Jdi na obsah Jdi na menu

Recenze kázání na L 11,1

Poznámka k recenzi

Kdo je autorem kázání, není sice nezjistitelné, ale jméno neuvádím, protože tu záleží na díle, na zachyceném výsledku kazatelské aktivity, nikoli na osobě autora. Kázání je citováno celé, proto je nerekapituluji. Kvůli přehlednosti je uměle rozděleno na sekvence, po nichž následují poznámky k jednotlivým formulacím. Otazníky v závorkách (????) vyznačují jazykově a stylisticky sporná místa, jimž se věnovat nebudeme. Jen je ponechávám na uvážení. Nakonec ještě přichází závěrečná úvaha.

 

Jednou se Ježíš na nějakém skrytém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: "Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan." (Luk 11:1 ČEP)

 

Milí bratři a setry,

 

tak takto vypadala tak říkajíc (????) „úvodní scéna“ k Otčenáši. V téhle scéně pak tato základní křesťanská modlitba zazní jako Ježíšova odpověď na prosbu neznámého učedníka. Otčenáši jako takovému se budeme věnovat někdy jindy podrobněji. Výkladů Otčenáše je spousta – ale jen jako informace v jeho výkladu přijde řeč (????) na tuto úvodní scénu a velmi vzácně se někdo pokusí se nad ní zamyslet. Podívejme se na ni tedy takto samostatně. O co tu jde? Kdo se ptá, proč se ptá, kdy se ptá? A jakou odpověď dostává? A jak se to týká nás! (????) Co my s tím vším?

Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan!“ Několik Janových učedníků přešlo k Pánu Ježíši. Lze očekávat, že kontakt mezi oběma skupinami byl velmi živý. Podtrhuji to slovo „skupinami“, protože často máme Jana zasazeného do dost samotářských (????) představ jakéhosi takřka „divého muže“. Velbloudí oděv s koženým řemenem kolem boku. Pojedl zrovna kobylky máčené do medu divokých včel a teď stojí na nějakém skalisku osamocený, rozcuchaný s rozevlátými vousy a zrovna dští oheň a síru na plemeno zmijí a vůbec chrlí slova soudu nad pokolením zlým a zpronevěřilým. Reálná podoba je ale mnohem prozaičtější. [1] Janovi je zhruba třicet a okolo něj zjevně existovala jakási komunita. Velmi podobá tomu, co známe z okolí Ježíšova a takových „rabínů“, tedy učitelů, byla jistě řada. Lidé k nim přicházeli zeširoka zdaleka s prosbou o radu v nějaké konkrétní situaci, vyslechli a zase odešli. Zároveň tu ale je malá, ale stabilní skupina, která zůstává. Společenství lidí, kteří se o Jana starali. [2] V té době tedy běžný vztah mezi učitelem a jeho žáky. [3] V době, kdy byl u Jordánu a křtil, tak neměl čas běhat někam pro kobylky či med a oni mu zajišťovali jídlo. Fungovali jako jakási „ochranka“ před senzacechtivými davy. [4] Byli tak říkajíc „k ruce“, když bylo něco potřeba zajistit, vyřídit… A zároveň pečlivě naslouchali Janovi, sledovali jeho jednání. Žáci a učitel – a jednou z probíraných lekcí tedy byla i modlitba. Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan! [5]

 

[1] Žoviální styl na začátku chce naznačit, že Jan Křtitel nebyl žádné květinové dítko nebo rozervanec. Ale přitom se tu proti Janovi obrací to, co se o něm v bibli píše v Mk 1,4.6; Mt 3,1-6; L 3,1-6, a zlehčuje to. Na místě by bylo spíš vysvětlení Janova životního způsobu a jeho poselství.

[2] Pravdou je, že to žáci také dělali, ale hlavní smysl žákovství v tom nebyl.

[3] Není to sice v této souvislosti zvlášť důležité, ale neplatilo to jen pro onu dobu, nýbrž už pro dobu Elíši, s nímž se tedy ocitáme hodně dávno předtím (někdy v 8. století před Kristem), a kromě toho Jan byl také prorok.

