Jdi na obsah Jdi na menu

Recenze kázání k Týdnu za jednotu křesťanů [1]

Sestry a Bratři,

Dovolte mi, abych hned na úvod svého krátkého zamyšlení nad dnešními texty odcitoval slova muže, který je dnes možná zapomenut, ale jeho slova mají neuvěřitelnou platnost stále. [2] Patriarcha Maximos, jedna z velkých osobností II. vatikánského koncilu, řekl:

Nikdy nebudu věřit v Boha, který by [3] se o člověka nezajímal a neměl v něm zalíbení, v Boha, který by si přál, abych se ho bál, a který by číhal na člověka, aby ho „nachytal“ při hříchu, v Boha [4], který by vyžadoval, abychom každou službu udělali na jedničku, v Boha, který by hrozbou ohně trestal každou lidskou radost, v Boha neschopného pochopit, že se děti občas toulají a zapomínají, v Boha, který by nenabídl nové setkání tomu, kdo jej opustil, v Boha, který by pro každého člověka neměl zvláštní a osobní slovo určené jen pro něj, v Boha, který by člověku překážel v růstu, přeměně sebe a světa, v Boha, který by byl nepřítelem hmoty, v Boha, který by byl nepřítelem sexuality, v Boha, který by nebyl láska a nedokázal v lásku proměnit vše, čeho se dotkne, v Boha, který by tělo navždy zničil, namísto toho, aby jej vzkřísil, v Boha, který by se staral o duše a ne o lidi, v Boha, kterého by se nemuseli bát bohatí, před jejichž dveřmi je bída a hlad, v Boha, který by měl zálibu pouze v bolesti, v Boha lidí, kteří si myslí, že jej milují, nemilují ale lidi kolem sebe, v Boha lidí, kteří chodí do kostela a přitom stále lžou, podvádějí a donášejí, v Boha těch, kteří si nešpiní ruce a nic neriskují, v Boha, který by ve jménu naděje na věčný život bránil úsilí přetvořit tento svět, v Boha kazatelů, kteří umějí odpovědět na všechny otázky, v Boha — monopol jediné církve, rasy nebo kultury, v Boha, který by nebyl přítomný všude, kde se lidé mají rádi, v Boha, se kterým by bylo možné setkat se jen v kostele, v Boha — naivního dědečka, kterého lze zneužít podle vlastní vůle, v Boha, kterého by mohli pochopit jen moudří a dospělí lidé, v Boha bez tajemství, v Boha, ve kterého bych nemohl proti vší naději doufat. V Boha, ve kterého nechtějí uvěřit ateisté, nemůžu věřit ani já [5]. Můj Bůh je opravdu jiný.“

Když tato slova zazněla, mluvilo se tehdy v římskokatolické církvi o vzpouře. A já myslím, že i my bychom se dnes měli vzbouřit, drahé sestry a drazí bratři.

Vzbouřit se spolu s Ježíšem, pro kterého byl NÁBOŽENSKÝ  FORMALISMUS prostě nepřijatelný. Sladké řeči o Pánu Ježíši nám nepomohou. Dokud nepřestaneme svými skutky, svým myšlením a především svým srdcem stále špinit to, co by nám mělo být svaté, nemůžeme tady mluvit o Sjednocení. Nebyli jsme posláni, abychom se druhým lidem posmívali a vyvyšovali se nad ně. Ne Kristus není naší zásluhou, ale Božím darem ! Darem jen těm, kteří ho milují. On je přece ta CESTA – PRAVDA  I ŽIVOT.

Modlíme se za jednotu křesťanů. Již více než sto let se modlíme, ale co pro tuto jednotu ve skutečnosti děláme ? Pořádáme pietní shromáždění, chceme přinášet obětní dar, ale skutek, který po nás Ježíš žádá nepřichází. Nikdo z nás se ve skutečnosti před oltářem nezastaví, neotočí se a nejde ke svému bratru či sestře, aby se smířil. Víte proč ? Protože mi si sami vybíráme, kdo bude či nebude naším bratrem či naší sestrou. Teprve až pochopíme, že jsou to všichni lidé na světě, všechno Boží stvoření - řečeno se svatým Františkem, teprve pak, dojdeme smíření. [6]

MILOSRDENSTVÍ  CHCI  A  NE  OBĚTI ! Nechci spoustu zbožných frází a sladkých písní, ale chci vidět, jaká je vaše LÁSKA . Na ní totiž stojí i padá naše „křesťanství“.

