Co dělá dokonalý farář? Nic!
„…Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé.
Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný.
Nadarmo časně vstáváte, dlouho vysedáváte a jíte chléb trápení,
zatímco Bůh dopřává svému milému spánek.“
(Ž 127,1bn)
Otázku po náplni práce „dokonalého faráře“ si ve svém blogu položil na Evangnetu 20. 5. 2010 bratr Pavel Duchan. Připravoval si tak téma pro jednání tzv. „platformy Krize – vize“. Pokud bych chtěl reagovat poťouchle, musím odpovědět: „právě že nic!“.
Nic především proto, že to bývávala vždy funkce lidu božího – nic nedělat a koukat, jak všechno za nás vyřeší Pán sám (Ex 14,14). Býval ostatně z kazatelen až ke zblbnutí slýchán jeden homiletický fórek, že Bohu jsme nejužitečnější, když spíme (ha, ha, atd.).
Nic, protože není. Nikdo přece nejsme dokonalí, proto nikdo takový nesmí do církve ani jako řadový člen, natož povolat takovou zrůdu za faráře! Co dělá dokonalý farář? Je si především vědom své nedokonalosti? Nebyl by to protimluv?
Nebudeme však brát bratra Duchana za slovo. On sám se také nebere. Kromě toho, že si úvodem dělá šprťouchlava z jakéhosi obvinění, že je prý katolickým agentem v ČCE, provede následně zajímavé srovnání článků katolického katechismu s našimi řády. Odhlédneme-li od odlehčujícího tónu a některých katolických specifik je zajímavé, nakolik se pojetí duchovenské služby v obou denominacích vlastně sbližuje. Katolické se nadto nebojí docenit více vzdělávací a výchovnou složku theologického působení ve farnosti/sboru.
Po lehké ironii nastupuje těžká, ve které konfrontuje bratr Duchan různé nároky na faráře, které nikdy nebývají formulovány takto vypjatě, ale podprahově, ve skupinové paměti, živené téměř hagiografickými vzpomínkami na různé skvělé bratry faráře a jiné služebníky církve, fungují víc než zdravý rozum, Písmo svaté a církevní řády. K jeho výčtu těchto zlomyslnůstek by se dalo připojit i to, že se od faráře očekává, že bude mít dobře vedenou, příkladnou křesťanskou rodinu (1Tm 3), ale v žádném případě se jí nebude věnovat, nýbrž bude předstírat stoprocentní nasazení pro sbor. Chloubou mnoha farářů je, mohou-li se chvástat, že je jejich „rodina ani nezná“. Co na tom, že to odporuje např. 1Tm 5,8.
Nebudu se obírat katolickým katechismem, ale jako on připomenu, co o náplni práce faráře říké Řád pro kazatele naší církve:
Oddíl A. Společná ustanovení o kazatelích
Čl. 1. Povinnosti kazatele
1. Církevní sbory povolávají podle svých potřeb a možností na místa zřízená církví faráře a jáhny (dále jen kazatele), svěřují jim kazatelské, katechetické, pastorační, vzdělávací, správní i administrativní úkoly a vyžadují jejich věrné plnění.
2. Církev očekává, že kazatel bude svou službou i svědectvím vlastního života zvěstovat a stvrzovat evangelium Ježíše Krista podle Písem, Bohu ke slávě a lidem ke spasení.
3. Kazatelé a kazatelky jsou na základě svého kazatelského slibu povinni zachovávat mlčenlivost o věcech jim důvěrně svěřených.
4. Církev vyžaduje od kazatele, aby řádně a včas plnil povinnosti, které mu ukládá církevní zřízení a řády, i úkoly, jež mu podle nich ukládají nadřízené církevní orgány.
5. Velikost pracovního úvazku kazatele a přesný rozsah a obsah jeho práce ve sboru stanovuje povolací listina vytvořená v souladu s Pravidly povolávání kazatelů a kazatelek.
6. Církev vyžaduje od kazatelů, aby se zdržovali činnosti, která není v souladu s jejich úřadem nebo je v konání jejich povinností zdržuje nebo ruší.
