Jdi na obsah Jdi na menu

Martin Danihelka: O zániku Českobratrské církve evangelické

Poznámky jednoho faráře (věnováno Alexandře Hauserové).

Dějinné ideje se podobají rostlinným nebo zvířecím druhům: ty i ony podléhají vnějším vlivům, zákonům přírody, evoluci… Také dějinné ideje se váží na souhru určitých vlivů, na určitou „kulturní teplotu“, na specifické podmínky. Jakmile se předpoklady, za kterých jistý druh rostlin nebo zvířat prosperuje, změní, těžko vytrvají v tom stavu jako dříve. Teplota podnebí výrazně poklesne anebo stoupne, nastěhuje se nový obávaný predátor. Nebo se změní jiné přírodní druhy a čeledi a například změnou svých stravovacích návyků nepřímo, ale přesto výrazně ovlivní osud i námi sledovaného druhu… Přijde nová bakterie, pád meteoritu, oteplení, ochlazení, sucho, příchod člověka nebo jiná nepředvídatelná jedinečná událost – a vše je jinak. Našemu druhu nezbude než zaniknout nebo zmutovat. Poučit se můžeme od brontosaurů stejně jako třeba od přesličky.

Také podmínky pro to, aby Českobratrská církev evangelická žila a rostla, se příliš změnily na to, aby dál byla možná. Institučně vznikla přísně vzato roku 1918, ale tímto vznikem nové církve ze dvou protestantských konfesí byl spíše hladce a nerevolučně završen předcházející vývoj. (O jeho hladkosti svědčí naprosté minimum hlasů z dřívějších církevních formací, které se s tímto krokem neztotožnily.) ČCE je daleko spíše dítětem josefínské tolerance a umírněného osvícenství – rok 1918 pro ni znamenal jen malý přelom. Na vzniku moderního českého evangelictví se podílelo plodné setkání reformované ortodoxie se spontánním a svérázným tajným českým evangelictvím v té podobě, v jaké ho po roce 1781 vyplivl český underground: perzekvovaným, nepěstěným profesionálními teology, písmáckým. Český protestantismus – podobně jako všechen protestantismus středoevropský, ale kontrastně k americkému – se zároveň vstřícně otevřel projektu osvícenství a moderny. Nikoli bezbřeze a nekriticky, ale přesto dalekosáhle. Zakládala ho přece loajalita k Josefu II. a jeho reformnímu úsilí, směrovala ho takto i zkušenost s pronásledováním v pobělohorském období, i silný důraz na etiku a praxi, i cizost jakékoli ortodoxní nesmiřitelnosti (ta nebyla možná zejména kvůli chybění kléru v letech 1627-1781).

Snad všechny předpoklady, ideové i praktické, ze kterých českobratrské evangelictví vyrostlo, buď zanikly, nebo zmutovaly k nepoznání: jak by mohl za změny těchto podmínek zůstat nezměněn i samotný plod těchto podmínek, českobratrské evangelictví?

Českobratrské evangelictví mohlo obstát ve střetu s osvícenstvím a s modernou: mohlo se s nimi střetávat, ideově se jimi dílčím způsobem obohacovat a klást se zase v antitezi k nim jako svébytná alternativa. Jak českobratrské evangelictví, tak i osvícenství a moderna totiž sdílejí základní společné předpoklady: člověk je mravní osobnost, která má zájem na hledání pravdy a snaží se poznanou pravdu realizovat ve světě; vychází z tradice, kterou rozvíjí, ale i znovu přehodnocuje; vznáší nárok na univerzalitu… Tyto předpoklady nemohly úplně narušit ani nacismus a komunismus. Nacismus proto, že byl přese všechno epizodou příliš krátkodobou a iracionální, komunismus proto, že byl i on bastardem osvícenství a moderny a proto se s českobratrským protestantismem konkurenčně utkával na společné platformě. (Proto také mnozí starší faráři vzpomínají nakonec raději na střety za komunistické éry, kdy „aspoň o něco šlo“, než na nedávnou a současnou postmoderní indiferenci. Teprve objati postmodernou se cítí opravdu nepohodlně.)

Ano, ta postmoderní indiference, ta je kamenem úrazu… S českobratrským evangelictvím se neutkává, ale stojí vůči němu v hluché toleranci a ani ho nemá potřebu brát na vědomí. Nějaká cena hledání pravdy? Kdeže! Pravda je jen fiktivní a strategický pojem; kdo říká, že má nebo hledá pravdu, přece hledá zejména moc nad společností. – Člověk jako mravní bytost? Kdeže! Člověk je složité a nebezpečné zvíře, plné agrese a sobeckých zájmů, jehož „mravnost“ také není žádná sláva. – Tradice? Evropská tradice? S tím se dalo operovat leda tehdy, když jsme tu Evropu zápecnicky obývali a všechno mimoevropské pro nás bylo barbarské, nepravděpodobné a hlavně nepoznané. Co si na pestrém jarmarku tradic, z nichž si lze libovolné vybrat, spojovat a žádnou se nenechat zavázat, co si na něm lze počít s „evropskou tradicí“ a s „evropským hodnotovým dědictvím“?

