Zapomeňme na naše bizarní, hlediska spravedlnosti a milosrdenství samozřejmě hluboce pochybné, přesto však demokratické poměry, které nám neberou život ani svobodu a představujme si chvíli jinačí režimy. Představme si třeba jakešovský komunismus, dejme tomu roku 1988. Havel sedí ve vězení, kdekdo jiný sedí ve vězení… Lidé jsou perzekvováni v zaměstnání, někteří nesmějí studovat, málokdo smí vycestovat do nesocialistické ciziny. A ti, kteří jsou pronásledováni, sedí tedy ve vězení za to, slovy apoštola Pavla, „že se staví proti vládnoucí moci. [A] kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové přece nejsou hrozbou tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly.“ (Ř 13,2-3) To je dosti cynické, jak asi připustí pamětníci oněch časů mezi námi. Pavlův výklad vztahu k vládní moci je každopádně strašně málo rezistentní vůči podobnému použití. Vůči vyhlašování loajality ke každému režimu, kterému právě z dopuštění Dějin spadla moc do klína. A to ještě pokročme dál a představme si ještě další režimy, takové, proti kterým je husákovský a jakešovský komunismus celkem neškodnou selankou. Představme si Hitlerovo Německo, Stalinovo Rusko, Severní Koreu Kim-Ir Sena, Albánii Envera Hoxhy – a do uší nám pořád zní napomínání apoštola Pavla, že křesťan se má vládnoucí moci podřizovat, nemá se jí bát, komu čest, tomu čest. Rozlišování mezi mocí lepší a horší se ve 13. kapitole Listu Římanů blíží nulové limitě. Také Dietrich Bonhoeffer, německý teolog, když v roce 1944 čekal na popravu kvůli svým kontaktům s neúspěšnými spiklenci proti Hitlerovi, se otřásal hnusem, když si představil tento úryvek epištoly v rukou nacistických luteránů, kteří mohli Pavlovými slovy podepřít svůj vlastní povážlivý postoj. Bonhoeffer se v této situaci naléhavě dožadoval „nového čtení“ 13. kapitoly epištoly Římanům, která by vytrhla Pavlův text ze špinavých rukou loajálních hitlerovců.

Ještě než vystartujete s voláním, že Pavel toto podřizování se vládnoucí moci postuluje za předpokladu, že tato moc je v souladu s Boží spravedlností, rozmyslete si dobře, co řeknete a jaké vedlejší náklady může vaše argumentace mít… Pavel svou úctu k moci státu žádným zájmem státu o Boží spravedlnost a Boží zákony v podstatě nepodmiňuje. Povinnosti vládní moci vedle jejích práv nějak zapomíná vyhlašovat. Dává ve své politické etice státní moci vlastně bianko šek na to, aby zacházela ve svém spravování obce tam, kam uzná za vhodné. O úctu k Bohu Izraele ani trojjedinému křesťanskému Bohu Otci, Synu i Duchu svatému se tu nejedná nebo jednat určitě nemusí. Vezměme vážně, že toto vše Pavel píše do Říma, přímo k podnožce trůnu římských císařů: pohanů, psychopatů, šílenců, smilníků, vrahů a zároveň zcela katastrofálních manažerů říše. V časech vzniku Epištoly Římanům byl u moci Nero – který se samozřejmě dožadoval božských poct. Apoštola Pavla toto, zdá se, nikterak nebrzdí v jeho státotvorném elánu. Křesťanskost byť i v tom nejvolnějším slova smyslu určitě nepatří mezi předpokládané kvality státní moci, o které Pavel prohlašuje, že je od Boha (Ř 13,1) a že je Božím služebníkem k tvému dobru (Ř 13,4). Pavlův kolega, křesťanský svědek nazývaný Biblí Kralickou sv. Janem Theologem, který ve svém biblickém spise Zjevení Janovo římskou moc, římskou „šelmu“ rozhodně nešetří a chválí sedmero církví za to, že mají odvahu jí oponovat, zde přece stojí v mimořádném napětí k Pavlově konzervativní umírněnosti a loajalitě. Co by si toto dva křesťanští svědkové asi tak mezi sebou na toto téma řekli, kdyby se potkali?

