Jdi na obsah Jdi na menu

Martin Danihelka: O zániku Českobratrské církve evangelické

Poznámky jednoho faráře (věnováno Alexandře Hauserové).

Dějinné ideje se podobají rostlinným nebo zvířecím druhům: ty i ony podléhají vnějším vlivům, zákonům přírody, evoluci… Také dějinné ideje se váží na souhru určitých vlivů, na určitou „kulturní teplotu“, na specifické podmínky. Jakmile se předpoklady, za kterých jistý druh rostlin nebo zvířat prosperuje, změní, těžko vytrvají v tom stavu jako dříve. Teplota podnebí výrazně poklesne anebo stoupne, nastěhuje se nový obávaný predátor. Nebo se změní jiné přírodní druhy a čeledi a například změnou svých stravovacích návyků nepřímo, ale přesto výrazně ovlivní osud i námi sledovaného druhu… Přijde nová bakterie, pád meteoritu, oteplení, ochlazení, sucho, příchod člověka nebo jiná nepředvídatelná jedinečná událost – a vše je jinak. Našemu druhu nezbude než zaniknout nebo zmutovat. Poučit se můžeme od brontosaurů stejně jako třeba od přesličky.

Také podmínky pro to, aby Českobratrská církev evangelická žila a rostla, se příliš změnily na to, aby dál byla možná. Institučně vznikla přísně vzato roku 1918, ale tímto vznikem nové církve ze dvou protestantských konfesí byl spíše hladce a nerevolučně završen předcházející vývoj. (O jeho hladkosti svědčí naprosté minimum hlasů z dřívějších církevních formací, které se s tímto krokem neztotožnily.) ČCE je daleko spíše dítětem josefínské tolerance a umírněného osvícenství – rok 1918 pro ni znamenal jen malý přelom. Na vzniku moderního českého evangelictví se podílelo plodné setkání reformované ortodoxie se spontánním a svérázným tajným českým evangelictvím v té podobě, v jaké ho po roce 1781 vyplivl český underground: perzekvovaným, nepěstěným profesionálními teology, písmáckým. Český protestantismus – podobně jako všechen protestantismus středoevropský, ale kontrastně k americkému – se zároveň vstřícně otevřel projektu osvícenství a moderny. Nikoli bezbřeze a nekriticky, ale přesto dalekosáhle. Zakládala ho přece loajalita k Josefu II. a jeho reformnímu úsilí, směrovala ho takto i zkušenost s pronásledováním v pobělohorském období, i silný důraz na etiku a praxi, i cizost jakékoli ortodoxní nesmiřitelnosti (ta nebyla možná zejména kvůli chybění kléru v letech 1627-1781).

Snad všechny předpoklady, ideové i praktické, ze kterých českobratrské evangelictví vyrostlo, buď zanikly, nebo zmutovaly k nepoznání: jak by mohl za změny těchto podmínek zůstat nezměněn i samotný plod těchto podmínek, českobratrské evangelictví?

Českobratrské evangelictví mohlo obstát ve střetu s osvícenstvím a s modernou: mohlo se s nimi střetávat, ideově se jimi dílčím způsobem obohacovat a klást se zase v antitezi k nim jako svébytná alternativa. Jak českobratrské evangelictví, tak i osvícenství a moderna totiž sdílejí základní společné předpoklady: člověk je mravní osobnost, která má zájem na hledání pravdy a snaží se poznanou pravdu realizovat ve světě; vychází z tradice, kterou rozvíjí, ale i znovu přehodnocuje; vznáší nárok na univerzalitu… Tyto předpoklady nemohly úplně narušit ani nacismus a komunismus. Nacismus proto, že byl přese všechno epizodou příliš krátkodobou a iracionální, komunismus proto, že byl i on bastardem osvícenství a moderny a proto se s českobratrským protestantismem konkurenčně utkával na společné platformě. (Proto také mnozí starší faráři vzpomínají nakonec raději na střety za komunistické éry, kdy „aspoň o něco šlo“, než na nedávnou a současnou postmoderní indiferenci. Teprve objati postmodernou se cítí opravdu nepohodlně.)