A soumrak podmínek, za kterých je českobratrské evangelictví možné a myslitelné, lze dokumentovat na řadě dalších a dalších jevů: od těch „metafyzičtějších“ po ryze praktické. Patřilo by sem třeba zamyšlení nad autoritou faráře a rolí autorit vůbec. Pokud znamenal v 18.-19. století farář (učitel, lékař, vědec) jakousi zpola aristokratickou autoritou, která byla zejména na venkově respektována zcela samozřejmě a nezpochybnitelně, další fáze moderny a hlavně postmoderna s předpoklady pro respekt k této autoritě (i k jiným autoritám) dosti důrazně zatočily. Farář už není žádnou patriarchální autoritou, jeho autorita je naopak pouhá fikce a má být kriticky zpochybňována. Vymizelo písmáctví a písmácká kultura, fundament českobratrského evangelictví: sbory jsou dnes složeny z jednociferného počtu členů, kteří se v Písmu hlouběji orientují a pak už zejména z těch, kteří přesně nevědí, kde v Bibli najít Starý a kde Nový zákon. Písmáctví bylo ovšem možné za předpokladu, že se četly knihy, že kniha měla svou cenu a že zároveň Bible znamenala v horizontu člena církve jedinou knihu, která byla s to hovořit o hlubších otázkách existence. Co si s písmáctvím počít v situaci, kdy skoro nikdo nic nečte a kdy vymizelo spontánní umění zacházet s textem? Co si s písmáctvím počít za situace, kdy i text Bible ztratil svou prestiž a kdy je dostatečně známo, jak složité, neprůhledné a zároveň „menschlich, allzumenschlich“ to bylo s jeho vznikáním? Co si počít s křesťanskou antropologií, se kterou se setkáváme i v liturgii, kázání a četbě Písma, když žije z tolika zastaralých pojmů a souvislostí? Co si počít s českobratrskou evangelickou společenskou identitou za situace, kdy už tento církevní „spolek“ dávno neznamená kotvu ve složitém světě, ale představuje uprostřed rozšířené individualizace a zároveň hravé multiplikace sociálních identit spíše obtěžující balast? (Obtěžující nakonec i finančně.) Co si počít se samotným tradičním teismem a teodiceou „po Osvětimi“ – ve světě, ve kterém je tak složité věřit v Boží vládu a moudrou Boží ruku? Co si počít s intelektuálním úpadkem českobratrského evangelického kléru – kdy na ideu teologa reflektujícího všechny složitosti světa a kompetentně interpretujícího biblický text skoro nikdo nevěří a skoro nikdo se jí ani nesnaží žít; co víc, kdy i sama tato idea už upadla do zapomenutí? (Faráři české postmoderny se proměnili v nejlepším případě ve spolek intelektuálních androšů a zároveň uštvaných byrokratů, z jejichž kompetence by museli mít absolventi jiných univerzitních oborů jenom legraci, kdyby tyto teology ovšem vůbec potkávali…) Co si počít s usměvavým postřehem Mircey Eliadeho, že celý reformační protestantismus se oku religionisty musí jevit jako beznadějně regionální záležitost, vázaná na poměry a kulturní návyky severozápadní Evropy a sekundárně Severní Ameriky?

Ano, zde jsem se pokusil s krajní až hříšnou stručností naznačit dilemata, o kterých jsem přesvědčen, že je českobratrské evangelictví nepřekoná a nepřežije. Strmý úpadek počtu členů ČCE po roce 1989 by tudíž nebyl výsledkem hanebně špatného vedení církve, jak se občas zmiňuje i na Svobodných protestantských stránkách a jak se tato sebekritika analogicky objevuje i u římských katolíků. („Církev / církve promeškaly po roce 1989 svou velkou šanci.“) Vzpomeňme ostatně na obdobný strmý úpadek protestantismu v celé Evropě. Je-li tomu zhruba tak, jak popisuji, tento boj se pro ČCE nedal zřejmě žádným způsobem vyhrát, jedná se o fatální záležitost podobnou vzniku a zániku živočišných druhů… Českobratrská evangelická identita dospěla do podmínek, ve kterých nemůže uspět a ani dlouhodobě přežít. ČCE sama bude existovat ještě několik desetiletí, možná i hezkou řádku desetiletí. Toto však bude už jen setrvačný pohyb vnitřně mrtvého organismu. – Když byl na podzim 2006 v Londýně odpadlý agent ruské FSB (dříve KGB) Alexandr Litviněnko jiným ruským agentem otráven poloniem, zanikal podobným způsobem, jakým bude v jistém smyslu zanikat Českobratrská církev evangelická. Tělo otrávené poloniem žije ještě několik měsíců, ačkoli o jeho zahynutí bylo dávno nenapravitelně rozhodnuto. A najednou se jeho životní funkce plíživě a postupně hroutí, vypadávají vlasy, pomalu, ale nevratně selhává metabolismus. Člověk vidí, komunikuje a ví do poslední chvíle, dokud definitivně neodejde. A třeba ještě stihne v poslední chvíli konvertovat k islámu – jako to udělal Litviněnko, zřejmě se svědomím více než znepokojeným vším, co jeho kolegové z FSB udělali Čečencům. Jsem přesvědčen, že čaje s poloniem se Českobratrská církev evangelická napila už dávno.


