Jdi na obsah Jdi na menu

Recenze kázání na J 1,19-23 (Iz 40)

 

Přiznávám, že když 22. září Jiří Hoblík otevřel novou rubriku „Recenze kázání“, přijal jsem to s pocity smíšenými. Souhlasím s tím, že úroveň homiletiky v ČCE takovou službu potřebuje jako prase drbání (zvláště když se množí vážně míněné pokusy tento fenomén z bohoslužeb zcela vygumovat), ale dá se kázání recenzovat? Ne, nemyslím to tak, jako autor Didaché (11,3), že by to mohlo skončit rouháním proti Duchu, který z kázání (proroctví?) promlouvá. Ostatně posuzovat kázání je na jednu stranu neomalenost, na druhou stranu lidi kazatele za zády zdrbnou už na předposledním schodu z kostela. Proč to raději neudělat zrovna a do očí? Až na jednoho faráře, který výslovně pravil, že si nepřeje na svá kázání od lidí žádné reakce, všichni skuhrají, jak jim zpětná vazba chybí. Kázání však chápu jako událost, která se odehraje jen v okamžiku. A nebo ještě jinak – zapsané, či dokonce vytištěné a knižně vydané kázání, je vůbec ještě kázáním? Přitom jen takto „zakonzervované“ kázání může být předmětem recenzí, které si mezi sebou mohou sdělit i ti, kdo nebyli přítomni v tom konkrétním kostele a čase. Ale i do toho se pustíme. Jsou přece sbírky kázání, vedle toho si někteří faráři vydávají svá kázání sami, nebo to dělají jejich vděční posluchači. A navíc, kazatelé jsou na určitou zpětnou vazbu zvyklí, totiž od svých kolegů. Alespoň v obou seniorátech, kde jsem působil, se vždy úvodem pastorálních porad rozebíralo kázání někoho z přítomných.

Teď se však pokusím recenzovat jedno slyšené adventní kázání, protože se v něm projevil nešvar, který není u našich kazatelů nikterak vzácný. Jím je ironický, povýšenecký vztah ke světu posluchačů, zesměšňující karikatura něčeho, o čem ve skutečnosti nemá kazatel ani potuchy. Jiří tedy ukázal, že kázání recenzovat jde, tak hurá do toho:

Není důležité, kam jsem se jednu z letošních adventních nedělí zatoulal. Faráře, který se výše zmíněným „provinil“, si jinak dost pochvaluji a doufám, že najde-li se tu (vím, že SPS navštěvuje) a pozná-li se, nebude to ode mě brát ve zlém. Důležité je, že textem kázání byl J 1,19-23, čtení bylo z Iz 40, a snad je zajímavé zmínit i to, jaké se zpívaly písničky: s výjimkou Ž 118 byly všechny z dodatku k EZ: 604, 702 a 623. Dobré by bylo uvést i text poslání, ale ten jsem si nezapamatoval.

Mohu-li začít od konce, pak pochopil-li jsem bratra faráře správně, chtěl, abychom přijali advent jako období radostné, plné nadějného očekávání. Aby na nás ta radost byla vidět, a jako křesťané tak byli výjimkou, ba zářným a zářícím příkladem ve svém jinak zachmuřeném a nazlobeném světě. Co k tomu dodat? Nic. Snad jen, že jsem nenašel v jeho kázání jiný důvod k radosti, než abychom se nevezli v celkově pochmurné náladě. Bratr farář totiž již delší dobu (velmi nadějně ovšem) ťape svými kázáními kolem podstaty víry jako kocour kolem horké kaše, stále si zatím netroufá ani přivonět, natož olíznout. Ale to má třeba svůj čas. To by vydalo na samostatné pojednání, prostě doufám, že k tomu také bratr farář dojde. Teď hlavně, ještě to jeho farníkům nikdy nikdo neřekl? Opravdu je ten svět takový?