„(…) Pavel seděl v žaláři, nohy v těžké kládě / a i když byl bez viny, nenadával vládě,“ zpívá známá písnička ze Svítáku. Ať při četbě veršů třinácté kapitoly epištoly Římanům pociťujeme cokoli, ať vrtíme hlavou nad sladkými bonbóny, které tu Pavel nabízí profláklému a modlářskému Neronovu režimu, mějme na paměti, že tuto pasáž nenapsal žádný naivní politický jeliman. Pavel už má v té době zkušeností s římskou státní perzekucí jen což. Pronásledování, ústrky, v Efezu stíhán, přičemž reálným vyústěním jeho kauzy se může stát trest smrti, kterému ovšem v danou chvíli Pavel ještě unikne. Když však čtu 13. kapitolu Listu Římanům, Pavlovy duchovní závěti, myslím vždycky na to, že u sezení v kládě nakonec nezůstalo a že ona moc, která byla podle Pavlova přesvědčení „Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo“ (13,4), nakonec apoštola po řádném soudním rozsudku vyvedla za Řím a usekla mu na palouku za hradbami šišku. Pavlova nabídka či duchovní licence římské moci dopadla tedy pro apoštola paradoxně, zdá se. Zkusme však připustit, že apoštol viděl dále za roh, než bychom na první pohled tušili. Že jeho konec nebyl tragickým finále ideologického ztroskotance, ale prostě vyústěním, které naprosto nestálo mimo apoštolovu předem učiněnou úvahu a předem zvážená rizika. Že apoštol přijal justiční vraždu hrdě a jinak než jako ztroskotání. A to nejenom proto, že doufal v posmrtné shledání s Pánem Ježíšem Kristem, ale ještě navíc ve specifickém vztahu k římské moci samotné, která se nad ním někdy okolo roku 62 znovu a definitivně chopila katovského meče.

Nové čtení třinácté kapitoly listu Římanům, po kterém volal Dietrich Bonhoeffer, podle mě musí alespoň do nějaké míry spočívat nejenom ve zvažování každého z veršů, ale zejména v promýšlení toho, co říká předcházející výklad Pavlův. Třináctá kapitola epištoly nezačíná na zelené louce, ale nějaké apoštolovy úvahy přece její text předcházejí. Před ožehavou 13. kapitolou nacházíme myšlenky o oplácení zla dobrem. O účinném čelení nenávisti pomocí bratrské laskavosti. „Svolávejte dobro na ty, kdo vás pronásledují, dobro a ne zlo,“ napomíná nás tu Pavel. A domnívám se, že úvahy apoštola o laskavé vstřícnosti vůči moci znamenají zejména Pavlovu aplikaci těchto morálních požadavků do oblasti nadindividuální, do oblasti politické etiky. Pavel tu dejme tomu říká: Když už jste přijali Kristovu oběť a jeho vykoupení, buďte takoví frajeři, že se i ke státní moci budete chovat s laskavostí nikoli nucenou a předstíranou, ale opravdovou. Když Kristus zvládl snášet římské hřeby na rukou a nohou, vy ostatní snášejte od moci aspoň tu trochu násilí nesrovnatelně menšího druhu. Uvažování Pavlovo by zde mohlo připomínat muzikál Výtečníci, který napsali v šedesátých letech Richard Pogoda společně se zesnulým ministrem kultury Pavlem Dostálem. Toto jevištní dílko vypravuje o vzpurných žácích, kteří se rozhodnou provokovat své pedagogy tím, že se začnou všichni pilně učit a vysluhovat si tím samé jedničky. Pokládejte tedy moc státu za moc laskavou a otcovskou, říká apoštol svým čtenářům, chovejte se k moci římské říše co nejlaskavěji a nejloajálněji, trumfněte v loajalitě a občanské horlivosti všechny ostatní Římany - a násilná, nekřesťanská a anti-křesťanská povaha státní moci se tím zlomí. Svou občanskou spolehlivostí tedy nasypete řežavé uhlí na hlavu toho státu, který se klaní cizím bohům, je dalek spravedlnosti a nedá vám pokoje, dokonce vás posílá pro poslušnost Bohu a jeho Synu Ježíši Kristu do vyhnanství a třeba na popraviště. „Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti,“ cituje zde Pavel Přísloví Šalomounova (Ř 12,20; srov. Př 25,21-22). Proto tedy gesto pokory, ke kterému vyzývá apoštol před státní mocí. Jedná se o cosi ne úplně vzdáleného gándhíovské cestě nenásilí. Mám za to, že jedině tímto směrem je možné pochopit a přijmout Pavlovu etiku vztahu vůči státní moci, aniž se zároveň stane apologií cynismu a programové slepoty vůči sporným projevům státní moci. Pavel věří, zdá se, že pokud budeme dokonce i s reálnou státní mocí hrát hru, že ona je spravedlivá, nebo že snad jednou může být spravedlivá, obnaží se, složí své zbraně před naší křesťanskou laskavostí a stane se časem opravdu spravedlivou nebo přinejmenším o mnoho spravedlivější. A nedá se říci při pohledu na následující zrezivění římského pohanského impéria a na přistoupení Říma na smír s křesťanstvím během několika málo staletí, nedá se říci, že to měl apoštol Pavel přece jenom domyšlenější, než se nám při četbě 13. kapitoly listu Římanům nejdříve zdá? Když ale vezmeme v úvahu, z jakých drsných zápasů Pavlova etika loajality vůči státu vychází, musíme uznat, že Pavlova tvrdost a náročnost na sebe i na své křesťanské respondenty v Římě je skutečně na hraně, na ostří nože. Snad i vznešený stoický filosof Seneca, který si s filosofickým klidem v lázni otevře žíly, aby unikl Neronovu pronásledování, vychází ve srovnání s Pavlovým nárokem téměř jako šmudla. – – –