Ano, ta postmoderní indiference, ta je kamenem úrazu… S českobratrským evangelictvím se neutkává, ale stojí vůči němu v hluché toleranci a ani ho nemá potřebu brát na vědomí. Nějaká cena hledání pravdy? Kdeže! Pravda je jen fiktivní a strategický pojem; kdo říká, že má nebo hledá pravdu, přece hledá zejména moc nad společností. – Člověk jako mravní bytost? Kdeže! Člověk je složité a nebezpečné zvíře, plné agrese a sobeckých zájmů, jehož „mravnost“ také není žádná sláva. – Tradice? Evropská tradice? S tím se dalo operovat leda tehdy, když jsme tu Evropu zápecnicky obývali a všechno mimoevropské pro nás bylo barbarské, nepravděpodobné a hlavně nepoznané. Co si na pestrém jarmarku tradic, z nichž si lze libovolné vybrat, spojovat a žádnou se nenechat zavázat, co si na něm lze počít s „evropskou tradicí“ a s „evropským hodnotovým dědictvím“?

A soumrak podmínek, za kterých je českobratrské evangelictví možné a myslitelné, lze dokumentovat na řadě dalších a dalších jevů: od těch „metafyzičtějších“ po ryze praktické. Patřilo by sem třeba zamyšlení nad autoritou faráře a rolí autorit vůbec. Pokud znamenal v 18.-19. století farář (učitel, lékař, vědec) jakousi zpola aristokratickou autoritou, která byla zejména na venkově respektována zcela samozřejmě a nezpochybnitelně, další fáze moderny a hlavně postmoderna s předpoklady pro respekt k této autoritě (i k jiným autoritám) dosti důrazně zatočily. Farář už není žádnou patriarchální autoritou, jeho autorita je naopak pouhá fikce a má být kriticky zpochybňována. Vymizelo písmáctví a písmácká kultura, fundament českobratrského evangelictví: sbory jsou dnes složeny z jednociferného počtu členů, kteří se v Písmu hlouběji orientují a pak už zejména z těch, kteří přesně nevědí, kde v Bibli najít Starý a kde Nový zákon. Písmáctví bylo ovšem možné za předpokladu, že se četly knihy, že kniha měla svou cenu a že zároveň Bible znamenala v horizontu člena církve jedinou knihu, která byla s to hovořit o hlubších otázkách existence. Co si s písmáctvím počít v situaci, kdy skoro nikdo nic nečte a kdy vymizelo spontánní umění zacházet s textem? Co si s písmáctvím počít za situace, kdy i text Bible ztratil svou prestiž a kdy je dostatečně známo, jak složité, neprůhledné a zároveň „menschlich, allzumenschlich“ to bylo s jeho vznikáním? Co si počít s křesťanskou antropologií, se kterou se setkáváme i v liturgii, kázání a četbě Písma, když žije z tolika zastaralých pojmů a souvislostí? Co si počít s českobratrskou evangelickou společenskou identitou za situace, kdy už tento církevní „spolek“ dávno neznamená kotvu ve složitém světě, ale představuje uprostřed rozšířené individualizace a zároveň hravé multiplikace sociálních identit spíše obtěžující balast? (Obtěžující nakonec i finančně.) Co si počít se samotným tradičním teismem a teodiceou „po Osvětimi“ – ve světě, ve kterém je tak složité věřit v Boží vládu a moudrou Boží ruku? Co si počít s intelektuálním úpadkem českobratrského evangelického kléru – kdy na ideu teologa reflektujícího všechny složitosti světa a kompetentně interpretujícího biblický text skoro nikdo nevěří a skoro nikdo se jí ani nesnaží žít; co víc, kdy i sama tato idea už upadla do zapomenutí? (Faráři české postmoderny se proměnili v nejlepším případě ve spolek intelektuálních androšů a zároveň uštvaných byrokratů, z jejichž kompetence by museli mít absolventi jiných univerzitních oborů jenom legraci, kdyby tyto teology ovšem vůbec potkávali…) Co si počít s usměvavým postřehem Mircey Eliadeho, že celý reformační protestantismus se oku religionisty musí jevit jako beznadějně regionální záležitost, vázaná na poměry a kulturní návyky severozápadní Evropy a sekundárně Severní Ameriky?