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Martin Danihelka - Konec inkognita

13. 4. 2013 10:07

Po zralé a svobodné úvaze, neovlivněné žádným dožadováním zde v diskusích, dávám na vědomí následující: Autorem všech diskusních příspěvků uveřejněných zde na Svobodných protestantských stránkách pod pseudonymem Martin Danihelka, také autorem úvahy "O zániku Českobratrské církve evangelické" jsem ve skutečnosti já, Marek Feigl. Nemám domyšlenou další "publikační strategii" na SPS. Kloním se momentálně k tomu, že má i tak smysl nadále zůstat u zavedené značky Martin Danihelka, také proto, abych nerozbíjel kontinuitu myšlenkového a polemického postupu.

Martin Danihelka - Florilegia VII

7. 4. 2013 20:30

Jan Dospiva, zčásti Ondra G.: Jan Dospiva problematizuje fatalitu, se kterou se Českobratrská církev "napila polonia". Je prý potřeba znovu se ptát, nakolik jsou ČCE, protestantismus a křesťanství reformovatelnými; Jan Dospiva tuší a naznačuje cestu, kterou by se snad daly "naše ideje" zachránit ze šrotu. - Můj text se zabývá pravděpodobností zániku ČCE a dejme tomu protestantismu; nemá ale ambici řešit otázku zániku křesťanství. Na to by asi bylo třeba psát jiný článek. Kratičkou svou odpověď na toto mám v diskusním příspěvku Florilegia I, směrovanou k R. Mazurovi a J. Šamšulovi (3. 4. 2013 23:08). Napadá mě k tomu, že „přežití, přetrvání“ může mít mnoho různých způsobů. A jednou možnou odpovědí by také bylo, že „přežití“ křesťanských hodnot může mít tutéž podobu, jakou má v materialistickém pojetí přežití a nezničitelnost organismu: po smrti se rozloží na jiné látky a ty se pak stanou součástí přírody a třeba i jiných organismů. K totální anihilaci nedojde, ale k přežití duše teprve ne. Do otázky po budoucnosti či přežití křesťanství tento možný model odpovědi také patří, vedle jiných. – „Záleží také na tom, zda máme co nabídnout pro (nejen) tuto dobu. (…) Zda vezmeme vážně slova o Božím království mezi námi,“ píše Jan Dospiva. Podobné apely nejen volané, ale i žité ovšem přicházejí v celých dějinách křesťanství znovu a znovu. Pokusů vzít vážně slova o Božím království a „konečně začít žít z víry“ (J. Hoblík) se v dějinách křesťanství objevovalo mnoho, další jistě budou přicházet.

Ondra G.: Přijímám vaše trefné shrnutí některých svých myšlenek. Opravdu, takto stojí otázka – po fatalitě zániku ČCE a protestantismu, nezávisle na našem úsilí. Slova „naše úsilí“, k jehož nevzdávání vyzýváte, samozřejmě mohou mít na mysli leda úsilí Ondry G. a hrstky podobně smýšlející; toto úsilí má jistě nějakou cenu. Pokud slova „naše úsilí“ míří na kolektivní úsilí ČCE a protestantů, pak je potřeba říci, že dějinné kolektivy se mohou nadchnout jen opravdu přesvědčivou a nosnou ideou (a její zdařilou symbolizací), odpovídající živě a věrohodně na otázky života i smrti. Sám tento hluboký záběr v českobratrském evangelictví ani v protestantismu nicméně NESPATŘUJI. – Vašemu příspěvku z 5. 4. bych zaprvé namítl, Ondro G., že ve svém textu „nehaním prakticismus“ (?), zadruhé to, že není plodné přeceňovat roli jakkoli závažných dějinných pohybů pro možnost renesance protestantské myšlenky. Arabské revoluce i krize kapitalismu jsou důležité faktory, ale za deset nebo dvacet let bude svět zase jinde – a jak by mohly popsané společenské pohyby inspirovat českobratrské evangelictví ke generování opravdu nových, jedinečných a dlouhodobě životných námětů? To nevidím, to netuším.

O - Re: Florilegia VII

7. 4. 2013 22:59

Poznámka o prakticismu se týkala J. Dvořáka. Omlouvám se.