Když známý farář Alfréd Kocáb v mládí přestupoval od katolické církve k českobratrské evangelické, hovořil o důvodech svého přestupu se salvátorským farářem br. Stanislavem Čapkem. Když jsem mu své důvody vyložil, píše Alfréd Kocáb ve svých pamětech, „zvedl Čapek varovně ukazováček pravé ruky a řekl: ,To ale nesmí znamenat, že nahradíme papeže římského papežem papírovým.‘“ Jak Kocáb dodává, Čapek touto formulací mířil proti biblickým fundamentalistům. Použil tu okřídlený posměšek, kterého se dostávalo už reformátorům 16. a 17. století od katolíků – poslušnost vatikánskému papeži prý vyměnili za ještě otročtější poslušnost papeži papírovému, biblické liteře. Moudří evangelíci, jako třeba J. L. Hromádka nebo J. B. Souček, brali tuto námitku vážně – je třeba v Písmu teprve hledat Boží Slovo, modlitbou, přemýšlením i žitím. A tak se domnívám, že přít se s textem Písma, různými způsoby ho interpretovat, doptávat se ho, zkoušet ho žít, vracet se k němu a zkoušet na něj jít zase jinak, znovu a lépe – že právě k tomu nás vybízí radostná evangelická svoboda, která si nechce od fundamentalistů nechat vnutit poslušnost vůči „papírovému papeži“. Nepravá podoba úcty k „papírovému papeži“ by takto bránila pravé úctě vůči Božímu Slovu. Ta však je možná jenom tím, že se zvěst Písma namáhavě promyslí, probolí a že v jejím zkoušení a tázání se na její pravdu neusneme.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Tomáš Najbrt - díky za odvahu

26. 2. 2016 11:47

díky za odvahu se s tím vypořádávat. Ano , živé slovo Boží je tady nepříjemné. Nedává návod, ale musím se s tím potýkat hledat ve vědomí, že Pán je s námi. Že je laskavý Otec, který nás chce dostat dál, než zrovna vidíme...

Aleš Wrana - co takhle začít tím, že chci Pavla pochopit?

25. 3. 2014 16:19

Našel jsem v celém článku jediné pozitivní chápání výchozího textu: že se má křesťan podřizovat i zlé státní moci kvůli naději, že ji takovou pokorou promění. Nacházíš pro takovou exegezi oporu někde v textu? – Pro mě je východiskem pro kladné chápání Pavlových slov postoj Ježíšův, který se sám podřizuje vládcům, třebaže se ho chystají nespravedlivě zlikvidovat. Např. Pilátovi Ježíš říká: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry.“

Aleš Wrana - Re: co takhle začít tím, že chci Pavla pochopit?