Ano, zde jsem se pokusil s krajní až hříšnou stručností naznačit dilemata, o kterých jsem přesvědčen, že je českobratrské evangelictví nepřekoná a nepřežije. Strmý úpadek počtu členů ČCE po roce 1989 by tudíž nebyl výsledkem hanebně špatného vedení církve, jak se občas zmiňuje i na Svobodných protestantských stránkách a jak se tato sebekritika analogicky objevuje i u římských katolíků. („Církev / církve promeškaly po roce 1989 svou velkou šanci.“) Vzpomeňme ostatně na obdobný strmý úpadek protestantismu v celé Evropě. Je-li tomu zhruba tak, jak popisuji, tento boj se pro ČCE nedal zřejmě žádným způsobem vyhrát, jedná se o fatální záležitost podobnou vzniku a zániku živočišných druhů… Českobratrská evangelická identita dospěla do podmínek, ve kterých nemůže uspět a ani dlouhodobě přežít. ČCE sama bude existovat ještě několik desetiletí, možná i hezkou řádku desetiletí. Toto však bude už jen setrvačný pohyb vnitřně mrtvého organismu. – Když byl na podzim 2006 v Londýně odpadlý agent ruské FSB (dříve KGB) Alexandr Litviněnko jiným ruským agentem otráven poloniem, zanikal podobným způsobem, jakým bude v jistém smyslu zanikat Českobratrská církev evangelická. Tělo otrávené poloniem žije ještě několik měsíců, ačkoli o jeho zahynutí bylo dávno nenapravitelně rozhodnuto. A najednou se jeho životní funkce plíživě a postupně hroutí, vypadávají vlasy, pomalu, ale nevratně selhává metabolismus. Člověk vidí, komunikuje a ví do poslední chvíle, dokud definitivně neodejde. A třeba ještě stihne v poslední chvíli konvertovat k islámu – jako to udělal Litviněnko, zřejmě se svědomím více než znepokojeným vším, co jeho kolegové z FSB udělali Čečencům. Jsem přesvědčen, že čaje s poloniem se Českobratrská církev evangelická napila už dávno.


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Qashaq - Darwinistická církev

23. 12. 2013 13:22

Ano, cíkrev, která věří kulturnímu darwinismu, namísto, aby věřila Slovu Božímu, nemůže přežít.

Martin Danihelka - Re: Darwinistická církev

3. 1. 2014 11:35

??????????????????????????????????????

Jiří Šamšula - Außen- oder Iinnenperspektive?

4. 4. 2013 10:46

Slabinou textu dle mého soudu je to, že v něm nenacházím skoro nic theologického: je psán dle z mého soudu z jakési "Außenperspektive" (jak to vyjádřil P. Říčan svým obrazem komentátora náhle se vyskytnuvšího na pohřbu).
Proč třeba vůbec nepíšete, že by českobratrské evengelictví nějak souviselo s ukřižovaným a vzkříšeným Kristem, že by i čce mohla být nějak "creatura verbi divini"? Protože chybí toto theologické hledisko, nedostáváte se ani k tomu druhu diagnostiky, že by čce resp. evropské křesťanství mohlo umírat na duchovní krizi (což je tvrzení samozřejmě víceznačné, jinak to chápe konzervativec, jinak pietista, jinak "liberál"). Hovoříte zde (jako kulturolog či religionista či zklamaný ateista) jen empricky o krizi kulturních podmínek českého a (evropského) protestantismu, z nichž je podstatně odvozen, resp. mizení jeho typických fenomenálcních forem, a v neposlední řadě o intelektuální krizi jeho reprezentantů (a ne třeba o "krizi víry").
Snad jedinou stopu theologické reflexe a vyjádření vlastního postoje víry rozpoznávám v otázce, co si počít s tradičním theismem a teodiceou po Osvětimi, ve světě, kde je složité věřit v modrou Boží vládu. (Což je otázka závažná, taky mě to pálí.)
Jak jsem napsal na fb: O možnostech zániku protestantismu resp. tradiční formy teologie a církevního křesťanství každý po svém hovořili Troeltsch, Tillich, Bonhoeffer, teologové smrti Boha, u nás nějak Hromádka (a vlastně už i Komenský). A každý po svém se snažili alespoň hledat nějaká východiska, snažili se o nějaké vize budoucnosti (jakkoliv nejasné). Tak proč na to rezignovat dnes? Je tu spoustu inspirace!
Píšete, že jste farář. Pokud tomu tak je, a nejedná se o nějakou mystifikaci, i vy si přeci nějak musíte formulovat (každou neděli na kazatelně) odpověď na otázku, proč stále tato služba má smysl a proč stále v onom "otráveném organismu" setrvávat (jako farář, jako věřící individuum) a neuniknout z něj někam jinam (kam?)? A tuto odpověď dlužíte i svým čtenářům, jestliže už zveřejňujete text tak závažného obsahu a jestliže váš text v nich měl vyvolat nějakou změnu smýšlení resp. jednání.
Zdaví
Jiří Šamšula