Ondra G. - Re: Florilegia VII

8. 4. 2013 20:32

Proč píšu o dějinných pohybech: postmoderní indiferentno je spjato s myšlenkou konce dějin, kdy už jen půjde technický pokrok, hospodářský růst a jinak se nic dít nebude. Výrazné změny možná postmodernu zničí dříve, než by mohla stihnout pohltit protestantismus. (Pokud to neberete vskutku fatalisticky ve stylu New Age - Země přejde ze znamení Ryb do Vodnáře a s křesťanstvím bude šlus.)

A druhá věc: tyto změny možná postaví i nás před rozhodnutí, kterými budeme muset vydat svědectví. Svědectví o svém vztahu k majetku (pokud ekonomická krize utrhne vrátka svého chlívku) před chudými, ale možná časem i svědectví krve, podobně jako tomu bylo za války nebo v letech padesátých.

Martin Danihelka - Re: Re: Florilegia VII

9. 4. 2013 23:07

O tom, jak je to s "postmodernou" a o tom, že ona není koncem epochy, ale zřejmě začátkem epochy nové, dlouhodobé a bezkřesťanské - o tom se chystám během pár dní rozepsat v diskusi pod replikou Tomáše Trusiny. Děkuji za zajímavý podnět, nebude zapomenut...

Jiří Hoblík - Re: Re: Re: Florilegia VII

10. 4. 2013 17:21

Z aktuální diskuse na FCB vyjímám a dovoluji si citovat Jana Juna, faráře z Prostějova, ať zazní hlas zastánce evangelické insituce:

"pardon, nějak jsem klepnul mimo. Komu tedy kritiku určujeme? Ke lhostejným to nedorazí a ty v jádru věci jen zatížíte depresí. Zůstává otázka - jsem toho součástí - nebo jsem ve své zbožnosti nadřazený? Pak je solidnější jít mimo čce. Moje žena se dívala přes rameno na D. článek - kdyby prý tohle veřejně napsala o své práci např., tak ji hned vyrazí. Netleskám rozhodně takovým intelektualismům. Jak může někdo o kolezích psát, že jsou napůl androši, napůl úředníci? Čekal bych, že se budete spíš modlit za nás, kteří jsme pěšáci v první linii. Jak může někdo o něčem napsat, že je čce mrtvý organismus? Buď je nafoukaný, nebo hloupý, přece nemůžu diktovat Bohu, kde a jak je přítomný. Mohu začít jen sám od sebe. Kterýsi rabín prohlásil, že v mládí chtěl obrátit celý svět, později dospěl k tomu, že by rád aspoň svůj národ obrátil. A teď, když jsem už starý, pravil, byl bych rád, kdybych obrátil sám sebe. -"

Martin Danihelka - Re: Re: Re: Re: Florilegia VII

12. 4. 2013 22:37

Bezpochyby nejveselejší příspěvek prozatímní diskuse. :)))) Někteří faráři by si zkrátka třikrát měli rozmyslet, než se posadí k internetu a aspoň pětkrát si rozmyslet, než začnou po internetu pastorovat nebo psychologizovat. Pak totiž člověka napadá, že takoví kolegové nejspíš vůbec nemají ani minimální soucit se svou reputací. Jako by nestačil nesmrtelný rozhovor na Evangnetu s Annou Glacovou o olomoucké konzervatoři... :) (Srov. ještě příspěvek "Tešúva" z 11. 4. 2013 22:15 pod článkem "Podobenství o zaprděnosti" na SPS)

Jediný snad relevantní podnět by se tu dal objevit v mimochodně položené otázce, jestli církve jsou firmy, ve kterých je žádoucí držet hubu a krok a zdržet se každé "Nestbeschmutzung", nebo jestli jsou a měly by být živy právě z toho, jak srdnatě čelí každému souzení zvnějšku i (sebesouzení) zevnitř. Ale zde je tento podnět utopen v tolik pochybné omáčce, že je snad nejlepším nápadem se další reflexe vzdát.

Eliška - Moudří předřečníci prominou

8. 4. 2013 23:32

ale tahle míra generalizace mi přijde opravdu velmi povrchní. Není lepší říct - moje víra je jiná, já s tím mám problém, moje identita není identitou evangelíka, jak si ho představuji - než pohřbívat to, co jiné, třeba tradicí nepolíbené, můlže oslovovat? Doba se změnila pro všechny tradiční instituce a to ještě nemusí znamenat jejich zánik. Pro mne je tento článek potvrzením všech těch negativ, o nichž sám mluví, ale nedokáže mne přesvědčit, že podstata reformační teologie a církevního zřízení - a o tu tady přece jde - jde už mrtvá. Domnívám se navíc, že často jsou doby, které samy sebe nazývají mrtvými, z dějinného nadhledu naopak shledány dosti živými. Proto nesuďme a buďme tím, kým být chceme.

Jiří Hoblík - Re: Moudří předřečníci prominou

9. 4. 2013 0:36

Milá Eliško, předpokládám s prominutím, že "Baťová", protože tentýž způsob reakce jsem nalezl na FCB.