Mohu-li něco na řádech naší církve souhrnně ocenit, pak je to jejich stručnost, to, že nejdou do zbytečných podrobností. Vskutku (jak si bratr Duchan všímá) se zde nehovoří o budování kostelů, stavebním dozoru a pod. Dokonce ani nic o fundraisingu, což je další věc, která je s farářem spojována víc než Slovo boží: dobrý farář nic nestojí, a ještě sežene prachy, abychom my nemuseli sáhnout do svých peněženek příliš hluboko. Musí se zkrátka vyplatit. Proti tomu naše řády ve své stručnosti v podstatě říkají, že jeho doménou je především theologicko-katecheticko-pastorační služba s nutnou (mnou ne, ale jinak často) podceňovanou administrativou. Současně se požaduje (pouze na papíře a možná jen od někoho) aby svědčil nejen slovy, ale i svým každodenním životem.
Strávil jsem v aktivní duchovenské službě 17 let. Žil ve farářském prostředí a byl jeho součástí. Ačkoliv mi jeden bývalý kolega ve své moudrosti napsal, že si mám uvědomit, že to „také o něčem svědčí, když mě nikde na sboru nechtějí, abych si nemyslel, že jsem nějaký dobrý farář“, rozhodně bych sebe za příklad nedával. Já si spíš uvědomuji, že dokonalý farář je cosi jako maxima, k níž bychom se měli vztahovat. Vytvořit si pro duchovenskou službu jakýsi cílový model, kterého nejspíš nebude nikdy dosaženo, ale tu cílovou představu je třeba před sebou mít jako mrkev pro osla. Odsud bych také chtěl vycházet, mám-li odpovědět na Duchanovu výzvu na závěr, abychom formulovali, co napadá nás, čím vším by měl dokonalý farář být? Mrkev, která mi vyrašila v hlavě, vyrostla na substrátu Biblické zvěsti i osobních zkušeností, někdy dobrého hnojiva od jáhnů a farářů jimž bych se alespoň v něčem chtěl podobat, nebo prostě (a bohužel asi častěji) na sračkách negativních zkušeností, kterým bych se velice rád vyhnul. Tu mrkev, která vedla mé osličí kroky v duchovenské službě nemohu stručně představit celou. Představím jen jeden drobný segment buněčné stavby, ze kterých taková zelenina sestává, ale podle mě velmi závažný. Bude to trochu pokus o laterální pohled a bude to jedna z těch buněk, živených onou páchnoucí mrvou zkušeností negativních.
V mládí jsem měl sklon si faráře idealizovat. V době militantního atheismu se zdálo, že každý, kdo takové službě zasvětil život, je už tím hrdinou. Čím dál tím více jsem byl zaskakován ne vlastností jednoho konkrétního člobrdy v taláru, ale čímsi, co plave kolem nich, co neodnesla ani listopadová revoluce, na co člověk naráží neustále jako laik, ještě hůře, stane-li se součástí tohoto spolku. V pedagogické literatuře se objevuje termín „školní“ či „třídní klima“. Ano, mezi faráři je divné „farářské klima“, a není to problém jen naší církve, jde o neduh mile ekumenický. To nevylučuje, že mezi některými osobami v duchovenské službě mohou fungovat nádherné vztahy, ale tím je to vlastně ještě horší, neboť tyto drobné individuální vazby celkově napjaté klima podtrhují.
Mezi duchovenstvem funguje podivně napjatá a podrážděná atmosféra. Je třeba se o ní zmínit, neboť ta paralizuje mnohé z fungování církve jako celku, jestliže rovnou neřekneme, že zpochybňuje obsah našeho zvěstování vůbec. Pokud tedy duchovenská služba netáhne lidi s paranoidními sklony, musejí existovat nějaké vnější vlivy, nutící takovou osobu být vůči všem, zejména ke kolegům ve střehu.