Hans - Re: Außen- oder Iinnenperspektive?

5. 6. 2013 18:31

Díky, pane Jiří Šamšulo, souhlasím s vámi. Jenom kritická poznámka k teologům Troeltschovi, Tillichovi, Bohnoefferovi, smrti Boha a Hromádkovi (ano, i Komenskému): všichni se nějak vzdálili od "obyčejné církve" a její klasické dogmatiky. Nebyla to ona stará dobrá KIRCHLICHE Dogmatik od toho starého Švýcara... U většiny jsou také známy zásadní morální otázky... Ale určitě to byli velcí myslitelé.

Martin Danihelka - Re: Re: Außen- oder Iinnenperspektive?

6. 6. 2013 20:52

"Jenom kritická poznámka k teologům Troeltschovi, Tillichovi, Bohnoefferovi, smrti Boha a Hromádkovi (ano, i Komenskému): Všichni se nějak vzdálili od obyčejné církve a její klasické dogmatiky." - Po tzv. klasické dogmatice se vám zastesklo? Co to je, u všech čertů, ta klasická dogmatika? Znamená to snad, že vám ecclesia semper reformanda smrdí?

"U většiny jsou známy zásadní morální otázky." Co myslíte zase tímto?Jako barthovec ale znáte jistě také jméno Charlotte von Kirschbaum, viďte?

Vaše příspěvky miluji, Hansi: Stručné, nečitelné, jízlivé, ostouzecí, nevěcné, hloupé. Jen tak dál!

Jiří Hoblík - Re: Außen- oder Iinnenperspektive?

4. 4. 2013 11:59

Jiří, ten postřeh neteologičnosti je dobrý. Připomíná mi taky počátky kdysi vzniklé a brzy zaniklé iniciativy Krize/Vize, u níž jsem poukazoval na to, že nezačíná od Krista - a nepřej si vidět, jak jsem to schytal... :-)

Ten příspěvek se spíš ale týká ČCE jakožto lidské organizace a instituce, je to jedna určitá perspektiva. Chtělo by to zřejmě jiné nebo další vykročení, abychom se ocitli přímo v teologickém diskursu.

Spojit obojí je pak přeci jen nesnadné. Znamená to přecházet z jednoho diskursu do druhého - a když vidím, jak kdekomu v ČCE dělá problémy vůbec sám teologický diskurs s jeho nejrozmanitějšími proudy a zákoutími, tak se ptám po šanci, jak, kde, s kým takovou spojitou debatu vůbec vést.

Kdybys sesumíroval pohledy tebou zmíněných veličin, byl bych ti samozřejmě vděčen, do dogmatických vod nemám moc možností se pouštět, ale nenaléhám.

Jiří Šamšula - Re: Re: Außen- oder Iinnenperspektive?

4. 4. 2013 13:14

Jiří, ještě počkám, jak se vyvine debata, ale snad ještě něco napíšu.
Jinak:
Píšeš, že spojit obojí, tu theologickou a empirickou (?), filosofickou (?), tedy vnější perspektivu je nesnadné. S tím samozřejmě souhlasím. Jen mě udivuje, že ten pisatel, který o sobě píše, že je farářem, zaujal dle mého soudu jen tu perspektivu vnější. Třeba u bývalého faráře (nebo "odpadlého"), či u "laika", nebo u někoho, kdo je vůči křesťanství ve vědomé distanci (i třeba proto, že s ním, s nějakou jeho podobou, jen negativní zkušenosti), bych to zcela chápal, ale takto moc ne. Možná tato pisatelova jednostrannost je ale záměrný prostředek, jehož cílem je podnítit k přemýšlení a následné theologické diskuzi, ne jen zde na tomto foru.