Vaše reakce mi připadá ještě obecnější než úvaha, na kterou reaguje, a pokud jde o hloubky, nadávat vám nebudu ani za nic, ale ukažte mi je prosím.

To říkám s tím, že si stejně jako vy uvědomuji, že zánik instituce ČCE je velmi nepravděpodobný, zatímco ovšem umřelostí je v ní přílíš mnoho. Jak to ale vše popsat? Jen pomocí pověšení visaček samozřejmě ne. Ale pomocí malých krůčků a kompetentního studia snad ano.

A s tím souzením - to je slovo, které má víc významů: suďme, pokud tím míníme odvozování závěrů z premis, ať soudí soudci, samozřejme neodsuzujme, jak o tom mluvil Ježíš, ale to je přeci jen tady trochu mimo téma.

Jan Dospiva - Bůh není mrtev. A církev?

8. 4. 2013 22:35

Tak tenhle článek opravdu stojí za to si přečíst:

http://www.denikreferendum.cz/clanek/15306-buh-neni-mrtev-a-cirkev

"Pokud si církev stále klade otázku, je-li přitažlivá pro další potenciální věřící, měla by se zamýšlet nejen nad teologickými východisky, ale i nad svou politickou úlohou."

Jiří Hoblík - Re: Bůh není mrtev. A církev?

8. 4. 2013 23:13

Na FCB ČCE se o tomto rozběhla debata, působící typicky evangelicky umírněně.

Bohudíky, že alespoň někdo vydal vyznání o nepříslušnosti. Je to poměrně častý jev, že člověk se považuje za křesťana mimo církve apod., i když spíš na západ od našich hranic, kde lze ještě očekávat nárůst.

Nejsem příliš pro příliš všeobecné a rychlé závěry, ale zdá se mi, že forma "sborů" a "sborového života" je značně přežilá - slabé sbory ale nemají na to, něco s tím dělat, kdežto ty silnější nemají vůli, jako by se nic moc nedělo.

Proto bych se sice přimlouval za jiné způsoby křesťanské sociální praxe a zkušenosti (nemyslím tím ale přímo ještě práci v "sociální sféře"), už jsem to trochu naznačil v rubrice "Dialog a obroda", dokážu si i něco málo živě představit, ale jednak nejsem moc na organizování, jednak jsem spíš skeptický, že se nějaké nové formy, které by byly nosné, trvalé, pružné, otevřené (oproti ČCE i oproti charismatikům apod.) podaří vytvořit.

Jan Dospiva - Máme co nabídnout?

7. 4. 2013 11:56

Nad přežitím církví a křesťanství, a to nejen u nás, se skutečně vznáší otazník. Ale záleží na nás. Záleží také na tom, zda máme co nabídnout pro (nejen) tuto dobu. Zda jen opium lidstva spočívající ve výhradně zásvětné útěše, případně naopak ve lživé teologii prosperity, nebo zda vezmeme vážně slova o Božím království mezi námi. Tady bych parafrázoval Masaryka, že křesťanská otázka je dnes otázkou sociální.

Doporučuji odkazy na dva inspirativní články:

http://www.denikreferendum.cz/clanek/15239-jaky-den-po-velke-noci

http://www.blisty.cz/art/68034.html

Jiří Hoblík - Re: Máme co nabídnout?

7. 4. 2013 12:38

Jen ne přežití! Buď si křesťané nechají líbit to, že se o jejich náboženství říká, že je to přežitek, anebo konečně začnou žít z víry a životu rozumět a tvořit v něm, aby nebyl jen prázdným pojmem.

Mluvit o zániku ČCE je jinak věcně nepravděpodobné, ale je naopak s podivem, kolika lidem vyhovuje to vleklé klempírování odnikud nikam a bezradnost druhých.

Jak se ovšem asociálně se chovající církevní organizace může stát ukazatelem sociální otázky, toť otázka.

Ondra G. - Re: Máme co nabídnout?

7. 4. 2013 15:17

Podle M. Danihelky českobratrské evangelictví nemůže přežít nezávisle na naší aktivitě; J. Dospiva se vyslovuje proti a říká, že na naší aktivitě záleží. (A J. Hoblík se vyjadřuje proti přežívání, což je záslužné.)

Kdybychom to vzali pohledem víry či opření se o text Bible (např. brány pekelné ji nepřemohou), mohli bychom se dostat k trochu jiné perspektivě. První otázkou je, nakolik je českobratrské evangelictví křesťanstvím (a zda je tedy mezi M. Danihelkou a J. Dospivou nějaký rozpor).

Druhá otázka je ono polonium. V původním textu znamená jen to, že situace je nevratná. Kdyby ale měli pravdu ti, kteří v zánik církve či křesťanství (čb evangelictví) nevěří, mohl by se tento příklad rozvinout jiným směrem: ČCE přijala něco, co je pro ni smrtící nebo dlouhodobě dusící. Na řadu těchto věcí upozorňují dlouhodobě pánové Hoblík a Dvořák, a dlužno říci, že mluví k věci. (Špatné pojetí pokání; zdeformování kritiky; neprůstřelná struktura apod., možná něco nepojmenovávám dost přesně.) Třeba by bylo dobré vzít tuto věc obecněji. Ale původní text možnost této otázky nedává.