Zaujala mě totiž úvodní, motivační část. Zde se nás pokusil vtáhnout do tématu kázání evokací vzpomínky na adventy z let 1989 a 1990, kdy se očekávání duchovní propojilo s politickými změnami ve společnosti, s nadějným očekáváním pozitivního vývoje po pádu totalitního režimu. Dnes však se vrací zklamání po letech frustrací z korupce, tunelování, morálních i ekonomických krizí. V rámci toho zazněly ony věty, které mi nezněly moc příhodně. Když přijedeme z ciziny domů, máme prý pocit, že se „v Čechách všichni právě dozvěděli, že mají nějakou nevyléčitelnou chorobu“. Jedinou nadějí dnešního občana naší republiky jsou už jen slevy v hypermarketech a možnost, že příští díl oblíbeného seriálu bude méně stupidnější než ten poslední. Bohužel jsou podobné karikatury posluchače a jeho světa v kázáních poměrně časté, vždy spojují stejné stereotypy. Lidé to přitom milují, neboť se v tom právem nepoznávají, vidí v tom spíš svého souseda či kolegu na pracovišti, a tak se pochechtávají, ale je to o nich. Či lépe, mělo by to být o nich. Ví ale bratr farář, jak skutčně žijí. „Nevím, co je vlastně svět dnešních laiků; snad svět Ordinace v Růžové zahradě?“ přiznal nedávno jiný kazatel narážkou na jeden ze seriálů TV Nova. A opustíme-li stereotypy farářské, pak nedávno v televizi jeden herec prohlásil, že když jede ráno Metrem, diví se, „kolik lidí se dnes probudilo s nasraným ksichtem“. Svět, který by chtěl bratr farář v adventním čase prozářit radostí, není nakonec světem ke kterému mluví. Je světem, od něhož si udržuje mentální odstup, jako ten Goetheho šlechtic uvězněný ve svém paláci, pouze jej sleduje a komentuje. Je to svět stereotypů o „těch druhých“. Otázkou je, zdali by sám kazatel neměl na tom světě něco změnit, totiž ve své hlavě?

Je nápadné, že číhne-li farář na „člověka“, pak mu naskakují hned jako jeho nutní parzitičtí průvodci, jako blechy kolem psa, hypermarkety, televize (nejlépe Nova) a jejich typický produkt, totiž seriál (jak jinak, než že pokleslý, nehodný farářovy pozornosti, až se člověk diví, že ho vůbec zná). Jde o stereotypy sdílené (pseudo)intelektuály, lhostejno zda věřícími či nevěřícími. Tato dojemná shoda v pohledu na posluchače s mnohými novináři či televizními moderátory by měla tedy vést k zamyšlení, zda se neděje něco pochybného? Nemyslím, že by musel kazatel svět svých posluchačů nutně shazovat, karikovat a zesměšňovat. Na to, aby mohl křesťan zářit a svítit, nemusí být svět okolo něj nutně temný a pochmurný.

A k tomu adventu: ráno jsem se do kostela málem nedostal, neboť uzavřeli příjezdovou silnici a nevyznačili objížďky. Cestou zpět jsem narazil na horečný ruch, frézy frézovaly silnici, asfaltéři nanášeli smrdutou kaši, kterou hned urovnával válec. „To si tedy vzpoměli, v adventu!“ napadlo mě. A pak mi to došlo, nojo, vždyť o tom bratr farář přece mluvil (Iz 40,3-5). Ano, to je skutečný advent. Kéž bychom tedy i my narovnali hrbolaté a klikaté představy o světech těch druhých!

(Jakub Dvořák)

Diskuse probíhá na Facebooku.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Martin Danihelka - Otázka

24. 7. 2014 15:47

" Souhlasím s tím, že úroveň homiletiky v ČCE takovou službu potřebuje jako prase drbání (zvláště když se množí vážně míněné pokusy tento fenomén z bohoslužeb zcela vygumovat)..."

O jaké vážně míněné pokusy se jedná? Neslyšel jsem zatím o takovém.