Mám několik otázek ? Proč nejsme schopni při společné bohoslužbě lámat chléb a žehnat kalich, tak jak nás to učil Kristus ? Odpovíte-li, že proto, že nám to nedovolují naše řády, katechismy a předpisy, rozdílná učení, pak vám povím něco z Bible. Z knihy, která nám má být především svatá, slova svatého apoštola Pavla ve II. listu Korintským, kde ve třetí kapitole píše:

Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí. Odvažujeme se to říci, protože důvěřujeme v Boha skrze Krista.  Ne že bychom mohli tuto způsobilost přičítat sami sobě na základě toho, co je v nás; naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život.

Druhá otázka navazuje na poselství dnešního dne. Jsme-li pověřeni službou smíření, proč se stále dokola před našimi kostely a sbory, v nich, mezi duchovními i laiky, pouštíme do souzení světa a druhých lidí. Jsme snad my soudci ?  K čemu je to neustálé omílání temnoty světa ? Tím, že soudíme druhé – šíříme dál jenom tmu, nic víc. Rozsvítili jsme alespoň jednu malou svíčku naděje – ONOHO  SMÍŘENÍ, který svět skutečně potřebuje ?

Smíření musí předcházet otevřený dialog. Ten ale mnoho lidí v církvích nerado vidí. Někteří z něj mají dokonce strach. Je jasné, že otevřeností si mnoho přátel nezískáte. Je mi dokonce jasné, že mnohým z vás se má dnešní slova ani trochu nezamlouvají. Jenže bez toho, aniž bychom se stali otevřenými, nemůžeme být otevření ani Božímu slovu a jeho vedení.

Patriarcha Maximos k této otevřenosti dodává: "Jsme přesvědčeni, že otevřené slovo je v církvi nejen dovoleno, nýbrž že je přímou povinností. Nic není pro církev škodlivější, než úzkostné mlčení nebo prospěchářské lichocení. Otevřenost ostatně nikdy nevylučuje úctu. Zcela naopak, není pravé úcty bez otevřenosti."

Nebudeme-li otevření, pak nebudeme ani křesťany. Zůstaneme navždy jen formou: pouhými husity, evangelíky, katolíky, metodisty, bratrskými, ale křesťanství zůstane stále potlačeno. Nebyli jsme vysláni do světa, abychom rozšiřovali členskou základnu našich církví, ale abychom zvěstovali EVANGELIUM a vyzývali i druhé k tomu, aby hledali Boha – ne onu formu. To je náš prvořadý úkol.

 

Mluvil jsem o formě. Ano – názvy našich denominací jsou do velké míry formou, ale obsahem musí být především touha neustále hledat Boha, všude a ve všem. Dávat všude a všem. Nic za to nečekat, protože očekávání oddělují, ale dávání – láskyplné – nás sjednocuje. Víte lépe než já, že forma má tendenci požírat obsah. Tak tomu v dějinách bylo, je a bude. Ale pokud jsme stále ještě věrni především našemu Pánu, pak se máme proti formě bouřit a to vždy ve chvíli, kdy začíná zatemňovat samotný obsah.

Donald Fangen [7] napsal: MY  KŘESŤANÉ!  MY  UBOZÍ  KŘESŤANÉ!  Každý ve své ohradě, podezírajíce se navzájem, BEZ  FANTAZIE,  STRACHUJÍCÍ  SE  POSMĚCHU SVĚTA, poděšeni myšlenkou, že bychom se stali "blázny pro Krista". ČASTO  SI  MYSLÍM:  JE  ZÁZRAK, je to jen dílo všemohoucího Boha, že víra dosud žije na zemi.

Ano, prosím vás sestry a bratři, pokusme se i díky tomuto úžasnému počinu – TÝDNU  ZA  JEDNOTU  KŘESŤANŮ, kterým jsme povoláváni ke společným modlitbám – vyjít z našich ohrádek a propojit naše modlitby s našimi skutky ! A těmi skutky nemíním nic menšího – než sám ŽIVOT.

Všichni jak jsme zde, jsme pověřeni službou smíření. Pro mne a věřím, že i pro vás: navždy zůstane zdrojem tohoto smíření právě Evangelium. Tato radostná zvěst, kterou máme šířit, dávat zadarmo a nic za to nechtít !

Pán praví: ať neví tvá pravice, co činí levice… a dále pak jeho slova o posledním soudu, kde se jej někteří ptají: kdy jsme tě viděli nahého a oblékli jsme tě ?... Ano oni skutečně nevěděli, protože více než slovům dávali přednost skutkům – tedy ŽIVOTU. Nebylo to „sobectví dobrých skutků“, ale skutečná živá víra, pramenící v duchovním srdci.