Martin Danihelka - Re: Außen- oder Iinnenperspektive?

9. 4. 2013 10:27

Sám pokládám svůj text za neteologický, ale lze ho i tak chápat jako možný podnět k teologické reflexi. Jako hozenou rukavici.

Daniel Dlouhý - Jak to vlastně bylo - wie es eigentlich gewesen ist

28. 5. 2013 19:39

Bratře Marku,


chtěl bych ti říct, že se nestydím, neboť kdybych se styděl, psal bych nepochybně pod pseudonymem.


Předminulou neděli jsi nám v kostele sdělil, že svoje názory na stav církve publikuješ pod pseudonymem na Svobodných protestantských stránkách. Tak jsem na stránkách pátral. Neznal jsem Tvůj pseudonym ani tvoje názory. Jelikož jsi v diskusi svojí identitu odhalil, seznámil jsem se s obojím. Byl to pro mě silný šálek kávy. Přál bych si, aby nikdo ze sboru nepátral a nenašel to, co jsem našel já. Kdyby se s tím seznámili všichni, kdo pravidelně na bohoslužby chodí, měl bys s velkou mírou pravděpodobnosti prázdný kostel. A byla by to vízva. Ticho a samota kostela je příležitost zaslechnout Hlas Boží a přemýšlet třeba o tom, zda strom se pozná po ovoci.


Na základě Tvých projevů mám však důvod se domnívat, že bys situaci pochopil jako důkaz svého tvrzení, že církev zanikla. Svůj objev bys zřejmě sdělil některé ze seter, do které jsi tak trochu zamilován a celé bys doplnil květnatým výrokem, jehož kontext nelze pochopit. Třeba jako Pierot našel svou Kolombínu a Harlekýn zvolna odchází.

Daniel Dlouhý

Bedřích Lávka - Re: Jak to vlastně bylo - wie es eigentlich gewesen ist

29. 5. 2013 15:14

Danieli, jsem přesvědčen, že se mýlíš a souhlasím s Martinem, že s některými kontexty nezacházíš správně. Ty tvrdíš, že kdyby se lidé dověděli, že jejich farář tráví čas na faře konstrukcí důkazů o zániku církve a pak to vše zveřejní na webu, nikdo by do kostela nepřišel. V tom se hluboce mýlíš. Do kostela by naopak přišlo mnohem víc lidí, dokonce i ti, kteří běžně nechodí a vysvětlím ti proč.
Ti uvědomnělejší si řeknou, že si ten svůj sbor přece nemůžou nechat zničit, překonají hanbu a přijdou. No, nějaká ta venkovská evangelická babka si zase vzpomene, že kdysi slyšela větu: "byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm" a bez vnitřích rozporů také přijde. Ale vidět a slyšet faráře, který vědecky dokázal, že církev je mrtvá jako agent Litviněnko, jak káže víru v boha, je neuvěřitelná senzace, která přiláká i mnohé nevěřící.
Danieli, nemusíme polemizovat, kdo z nás má pravdu. Jsme totiž v dějinném okamžiku, kdy můžeme udělat experiment. Stačí, když během ohlášek vystoupíš a řekneš, co jsi zjistil. Pak uvidíme, jaká bude účast a kdo z nás má pravdu. Troufáš si na to?
Napiš někdy, o čem pan farář káže.

Daniel Dlouhý - Re: Re: Jak to vlastně bylo - wie es eigentlich gewesen ist

6. 6. 2013 19:39

Bratře Bedřichu,

vskutku inspirující námět. Avšak vnitřní hlas - a nevím, zda je to Hlas Boží - mi říká, že není správné experimentovat se sborem. Nebylo by mi však proti mysli, udělat nějaký experiment na bratru faráři. Napadlo by tě něco konkrétního?

