Jdi na obsah Jdi na menu

Martin Danihelka: O zániku Českobratrské církve evangelické

Poznámky jednoho faráře (věnováno Alexandře Hauserové).

Dějinné ideje se podobají rostlinným nebo zvířecím druhům: ty i ony podléhají vnějším vlivům, zákonům přírody, evoluci… Také dějinné ideje se váží na souhru určitých vlivů, na určitou „kulturní teplotu“, na specifické podmínky. Jakmile se předpoklady, za kterých jistý druh rostlin nebo zvířat prosperuje, změní, těžko vytrvají v tom stavu jako dříve. Teplota podnebí výrazně poklesne anebo stoupne, nastěhuje se nový obávaný predátor. Nebo se změní jiné přírodní druhy a čeledi a například změnou svých stravovacích návyků nepřímo, ale přesto výrazně ovlivní osud i námi sledovaného druhu… Přijde nová bakterie, pád meteoritu, oteplení, ochlazení, sucho, příchod člověka nebo jiná nepředvídatelná jedinečná událost – a vše je jinak. Našemu druhu nezbude než zaniknout nebo zmutovat. Poučit se můžeme od brontosaurů stejně jako třeba od přesličky.

Také podmínky pro to, aby Českobratrská církev evangelická žila a rostla, se příliš změnily na to, aby dál byla možná. Institučně vznikla přísně vzato roku 1918, ale tímto vznikem nové církve ze dvou protestantských konfesí byl spíše hladce a nerevolučně završen předcházející vývoj. (O jeho hladkosti svědčí naprosté minimum hlasů z dřívějších církevních formací, které se s tímto krokem neztotožnily.) ČCE je daleko spíše dítětem josefínské tolerance a umírněného osvícenství – rok 1918 pro ni znamenal jen malý přelom. Na vzniku moderního českého evangelictví se podílelo plodné setkání reformované ortodoxie se spontánním a svérázným tajným českým evangelictvím v té podobě, v jaké ho po roce 1781 vyplivl český underground: perzekvovaným, nepěstěným profesionálními teology, písmáckým. Český protestantismus – podobně jako všechen protestantismus středoevropský, ale kontrastně k americkému – se zároveň vstřícně otevřel projektu osvícenství a moderny. Nikoli bezbřeze a nekriticky, ale přesto dalekosáhle. Zakládala ho přece loajalita k Josefu II. a jeho reformnímu úsilí, směrovala ho takto i zkušenost s pronásledováním v pobělohorském období, i silný důraz na etiku a praxi, i cizost jakékoli ortodoxní nesmiřitelnosti (ta nebyla možná zejména kvůli chybění kléru v letech 1627-1781).

Snad všechny předpoklady, ideové i praktické, ze kterých českobratrské evangelictví vyrostlo, buď zanikly, nebo zmutovaly k nepoznání: jak by mohl za změny těchto podmínek zůstat nezměněn i samotný plod těchto podmínek, českobratrské evangelictví?

Českobratrské evangelictví mohlo obstát ve střetu s osvícenstvím a s modernou: mohlo se s nimi střetávat, ideově se jimi dílčím způsobem obohacovat a klást se zase v antitezi k nim jako svébytná alternativa. Jak českobratrské evangelictví, tak i osvícenství a moderna totiž sdílejí základní společné předpoklady: člověk je mravní osobnost, která má zájem na hledání pravdy a snaží se poznanou pravdu realizovat ve světě; vychází z tradice, kterou rozvíjí, ale i znovu přehodnocuje; vznáší nárok na univerzalitu… Tyto předpoklady nemohly úplně narušit ani nacismus a komunismus. Nacismus proto, že byl přese všechno epizodou příliš krátkodobou a iracionální, komunismus proto, že byl i on bastardem osvícenství a moderny a proto se s českobratrským protestantismem konkurenčně utkával na společné platformě. (Proto také mnozí starší faráři vzpomínají nakonec raději na střety za komunistické éry, kdy „aspoň o něco šlo“, než na nedávnou a současnou postmoderní indiferenci. Teprve objati postmodernou se cítí opravdu nepohodlně.)