25. 3. 2014 17:01

Čtu Tvůj článek ještě jednou, a musím sám sebe opravit. To zdůvodnění, že svou dobrotou přivedu k dobru i svého protivníka, jsem tam našel. - A tak nechávám jen svou druhou poznámku: pro mne pro pochopení Pavla konstitutivní příklad Ježíše. Který svévoli vládců snesl. Byl při tom "laskavý"? "Hrdý"? "Frajer"? Doufal, že tím římské okupanty promění? Zdravím.

Martin Danihelka - Re: Re: co takhle začít tím, že chci Pavla pochopit?

27. 3. 2014 11:09

Nejsem si jist, jestli jsem správně porozuměl otázce.

Zkusmá odpověď: Následování Krista nemůže být nediferencovanou křečovitou nápodobou. V případě Ježíšova čelení římské státní moci ve chvílích jeho zajetí a ukřižování se jedná o privilegovanou a na této úrovni lidmi neopakovatelnou událost v dějinách spásy. Ježíš do svého pokorného "jednání-nejednání" (srov. čínské taoistické "wej wu-wej") v pašijích nevtahuje zdaleka jen konkrétní římskou moc, dokonce ani pouze agresivitu všech lidských státních zřízení. Nějak tím promlouvá ke kořenu těchto jevů, k hříšné lidskosti jako takové - která také ustavuje všechny mocenské vztahy.

Pavlův záměr je "skrovnější". Jeho epištoly kladou otázky - jak se Kristovým příkladem inspirovat pro politickou každodennost? Jak snášet život v římském nebo jakémkoli evangeliem nedotčeném světě? Jak v takovém prostředí následovat Krista, živit se u toho dál jako obchodníci či řemeslníci, zachovávat korektní a bratrské vztahy s nevěřícími sousedy - a co zároveň říci z této naší neokázalé pozice pohanskému společenskému zřízení o Kristu? Na této úrovni Pavel vypracovává svou odpověď.

Je také potřeba vidět, že Ježíšův vztah k římské moci se nevyčerpává pašijovým slyšením u Piláta a nesením kříže. V evangeliích nacházíme Ježíše, který svoluje platit daně, uzdravuje Římanovi oblíbeného služebníka (a dokonce říká, že Římanovu víru nalezl málokde), ve svých podobenstvích počítá s jevy jako královská moc, válečné události, soudní moc apod.

Aleš Wrana - Re: Re: Re: co takhle začít tím, že chci Pavla pochopit?

27. 3. 2014 18:18

Odkud máš, že se Pavel nesnaží napodobovat Krista, že je jeho záměr „skromnější“? Vždyť např. v epištole Filipským nakládá křesťanům rady přímo metafyzické (které by ostatně šly vztáhnout i na náš vztah ke státu): „Nechť je mezi vámi stejné myšlení jako v Kristu Ježíši; ve svém bytí byl roven Bohu, ale na své rovnosti nelpěl, podřídil se“. To je pro nás opravdu tak obtížně představitelné, že Pavel nad Ježíšovým postojem meditoval, že si přímo jej. Krista, chtěl zvnitřnit?

Martin Danihelka - Re: Re: Re: Re: co takhle začít tím, že chci Pavla pochopit?

27. 3. 2014 23:34

Nezbývá mi, Aleši, než po několikátém pokusu vyjít vstříc intenci tvých podnětů nakonec připustit, že se v nich po věcné stránce (zatím?) neorientuji. Nemluvě o tom, že jsem v branické přednášce ani ve svém diskusním příspěvku naprosto nepopřel Pavlovo úsilí následovat Krista.

daggie cz - Kontrasty a alternativy od J.S. Trojana

25. 3. 2014 16:10

Kontrasty a alternativy od J.S. Trojana - v této knize zajímavým způsobem rozebrána Barthova alternativa k Římanům 13, 1-7
http://www.oikoymenh.cz/kontrasty-a-alternativy/