Pokud chceš vědět, o čem bratr farář káže, přijeď do Opatovic. Budeš vítán.

Daniel Dlouhý

Martin Danihelka - Re: Jak to vlastně bylo - wie es eigentlich gewesen ist

28. 5. 2013 20:08

Danieli, doufám, že brzy nahlédneš hlupáckost svého počínání a zanecháš ho. Podobné reakce se blíží jakémusi stalkingu... Brutálně se stydím za tebe, za to, jakým způsobem se tu prezentuješ, jakým způsobem osvědčuješ svou funkční gramotnost a schopnost práce s textem, jakým vykřičeným způsobem tu zacházíš se všemi možnými kontexty (sborovým, teologickým, mezilidským, kontextem tohoto webu). Uvědom si, prosím, co nejhbitěji, jakou nesmrtelnou ostudu tu tropíš sobě i pověsti svého sboru a způsob své prezentace laskavě radikálně přehodnoť.

معاوية aneb Vyjící Fena - Repliky na FB

2. 6. 2013 20:58

Nebylo by, prosím, možné repliky sem překopírovat pro ty, co ze zásady na FB nechodí (anžto nemají rádi data-mining)?

Díky

Daniel Dlouhý - komentář

27. 5. 2013 12:22

Ahoj Marku,


ještě před necelým rokem než začala tvoje služba ve sboru v Opatovicích, tak pro tebe lidé ze sboru ve svém volném čase opravili faru a zařídili ti pohodlné bydlení. Lidé chodí pravidelně a v hojném počtu na bohoslužby. Ve sboru jsou zastoupeny všechny generace: děti, konfirmandi, střední věk i starší. Staršovstvo se schází pravidelně a v plném počtu. Tuto skutečnost bych rád doplnil nějakým latinským citátem třeba z přesýpacích hodin. Napadá mě však pouze rčení, že jsi asi spadnul z jahody na znak.


Před svým nástupem jsi do svého motivačního dopisu psal pravý opak toho, co čtu teď. Každý, kdo chce skutečně věřit, tak má pochybnosti. Bylo by slušné, kdybys rovně a otevřeně minimálně se staršovstvem řešil, zda pokračovat ve službě, které nevěříš. Schováváš se pod pseudonymen a předstíráš, že jsi intelektuál. Lidi ve sboru vůbec nepochopili, co se vlastně děje. Možná by k tvému prožitku víry skutečné a pravé pomohlo, kdyby tě některý z bratří zcela v duchu protenstanské tradice přetáhnul cepem přes záda.


Formálně tvé službě není, co vytknout. Malý Dan k tobě však na náboženství už nepřijde. Mám obavy svěřit svého syna člověku, o kterém nevím jestli je Marek Feigl, nebo Danihelka.


Daniel Dlouhý

Martin Danihelka - Re: komentář

27. 5. 2013 22:05

Že se nestydíš, Danieli, spisovat tu něco podobného...! Že ti to nepřijde blbé, směšné a nedůstojné...! (Navíc ještě přesně dopovídající načrtnutou analýzu / diagnózu.)

Jiří Hoblík - Re: Re: komentář

27. 5. 2013 22:35

Drazí přátelé, je-libo kordy nebo pistole? :-)

Daniel Dlouhý - Re: Re: Re: komentář

28. 5. 2013 18:01

Bratře Hoblíku,

Znovu opakuji. Zcela v duchu protestantské tradice volím cep. Umím si ale i představit, že některá ze sester vymete Marka z fary koštětem jako pavouka.

Daniel Dlouhý

Otakar A. Funda - K zániku ČCE

30. 4. 2013 11:36

Milý M., myslím, že máš pravdu, mám tu výhodu, že mě ta otázka už moc nepálí, přesto, že s ohledem na kontinuitu tradice, byť umírající a zanikající - jsem zatím z ČCE nevystoupil. Ale tradice patří ke kontinuitě vzdělanosti a myšlení, i když už nejsou živé.

Dvě moje poznámky k Tvému textu .:

1) Zmiňuješ že odezněl theismus, či se stal problematickým a co christologie- dá se ještě držet se ctí a vážnou tváří??