Ano, ta postmoderní indiference, ta je kamenem úrazu… S českobratrským evangelictvím se neutkává, ale stojí vůči němu v hluché toleranci a ani ho nemá potřebu brát na vědomí. Nějaká cena hledání pravdy? Kdeže! Pravda je jen fiktivní a strategický pojem; kdo říká, že má nebo hledá pravdu, přece hledá zejména moc nad společností. – Člověk jako mravní bytost? Kdeže! Člověk je složité a nebezpečné zvíře, plné agrese a sobeckých zájmů, jehož „mravnost“ také není žádná sláva. – Tradice? Evropská tradice? S tím se dalo operovat leda tehdy, když jsme tu Evropu zápecnicky obývali a všechno mimoevropské pro nás bylo barbarské, nepravděpodobné a hlavně nepoznané. Co si na pestrém jarmarku tradic, z nichž si lze libovolné vybrat, spojovat a žádnou se nenechat zavázat, co si na něm lze počít s „evropskou tradicí“ a s „evropským hodnotovým dědictvím“?

A soumrak podmínek, za kterých je českobratrské evangelictví možné a myslitelné, lze dokumentovat na řadě dalších a dalších jevů: od těch „metafyzičtějších“ po ryze praktické. Patřilo by sem třeba zamyšlení nad autoritou faráře a rolí autorit vůbec. Pokud znamenal v 18.-19. století farář (učitel, lékař, vědec) jakousi zpola aristokratickou autoritou, která byla zejména na venkově respektována zcela samozřejmě a nezpochybnitelně, další fáze moderny a hlavně postmoderna s předpoklady pro respekt k této autoritě (i k jiným autoritám) dosti důrazně zatočily. Farář už není žádnou patriarchální autoritou, jeho autorita je naopak pouhá fikce a má být kriticky zpochybňována. Vymizelo písmáctví a písmácká kultura, fundament českobratrského evangelictví: sbory jsou dnes složeny z jednociferného počtu členů, kteří se v Písmu hlouběji orientují a pak už zejména z těch, kteří přesně nevědí, kde v Bibli najít Starý a kde Nový zákon. Písmáctví bylo ovšem možné za předpokladu, že se četly knihy, že kniha měla svou cenu a že zároveň Bible znamenala v horizontu člena církve jedinou knihu, která byla s to hovořit o hlubších otázkách existence. Co si s písmáctvím počít v situaci, kdy skoro nikdo nic nečte a kdy vymizelo spontánní umění zacházet s textem? Co si s písmáctvím počít za situace, kdy i text Bible ztratil svou prestiž a kdy je dostatečně známo, jak složité, neprůhledné a zároveň „menschlich, allzumenschlich“ to bylo s jeho vznikáním? Co si počít s křesťanskou antropologií, se kterou se setkáváme i v liturgii, kázání a četbě Písma, když žije z tolika zastaralých pojmů a souvislostí? Co si počít s českobratrskou evangelickou společenskou identitou za situace, kdy už tento církevní „spolek“ dávno neznamená kotvu ve složitém světě, ale představuje uprostřed rozšířené individualizace a zároveň hravé multiplikace sociálních identit spíše obtěžující balast? (Obtěžující nakonec i finančně.) Co si počít se samotným tradičním teismem a teodiceou „po Osvětimi“ – ve světě, ve kterém je tak složité věřit v Boží vládu a moudrou Boží ruku? Co si počít s intelektuálním úpadkem českobratrského evangelického kléru – kdy na ideu teologa reflektujícího všechny složitosti světa a kompetentně interpretujícího biblický text skoro nikdo nevěří a skoro nikdo se jí ani nesnaží žít; co víc, kdy i sama tato idea už upadla do zapomenutí? (Faráři české postmoderny se proměnili v nejlepším případě ve spolek intelektuálních androšů a zároveň uštvaných byrokratů, z jejichž kompetence by museli mít absolventi jiných univerzitních oborů jenom legraci, kdyby tyto teology ovšem vůbec potkávali…) Co si počít s usměvavým postřehem Mircey Eliadeho, že celý reformační protestantismus se oku religionisty musí jevit jako beznadějně regionální záležitost, vázaná na poměry a kulturní návyky severozápadní Evropy a sekundárně Severní Ameriky?