Vše patrně začíná u pocitu nedocenění duchovenské služby, který vede na jednu stranu k malomyslnosti, ta však vyvolává opačný trend, dokazovat její důležitost a nezastupitelnost. Nejde však o dokazování obecného významu duchovenské služby, nýbrž o dokazování významu vlastní duchovenské služby. V důsledku tudíž k přezíravosti vůči práci ostatních. Stačí si jen všimnout, jak o sobě faráři hovoří. Ani nápad, že by jeden druhého pomlouvali, ale stejně … Začne neurčité naznačování. Tak například jistá duchovenská osoba na Evangnetu rozčlení faráře na pilné a lenivé. Pilní jsou na velkých, leniví na malých sborech; jak jednoduché! Jiný dobrý bratr farář pochybuje o tom, že faráři na malých sborech mají vůbec co na práci. Budete-li sledovat farářskou komunikaci zjistíte, že to, co si faráři nejvíc vyčítají, co si závidí, je čas (příklad). Naznačit, že kolega má podezřele moc času, je asi nejlepší způsob jak jej profesionálně znemožnit. Že je smilník, chrapoun, blbec, sobec … nic z toho by nebylo tak deklasující (a navíc by se to muselo dokazovat). Že má jako mnoho času (to stačí naznačit). Nemohu-li např. konkurovat kolegovi ve znalostech bible stačí naznačit, že k jejich získání musel kolega užít času, který mohl využít prospěšnějším způsobem. Nevím sice jakým, ale ono to tak nějak sedí ve vzduchu: třeba pastorací, aktivitami pro mládež či dokonce obracením lidí na pravou víru na ulicích? To, že měl čas, je samo o sobě hodné odsouzení. „Lenoch“ to jsou nadávky, jimiž se faráři častují už staletí, je to peprnější, než „neznaboh“ či „heretik“, neboť to by mohlo vyvolávat očekávání i nějaké možné geniality. Když mě po dobu mé dovolené musel jistý farář zastoupit při pohřbu v mém sboru, pomstil se mi za to tím, že mezi pozůstalými vedl řeči o tom, že ten „Dvořák už je tak línej, že už ani pohřby nedělá“. Ti mě pak informovali. Doufám, že si onen „taky kolega“ vrásky z odpovědnosti před Pánem nedělá. Nebylo by to profesionální.
Ale chci se v těchto úvahách odpoutat od takového namátkového vypichování dílčích problémů duchovenské služby. Jistě by se jich dalo nalézt více. Vadí mi ale, že církevní život je čím dál tím víc závislý na všelijakém markýrování a předstírání: začíná to s tzv. sborovými dotazníky, s nimiž se pracuje jako s dokumentem, ačkoliv v nich většinou jde o hausnumera, pokračuje to fixlováním účetních uzávěrek a rozpočtů, dále předstíráním, že farář maká 25 hodin denně, bez oddechu, zábavy, stravy a erotiky, a končí čím? Předstíráním, že doopravdy věří tomu, co pindá na kazatelně? Může v takovém prostředí někdo skutečně věřit tomu, že kdosi „vstal z mrtvých“?
Nesmyslné, fyzikálně neuskutečnitelné nároky na faráře kladené, vedou slabší povahy k předstírání. Vylhaná existence ke stresu a nervozitě v kontaktu s okolím, neboť každý mi na to nakonec může přijít. Člověk s nevlastní existencí pomalu přestává vnímat sám, co je ještě z jeho života autentické, a co už je jen jungovská larva.
Nevím, co dělá dokonalý farář, neboť toho jsem neviděl ani v zrcadle, ale kupodivu ani nikde jinde. Ani si nejsem jist, zda bylo vhodné použít termín „dokonalý“ (ano, bratře Duchane, vím, že to byla sranda)? Dokonalost asocijuje dojem jedinosti. Ale je jediný model faráře? Domnívám se nejen, že nikoliv, ale že by to byl průšvih. Faráři jsou různí, stejně jako sbory. Vytváření modelů „dokonalých farářů“ vede k nereálným očekáváním, ta pak k nejrůznějšímu pózování a řevnivosti, ty se pak vzájemně umocňují. Řevnivost mezi duchovními, někdy námět vtipů, jindy blahosklonné shovívavosti, není nic „normálního“, ale dusí církev. Pocit nedocenění významu vlastní práce podporuje nedoceňování práce druhých, neboť jsou-li jiní lenoši, teprve tehdy vynikne, jaký já jsem Ferda mravenec. Našemu duchovenstvu chybí schopnost týmové spolupráce, kterou tato profese potřebuje víc než prase drbání. Ve školství musíme pracovat týmově, a kdo to nezvládá, nutně vypadne ze hry, i kdyby byl sebelepší odborník. Při mobilitě a fluktuaci lidí je třeba, aby i duchovenstvo přestalo považovat své sbory za vizitku své vlastní osobnosti, přestalo ve sboru vidět kořist, svůj pašalik. Úzkostlivé honění počtu členů sboru vede např. často k neochotě předávat je při přestěhování do péče jiným, nebo spolupracovat například při péči o studentstvo a učně, kteří nutně migrují za svým vzděláním a následnou prací po republice. Nezmiňuji se už ani o tom, že u mnoha duchovních je patrná silná mizanthropie!
