Jdi na obsah Jdi na menu

Skutkaření roku 2010

29. 4. 2011

Kraj Vysočina pořádá soutěž Skutek roku 2010. Když jsem si jí všiml, řekl jsem si: Uf! Už mne  dosti unavují všudypřítomné finanční odměny. Proč? Někdo má po ruce fond plný peněz, a z toho fondu se uvolí trochu nasypat těm chudším, aby si zvýšil renomé a stal se volitelnějším v příštích volbách. Přitom je to tak snadné! Podepsat a orazítkovat několik papírů a uspořádat veselici. Jsou to snad osobní peníze úředníků, kteří je rozdávají? Laciná sláva za svým způsobem (ale jen svým způsobem) hodně peněz, z daní vybraných.

Další věc je, že se takové soutěže může účastnit i leckdo z lecjaké církve, včetně té evangelické (viz zde). Může, ale to ještě automaticky neznamená, že je to veskrze správně. Církev si chce vypomoci. A tak žádá almužnu u politických orgánů, aby se zviditelnila a ukázala se být užitečnou. Jako by si nevystačila s tím, co je jí vlastní. Anebo se chce už konečně zachránit před nepřízní světa a před svým dlouhotrvajícím, vleklým upadáním? Anebo se dokonce ospravedlnit před Bohem?

Jako by se za tím nacházel zhruba takovýto postoj: Evangelium je tomuto světu k ničemu, nestojí za to se o ně zasazovat, nanejvýš splnit svou povinnost v opečovávání minimálních duchovních nároků v křesťanských obcích a něco říci v kázání. Vždyť pojmu "boží slovo" se kdekdo vysměje, navíc je něčím náramně nepraktickým, důležité je přibližovat se tomuto světu aktivníma rukama.

Jinak řečeno: jakoby šlo o vyrovnávání s frustrující situací církve. O jakousi kompenzaci. Kdo se o takovou kompenzaci přičiní, má šanci sklidit úspěchy. Může (může, čili neříkám, že to je nutně tak) si na tom sám budovat své sebevědomí - a vděční příjemci nebo alespoň tleskači se také najdou. Kde jde o budování individuálního mega-ega, považoval bych takové počínání za politováníhodné. (Takové mega-ego může být příčinou, proč se někdo na mou kritiku může vztekle osopit, ale s tím musím prostě počítat.)

To, že může také jít o tišící prostředek na frustraci, jeví se mi ovšem pochopitelné. Nevím proč bych měl odsuzovat kulturní či osvětovou činnost jako takovou, ba naopak. Alespoň kousek naděje zazáří, poté, co pár lidí začne dělat s rukama něco jiného než je skládat v klín. V tom jsou obsaženy ovšem i meze celého počínání, které prostě přijde a odezní.

Jen myslím, že se ocitáme na tenkém ledě, dochází li k nahrazování plné síly křesťanského ducha kulturní činorodostí, k odklonu od "neužitečného" biblismu, k jeho podceňování.

Odklon od Písma k posilování vlastního já a k ulpívání na svých činech - tomu se ale přeci u evangelíků tradičně říká skutkaření. A skutkaření není nic jiného než spoléhání na skutky, a tedy na své já, jež se dostává do napětí s vírou, jak o tom píše Pavel z Tarsu: "Chtěl bych se vás zeptat jen na jedno: dal vám Bůh svého Ducha proto, že jste činili skutky zákona, nebo proto, že jste uvěřili zvěsti, kterou jste slyšeli?" (Gal 3,2)

Martin Luther pak o skutkařích píše: "Ba, to pokládají za nejlepší, když toho opravdu hodně urobili, a něco velkého a dlouhého, byť i bez zmíněné důvěry. A pak očekávají vše dobré, jen když ty skutky jsou vykonány." (O dobrých skutcích, 1987, str. 36). Je však třeba vzít v patrnost, že myslel zbožné skutky v kontextu své doby, zatímco zde jeho slova aplikujeme na skutkaření, o jehož těsné souvislosti se zbožností je těžké něco říci.

Luther kladl spoléhání na sebe proti spoléhání na Boha. Odtud lze vyvodit, že pokud člověk považuje sebe za střed světa, na který má bezpodmínečně a bezvýhradně spoléhat, nakonec sama sebe ztratí.