Ano, zde jsem se pokusil s krajní až hříšnou stručností naznačit dilemata, o kterých jsem přesvědčen, že je českobratrské evangelictví nepřekoná a nepřežije. Strmý úpadek počtu členů ČCE po roce 1989 by tudíž nebyl výsledkem hanebně špatného vedení církve, jak se občas zmiňuje i na Svobodných protestantských stránkách a jak se tato sebekritika analogicky objevuje i u římských katolíků. („Církev / církve promeškaly po roce 1989 svou velkou šanci.“) Vzpomeňme ostatně na obdobný strmý úpadek protestantismu v celé Evropě. Je-li tomu zhruba tak, jak popisuji, tento boj se pro ČCE nedal zřejmě žádným způsobem vyhrát, jedná se o fatální záležitost podobnou vzniku a zániku živočišných druhů… Českobratrská evangelická identita dospěla do podmínek, ve kterých nemůže uspět a ani dlouhodobě přežít. ČCE sama bude existovat ještě několik desetiletí, možná i hezkou řádku desetiletí. Toto však bude už jen setrvačný pohyb vnitřně mrtvého organismu. – Když byl na podzim 2006 v Londýně odpadlý agent ruské FSB (dříve KGB) Alexandr Litviněnko jiným ruským agentem otráven poloniem, zanikal podobným způsobem, jakým bude v jistém smyslu zanikat Českobratrská církev evangelická. Tělo otrávené poloniem žije ještě několik měsíců, ačkoli o jeho zahynutí bylo dávno nenapravitelně rozhodnuto. A najednou se jeho životní funkce plíživě a postupně hroutí, vypadávají vlasy, pomalu, ale nevratně selhává metabolismus. Člověk vidí, komunikuje a ví do poslední chvíle, dokud definitivně neodejde. A třeba ještě stihne v poslední chvíli konvertovat k islámu – jako to udělal Litviněnko, zřejmě se svědomím více než znepokojeným vším, co jeho kolegové z FSB udělali Čečencům. Jsem přesvědčen, že čaje s poloniem se Českobratrská církev evangelická napila už dávno.


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ondra G. - českobratrské evangelictví

5. 4. 2013 20:56

Nevím, jestli se ČCE napila svého polonia. Biblicky řečeno zda Beránek pohne svícnem z jeho místa. Ale ať je to tak nebo tak, bílé roucho neobléká církev, ale jednotlivec. A jednotlivci mají zářit jako hvězdy - ať už v postmoderním indiferentnu, nebo v osvícenské naivitě.

Haníte prakticismus, ale ani to druhé člověka nespasí. Jsou naše skutky shledány před Bohem dost těžké? O to běží a NEŽIJEME V DOBĚ KLIDU. Evropa se hýbe, arabský svět se hýbe, základy světové ekonomiky se třesou. Vydejme ovoce - jestli po nás nezbyde nic jiného, tak nechť mohou alespoň ti po nás říci, že jsme byli dobří.

josefs - Inu,

5. 4. 2013 11:13

člověku zvenčí se ovšem jeví pozitivně číst takový sebereflexivní rozbor. Kolik věřících z jaké jiné denominace je ho schopno? A není nakonec sebereflexe podmínkou přežití (byť by šlo jen o prodloužení agonie)?

Jakub Dvořák - Re: Inu,

5. 4. 2013 15:49

Sklon k sebereflexi, někdy zabíhající do absurdit, které jsem onehdá kritizoval článkem "Nebát se a nekát" je však i podle mě jedním ze základních, byť vnějškových rysů křesťasntví na "trhu náboženství". Vychází z jeho theologických základů a je jinými věrami neuchopitelný a nepochopitelný. Z krátkodobého hlediska není evoluční výhodou; spíš slabinou, z hlediska dlouhodobého však teprve prokáže svoji sílu. Kde jej nejsou církve schopné, "schopné pokání", mohou být i úspěšné, ale pouze krátkodobě, hlavně však okamžitě přestávají mít s křesťanstvím cokoliv společného. I to je důvod, proč narozdíl od "Danihelky" nepropadám depresi, ačkoliv ani nesdílím Trusinovský optimismus.