Mohu-li bratru Duchanovi navrhnout alternativu, ptejme se raději, co je oprávněné a reálné od farářů a jáhnů očekávat? Když jsem se ještě sháněl po práci na sboru, narážel jsem většinou na to, že to nemají ani staršovstva ujasněné, a pokud, pak se o tom bojí otevřeně a věcně mluvit. Tyto cíle by měly korespondovat s jeho theologickým posláním, respektovat jeho lidské možnosti, potřeby konkrétního sboru a možnostmi i charismatem kokrétního člověka. Respektovat, že se na biblické, bohoslužby a další musí farář seriozně připravovat, musí se průběžně dovzdělávat a ku prospěchu sboru odborně růst, že si v zájmu sboru musí i odpočinout, že se musí věnovat své rodině, která je stejnýžm posláním od Boha jako sbor. Obávám se, že se málo po našich členech rozhlížíme, abychom odhalili, čím by kdo konkrétně mohl v našem sboru či církvi posloužit, a to nejde jen o duchovenstvo, také laičtí funkcionáři jako by se báli, aby je v jejich úřadech někdo nenahradil. Nehledejme „dokonalé faráře“, ale stanovme si cíle a ptejme se, nakolik ten či onen kandidát v nich může prospět. Nečekejme, že udělá všechno. Cíle bychom měli umět stratifikovat tak, jak to musíme dělat ve školství, a jak se to dělá v každém seriozním podniku: generální, dlouhodobé, krátkodobé, bezprostřední …. O tom všem je pak třeba mluvit na sborových shromážděních a v dalších řídících orgánech.
Co tedy dělá dokonalý farář? Káže Krista a jeho spásné dílo, nikoliv svoje. Nehledá význam své osobnosti ve svých vlastních skutcích, jinak popírá obsah toho, co by měl zvěstovat. Kristus má růst, farář menšiti se. Workoholismus je osobnostní porucha, předstíraný pak morální. V případě faráře jde o selhání theologické.
Komentáře
Přehled komentářů
Díky moc, bratře Dvořáku, za reakci. Souhlasím s Vaším pojetím, že začít se musí u cílů, osobně bych šel ještě dál a začal s konsolidací výchozích bodů. Je to otázka, která mě v ČCE trápí. Nejenom, že mám pocit, že nevíme kam jdeme, ale ani nevíme, z čeho vycházíme. Skutečně mám věřit, že by mě uměl farář vyzpovídat, když se budu chtít učit z lutherské tradice? Nebo snad tomu, že staršovstvo někoho pokárá za nepřístojný život, když se odvolám na bratrské kořeny? To je pro mě začátek, v hlavě mám spoustu otázek a otazníků v tomto směru a ohledu, příliš mnoho než abych o tom mohl psát - jak jinak než v nadsázce, lehké ironii, kořeněné sarkasmem. Jinak bych asi plakal.
PS: Občas až příliš vzhlížím ke katolické církvi, ale tráva tam není zelenější - sice mají předpisy a většinu ujasněnou, ale nikoho to nezajímá..
Re: Hledáme cíle
(Jakub Dvořák, 18. 9. 2010 12:19)
Děkuji za milou reakci. Jsem rád, že se umíte kouknout přes sousedův plot, aniž byste považoval jeho trávu za zelenější. Smysl ekumenismu dnes nevidím v nějakém organizačním srůstání, ale společném směřování ke Kristu, k bodu, do kterého všem církvím tak jako tak dost schází (Ef 4,14n). Buďme v tomto mezičase alespoň pravdiví, pravdiví v lásce, ne nutně v dogmatu.
Začít u cílů, ano, ale správně dodáváte, především u východisek. Pokud je jím pouze naše sebeoslava, aktivismus, jímž se rádi chlubíme (hlavně že se něco děje), proč by nám měl Bůh na to přispívat? Není-li Pravda v Evangeliu, je zbytečné církve udržovat při životě.
Farář by s Vámi měl umět především mluvit a naslouchat. Zpověď se u nás zpravidla odbývá veřejným přetlacháváním tzv. "hříchů", ale vím i o případu, kdy farář ze zásady tyto hromadné zpovědi nedělá, ať prý si lidi chodí k němu na zpověď ušní. Ani to není dobře - mnohým to pak v bohoslužbě chybí.
Poslední co píšete stojí za samostatné zamyšlení - církevní kázteň. Z toho se stal pouze nástroj příležitostné buzerace, ale jako součást duchovního života chápána není, ačkoliv je to v souladu se starocírkevní, lutherskou, helvetskou i bratrskou tradicí. My se to alespoň pokusili v Královéhradeckém seniorátu tématizovat (http://povl_hk.evangnet.cz/materialy/materialy.htm).
Hledáme cíle
(Pavel Duchan, 17. 9. 2010 9:12)