Mnoho „křesťanů“ interpretuje současnou situaci jako katastrofu. Lidé do kostela nechtějí chodit, nechtějí se modlit, nechtějí poznávat Boží vedení. Ach ano. Ovšem místo hořekování nebo horečné tančící evangelizace a přesvědčování, bychom se mohli na svět podívat opět Ježíšovýma očima, tedy srdcem – DUCHOVNÍM  SRDCEM ! [8]

Přestaneme-li alespoň na vteřinu posuzovat, uvědomíme si, že atheisté, vyznavači jiných náboženství, lidé tápající a hledající, to všechno jsme také my. Nejsme jiní. Nejsme lepší. [9] Ani křesťanství z nás neudělá lepší lidi. Jedině budeme-li jedno, tak jako Ježíš a Otec jsou jedno.

Prozradím vám jedno [10] tajemství. Můžete být sebelepší křesťané, mít zbožnost jako svatí a konat dokonce i zázraky, ale pokud ztratíte [11] jediného svého bratra nebo sestru, zatvrdíte proti jedinému své srdce – právě pro svoji svatost [12] – ani vy nevejdete do Království našeho Otce. Ani si neumíte představit, jak právě s tímto velmi zápasím. Jak moc je moje srdce naplněno lhostejností či nesmířeností. [13]

Nejsme ani o píď lepší než ti druzí. Ani to, že budeme přináležet k největší církvi na světě nám nezaručuje to, že se setkáme s Bohem. Nebude-li v našem srdci místo pro všechny lidi – a nejvíc pro ty hříšné, nebude naše víra opravdová. [14]

Dokud budeme soudit a posuzovat, budeme se stále jen a jen míjet s Bohem. Bůh svět nesoudil ani tehdy, když dal svého jednorozeného syna Ježíše Krista za nás. Bůh nás v té chvíli miloval a miluje nás stále.

Nespočine-li víra, naděje a láska v jednotě, pak zbude jen fanatismus, blouznění a chtivost a to jsou dary od někoho jiného, než je Bůh. O tyto dary zcela jistě neusilujeme.

Tak tedy smíření. Apoštol v listě Kolosanům, ve třetí kapitole píše: „Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto odpouštějte i vy. A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona je svorník dokonalosti. Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj: k němu jste byli povoláni v jednom těle. Buďte za to vděční.“

Prvořadým úkolem ke smíření je ODPUŠTĚNÍ. Jedna z nejtěžších věcí na světě. Jak nám odpouští náš Pán ? Nikoliv tak, že lidsky řečeno pravil: "Mluvme o něčem jiném." Nikoliv, že by řekl jen tak chladně: "Nyní to budeme brát, jako že je všechno v pořádku." Nikoliv tak, že na to jen zapomněl. On odpouští tak, že nás vyhledává, že nás miluje, že nás vším obdarovává - vším: totiž sám sebou !

Odpouští tak, že ze zlého skutku, hříchu, zášti našeho srdce, urážky, které jsme se proti němu dopustili, znovu něco udělá tím, že nám navíc poskytne novou šanci, novou možnost našeho života, že zcela a opravdově a skutečně zapomene a v jeho srdci existuje naprosté odpuštění, dobrotivost a láska, milost a věrnost až k samotnému konci, takže z minulosti nezůstane nic než dobro.

Nechtějme nejdřív odpustit všem najednou. Nechtějme vytvořit jednotu úplně všech církví, sborů a společenství. Ale začněme zcela obyčejně. Tady a teď. Bez požehnání nejvyšších církevních úřadů, ale zato s požehnáním Božím.

Eckhartovsky vyjádřeno: změníš-li se ty, změní se všechno. Z této perspektivy je zapotřebí chápat úsilí o Jednotu, o službu Smíření. Jedině tady a teď může vejít Bůh na tento svět. [15] Vezměme to sestry a bratři vážně.

Svět nepotřebuje tolik církev utápějící se v intelektuálních rozporech, ale církev mystickou - vycházející ze srdce.

Dnešek máme, ale zítřek nám přislíben není - co uděláme ?

AMEN


 

Poznámky ke kázání

První věcí, kterou bych rád předeslal, aby nedošlo k nedorozumění, je, že k celkovému přístupu autora kázání mám příznivý postoj, na němž nic nemění následující kritické připomínky. Považuji kázání za neodbyté a upřímné. Přesto si na něm můžeme něco ukázat. Co buďto by si žádalo hlubší promýšlení, ale i co nemusí být jen autorovým opomenutím.
 