Martin Danihelka - Re: Re: Inu,

5. 4. 2013 16:00

Danihelka nepropadá depresi. ;) Pohřební řečník si nemůže dovolit propadnout depresi...

josefs - To Jan M.:

5. 4. 2013 13:57

Tak půlka mé rodiny je natolik hluboko v tradici ČCE, sahající až před Bílou horu, že bych se tím sekulárem sám za sebe až tak neoznačil :-)

Pokud si všímám, podobné sebereflexe není vskutku schopna žádná jiná církev - byť v článku nejde o nějaké oficiání vyjádření celocírkevní.
Otázkou zajímající mne, je názor na to, nakolik je popisovaný stav důsledkem stavu celé západní civilizace, a tedy prakticky málo ovlivnitelného a zřejmě nezvratitelného procesu, či nakolik má kořeny v nějakém vnitrocírkevním dění.
Z řady podobných diskusí např. plyne, že tzv. "restituce" nejen lidé vně, ale i členové (a nejen této církve) vnímají jako zkorumpování protestantů katolíky, což podobně jako jiní hodnotím jako natolik zásadně morálně odporující samotnému principu protestantismu, že druhou možnost vidím jako minimálně silně podporující tu prvou.

Martin Danihelka - Re: To Jan M.:

5. 4. 2013 14:24

Psal jsem to já, Josefe, nikoli Jan Mamula. Odpovídám obvykle totiž několika lidem najednou v jednom příspěvku a předtím, než jsem reagoval na vás, reagoval jsem na příspěvek Jana Mamuly - lesem otazníků.

Všiml jsem, že se definujete jako osoba "bez vyznání", máte rád taoismus a liberální konzervativismus. Můj novotvar "sekulár" určitě není nadávka! ;)

Je potřeba některé věci uvést na pravou míru. Zde se nejedná opravdu o žádnou vysokou ani nízkou úroveň reflexe ČCE. Můj názor je názorem jednoho osamoceného sólisty - zaměstnaného ovšem jako farář ČCE. Ale o relativně vysoké míře otevřenosti svědčí fakt, že diskuse o tomto článku je zatím ze všech stran vedena nehystericky, účastní se jí, jak vidíte pražský senior (Mazur) a konsenior (Trusina) i donedávna náměstek synodního seniora Klinecký a diskuse má zatím sice dosti povrchní, ale lidsky celkem normální atmosféru.

Kladete otázku: "Nakolik je popisovaný stav důsledkem stavu celé západní civilizace, a tedy prakticky málo ovlivnitelného a zřejmě nezvratitelného procesu, či nakolik má kořeny v nějakém vnitrocírkevním dění?" Svůj text vnímám jako zřetelnou opci pro první variantu.

O restitucích se na Svobodných protestantských stránkách i všude kolem už napsalo až hanba, neotvírejme snad znovu tuto diskusi... Sám myslím, že celé téma restitucí a to, s jakým cynismem a otrlostí k němu mnozí faráři naší církve přistupují, je jistým symptomem rozkladu. Symptomem, průvodním znakem; anebo dílčí krizí, která Krizi ještě více prohlubuje. Ale v hlavní roli zkázy a zániku ČCE nespatřuji restituce.