[4] Líčení úlohy žáků tímto způsobem působí velmi vyspekulovaně (tím samozřejmě neříkám, že žáci nepomáhali s obživou), což je zřejmě dáno již zmíněnou žoviálností.

[5] Autor má snahu strukturovat celek opakovaným citováním verše, který je základem kázání. Ale v důsledku toho tu nyní je najednou odskok z kontextu. Od Janových učedníků k Ježíšovým, aniž by to bylo signalizováno.

 

Z toho, kdo se ptá, (????) ale asi nic moc užitečného pro nás a pro naši životní situaci nevydolujeme. Žijeme v jiné době a v jiné společenské situaci. Podívejme se tedy ne na osobu, ale na obsah prosby onoho učedníka. [6]

Jde o modlitbu. My chápeme, že jde o cosi naprosto zásadního. Modlitba je přeci pouze jiné slovo pro rozhovor nebo ještě lépe obecněji – modlitba je pouze jiné slovo pro projev vztahu mezi námi Bohem. Modlitba se neomezuje na okamžiky, kdy my k Bohu mluvíme! Výraz „modlitební ztišení“má hlubší obsah [7] – nejen to, že se přitom člověk má zklidnit. Navíc nejen, že nejde jen o slova, ale především jde o dvousměrnou záležitost. Nejde jen o to, že my nějak jednáme ve vztahu k Bohu, ale také – a především! – že Bůh nějak jedná ve vztahu k nám. Kdosi řekl, že modlitba je jen jiné slovo pro okamžik, kdy Boží láska vstupuje do našich životů. [8]

Vidím modlitbu jako otvírání prostoru, kdy jsme si vědomi Boží i své přítomnosti v tomto prostoru. Když Pavel píše: „V každý čas se v Duchu svatém modlete…“ (Ef 6,18), chápu to právě takto. Ne, že by měl člověk veškerý svůj bdělý čas odříkávat nějaké modlitby, ale vytrvale by si měl být vědom Boží přítomnosti. [9] Znovu a znovu by měl takovýto prostor vytvářet. Otevírat Bohu další a další záhyby své duše a další a další okamžiky svého života, aby do nich mohl Bůh vstoupit. A Bůh bude vstupovat a tak jako my jednáme, tak i on bude jednat. [10] Bude se otevírat, takže zase my lépe porozumíme jemu. [11] A také bude v našem nitru jednat. Každé setkání člověka ovlivňuje a my se v modlitbě setkáváme s Bohem. Není divu, že nás takové setkání nějak ovlivní, nějak změní!

 

 [6] V předchozích odstavcích se autor zamýšlel nad Janovými, téměř ne nad Ježíšovými učedníky, takže přechod od osoby k obsahu tu vlastně žádný není.

[7] Hlubší význam výrazu „modlitební ztišení“ nepozoruji. Jednak proč se zničeho nic zmiňuje? Jednak žádnou „dvojsměrnost“ nesugeruje.

 [8] Parafráze výroku sice působí příjemně, ale takové tvrzení by bylo možné pronést o mnoha jiných situacích. Kromě toho vezme-li se doslova slovní spojení „jen jiné“, jež se užívá v bonmotech častěji, může se začít zdát, že je slovo modlitba vlastně zbytečné. Je tu parafráze jen proto, aby se ta „láska“ někam „prskla“?

 [9] Nevím proč to, vůči čemu se autor vymezuje, shazovat „odříkáváním nějakých modliteb“? Následující dvě věty bych sám podepsal, ale vykládat Ef 6,18 tímto způsobem se mi příliš nezdá. (Modlení trvající 24 hodin se jistě nemíní.) Vznikají spolu s tím nejasnotsti.Namísto modliteb uvědomování boží přítomnosti? Jaký je vlastně mezi obojím rozdíl? A proč si něco takového uvědomovat?

[10] Bůh jedná na způsob odplaty? Svým jednáním striktně sleduje naše kroky?

[11] Nejsem si jist, zda Bohu máme či můžeme "rozumět", vztah k němu se mi zdá jinak určen (a právě i s pomocí rozumu).