Třetí otázka: Ve světle nedávného výkladu knihy Ester se naše aktivita nemusí hodnotit jako podmínka žití církve, ale jako podmínka našeho zapojení v běhu věcí. A potom přichází rozhodování, kde se dnes odehrává Boží dílo. Neschovalo se nám českobratrské evangelictví jinam? Co když štěpení církve v 90. letech nebylo jen odchodem části lidí jinam, ale došlo i k odchodu myšlenky - nebo k jejímu rozdělení? (Samotný fakt rozdělení nemůže být problém, protestantismus je s dělením snadno slučitelný.) Možná něco chybí nám i jim a neměli bychom sedět na svém a pošklebovat se, že jim něco chybí. (Organizačně bych to určitě nespojoval, ale chybí mi určité fórum, kde by se setkávaly názory obou stran. Možná o to vůbec není zájem - i my jsme zasažení postmoderním indiferentnem! - ale to neznamená, že by takové místo nebylo k užitku.)

Jan Dospiva - Re: Re: Máme co nabídnout?

8. 4. 2013 21:29

Ondra G: Taky mě dřív napadlo, jestli se Boží dílo neděje víc u charismatiků a evangelikálů, protože jaksi víc hoří. Ale i to může být časem slepá ulička tváří v tvář krizi soudobého kapitalismu a jeho ničivými dopady na lidi (zvlášť v podobě dlouhodobé nezaměstnanosti) - jinak žádoucí důraz na osobní obrácení a proměnu života totiž často pomíjí a nijak nereflektuje sociální a ekonomické souvislosti. V tom směru je katolická sociální nauka dál.

Ondra G. - Re: Re: Re: Máme co nabídnout?

8. 4. 2013 21:45

Slepá může být časem každá ulička... Nicméně bych trval na tom, že důraz na osobní obrácení a proměnu života je nezbytný jak pro protestantismus (včetně toho našeho), tak pro katlicismus. Není to ale celé, v tom máte pravdu. Jenže jak se postavit globánímu kapitalismu (případně jeho rozpadajícím se troskám), v tom nemají jasno ani ti, kdo jsou o něco dál.

V charizmatickém hnutí pokládám vysloveně za slepou uličku důraz na dokonalý proměněný život navenek: Dvě děti, štíhlá nalíčená manželka, perfektně uklizeno, muž se solidním platem. To je styl, který sedí jen někomu a zvládá ho jen někdo (a samozřejmě pro někoho může být v souladu s Boží vůlí, proč by nebyla štíhlá a nelíčila se a on nevydělával). V momentu, kdy se to stane vzorem, nastávají krize. A v nejhorším případě je sbor překoná tak, že všichni tohoto vzoru dosáhnou (viz Janův list do Laodikeje, Zj 3).

Martin Danihelka - Florilegia VIII

7. 4. 2013 20:31

Jakub Dvořák: Jakube, na velkou část podnětů z vašeho posledního příspěvku jsem ve skutečnosti odpověděl ještě předtím, než jste je napsal (in: Florilegia IV). Nadto se dá říci už jen nemnoho. Mám dojem, že jste se příliš upnul na myšlenku, že můj text má znamenat nějaký sebevědomý manifest; vy ho takto berete a zároveň mě napomínáte, abych ho i já sám takto bral a vyvodil z pozice hlasatele manifestů veškeré důsledky. Upozorňuji, že text se jmenuje „O zániku ČCE“, nikoli „Zánik ČCE“ – autor zkrátka myslí, že něco zahlédává, ale našlapuje opatrně; neklade sebevědomě tezi a nemyslí, že téma vyčerpává. V podtitulu je psáno „poznámky (sic!) jednoho faráře“ a text je explicitně věnován jisté konkrétní osobě, kolegyni: Také tímto se naznačuje subjektivní, křehký, zkusmý charakter textu. Skutečně, chápejte můj text v souladu s tímto návodem, zcela jistě ne jako lüdemannovský manifest. O prof. Lüdemannovi se široce rozepisujete, ale zbytečně: s Lüdemannem se nesrovnávám. Jediné, co jsem na to téma napsal, bylo naopak: „Nejsem přece Gerd Lüdemann.“ (Florilegia III, 4. 4., odpověď P. Říčanovi). Pseudonymita novozákonních autorů je barevnější a zároveň ožehavější fenomén, než aby bylo možné vyřídit ho slovy „jiná doba, jiné pojetí autorství“. Tento můj text opravdu není manifest, není to zúčtování, ale součást jisté cesty; věci jsou v pohybu… Tolik na adresu vašich ryze praktických napomenutí o poslání faráře. – Představme si situaci, že někdo má dejme tomu perlu a donese jí ke zlatníkovi, aby jí ocenil; možná je to struska, možná nějakou cenu má. A vy mi jakoby připomínáte zlatníka, kterému se nechce do zkoumání a odhadování její ceny a pořád se neodbytně zajímáte, kde se ta perla našla, odkud je… To je ale do značné míry jedno. Cenu té perly přísně vzato neovlivňuje, jestli jí ten chlapík našel na zahradě, v moři, na hnojišti nebo jestli jí ukradl v cizím domě. Bude produktivnější, pokud nějak oceníte přinesenou perlu (předložený text); zajímáte se o věci, které se beztak zlatníkovi ani neříkají. – Pokus o vstřícnost: Ačkoli je text pseudonymní, je v něm jistý styl myšlení, je za ním jistá osobnost, „mon cœur mis à nu“. Myslím, že takto beztak myslí a píše jediný farář ČCE. :) Mám za to, že kdybyste s předloženým textem opravdu hermeneuticky spolupracoval, za chvíli byste neomylně zvonil na zvonek mé fary.