Martin Danihelka - Florilegia IV

4. 4. 2013 15:45

Jakub Dvořák (a velmi letmo spolu s ním Jiří Šamšula): Jakube, má pseudonymita, kterou kritizujete, má prostě své hluboké důvody. Jiné a složitější, než asi myslíte. Problém není v tom, že bych si nebyl schopen stát za svým názorem. (Zažil jsem už tolik situací, které svědčí o opaku, že je zde mé svědomí klidné.) Problém není ani v tom, že by mě tato písačka o zániku ČCE nějak profesně ohrožovala. Svému seniorovi, kolegům a koneckonců i svému sboru bych byl schopen tyto své názory zdůvodnit. Jakkoli sám pokládám svou repliku za neteologickou, Jan Mamula ve svém pěkném diskusním příspěvku ukazuje, jak výrazně se tyto myšlenky stýkají i s hlavním proudem teologického myšlení ČCE… (O této „teologii možnosti zániku ČCE“ jsem vždycky věděl, na to jsem prof. Filipiho četl a poslouchal dost pozorně.) Ať si o mé pseudonymitě myslíte cokoli, je potřeba říci, že svůj text jsem pro Svobodné protestantské stránky napsal na přání Jiřího Hoblíka, který projevoval výrazně větší chuť mé poznámky publikovat než já napsat. Jiří Hoblík mou pravou identitu zná; text zveřejnil za podmínky respektování mého pseudonymu. Smiřte se s tím, že pseudonymita (což není totéž co anonymita) je odedávna součástí literárního a intelektuálního provozu. Od Herma Trismegista po pamflety a letáky protestantských reformátorů po Ostravaka. Proč Martin Danihelka? To je jedno, ale s hokejem (ó ty hrůzo!) to nemá nic společného, žádného tohoto hokejistu jsem dříve neznal. Líbí se mi nesmírně pseudonym, který v polovině 19. století používal jeden český radikální demokrat, přispěvatel humoristického časopisu Paleček. Ten pseudonym zní: „Buchtoslav Abyvásdrak“. Zkrátka se s mým pseudonymem smiřte, nebo se s ním nesmiřte, nečtěte můj text nebo ho v duchu pro jeho pseudonymitu diskvalifikujte – krčím nad tím rameny. Už z didaktických důvodů ho nemohu odhalovat. V Čechách se totiž příliš hřeší na to, že se lidé nepáří s textem a s jeho interpretací a raději svítí autorovi baterkou do ksichtu, nebo mu lezou do poklopce – protože interpretačním klíčem k textu je podle zdejší víry to, jak vypadá obličej pisatele a jeho osobní historie. – Když vás tak dráždí pseudonymita, divím se, že nezahodíte většinu novozákonního kánonu!  - Zrovna tak, Jiří Šamšulo, je mi hluboce lhostejné, jestli můj text pohne kohokoli k čemukoli; toto určitě není důvod, proč bych měl svou pseudonymitu prolomit.

Jan Mamula: Bratře Mamulo, velmi vám za váš příspěvek děkuji! Potěšil mě obsahově i lidsky. Je tolik osvěžující číst vyjádření někoho, kdo cosi nepovrchního pochopil, kdo ví, o čem je řeč. Jakkoli teologické závěry vaší interpretace mého článku přijímám přinejmenším rezervovaně, ne zcela s nimi souzním, nenabízíte ten klíč, který já považuji za primární – přesto vůči vám a vaší čtenářské a písemné kultuře pociťuji v tuto chvíli značný respekt!

Jan Mamula - Re: Florilegia IV

4. 4. 2013 22:08

Ach, pane kolego, Váš pathos je nezdolný. Měl bych poděkovat za pochopení, ale chce se mi jen dodat, že jsem nejspíš neměl otálet a přičinit i odstavec o převládajících postmoderních něšvarech: hysterii a sklonu k spikleneckým teoriím. Take it easy, man! Jen si tak povídáme, protože nemáme v tuhle chvíli asi nic lepšího na práci. V úctě, JM

Martin Danihelka - Florilegia V

4. 4. 2013 16:15

Jakub Dvořák: Nenapsal jsem, že "se dnes nečte", ale: "Skoro nikdo nic nečte". Vím, že někteří přece jenom čtou, i když i ti, kteří vypadají, že čtou, často spíše sbírají knihy a občas jimi listují... Jsem jist, že před 20 lety se četlo výrazně více a před 40 lety ještě více (i když možná celkově horší knihy). Zpochybňujete také - parafrázuji - sebejistotu, se kterou předkládám tuto svou vizi. Nene, nejsem dějinný determinista. Vím, že prognózy a vize jsou ošidné a lest dějin je občas roztomile napálit; to však neznamená, že není vysoce žádoucí občas nějaké prognózy zdůvodněně formulovat a zařídit se podle nich.

Martin Danihelka - Florilegia I

3. 4. 2013 23:08

"Člověk nikdy neví, co řekl, dokud neuslyší odpověď druhého." (H.-G. Gadamer) - Chci na tomto místě, nejspíše na pokračování, reagovat přinejmenším na některé názory, které se na FB vyjadřují k mému textu.