 

Tak to také má být. Modlitba je dobře připodobnitelná k dýchání nebo jakékoliv další životní funkci. [12] Parafráze reklamy na zubní kartáček praví (????), že „modlitbu doporučuje deset duchovních autorit z deseti“, ale není to přesné. Co by to u všech všudy mělo být za duchovní autoritu, že by tratil (????) čas „doporučováním modlitby“?! Ta věta má stejný smysl, jako věta „dýchání doporučuje deset lékařů z deseti.“ Považovali byste za lékařskou autoritu člověka, který by vám vysvětloval, že k životu potřebujete dýchat?

Nad dýcháním nepřemýšlíme – tedy většinou nad ním nepřemýšlíme. Zpěvák, řečník, vzpěrač, běžec, potápěč, žena při porodu… ejhle, ono je někdy potřeba se zamyslet i nad tak samozřejmou věcí, jako je dýchání. Otázka nezní, jestli dýchat nebo nedýchat. Sebehorší dýchání je pořád lepší, než nedýchat vůbec. Otázka zní, jak dýchat, aby to bylo co nejužitečnější. Jinak přemýšlí o dýchání psycholog studující holotropní dýchání a jinak lékař nad tělem v bezvědomí. Je potřeba i s tím dechem nějak pracovat, přemýšlet nad ním, uvědomit si, o co tu jde, když dýcháme, abychom dýchali smysluplně. [13] Je totiž možno dýchat neefektivně. Povrchně, nedostatečně. [14] Dneska se zlomenina nohy v krčku řeší operací, ale těch lidí, kteří zemřeli na zápal plic právě v důsledku nedostatečného dýchání v době, kdy museli ležet na lůžku, těch nebylo málo. My sami si tedy chyby v dýchání nejspíš neuvědomíme. Vyburcuje nás až setkání s někým, kdo tomu rozumí, kdo nás upozorní na to, co děláme špatně. Ne nutně tím, že by nás oslovil a varoval, že něco děláme špatně. Tady to může být prostý příklad jeho života, který nás upozorní, že bychom se měli zamyslet sami nad sebou. [15]

 

 [12] V této fázi kázání se kazatel rozpovídal, a od kontextu biblického verše a po několika poznámkách k tématu modlitby se dostáme k životním zkušenostem, které se kazatel někde dozvěděl. Přirovnání k dýchání je zajímavé a (možno si sem doplnit i „ale“) bylo by možné je rozvést do větší šíře i hloubky. Možná bychom se ale – i když je to jen drobnost - neměli zcela spoléhat na radu, že je dobré připodobňovat modlitbu k „jakýmkoli“ životním funkcím. To člověka může napadnout nejen slza nebo kručení v žaludku, nýbrž i příměr hrubšího zrna.

 [13] Jak se dýchá smysluplně? To měl autor rovnou říci, že by zavedl dechová cvičení a spojil je s modlitbami, nějaké meditační centrum by mu jistě poradilo – a vyloženě proti bych nebyl. Jen bych se vyhýbal floskulismům.

 [14] Docela jsem byl napjat, jakou praktickou radu k dýchání se dozvím – a ono nic. Třeba ale dostanu zápal plic – a bude se mi hodit alespoň toho se týkající rada. Jinak řečeno: tak obšírně se líčí upozornění na potřebu přemýšlet o dýchání, ale pro obyčejnou životní praxi z toho mnoho konkrétního neplyne.

 [15] Doporučování modlitby ne, doporučování dýchání je sporné, ale přemýšlet o dýchání ano?

 

Právě v takové situaci jsou učedníci. Nemáme žádné biblické místo, které by ukazovalo, že by nad svým modlitebním životem nějak přemýšleli. Ba dokonce ani nečteme, že by se sami někde vůbec modlili. Pán Ježíš ano! O tom, že se modlil, čteme každou chvíli. O modlitbě učedníků není v evangeliích zmínka a čteme o tom až ve Skutcích. Jistě – v evangeliích čteme řadu Ježíšových výzev k modlitbám. Řadu rad udílených učedníkům i zástupům, jak se modlit a jak ne. Že bychom ale četli byť jeden jediný příběh o tom, jak se učedníci modlili, to ne.[16] Ve jménu Pána Ježíše vymítali démony a konali kdo ví jaké další mocní činy. Tato prosba „Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan“ je ale jediným svědectvím o tom, že sami učedníci měli nějaký aktivní modlitební život, nebo to alespoň bylo téma které jim v nějakém okamžiku přišlo zajímavé.

V jakém okamžiku? To už by mohlo být zase zajímavé pro nás. Protože viděli, že se Ježíš modlí. (????) Ten, který pro ně byl důležitý, ten který jim byl vzorem – ten se modlil. Za dávných časů, kdy jsem byl učedníkem svámí Maharišiho, tak jsme dostávali osobní mantru, kterou jsme měli meditovat každý den 20 minut. Vzpomínám si na rozhovor s dětmi člověka, který zrovna seděl kdesi na zahradě a meditoval. Děcka se těšily (????), až se také naučí meditovat a budou moci žít stejně, jako jejich táta. Vzory jsou ale důležité nejen v dětství, ale (????) i v dospělosti, jak nám o tom svědčí dnešní příběh (????) z evangelia. Pán Ježíš se modlí – a ejhle, učedníci zatoužili po tomtéž. [17]

Pán Ježíš se modlil. Modlil se docela často, stojí zato se někdy zamyslet nad tím, proč – když mluvíme o Ježíšově modlitbě – tak stále dokolečka přemýšlíme o vypjaté scéně getsemanské zahrady či ještě vypjatější scénu na kříži – a stranou necháváme všechna další místa, kdy se Pán Ježíš modlí tak nějak „za provozu“. V našich úvahách jen zřídka najde místo modlitba jako přirozená součást Ježíšova života. Přitom právě tohle je zřetelně základ pro prosbu neznámého učedníka, aby je Pán Ježíš naučil modlit se. V tuhle chvíli nikdo není v úzkých, nikdo není v krizi, nikdo se neřítí do průšvihu. Tak – prostě za pochodu, v běžné životní situaci potulného kazatele a jeho učedníků. A tenhle Ježíš se modlí. Už zase se modlí! Aha…? V tom bude nějaký trýček! [18] Pane, nauč nás modlit se…!“ Ono to modlení asi nebude úplně k zahození, když to i Pán Ježíš dělá tak často.

 

[16] Zdá se mi škoda celý odstavec věnovat obyčejnému sdělení, které vyjadřuje podtržená věta.

 [17] Touha po modlitbě není špatná myšlenka, ale jsem skeptický vůči očekávání, že něco takového se bude u evangelíků stávat skutečností.

 [18] Nevím, zda tato slovní hříčka není při poslechu nesrozumitelná. Ale co mne tu zarazilo... Nevypadlo tu „s“ na začátku slova, takže bychom tu měli číst „strýček“? Myslí se asi „malý trik“, ale to by chtělo  měkké „i“ v psaném textu.


Tak Pán Ježíš začal učit modlitbě. To, co ale Pán Ježíš uvedl jako vzorovou modlitbu, to docela překvapí. Hebrejština je poetická řeč. Potrpí si na opakování, na to říct tu samou myšlenku několikrát, ale opsat ji různými slovy. Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání – kéž nad námi rozjasní svou tvář! … Ať je známa na zemi tvá cesta – mezi všemi pronárody tvoje spása! … Kéž ti, Bože, lidé vzdají chválu – kéž ti vzdají chválu všichni lidé! 67. žalm, který jsme slyšeli a zpívali na začátku. Ejhle – v Otčenáši jde poetika řeči stranou. Strohé, téměř holé věty, jedna myšlenka jde za druhou. Jde tu rozhodně o obsah, ne o formu. [19] Když Pán Ježíš říká, jak se mají učedníci modlit, nabízí prostý seznam proseb. [20] Když ale řeknu, že jde o obsah, neznamená to ale, že by Otčenáš byl nějak originální obsahově. Modlitba jakéhokoliv žida u rodinné večeře či rabína v synagoze by měla obsah velmi podobný. Obsah je důležitý, ale nijak objevný.