A to není jen jakási odplata jakéhosi pomstychtivého Boha. Je to nevyhnutelná logika: nikdo se nemůže současně dívat dovnitř a ven. Oba pohledy si konkurují. Čím víc se člověk dívá nikoli do sebe, do cesty svým nitrem ke Kristu, ne k posvěcování mega-ega, nýbrž ven, tím více spoléhá na vnější a tím více podceňuje to vnitřní.

Polomrtvá církev chce oživovat Vysočinu. Ale není to  ojedinělý příklad vnějškovosti. Příklad soutěže z Vysočiny není ani nějakým ojedinělým excesem (kdyby byl něčím ojedinělým, tak bych ho tu ani nezmiňoval), nýbrž je příznakem hlubší dimenze církevní krize.Krize církve, jež je skutkařením prošpikovaná.

 Navenek se to projevuje mimo jiné tak, že se církev stává organizací sdružující společensko-kulturní kluby. A takto i jinak sází na vnějškovost v domnění, že se tím přibližuje okolnímu světu, který ji zarputile ignoruje. Jenže církev nerozumí sama sobě. Má se na prvním místě zabývat božím slovem a tím, aby to, co z něho vyslechne, vnesla do současnosti na dobré úrovni. To z oné příhlášky do soutěže patrné není. Sám spíš abych si broukal Baladu ze soutěže v Blois (od Françoise Villona).

Ale souvislost mezi božím slovem a životem není patrná v církvi i mnohde jinde. Už dlouho se chystám o tom napsat více, kéž by se mi to podařilo. Jediné, co po církvi chci, aby směřovala k zásadní duchovní reformě.

Jiří Hoblík

P.S.

Když už... jsou i jiné možnosti - dát hlas skromnému nemocničnímu kaplanovi v Novém Městě Vojtěchu Hroudovi, který na sebe alespoň nedělá reklamu.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pavel Řezníček - Víra bez skutků

15. 8. 2011 0:43

Je psáno, že víra bez skutků je mrtvá. Jde však o pořadí. Činíme skutky lásky jako ovoce víry, jako něco, co z víry radostně a samovolně vyplývá, z vděčnosti za Boží milost a spasení, a nebo měříme velikost své víry podle pochybné velikosti svých skutků? Je víra naším sportovním výkonem? Víra je dar, tudíž i síla ke skutkům lásky je nám darována a nemáme na nich nejmenší zásluhy kromě té Kristovy. Pokud věříme, že nás Bůh spasí jedině na základě našich skutků, pak nejsme theologicky protestanti, ale katholíci, a měli bychom si to uvědomit, aktivně se k tomu přihlásit a přestoupit. Co je však horší, obávám se, že tak opouštíme i apoštola Pavla a vůbec intenci Bible.
Pojďme tedy začít tím, že přijmeme Boží milost, necháme se jím osvobodit a přestaneme nad sebou práskat bičem, který nás žene do stále větší výkonnosti. Jsem tak rád, že Boží království není z tohoto světa a nepotřebuje žádné supermany!

Jiří Šamšula - t

29. 4. 2011 19:51

Stále častěji mě napadá, že církev/my theologové bychom měli stále intenzivněji meditovat nad prvními větami Tillichovy Systematické theologie: "Teologický systém musí uspokojovat dva fundamentální požadavky: musí vyslovovat pravdu křesťanské zvěsti a musí tuto pravdu nově vykládat pro každou novou generaci. Teologie stojí v napětí mezi dvěma póly: věčnou pravdou svého základu a dobovou situací, v níž tato pravda má být přijata. Většina theologií se spokojuje jen s jednou z těchto základních podmínek. Buď obětují části pravdy, nebo se ve své řeči s časem míjí." Copak je asi větší problém ČCE?

Jiří Hoblík - Re: t

30. 4. 2011 17:09

To myslím stojí za zamyšlení kvůli následujícím otázkám: když vyslovuji pravdu, co z ní v mém a po mém vyslovení zůstane věčného? Nespočívá chyba, kterou Tillich kritizuje, v tom, že se oba momenty nechápou jako dva aspekty téhož?