Roman Mazur, Jiří Šamšula: Podle těchto bratří a kolegů dluží autor textu nějakou syntézu, nějaký návrh řešení, východisko... Nuže, nic z toho se patrně neobjeví. Autor pronesl svou pohřební řeč nad Českobratrskou církví evangelickou, která umřela, ale ještě to o sobě neví. A zároveň tuší, že tu spolupohřbívá euro-americký protestantismus vůbec a možná křesťanství jako takové. To poslední by stálo za zamyšlení, na které zde není mnoho místa. Autor chápe pojem "křesťanství" krajně nominalisticky, jako flatus vocis, jako pracovní a pragmatické pojmenování pro kupu zajímavých a vnitřně protichůdných fenoménů... Takže si ten zánik křesťanství nedovede dost dobře představit. Ani "technicky vzato" ne. NĚCO z křesťanství NĚJAK přežije, zmutuje..., ale teď upustím od jakékoli další spekulace na toto téma. - A ano, autor příspěvku, vystupující pod pseudonymem Martin Danihelka, skutečně v současné době působí jako farář Českobratrské církve evangelické v XY v -ském seniorátu. K otázkám na svou osobu a identitu se v této diskusi dále vyjadřovat nehodlám.

Tomáš Trusina: Tento příspěvek ve mně vyvolal značnou míru nevole. TT je pro mě farář ČCE, kterého si velmi vážím - proto z toho nechci dělat aféru... Rozhněval mě jeho příspěvek nikoli svou negací, ale svým vulgárním a humpoláckým čtením, povrchní prací s textem. Což je něco, co na ČCE i na českém prostředí jako takovém nenávidím. Jak je možné, že TT přehlédl, že můj článek vůbec není a nechce být kritický? Kritičnost je možná leda tam, kde je víra ve změnu. Můj text není snad ani brilantně kritický, ani rádoby kritický. Naopak se pokouším říci, že skutečnosti, které ČCE zabíjejí, jsou fatální a nelze proti nim mnoho zmoci. Nikoho neobviňuji ani nekritizuji, pokud vidím správně. Pevným a suchým hlasem pohřebního řečníka jsem pronesl svou řeč nad nebožkou a před tváří smrti jsem smlčel její dobré vlastnosti i hříchy. - Argumentace překonaností "Mirči Elijádeho" je od TT také směšná; Eliade byl jen periferně zmíněn v jednom bodě a námitka TT nemíří ad rem, ale ad personam. Jestli je Eliade jako takový překonaný nebo ne, je tu podstatné nejméně ze všeho. Nejsem žádný eliadovec a můj text nebyl psán z eliadovských pozic. - S poznámkou, že by ČCE mohla nebo měla navazovat na osvícenství, jaksi sympatizuji: mělo by to jakousi logiku a snad i něco málo smyslu... Jenomže mám pochybnosti o tom, nakolik je sekulární osvícenství či osvícenské dědictví živou skutečností (ve světě). Ta otázka by mě dráždivě zajímala. Poněkud se ale kloním - se všemi možnými ALE - k názoru, že i životaschopnost osvícenského dědictví jakožto možný podnět pro českobratské teologické myšlení je spíše fikce. A že osvícenství má teď už blíže k vysoce hodnotnému muzeálnímu kousku než k běžné výbavě našich obydlí...

Jan Mamula - Když se kope do otevřených dveří

4. 4. 2013 11:18

K otázce determinovanosti českobratrství a způbu, jak si ho přivlastňuji sám, mohu jen vzpomenout na památný synod v listopadu 1989. Tam se kromě svědectví studentů zmlácených na Národní třídě schvaloval také jakýsi teologický dokument, z nějž si pamatuji zhruba tezi, že ČCE je si vědoma možnosti svého zániku a v tomto vědomí čerpá ze staré Jednoty. Za teologickou komisi četl tenkrát Pavel Filipi. Nevím, jak za hranicemi, ale u nás si své historické podmíněnosti jsme vědomi. A dává nám to podle mne nebývalou vnitřní sílu.

Protože mnohé dějinné útvary hynou jako dávné živočišné druhy, ba mnohé instituce již dostaly svou fatální dávku polonia, jenže postmoderna je tu - snad se úplně nemýlím - hlavně od toho, aby se zbytečně nepředpovídalo. Ví snad někdo, jaké nové druhy bude jednou evoluční biologie pozorovat?