Jakub Dvořák - Re: Florilegia VIII

7. 4. 2013 21:20

K Lüdemannovi: ano, napsal jsem, že se s ním srovnáváte, snad jsem měl výstižněji říct, že se vůči němu vymezujete - nejte Lüdemann. Ať už si ale o něm myslím, co chci, je mi čitelnější, než vy.
Přijmu-li o zlatníkovi: určit cenu klenotu (díla, rudy ...) je složitá věc, a třeba chemický rozbor není jedinou cestou, dokonce ani hlavní a nejslibnější. I původ nálezu o něčem vypovídá, nemusí jít jen o zlatníkovu neochoto rozdrtit perlu v hmoždíři a nakapat na ni kyselinu :-).
Možná bych Vás měl znát, ale na to si netroufám, a ačkoliv s Vaším inkognitem nesouhlasím, respektoval bych jej do té míry, že se ani nepokouším odhadovat, kdo jste. S farářskou obcí už ale nemám asi šest let prakticky žádný kontakt.
Neupnul jsem se jinak na myšlenku, že je Váš text sebevědomým manifestem, nýbrž, že by to bylo lepší, kdyby se jím stal. Rozdíl pak mezi "Konec ČCE" a "O konci ČCE" obsahový nevidím. Slovo "konec", spojené s obrazem polonia, představuje jisté fatum. Není pak ona poznámkovitost zase trochu alibistická?

Martin Danihelka - Florilegia III

4. 4. 2013 15:08

Tomáš Trusina, Jiří Weinfurter, Pavel Klinecký: Námitka, že je nějaký text partikulární, neúplný, že odráží autorovu subjektivitu, že v něm jsou příliš málo zohledněny jiné zkušenosti než jeho… Tuto námitku lze vznést na 100 % napsaných textů. Pokládám za symptomatické, že v Čechách se často řeší různé diskusní rozpory právě takto: ty sice něco hlásáš, ale počkéj-počkéj! pomalu!, to je JENOM TVŮJ SUBJEKTIVNÍ NÁZOR! V tom jsou hlavně TVÉ VLASTNÍ ZKUŠENOSTI! Já mám zase jiné názory a jiné zkušenosti, daleko bohatší než ty. (J. Weinfurter) A připadá mi také symptomatické, že takto řeší diskusní rozpory často právě lidé, kteří se přinejmenším verbálně nad postmoderní relativismus cítí silně povzneseni. – Ze své zkušenosti – nepřejícník klidně může říci ze svých dojmů – vycházeli ovšem Pavel, Luther, Kalvín, Marx, Eliade, Hitler, Mao i Matka Tereza, zkrátka každý. A přesto je záběr, přesvědčivost, zakotvenost a také užitečnost těchto různých dojmologií nestejná. – Rozhovor nad nějakým textem a jeho poselstvím, který je veden tímto způsobem, nemá valnou cenu. Až někde budeš zvěstovat Krista, Jíro, kéž potkáš někoho, kdo ti řekne po formální stránce totéž co ty zde: „Ále, nějaká bible, nějaká víra… To jsou jenom tvé dojmy, faráři! Jenom tvé dojmy a zkušenosti, nedostatek zkušeností. Já vycházím z jiných zkušeností, ženy, víno, zpěv, a to jsou zkušenosti onačejší než ty tvoje! Tak si s tou svou biblí jdi dom…!“

Pavel Říčan: Pane profesore, vy své povolání psychologa nezapřete!  Rád bych vám především řekl, že jste psal kdysi moc pěkně o romské problematice v Revue Politika, asi tak před deseti lety. Byl jsem tehdy ještě studentík a vaše texty mi hodně daly; nikdo předtím mě nedokázal o Romech poučit tak zajímavě a svěže. Díky vám za to! – Z pozice „truchlícího pozůstalého“ už nic nepřipojím – „co jsem napsal, napsal jsem“ (J 19,22). Jak se o svůj náhled dělím se sborem? Zatím nijak, sbor nic neví. A nechce se mi komplikovat a ničit víru těch lidí. Nejsem přece Gerd Lüdemann… Chci o tom, přinejmenším prozatím, hovořit jen s teology a podobnou verbeží. Pokud toto sboru zamlčuji, jak že se cítím? Nad odpovědí na tuto vaší otázku jsem pořádně dlouho přemýšlel, pane profesore. A napadl mě jen tradiční nápis na slunečních hodinách: „Omnes vulnerant, ultima necat.“ – Jak to sděluji svým dětem? Pane profesore, popravdě, já zase nejsem tolik starý; jsem mladší než všichni nebo skoro všichni účastníci této diskuse; nemám a ještě dlouho nebudu mít děti toho věku, kdy by bylo možné s nimi o těchto záležitostech hovořit. Modlitbu za církev? Neumím proslovit žádnou takovou.

Pavel Říčan, Jiří Šamšula, zčásti snad i Jakub Dvořák: Přiznávám, že ten text opravdu vlastně není teologický a církevní. Je opravdu psán se značnou distancí od církve a církevní věci. Jiří Šamšula velmi případně píše: „Hovoříte zde (jako kulturolog či religionista či zklamaný ateista) jen empricky o krizi kulturních podmínek českého a (evropského) protestantismu, z nichž je podstatně odvozen, resp. mizení jeho typických fenomenálcních forem, a v neposlední řadě o intelektuální krizi jeho reprezentantů (a ne třeba o ,krizi víry‘).“ Přesně tak, Jiří.

Jakub Dvořák - Re: Florilegia III

7. 4. 2013 11:50

Milý bratře či sestro (to je problém s těmi, kdo si tak úzkostlivě chrání svůj poklopec, že nemají identitu ani pohlavní, ani lidskou), jen stručně k té skopičině s anonymitou biblických autorů: sám víte, že ekosystémy mění svůj charakter; k tomu patří i tradiční pojetí autorství. S Matoušem, Markem, Pavlem či Izaiášem se nebudu vybavovat v reálném čase v kontextu své doby; s nimi je debata z podstaty jen jednosměrná. Patřím k lidem, kteří se vystavují všemu tomu, čeho Vy se bojíte. Diskutovat s někým, kdo je statečně zabarikádován, je trochu problém. Vidět do obličeje si potřebujeme i kvůli jiným, lidským věcem, než si svítit do něj baterkou, a Váš poklopec mě skutečně nezajímá.
Vaše obrana identity mi však přijde symptomatická právě v tom, co je pro faráře věcí jednou z nejpodstatnějších: nastavit svou hubu lidem pod kazatelnou. Srovnáváte se s Lüdermannem; to je trochu spozdilá postava, která, odvrhnuvši veškorou sémantiku, vyzbrojená primitivní logikou puberťáka a frankfurtského neomarxismu objevuje USA a dochází k závěrům pro něj, jen pro něj zcela revolučním. Ale narozdíl od Vás má jméno, vystavuje se zkoumání a kritice, není neomylným anonymem.
Farář by měl toto především udělat na kazatelně - nesnažit se chránit (naivní snad?) víru svých oveček, ale k něčemu je vést. Ani farář není neomylný, ale právě na kazatelně se svému sboru odhaluje i se svojí omylností. Nemyslím, že je vůči sboru fair, něco na něj hrát. Je-li Vaše zkušenost taková, jak píšete, rozehrajte to veřejně, s lidmi ve sboru, v médiích. Možná něčí vírou zahýbáte, ale také možná někdo zahýbe Vaší reflexí. To k diskusi patří.
Symptomatické je právě to, že na jednu stranu "chráníte", na druhou stranu Vás údajně nezajímá, koho tím k čemu pohnete. Kazatel ale vždy a vědomě hýbe. Myslí-li, že to nemá stejně smysl, měl by především zvážit, zda nejsou poctivější zaměstnání na pracovním trhu. Nemohu-li v ČCE o něčem mluvit otevřeně, je to průšvih, ale možná toho, kdo se bojí. Mluvíte jako Jeremiáš o konci nadějí; budiž, evangelium (jak se ho někteří dožadují) zaznít nemusí. Ale Jeremiáš se alespoň koupal za svoji zvěst ve studni.
Ano, samofinancování ČCE bude krutou zkouškou pro ČCE, ale věřím, že ne koncem. Doufám, že jen dojde k oddělení zrna od plev, mimo jiné, že kazatelé, kteří svým sborům nabízejí něco, čemu sami nevěří, jen proto, že si to lid žádá, vycouvají. Možná se ukáže, že už jsou tu jen plevy, pak to žádná škoda nebude. Ale doufám, že tak zle nebude. Aby nebylo, musíme otevřeně a bez zbabělého schování mluvit, a to každý s každým, ne jen s "theologickou havětí".