2) Myslím si, že český protestantismus dík protireformaci a pak potolerančnímu evangelictví si vypěstoval mentalitu ghetta - narozdíl od protestantismu světového. Ta mentalita vede k malosti a zapšklosti. Ovšem jak správně říkáš, i světový protestantismus, který určoval myšlení, kulturu, duchovní dimenze celých národů, je na konci.


Když jsem si naposledy v hospodě U Šuterů povídal se svým ctěným geniálním učitelem, v závěrečném období jeho života smím říci přítelem Amedeem Molnárem, 2 týdny před svou nečekanou smrtí mi řekl : "Reformační éra končí, protestantismus umírá a není čím to zachránit."

K tomu dodávám, osobně se domnívám :

Postmodernímu ahistorismu, preferenci prožitku před myšlením a guláši pluralismu šitému na regionální míru v rámci globalizace- odpovídá z protestantské varianty skupinkové charismatické křesťanství. To je ten nový druh v nových podmínkách - ovšem též zanedbatelně marginální.

Protože religiózní potřeba asi lidi nikdy neopustí - iracionalita vždy zatlačí racionalitu - domnívám se, že se religiozita bude v rámci globalizace posouvat od interreligiozního dialogu k interreligióznímu synkretismu a la new age.

Otakar A. Funda - Re: K zániku ČCE

2. 5. 2013 17:42

Ta nová interreligiozní nábožnost se výrazně od dvoutisícileté éry křesťanství bude lišit v tom, že nebude mít žádnou pevenou vazbu na sktrukturované společenství svých přívrženců .Odpor k církvi - ať takové či makové - je pro postmoderní religiozitu symptomatický. Má to své pochopitelné důvody - ale do toho se v tomto krátkém dojmosloví nechci pouštět.

Martin Danihelka - Re: Re: K zániku ČCE

2. 5. 2013 21:46

Oto, děkuji za milou reakci!

1.) Christologie nyní... Velmi zajímavé a široké téma. A já se přiznám, že tato otázka mě zastihla jaksi "bez kalhot". Nedovedu zpříma odpovědět na problém, co si počít s christologií dnes. Ale jak jsi viděl, zaobírám(e) se tímto tématem: Zde na Svob. protestantských stránkách vyšel můj překlad "Dopisu Ježíšovi" od Gerda Lüdemanna. Lüdemannova odpověď je jednou z několika možných na téma "co si počít s christologií". Sám tuto odpověď následovat nedovedu, z důvodů jiných, než je sentimentalita...

A možná je christologie NUTNĚ něčím, s čím nikdy nebudeme hotovi a vždycky v ní budeme na začátku. Lidé v církvi i mimo církev.

2.) Je pravda, že českobratrské evangelictví se sice výrazně inspirovalo osvícenstvím, ale zároveň se příliš nenaučilo zacházet s pojmem dějin a myslet dějinně. Tady je nápadný rozdíl oproti německému protestantismu. (Snad trvalý vliv hegelovství??) Výsledkem je skutečně, že je českobratrské evangelictví málo imunní vůči malosti, obskurantismu, nedovede se nadechnout k "dlouhodechému myšlení", nedovede být dostatečně syntetické, nedovede sjednocovat a zvládat všechny možné rozpory a být na výši dějin; natož aby dovedlo jít dál a zvládnout dějiny v otevřenosti tomu, co dějiny přesahuje. Německému protestantismu se toto aspoň občas dařilo. Ale jak vidno, pominul jak protestantismus, tak i dějiny.

Naprosto unikátní sdělení pro mě představuje tvá zpráva o náhledu prof. Amedea Molnára. Snad všichni faráři, kteří se do mého textu "O zániku Českobratrské církve evangelické" obouvali, patřili mezi žáky Amedea Molnára (1922-1990) - šéfa katedry církevních dějin evangelické teologické fakulty a nedostižného znalce teologie i dějin protestantismu. Pokud A. Molnár na konci života, dokonce tedy v euforických letech 1989/90 dospěl k závěru, který můj text vyslovil nezávisle na něm ("reformační éra končí, protestantismus umírá a není čím to zachránit"), vnímám tento konsensus s určitým zvláštním zadostiučiněním.