Já bych tedy zatím k islámu nepřestupoval a počkal si, jestli nám někde na tom divadle světa nedá Nejvyšší nakonec nějakou tu roličku. Nebo snad jde hlavně o to, abychom hráli tu hlavní? V Božím království přece není malých rolí!

Jakub Dvořák - Život, smrt a vzkříšení

4. 4. 2013 10:05

Článek se mi plus mínus líbí, je-li možné nalézt zalíbení v diagnóze jen proto, že je pravdivá, i když katastrofická.
Pavel však píše "... všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání." (Ř 6, 3-5).
Mnohé z námitek proti autorovu článku na FB je zjevně motivováno tím, že autor upozornil na zánik českobratrského ekosystému, ale kritici jako by se dmnívali, že ekosystém zanikne jen, bude-li se o tom mluvit. Křesťana by však neměla skutečnost, že starý ekosystém zaniká zaskočit. Nemělo by jej zaskočit, že něco umírá, aby se narodilo to nové. Nemyslím, že bychom na SPS pranýřovali nějaké neřády, ač i k tomu párkrtát došlo. Spíš právě neochotu otevřít se novým výzvám. ČCE se skutečně už theologií nezabývá, bibli užívají faráři běžně jen jako nutnou součást bohoslužeb pro potvrzení svých myšlenek, ale zásadně neexegetují, utíkají se nakonec víc k prakticismu a metodikařením, jako by stačilo si jen plivnout do dlaní, vyhrnout rukávy, proč to všechno dělat, je otázka zbytečná a zavádějící. Hlavně, že se "něco" děje. Článek nám může připomenout, že jsou tu otázky, kterým se vyhnout nemůžeme a nesmíme.
Autor se pohybuje ovšem v mnohých, ničím nikdy nepotvrzených stereotypů, např. že "se dnes nečte". (Z čeho žijí tedy nakladatelství, a knihkupectví, která rostou stále jako houby po dešti, a vydává se i velice dobrá literatura? - U nás pan Maur má na filosofii a theologii vyhrazenu celou jednu stěnu, a to jsme malé městečko!). Co bych mu rád vytknul je, že trochu věští - má za to, že osud ČCE je zpečetěn; může však tvrdit, že nezemře jen to, co se přežilo, aby jiné povstalo? Samozřejmě, že ČCE nebude tím, čím byla při svém vzniku, ani tím, jak jsme na ni zvyklí z mládí. Buď to pochopíme (k tomu nám článek pomáhá), a začneme o tom přemýšlet, nebo ne, a budeme jako planá větev odřezáni, možná celá větev s cedulkou ČCE, ale podstatný je přece kmen, ne ekosystémy, jimiž prorůstá (půda má mnoho vrstev). Jak to dopadne, to nemůže přece nikdo s takovou jistotou tvrdit. Má-li autor takovou perspektivu, proč vlastně dělá (podle svých slov) v tomto organismu faráře?
To je pak to poslední, co mi vadí na článku nejvíc: nemám rád autory, jimž nevidím do ksichtu. Od počátku jsem nechtěl, aby SPS byly závislé jen ja Jiřím Hoblíkovi a mně. Jsem rád za každého nového přispěvatele. Ale také se mi nelíbí anonymy a pseudonymy, zvláště, produkují-li velmi odvážné články, a tento je jistě odvážný velmi, kdyby se za něj autor dokázal i otevřeně postavit. Anonymům bychom se měli na SPS vyhnout. Nevím, přisvojil-li si autor identitu hokejisty, či koho, ale přece - nepředstavíte se nám?

Petr Hlaváček - dotaz na zdroje replik

4. 4. 2013 8:59

Kde lze dohledat zde excerptované repliky TT, RM a JŠ?