[1] Autor kázání bohužel zapomněl uvést biblický text, na který kázal. A z textu kázání samého těžko můžeme rozpoznat, které je jeho biblické východisko.

[2] Nad jazykovou formou některých formulací můžeme mít rozpaky: „neuvěřitelná platnost stále“. Ale soustavně se jim věnovat nebudeme. V tomto případě máme navíc otázku, co to je stálá platnost? Jak je stálá, když slova, která jsou dále citována, zná jen málokdo?

[3] Poněkud mne zarážejí citovaná slova patriarchy Maxima: „Nikdy nebudu věřit v Boha, který by se...“ Není to ojedinělý způsob vyjadřování, a tak bych si nyní nechtěl brát na mušku přímo patriarchu. Formulace jako by ale předpokládala hypotézu o Bohu, který může být takový anebo onaký. Pro mne je důležité, co se o Bohu píše v bibli. Je to velmi nejednoznačné, ale při všem tom to respektuji. Nejsem chytřejší než bible. Rozumím však postoji autora, který patrně chce říci: „Nebudu se na Boha dívat jako na toho, kdo...“, protože předpokládá jiné myšlenky o Bohu než ty, které odmítá. Není posuzovatelem Boha. A tedy neodmítá Boha takového a takového, nýbrž takové a takové představy o něm. Bylo by proto lépe se nevyjadřovat citovaným způsobem.

[4] Jako by autor kázání inklinoval k psychologizaci Boha. Ne že by v bibli nic takového nebylo (například v ní najdeme boží lítost), ale je s tím třeba zacházet opatrně (například právě se zmínkami o božím hněvu, které neznamenají například vztek, nýbrž suverénní reakci, která ničí zlo).

[5] Maximova identifikace s postojem ateistů se mi zdá naivní. Obávám se, že ateisté zpravidla nechtějí uvěřit nejen v Boha, jak ho Maximos odmítá, nýbrž i v Boha, jak ho Maximos zastává. Maximos se tím dostává do rozporu se sebou, i když bona fide.

[6] Sebezpytování je žádoucí, o tom není pochyb. Jen nenacházím v textu hlubší zpracování souvislosti mezi vzbouřením a mravním nárokem na sebe.

[7] Drobnost: bylo by dobré blíže uvést, kdo jmenovaný je (ledaže jej všichni přítomní znají).

[8] Nevím, co je “duchovní srdce”. Buď je srdce biologickým orgánem anebo metaforickým sídlem citu, a tedy jistým sepětím s duchovností.

[9] Lidskou jinakost a lidskou kvalitu bych přímo neztotožňoval, i když je myslím zřejmé, že autor obojím myslí totéž. Křesťané, jsou-li křesťany, jsou jiní než ateisté, ale o tom, zda se mohou považovat za lepší, lze pochybovat.

[10] Je to sice drobnost, ale nedá mi to – opakování slova “jedno” krátce po sobě není moc obratné.

[11] Slovo “ztratíte” může znamenat více věcí, zde by bylo dobré najít jednoznačnější výraz (když někoho ztratíte tím, že ten někdo se na vás vykašle – z toho se těžko dělá výzva k sobě).

[12] Svatostí se zřejmě míní svatost v uvozovkách.

[13] Nenacházím v textu důvod, proč těmto slovům nevěřit, takže doufám, že se s autorem někdy shledáme v hospodě.

[14] Tato zásada je z praktického hlediska nesmírně obtížná. Mohu si říkat, že v srdci mám místo i pro ty největší svině světa, ale nakonec zůstane jen u srdce, protože nemohu obejít celý svět a naučit se komunikovat s někým, kdo hned vytasí kudlu.

[15] Rozumím důrazu na aktuálním okamžiku rozhodnutí. Jen si nemyslím, že jen zde a nyní může Bůh na tento svět přijít.

Myšlenka vzbouření, vzpoury je mi blízká. Dostává mne ovšem do dilematu: budu ji vyslovovat, ale stejně se nic nepohne. Když si nad tím budu stýskat, bude to ještě horší, takže raději hrách na stěnu házet? Myšlenka vede k dilematům, a tak škoda, že zůstala stát na začátku a že neprochází celým textem a že se alespoň v závěru nevrátila. A také se mi zdá, že by se hodila k jiné příležitosti.

Jiří Hoblík

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář