Jdi na obsah Jdi na menu

Martin Danihelka: O zániku Českobratrské církve evangelické

Poznámky jednoho faráře (věnováno Alexandře Hauserové).

Dějinné ideje se podobají rostlinným nebo zvířecím druhům: ty i ony podléhají vnějším vlivům, zákonům přírody, evoluci… Také dějinné ideje se váží na souhru určitých vlivů, na určitou „kulturní teplotu“, na specifické podmínky. Jakmile se předpoklady, za kterých jistý druh rostlin nebo zvířat prosperuje, změní, těžko vytrvají v tom stavu jako dříve. Teplota podnebí výrazně poklesne anebo stoupne, nastěhuje se nový obávaný predátor. Nebo se změní jiné přírodní druhy a čeledi a například změnou svých stravovacích návyků nepřímo, ale přesto výrazně ovlivní osud i námi sledovaného druhu… Přijde nová bakterie, pád meteoritu, oteplení, ochlazení, sucho, příchod člověka nebo jiná nepředvídatelná jedinečná událost – a vše je jinak. Našemu druhu nezbude než zaniknout nebo zmutovat. Poučit se můžeme od brontosaurů stejně jako třeba od přesličky.

Také podmínky pro to, aby Českobratrská církev evangelická žila a rostla, se příliš změnily na to, aby dál byla možná. Institučně vznikla přísně vzato roku 1918, ale tímto vznikem nové církve ze dvou protestantských konfesí byl spíše hladce a nerevolučně završen předcházející vývoj. (O jeho hladkosti svědčí naprosté minimum hlasů z dřívějších církevních formací, které se s tímto krokem neztotožnily.) ČCE je daleko spíše dítětem josefínské tolerance a umírněného osvícenství – rok 1918 pro ni znamenal jen malý přelom. Na vzniku moderního českého evangelictví se podílelo plodné setkání reformované ortodoxie se spontánním a svérázným tajným českým evangelictvím v té podobě, v jaké ho po roce 1781 vyplivl český underground: perzekvovaným, nepěstěným profesionálními teology, písmáckým. Český protestantismus – podobně jako všechen protestantismus středoevropský, ale kontrastně k americkému – se zároveň vstřícně otevřel projektu osvícenství a moderny. Nikoli bezbřeze a nekriticky, ale přesto dalekosáhle. Zakládala ho přece loajalita k Josefu II. a jeho reformnímu úsilí, směrovala ho takto i zkušenost s pronásledováním v pobělohorském období, i silný důraz na etiku a praxi, i cizost jakékoli ortodoxní nesmiřitelnosti (ta nebyla možná zejména kvůli chybění kléru v letech 1627-1781).

Snad všechny předpoklady, ideové i praktické, ze kterých českobratrské evangelictví vyrostlo, buď zanikly, nebo zmutovaly k nepoznání: jak by mohl za změny těchto podmínek zůstat nezměněn i samotný plod těchto podmínek, českobratrské evangelictví?

Českobratrské evangelictví mohlo obstát ve střetu s osvícenstvím a s modernou: mohlo se s nimi střetávat, ideově se jimi dílčím způsobem obohacovat a klást se zase v antitezi k nim jako svébytná alternativa. Jak českobratrské evangelictví, tak i osvícenství a moderna totiž sdílejí základní společné předpoklady: člověk je mravní osobnost, která má zájem na hledání pravdy a snaží se poznanou pravdu realizovat ve světě; vychází z tradice, kterou rozvíjí, ale i znovu přehodnocuje; vznáší nárok na univerzalitu… Tyto předpoklady nemohly úplně narušit ani nacismus a komunismus. Nacismus proto, že byl přese všechno epizodou příliš krátkodobou a iracionální, komunismus proto, že byl i on bastardem osvícenství a moderny a proto se s českobratrským protestantismem konkurenčně utkával na společné platformě. (Proto také mnozí starší faráři vzpomínají nakonec raději na střety za komunistické éry, kdy „aspoň o něco šlo“, než na nedávnou a současnou postmoderní indiferenci. Teprve objati postmodernou se cítí opravdu nepohodlně.)

Ano, ta postmoderní indiference, ta je kamenem úrazu… S českobratrským evangelictvím se neutkává, ale stojí vůči němu v hluché toleranci a ani ho nemá potřebu brát na vědomí. Nějaká cena hledání pravdy? Kdeže! Pravda je jen fiktivní a strategický pojem; kdo říká, že má nebo hledá pravdu, přece hledá zejména moc nad společností. – Člověk jako mravní bytost? Kdeže! Člověk je složité a nebezpečné zvíře, plné agrese a sobeckých zájmů, jehož „mravnost“ také není žádná sláva. – Tradice? Evropská tradice? S tím se dalo operovat leda tehdy, když jsme tu Evropu zápecnicky obývali a všechno mimoevropské pro nás bylo barbarské, nepravděpodobné a hlavně nepoznané. Co si na pestrém jarmarku tradic, z nichž si lze libovolné vybrat, spojovat a žádnou se nenechat zavázat, co si na něm lze počít s „evropskou tradicí“ a s „evropským hodnotovým dědictvím“?

A soumrak podmínek, za kterých je českobratrské evangelictví možné a myslitelné, lze dokumentovat na řadě dalších a dalších jevů: od těch „metafyzičtějších“ po ryze praktické. Patřilo by sem třeba zamyšlení nad autoritou faráře a rolí autorit vůbec. Pokud znamenal v 18.-19. století farář (učitel, lékař, vědec) jakousi zpola aristokratickou autoritou, která byla zejména na venkově respektována zcela samozřejmě a nezpochybnitelně, další fáze moderny a hlavně postmoderna s předpoklady pro respekt k této autoritě (i k jiným autoritám) dosti důrazně zatočily. Farář už není žádnou patriarchální autoritou, jeho autorita je naopak pouhá fikce a má být kriticky zpochybňována. Vymizelo písmáctví a písmácká kultura, fundament českobratrského evangelictví: sbory jsou dnes složeny z jednociferného počtu členů, kteří se v Písmu hlouběji orientují a pak už zejména z těch, kteří přesně nevědí, kde v Bibli najít Starý a kde Nový zákon. Písmáctví bylo ovšem možné za předpokladu, že se četly knihy, že kniha měla svou cenu a že zároveň Bible znamenala v horizontu člena církve jedinou knihu, která byla s to hovořit o hlubších otázkách existence. Co si s písmáctvím počít v situaci, kdy skoro nikdo nic nečte a kdy vymizelo spontánní umění zacházet s textem? Co si s písmáctvím počít za situace, kdy i text Bible ztratil svou prestiž a kdy je dostatečně známo, jak složité, neprůhledné a zároveň „menschlich, allzumenschlich“ to bylo s jeho vznikáním? Co si počít s křesťanskou antropologií, se kterou se setkáváme i v liturgii, kázání a četbě Písma, když žije z tolika zastaralých pojmů a souvislostí? Co si počít s českobratrskou evangelickou společenskou identitou za situace, kdy už tento církevní „spolek“ dávno neznamená kotvu ve složitém světě, ale představuje uprostřed rozšířené individualizace a zároveň hravé multiplikace sociálních identit spíše obtěžující balast? (Obtěžující nakonec i finančně.) Co si počít se samotným tradičním teismem a teodiceou „po Osvětimi“ – ve světě, ve kterém je tak složité věřit v Boží vládu a moudrou Boží ruku? Co si počít s intelektuálním úpadkem českobratrského evangelického kléru – kdy na ideu teologa reflektujícího všechny složitosti světa a kompetentně interpretujícího biblický text skoro nikdo nevěří a skoro nikdo se jí ani nesnaží žít; co víc, kdy i sama tato idea už upadla do zapomenutí? (Faráři české postmoderny se proměnili v nejlepším případě ve spolek intelektuálních androšů a zároveň uštvaných byrokratů, z jejichž kompetence by museli mít absolventi jiných univerzitních oborů jenom legraci, kdyby tyto teology ovšem vůbec potkávali…) Co si počít s usměvavým postřehem Mircey Eliadeho, že celý reformační protestantismus se oku religionisty musí jevit jako beznadějně regionální záležitost, vázaná na poměry a kulturní návyky severozápadní Evropy a sekundárně Severní Ameriky?

Ano, zde jsem se pokusil s krajní až hříšnou stručností naznačit dilemata, o kterých jsem přesvědčen, že je českobratrské evangelictví nepřekoná a nepřežije. Strmý úpadek počtu členů ČCE po roce 1989 by tudíž nebyl výsledkem hanebně špatného vedení církve, jak se občas zmiňuje i na Svobodných protestantských stránkách a jak se tato sebekritika analogicky objevuje i u římských katolíků. („Církev / církve promeškaly po roce 1989 svou velkou šanci.“) Vzpomeňme ostatně na obdobný strmý úpadek protestantismu v celé Evropě. Je-li tomu zhruba tak, jak popisuji, tento boj se pro ČCE nedal zřejmě žádným způsobem vyhrát, jedná se o fatální záležitost podobnou vzniku a zániku živočišných druhů… Českobratrská evangelická identita dospěla do podmínek, ve kterých nemůže uspět a ani dlouhodobě přežít. ČCE sama bude existovat ještě několik desetiletí, možná i hezkou řádku desetiletí. Toto však bude už jen setrvačný pohyb vnitřně mrtvého organismu. – Když byl na podzim 2006 v Londýně odpadlý agent ruské FSB (dříve KGB) Alexandr Litviněnko jiným ruským agentem otráven poloniem, zanikal podobným způsobem, jakým bude v jistém smyslu zanikat Českobratrská církev evangelická. Tělo otrávené poloniem žije ještě několik měsíců, ačkoli o jeho zahynutí bylo dávno nenapravitelně rozhodnuto. A najednou se jeho životní funkce plíživě a postupně hroutí, vypadávají vlasy, pomalu, ale nevratně selhává metabolismus. Člověk vidí, komunikuje a ví do poslední chvíle, dokud definitivně neodejde. A třeba ještě stihne v poslední chvíli konvertovat k islámu – jako to udělal Litviněnko, zřejmě se svědomím více než znepokojeným vším, co jeho kolegové z FSB udělali Čečencům. Jsem přesvědčen, že čaje s poloniem se Českobratrská církev evangelická napila už dávno.


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Martin Danihelka - Florilegia VI

5. 4. 2013 12:31

Jan Mamula, 4. 4. 2013 22:08: ??????????????????????????

josefs (nepochybně se jedná o Josefa Sanitráka, který pod tímto jménem přispěl do diskuse na FB): Vážím si nejen vašich vstřícných slov. Vážím si také skutečnosti, že tento text zaujal nejen různá církevní knížata, ale také nějakého sekulára. Díky za vaši reflexi!

Na FB se rozhořela diskuse o překonanosti nebo nepřekonanosti Mircey Eliadeho. Do ní zasahovat nemohu, protože tak dalece nejsem v katedrové religionistice orientován, také proto, že jsem vyjádřil vůli reagovat jen na relevantní podněty. Toto je podnět ve vztahu k mému textu irelevantní. Vikář zmiňovaný a citovaný T. Trusinou je patrně Dalibor Antalík. - Každopádně začínám tušit, že FB je vůbec těžce intelektuální podnik a pastva ducha, která rozhodně přeje vytříbené a seriózní diskusi...

josefs - Re: Florilegia VI

5. 4. 2013 17:42

Jistě. Nešlo ani tak o "restituce", jako o ten pocit, o to vědomí členů, že se jejich "rodná" církev, mnoha proklamacemi zakládající víru i svou existenci na chudobě, dala zkorumpovat právě majetkem. A ještě z rukou historicky zlořádné instituce, od níž se právě z podobných důvodů odloučila.
Jakkoliv nejsem členem, považuji ČCE za nejlepší církev, jejíž hodnoty tímto byly opovrženy, zničeny a zašlapány. Pro mnohé členy to může být zdrcující pocit. Jistě ne pro všechny.

josefs - Re: Re: Florilegia VI

5. 4. 2013 17:44

Nějak divně to řadí; můj (josefs, 5. 4. 2013 17:42) patří za (Martin Danihelka, 5. 4. 2013 14:24)

Jiří Hoblík - Re: Re: Re: Florilegia VI

5. 4. 2013 18:33

To záleží myslím na tom, nač reagujete, takže je tam několik vláken.

Jiří Hoblík - Re: Re: Florilegia VI

5. 4. 2013 18:34

Občas dávám k dobru, že v Česku je ČCE nejlepší ze všech špatných církví. Taky si říkám, že mnozí kakají do vlastního, ale pořád ne na to přijít, proč vlastně.

Michal Vejvoda - Re: Re: Re: Florilegia VI

2. 5. 2013 12:48

Nejlepší ze špatných...toto spojení abych se přiznal upřímě nenávidím. Pokud je něco špatné, je to špatné nehledě na to že je to v rámci špatných věcí nejlepší. Je - li parlamentní demokracie nejlepším ze špatných zřízení, kapitalismus nejlepším ze špatných ekonomických systémů a ČCE nejlepší ze špatných církví, tak je potřeba to všechno kopnout do zadku a poohlédnot se po nějakém systému, zřízení a církvi, která bude alespoň nejhorší z dobrých :)

Jiří Hoblík - Re: Re: Re: Re: Florilegia VI

2. 5. 2013 14:27

Nic není špatné úplně a teprve nic není dobré úplně, svět není černobíle dělitelný. O tom, že by byla demokracie něčím příliš dobrým, by se dalo taky pochybovat. Jen nemáme s ničím lepším než s demokracií zkušenost. Anebo z jiné stránky: svou nenávist milujete nebo nenávidíte?

Michal Vejvoda - Re: Re: Re: Re: Re: Florilegia VI

2. 5. 2013 15:29

No zda nenávidím svou nenávist je logická past. Souvislost s nejlepší ze špatných církví nevidím. Je mi jasné že nic není černobílé, také jsem říkal že bych se spokojil s nejhorší z dobrých církví (režimů..atd.). Uvedené rčení se používá v posunutém významu jako "nejlepší z možných". Jenže v tom je podle mě právě ta nepravdivost. Jde o to, že podle mě se nemáme spokojovat s nejlepším ze špatných čehokoliv ale usilovat o něco dobrého :)

Jiří Hoblík - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Florilegia VI

2. 5. 2013 18:46

Past? Jen když se člověk natrvalo o to zastaví, jinak je to povzbuzení k pátravému a tázavému myšlení.

Souvislost je ve volné analogii paradoxů.

Je přitom zajímavé, že začínáte pastí - a končíte odpovědí. "Církve" jako lidské organizace nemůžou být zdaleka jednoznačně dobré, a proto je právě třeba usilovat o dobro a netvářit se, že už je tu ztělesněné církvemi.

Martin Danihelka - Re: Re: Florilegia VI

5. 4. 2013 20:25

Josefe, nerad vám beru iluze, ale na požehnání chudoby v ČCE málokdo věří. ČCE je zřetelně pravicový a pragmatický podnik, který je tak nějak s "restitucemi" dlouhodobě srozuměn. Od první poloviny devadesátých let je ČCE ve svém smýšlení orientována směrem "restituce plus nezávislost na státu". A římské katolictví už dávno nemá v prostředí ČCE ten odpuzující odér, s jakým kupodivu počítáte. Akt restitucí proto vyvolají v ČCE jen relativně slabou vnitřní opozici. Vážnější důsledky budou mít patrně restituce v déledobějším horizontu a důsledky, které budou vyplývat z nutnosti zajistit ČCE ekonomickou soběstačnost, podle všeho korozi českobratrské členské základny ještě citelně urychlí.

Martin Danihelka - Rico dixit

2. 5. 2013 15:42

Evangelická intelektuálka a básnířka Olga Richterová, do které jsem tak trochu zamilovaný, píše na serveru www.respekt.cz vlastní blog. V diskusi pod jednou její úvahou o církvích (a zvláště Českobratrské církvi evangelické) v české společnosti jsem tu objevil příspěvek od častého respektového diskutéra s nickem "Rico", který podle mého dlouhodobého pozorování kalí domrtva a do diskusí nepochybně přispívá, když je úplně zrušený na kaši. Rico zareagoval na zmíněnou úvahu Olgy Richterové pozoruhodným příspěvkem, který bych zde rád uplatnil. A neříkejte, že do této diskuse nepatří! Patří sem přinejmenším stejně, jako před staletími bývala v italském divadle o přestávkách mezi dějstvími tragédie nebo vážné opery předváděna commedia dell'arte. A sem tam se přihodí, že opera comica cosi vysloví ještě trefněji než opera seria...

Rico napsal:

Bože, ČSR vznikla po „300 letech temna“, “pálení knih koniáši”, stavěly se kostely s “kalichem”, ergo vznikla Identita: “Já, A, sem tak rádo, že nésem B!” – jako že B žádnou nemá, když neni A!!

Jirásci, Palačtí a Co., filmy typu Hus-Protivšem to v 50. otočili, usekli příčku, místo A tady bylo velké V, Viktorka (ne od splavu).

Pak se stali “Husité prvními komunisty”, a v tomto okamžiku přestali pět “Kdo sú boží bojovníci a zákona jeho”, všichni zpívali “Kdo budou naši budoucí sousedé?”

Po WW2 za Chebem vstali z mrtvých Křižáci, zde “Vstali bojovníci bez atributu”. Pozdvihli hlavu Křižákům, budovali socialismus až do listopadu.

Velebníček sice ještě v 6Otých tuatam naháněl po škole ve Lhotě žáky na hoďku Religiozusa, pak finito, byl stejně Homo.

Teď ale Blažek hned nad Richterovou lká, že se zde krade.

Magie?
Nejlepší magie je plasmovka s úhlopříčkou 90cm, fotbal, hokej, trhák na konci města, dobrej lahváč, škvarky, šoust.

Sice ne zrovna Desatero, zato Sedmero jednou ranou.

Martin Danihelka - Úvod do fthorologie

26. 4. 2013 9:01

Snad je to jen úvaha návštěvníka muzeí a čtenáře tlustých historických monografií: Měla by přece existovat nějaká vědní disciplína nazvaná "fthorologie" (φθορά, φθορᾶς, ἡ - zánik, destrukce, úpadek)! Existuje vědecké studium leteckých katastrof, které má sloužit k jejich budoucímu předcházení; i studium přírodních katastrof, sloužící alespoň k jejich včasnému předvídání. Fthorologie by studovala a pitvala, jak v minulosti zanikaly hodnoty, víry, civilizace; jak symboly a postoje, které kdysi všestranně ovlivňovaly každodennost rodin, kolektivů, národů, postupem času plíživě odcházely na okraj dění a časem upadly do naprosté marginality nebo do zapomenutí. A ať mi nikdo neříká, že klasikové jako Hegel, Renan, Nietzsche a Oswald Spengler nenabídli takovému oboru solidní základy!

Studium vyhasínání věr a hodnot by především vždy bylo konfrontováno s udivujícím množstvím různorodého materiálu, který by ukazoval, jak si lidé přemýšliví i bezduší a vůbec naprosto různí zánik (svých) hodnot uvědomovali a jaké protikladné strategie volili k jejich zachování: pokus o reformu detailů či některých symbolů při zachování substance, radikální reformu učení nebo sociálního chování, nebo naopak konzervativní snahy o ohrožení nemluvit, protože jakýmkoli braním na vědomí se nebezpečí leda povzbuzuje... Fthorologie by mapovala, kolik různé nevšední osobnosti investovaly nápaditého úsilí do toho, aby zánik svých hodnotových a civilizačních systémů zabrzdily a třeba i proměnily v nové svítání. Kolik represe a tutlání a chlácholení vzniklo ze strachu, leckdy opodstatněného, aby se případná "perestrojka" nezvrhla v "katastrojku". Kolik smutného zadostiučinění konzervativců se procházelo po civilizačních hřbitovech se slovy "vidíte? my to přece říkali! tím, co je v klidu, nehýbat". Kolik hluchoty a slepoty ke znamením doby zároveň muselo vězet za naivní vírou, že není ještě tak zle. Jak špatně si protagonisté různých hodnot dovedli vůbec představit, že vše, co je pro ně tolik důležité a životodárné, definitivně dohrálo svou úlohu. Jak zoufale se pokoušeli přesvědčovat současníky a potomky o tom, že jsou "jejich hodnoty" nepostradatelné a že bez jejich zachování dojde ke zmatkům a nepředstavitelným otřesům...

K jak cenným poznatkům by například došla fthorologie ohledně zanikání antiky a pohanství; nebo sovětského komunismu v 60.-80. letech; nebo konce Rakouské říše na přelomu 19. a 20. století! Impozantní studium snah vybrzdit úpadek, vybruslit z krize, zmobilizovat ideologický a lidský potenciál, zachovat jak zdání slibného pohybu a vývoje, tak i jistotu stávajících institucí...! A nejinak to je i se zanikáním ČCE: vzniká kolem něho zajímavé a poučné mravenčení, snah přesvědčit sebe i druhé, že strmý úpadek počtu členů i církevního života neznamená mnoho, že vše zachrání nové pohyby a otřesy v okolní společnosti, proměna českobratrské spirituality i církevní otevřenosti, restituce, změna lidové církve v církev vyznavačskou atd. atd. Není snadné připustit si, že se procházíme po Pompejích.

Martin Danihelka - Florilegia IX

16. 4. 2013 11:19

Už je to dost let, co jsem četl divadelní hru Ödöna von Horvárha „Figarův rozvod“ (premiéra 1936). Pořád na ni v posledních týdnech myslím – vlastně kdykoliv se zapojuji do těchto rozhovorů na Svobodných protestantských stránkách. Horváth tu po svém domyslel pokračování „Lazebníka sevillského“ a „Figarovy svatby“: Hrabě Almaviva (aristokrat, reakcionář) společně s manželkou Rosinou a služebníky Figarem a Zuzanou prchá před Velkou francouzskou revolucí do emigrace; před revolucí, kterou podle Figara „předvídat přece nebyl žádný kumšt“. Hrabě Almaviva ale v emigraci pořád doufá, že revoluce je jen nějaká přechodná noční můra, která dozní a všechno se vrátí do starých kolejí. Každou chvíli čeká, že to v té Paříži praskne, dává jakobínovi měsíc, nejvýš dva měsíce… Píše do emigrantských tiskovin různé čvachty o Řádu, pořádku, svatosti královské moci a o věčných svatých zákonech, které přece nějaké šílenství lůzy nemůže dlouhodobě ohrozit. Jenomže jakobín má pořád navrch a hrabě Almaviva pořád nedovede přijmout fakt, že „život je jinde“. Stává se čím postupně čím dál popletenější, unavenější, směšnější, malomyslnější a od reality odtrženější postavou. – Kritikové mého článku by si ve vlastním zájmu měli postavu hraběte Almavivy z Horváthova „Figaro lässt sich scheiden“ pozorně prostudovat.

Za hlavní vadu svého textu nicméně považuji, že epochu či novou duchovní orientaci, pod jejímž náporem má podle mé diagnózy českobratrské evangelictví zaniknout a která nás, zdá se, definitivně převede do dechristianizovaných časů, pojmenovávám jednoduše jako „postmodernu“. Toto nevinné pojmenování vyvolává pak dojem, že se jedná o nějakou sezónní bouřku, po které za chvíli neštěkne pes; za pouhou hodinku bezradnosti po doznění modernistických iluzí, po které se svět vrátí k jakémusi věčnému Božímu normálu. (Ten si někteří naši faráři a církevníci představují v praxi přibližně jako spořádanou adenauerovskou křesťansko-demokratickou idylku, jiní jako americký církevně-společenský konsensus.) Nuže, domnívám se, že ať je postmoderna čímkoli, my jsme současníky ustavování nového paradigmatu, které bude svými důsledky možná tak silné a možná, kdoví, ještě daleko silnější než osvícenství. Je příznačné, že tuto svou současnost a budoucnost neumíme zřetelně zmapovat a pojmenovat a proto si pomáháme naprosto nedostatečným termínem „postmoderna“. Popsat to budou umět přesněji až naši potomci, až následující desetiletí a staletí. Některé její průvodní rysy a hlavně její otázky a témata, její „duchovní směřování“ jsem se pokusil načrtnout v „Odpovědi Tomáši Trusinovi – 2 (8. 4. 2013 22:11)“ – v diskusním příspěvku pod Trusinovým článkem „Na okraj jedné dojmologie“; na něj i zde odkazuji. Další epocha po „té naší“ přijde tehdy, až tyto otázky důkladně civilizačně odžijeme, vyčerpáme a výrazně posuneme. Ale ony jsou ve skutečnosti velmi slibné, nosné a hluboké. A kdo tvrdí, že jde o pouhou pěnu dní, pouze nezahlédá jejich hluboké duchovní souvislosti i jejich každodenní vliv na naši životní praxi. A častěji chce zejména z osobních preferencí prostě tyto otázky překřičet, uhájit status quo, vlastně už minulý a uvadlý stav věcí. Podobné podnikání nezmůže nic jiného než skanzenizovat nějaké střípky minulého světa. Přesvědčit ale takřka nikoho nového nedokáže.

Petr Sláma - Re: Florilegia IX

17. 4. 2013 10:07

Ahoj Marku alias pane Danihelko, mně to Tvé psaní připadá jako podnětná kulturologická diagnóza. Díky za ni. Jistě se dají najít spousty příkladů, které v jednotlivostech budou dokazovat opak. Základní teze Tvého textu, totiž že tahle doba proměnila někdejší výhodu ČCE (individualismus, důraz na rozum, tzv. cudnost víry, demokratické tradice, středostavivská čl. základna) spíše v zátěž, ale sedí. Co s tím? Věřím, že je ČCE jednou z realizací ("jednot") Církve Kristovy. Být lidem Kristovým, jeho evangeliem strženým k očekávání a už už žití Božího království, to je v konečné perspektivě její raison d'etre. Jednotlivé církve jsou kulturně podmíněnými infrastrukturami, udělátky, přesně k tomuto: abychom si v nich tam kde jsme připomínali toto určení. O jejich fungování, přiměřenosti, ba i té profláklé efektivitě -- právě vzhledem k onomu určení -- je třeba mluvit. Kdybych to (možná už deformován zaměstnáním) vzal po katedrách teologické fakulty, tak se mi tohle téma zdá nejzřetelnějí uchopitelné v kategoriích praktické teologie. Jak moc nám ve sborech naše bohoslužby, pastorace, vůbec život ve sboru... reálně pomáhají přijmout a udržet svou určenost shůry. O tohle "potěžkávání výrazových prostředků církve" z hlediska jejich funkčnosti nám šlo v debatě o krizi a vizi ČCE. Nedostala se zatím dál než k analytickým postřehům, které jsi co do břitkosti v mnohém předčil. Jak ale opakovaně připomíná Honza Jun: So what? Tuším dost neoriginálně, že jenom nějaký svatý nás může spasit -- nás Kristem spasené, ale malátné lacině servírovanou milostí, uondané spolkařským kódem sborového diskursu (v nějž se zvrhl náš důraz na společenství), svatý, neboli někdo, kdo předvede, před-žije takové formy víry, ke kterým se bude možné připojit a ony posílí naši víru. Vůbec: kdo zase pojme víru jako cestu, půjde po ní a pozve na ni. To je věc charizmatu a nedá se naplánovat -- ale alespoň toužebně vyhlížet, která fara s možností přenocovat se stane novým poutním místem víkendových duchovních obnov (že by Opatovice?), když je Iona i Taizé daleko. K té víře jako cestě: přemýšlím o pastoračních a katechetických produktech, které by stálo za to vymýšlet a aplikovat, jež by vzaly vážně víru jako cestu, něco jako konfirmace, časově omezené učednictví s prvkem zkušenosti, "terciářské" skupiny s nějakým extra povoláním (třeba prací s Romy)... Jo jo, I have a dream...

Martin Danihelka - Re: Re: Florilegia IX

25. 4. 2013 7:28

Děkuji Petru Slámovi za zajímavou a věcnou reakci, ačkoli navrhovaná "řešení" pokládám spíše za nedorozumění. Vděčně zde přijímám zvláště zmínku o výrazné středostavovské členské základně českobratrského evangelictví (nejenom současného), která ostatně byla už mnohokrát konstatována. Zajímalo by mě, do jaké míry je toto zaměření ČCE důsledkem nějakých prvků teoretické eklesiologie a do jaké výsledkem letité nereflektované praxe, "samopohybu". Připomeneme-li socio-ekonomický úpadek střední vrstvy pozorovatelný v Evropě a Americe od 70. let, společenské pohyby v důsledku globalizace a proměnu kapitalismu v post-kapitalismus, je zřejmé, že českobratrské evangelictví je tu o další kontejner vysoce toxického nákladu bohatší.

Martin Danihelka - Re: teologické ptydepe

22. 4. 2013 8:06

Mimochodem, své nároky na vyjadřování "jednoduchými větami, prostě a česky - jako ti znalci, co jsou natolik nad věcí, že složité věci řeknou s dětskou prostotou", tyto nároky kladete výhradně na teology? A proč ne třeba na lékařská konzilia, nebo na příručku k opravě auta anebo počítače? Jsou oblasti, kde tolerujete, že věci se popisují složitě (protože ony jsou složité), ale teologie to být nesmí? Pročpak? Uvědomujete si vůbec, kolik jemné a náročné odborné práce, laikům zcela nepřístupné, stojí třeba za nedělním kázáním vašeho oblíbeného Jiřího Doležala? Na tom nic nemění, že výstupem této práce je pak srozumitelné kázání. (Protože br. Doležala znám zblízka, mohu se vám za to zaručit. S JD si vyměnujeme stejně terminologicky a myšlenkově "složité" dopisy, jako je tato diskuse.) Svobodné protestantské stránky nepřinášejí až na výjimky žádné kazatelské výstupy; je to taková černá kuchyně profesioálních teologů i poučených laiků, nebo snad ušpiněná dílna, kde se v užším kruhu řeší otázky, jejichž zodpovězení je třeba mj. proto, aby vzniko dobré kázání. A na tom nic nemění, že je vy laici v kázání nepotřebujete postřehnout přímo; také by bylo špatně, kdyby z jídla čpěla chuť každé suroviny zvlášť, kterou tam kuchař vrazil - přesto tam být zkrátka mají a musí a celek se bez nich neobejde. Tolik na adresu vašeho příspěvku, který ale podezírám především z úmyslné trolliády.

Hans - teologické ptydepe

21. 4. 2013 13:16

Milí přátelé, pilní pracovníci na díle Páně, při vší úctě k vaší práci a píli mne jako celoživotního laika (byť, s dovolením, poučeného) zarazilo, že nejste schopni mluvit jednoduchými větami, prostě a česky - jako ti znalci, co jsou natolik nad věcí, že složité věci řeknou s dětskou prostotou. Vy musíte používat citáty z Ödön von Horvatha, citovat posmoderní filosofii, používat německou teologickou terminologii, abyste byli schopni vyjádřit cesty svého myšlení.... Není pes (či možná jedna z jeho částí) zakopaný v tom, že jste zcela odtrženi ve svém světě sborů, seniorátních setkání a konventů od reality 99% Čechů? Neberte to zle, ale nechcete jít na rok do výroby :-)

Martin Danihelka - Re: teologické ptydepe

21. 4. 2013 20:02

Já sám jsem strávil "ve výrobě" o mnoho více než jen rok. - Na každý pád se ve svém krátkém příspěvku stíháte míjet přinejmenším s dvaceti věcmi. Nejvážnějším přešlapem je váš předpoklad, že se tu pokouším(e) vyjádřit "cesty svého myšlení". Omyl, my se pokoušíme popsat budoucnost ČCE a její případný konec. Pokud jste schopen k tomu nabídnout něco zajímavého, i kdyby dětsky prostého, sem s tím. Ale dejte pozor, aby to nebyla nějaká kravina...