Jiří Hoblík - Re: dotaz na zdroje replik

4. 4. 2013 9:58

https://www.facebook.com/groups/144739202232247/

Pavel Říčan - Martin Danihelka

4. 4. 2013 0:43

Bratr farář píše - zdá se mi - z pozice komentátora, který se shodou okolností vyskytl na pohřbu ČCE. Přál bych si, aby napsal ještě z pozice truchlícího pozůstalého. Nebo jak se dělí o svůj náhled se svým sborem, např. na biblické hodině? Nebo, pokud sboru svůj náhled zamlčuje, jak se přitom cítí? A jak to sděluje svým dětem, má-li? Taky bych chtěl slyšet jeho modlitbu za církev.
Tato přání vyslovuji zcela vážně, i když snad může vzniknout dojem, že žertuji, a není za nimi - pokud do sebe vidím - žádná výtka.
ricanpsych@seznam.cz

Martin Danihelka - Florilegia II

4. 4. 2013 0:22

Tomáš Trusina připojil další sérii námitek, které mě přivádějí na různé dočerna zbarvené myšlenky a otázky, jak je vlastně TT zvyklý s texty zacházet. (Naprosto ne jenom s mými texty.) Obecně jde o to, že se TT chytá různých periferních myšlenek či detailů mého textu a kritizuje, že ty a ty myšlenky nejsou rozvinuty či dokumentovány bohatěji. To má ale mj. ten důvod, že se pohybuji ve formátu článku pro SPS a mám za to, že nedlužím podrobnou deskripci všeho... Až budu psát dvousetstránkovou sbírku esejů, mělo by dojít i na to, co se zdá TT postrádat. :) Dále v zásadě TT textu vytýká, proč je o tom a není raději o tamtom... Protiklad "osvícenské Evropy a neosvícenské Ameriky" je mimo těžiště článku. Řekněme k tomu snad, že takto absolutně protiklad mezi Evropou a Amerikou určitě nestojí, ani jsem ho takto nekladl. Osvícenství se totiž stalo v 18./19. století tak naléhavým a hlubokým fenoménem, že mu nakonec ani ten americký protestantismus neunikl - jakkoli jeho tendence konzervovat zkušenost prvotního křesťanství nedotčeného podněty moderní doby byla zřetelně silnější než v protestantismu (středo)evropském. Opakuji - toto není hlavním tématem článku. Ještě očekávám, že mě příště TT začne kritizovat, že článek málo zohledňuje myšlení Václava Havla, nově vydanou monografii Johna Bulla o nesmrtelnosti chrousta a problematiku výroby velikonočních kraslic. :) - Můj text je dojmologický, Tomáši? Kdy tu pracuji s "dojmy" nebo s "individuálními zkušenostmi"? Vidíš v mém textu nějakou sázku na dojmy? Spíše bych přijal kritiku, že je ten text příliš sebevědomý, sebevědomě univerzalistický - budiž. Autor textu podle TT "kritizuje úpadek písmáctví" - autor NEKRITIZUJE!, autor neutrálně konstatuje! Autor "kritizuje úpadek písmáctví, aniž by formuloval, co ve svém údajném rozkvětu neslo za hodnoty (mimo čtení jako takového) a co za rizika - a zda těch rizik nebylo tolik, že ho např vystřídal či překryl současný posmoderní fundamentalismus" - toto není tématem textu; každopádně postmodernu definuje naopak hlavně rozvolněnost a osvobození od závazků, ne fundamentalismus, který je spíše jakousi dílčí křečí. Věřím TT, že potkává "sdostatek lidí, které oslovuje racionální, o srozumitelnost se pokoušející a přiměřeným argumentům i protiargumentům otevřená a církevně dogmatickým klackem jediné správnosti se nezaštiťující interpretace křesťanských obsahů v evangelické perspektivě, aby (ho) to ujistilo, že tu i jakási č-c-é má opodstatnění". TT to nejen věřím, ale také mu to upřímně přeji. A hlavně se tomu vůbec nedivím, protože vím, že je to nadprůměrný a přese všechno přemýšlející a bystře formulující farář. Jenomže - patří k jistému smyslu pro znamení doby rozpoznat, že i ideje, které jsou obklopeny několika nadšenými, vnitřně poctivými, inspirativními, obětavými lidmi, jsou ne vždy dlouhodobě životné. Potkal jsem řadu velmi inspirativních lidí sdružených okolo myšlenky konzervativní, sociálnědemokratické, ultralevicové, občanskodemokratické, zelené, existencialistické, proaltovské, nietzscheovské, atd. atd. - a věru nikoli o životaschopnosti všech těchto idejí mám stejně vážné mínění...