Mikuláš Vymětal - Sociální Darwinismus

13. 4. 2013 18:08

S potěšením jsem zaregistroval vtipný článek o zániku ČCE. Autor ledacos tepe případně. Jenže pokud budeme existenci konkrétní historické církve posuzovali sociálně darwinistickou metodou (která mi není nijak cizí), musíme ji analyzovat jinak. ČCE není jednotný organismus, který se napije polonia a zemře. Je to společenství, které je značně pluralitní a postmodernistické, což považuji za základ přežití. Od doby Tolerančního patentu i sjednocení církve se církev značně proměnila - vyvíjí se tedy (kdo si myslí, že to tak není, ať si přečte stará kázání, tehdy naši předkové opravdu mysleli ve víře jinak, než my). Darwinismus znamená, že některé strategie jsou v boji o přežití úspěšnější, než jiné - a jejich nositelé tedy postupně nahrazují zcela přirozeně ty druhé. Jak pozoruji situaci v církvi, tak tento vývoj probíhá kontinuálně a stále - některé sbory se blíží zániku, jiné (a z pražské perspektivy odhaduji, že jich je stejně, jako těch prvních) naopak rostou. Počet lidí, kteří se účastní bohoslužeb, je už desítky let konstantní. Klesá pouze počet těch, kteří se sice k protestantismu hlásí, ale mnoho to pro ně neznamená. I to pokládám za chybu a za zanedbání - že se ti aktivní nestarají o ty méně aktivní - ale ne za chybu fatální. Takže odhaduji, že za několik desítek let zde evangelická církev bude - patrně jiná, než čekáme, protože darwinismus počítá také s náhodou, která je předem nevyzpytatelná.
Přesto, že s tím počítám, se mi to vlastně nelíbí, zánik církve bych totiž vítal - a to takovým způsobem, který si přál již Přemysl Pitter a o který usilovali naši praotcové v době spojení církve r. 1918 - spojením několika nekatolických církví se stejným či velmi podobným učením do jedné unie, která by se vůbec nemusela jmenovat Českobratrská církev evangelická. Když se vrátím ke svému milovanému Darwinovi - bylo by to mnohem produktivnější a tudíž i životaschopnější.

Martin Danihelka - Re: Sociální Darwinismus

14. 4. 2013 19:01

Tento příspěvek je konzistentní, autor si zjevně už položil spoustu otázek a spoustu si jich zodpověděl, je poučený, dobře formuluje. Nechybí vize, hodnotové domyšlení, myšlenková zralost. Příspěvek má jedinou vadu, avšak zásadní: Má jen velmi volný vztah k realitě. - Opravdu to nemyslím shazovačně, když řeknu, že mi připomíná různé traktáty ze 60. let o renesanci a myšlenkovém prohloubení marxismu, od autorů, jako byli Sartre, Ernst Fischer nebo někteří Italové, gramsciáni: čerstvé, hluboké texty, plné espritu, v mnohých detailech neobyčejně přesné, hutné, systematické - a přece jakoby úplně hluché k základním průserům doby a skutečnosti. Pamětníky tehdy leckdy napadalo: Jak je možné, že ti nezpochybnitelně inteligentní pánové nevidí ty kopce sraček, které za tím vším jsou? Nebo že místo těchto sraček vidí fialky, nebo aspoň přísliby fialek? Není-li skutečnost shodná s ideálem, tím hůře pro skutečnost...?

Z pražského pohledu je zřejmě nesnadné pochopit všestranný marasmus zasahující mimopražský ČCE-svět. (Připouštím existenci nevelkých enkláv, kde mluvit o marasmu není snad případné.) V tomto nekompatibilita "pražské" a "nepražské" zkušenosti dobře koresponduje s politickými a volebními mapami ČR posledních sezón: dominantně pravicová Praha jako ostrov uprostřed levicových, zemanovských a "zkomunizovaných" krajů... Dva světy, které spolu nekorespondují, které se nechápou, míjejí; světy, z nichž každý si z tuctu dobrých důvodů myslí, že ten druhý musí být úplně blbý, tupý, slepý nebo podplacený.

Je známo, že i menší pražské sbory jsou co do počtu členů, co do sborového života i co do finanční situace stabilní, vedené leckdy výraznými a zajímavými farářskými osobnostmi. Větší a velké sbory jsou fungující a dá se říci bohaté, schopné i leccos mimopražského podpořit, s vlastními sociálními projekty atd. Uprostřed 1,3 milionu lidí se českobratrští evangelíci zkrátka nějak dokáží potkávat, dokáží v těžce nadprůměrně hospodářsky si stojícím regionu zvládat zcela jistě "agendu Marty", ale občas také (v některých nevšedních osobnostech) snad i tu "agendu Marie"... Nuže, počestný a nikterak hloupý pražský evangelík asi těžko dovede docenit, v jakém univerzálním rozkladu je mimopražský čce-evangelický život, zejména pak západně od Prahy; jak tu zkrátka bez ohledu na jakoukoli snahu a jakkoli zajímavou osobnost faráře evangelictví už vesele odhnilo obsahově i co do členské základny, v podstatě upadlo do zapomenutí a nečeká se od něj o mnoho více, než aby pokojně odumřelo, poslední zhasne... Jediné, co na tvůj optimismus dovedu, Mikuláši, říci, je citát z Kunderova "Jakuba a jeho pána": "Pane, povím vám velké tajemství dějin: ,Vpřed´ - to je kamkoliv."