Za pozornost stojí i to, že učedníci tuto modlitbu přijali bez jakéhokoliv komentáře. Nad něčím z Ježíšových myšlenek se pozastavovali Ježíšovi odpůrci. Nad něčím se pozastavovali i učedníci. Otčenáš přijímají bez jakéhokoliv dotazu či připomínky a záhy se stává příslovečným „rodinným stříbrem“, tedy tím nejcennějším, co si patří celé křesťanské rodině a o čem není třeba se nijak dohadovat. Otčenáš je něčím, co bezproblémově křesťany spojuje přes hranice církví, času i prostoru. [21]

Ejhle tedy – „Pane, nauč nás modlit se…!“ A odpovědí je cosi klasického. Obecně přijatelného. Není divu – je to jako: „Nauč nás dýchat!“ Co se na tom chcete učit nového? Dechová cvičení najdete v učebnicích jógy sepsaných staletí před Kristem. Další informace přidají řečníci klasického Řecka. Další třeba Komenský v knize o „Umění kazatelském“. Nenapadá mne, co by u všech všudy měl někdo vymyslet originálního, nového a převratného. [22] I holotropní dýchání Stanislava Grofa je zas jen v moderním hávu oblečený šamanismus a obdoba tančících dervišů.

S modlitbou je to také tak. Nečekejte, že vymyslíte něco převratného nebo že vám někdo něco převratného nabídne. [23] Když přišli za Pánem Ježíšem, aby je naučil modlit se, také nic převratného nenabídl. Nejde přeci ani o vznešenost formy, ani o originalitu myšlenky. Forma je služebná záležitost a obsah se za ta staletí zas tak moc nezměnil. Otčenáš nepřinesl nic převratného do světa, kde žil Ježíš a jeho učedníci.

 

 [19] Proč vůbec do tohoto kázání zavádět otázku hebrejské poetiky, mi není vůbec jasné. Jen proto, že v Modlitbě Páně nejde o poetickou formu?

 [20] Nejde o „prostý seznam“, jesliže má Modlitba Páně svou strukturu a spleť vazeb.

 [21] Sice Otčenáš spojuje křesťany, ale s tím, že má kratší a delší verzi a že se v tom odlišují různé konfese. To autor říkat vlastně nemusel, ale prostě se mi chtělo připodotknout, že i na křesťanství je mnoho relativního...

 [22] Tady je určitý logický zkrat – autor se několikrát dušuje, že to anebo to není právě objevné. To by sice stálo také za zvláštní zdůvodnění, ale proč o tom mluví právě zde? Učení a objevování jsou různé věci – a neučíme se zdaleka jen objevné věci, nýbrž věci, které jsou objevné jen pro nás neznalce. Anebo se v modlitbě opravdu všichni tak skvěle vyznáme? Já tedy ne. V textu, který je základem kázání, je „učení“ klíčovým pojmem. Je správné se k němu dobírat v závěru kázání. Ale vůbec nerozumím tomu, proč tento pojem podminovávat úvahami o nedůležité formě a neoriginalitě obsahu. Učení modlitby je tím nejen podceněno, ale přímo znemožněno! A přitom Ježíš učedníky modlitbu učil!

[23] Převratností bych myslel spíš něco do očí bijícího, prvoplánového, srdcervoucího apod. Nemá ale modlitba přeci jen s člověkem něco hlubšího udělat?

 

Jenže právě tak je to s naší modlitbou dnes. Ani dnes neexistuje nějaké nové moderní převratné pravidlo, dokonalá metoda, jak se modlit a co se modlit. Stále dokolečka už několik tisíc let se jako lidé setkáváme s Boží svatostí, čekáme Kristův příchod, hledáme Boží vůli, snažíme se najít nasycení pro naše tělo, naše duši i našeho ducha, zápasíme s vlastní slabostí i se zlem, které přerůstá lidské rozměry. To všechno děláme v naději, že tento svět je v Božích rukou, které jsou pevné, a dříve nebo později pozná celé stvoření (????). Pořád se nám tam vrací Otčenáš – v prosbách, v chválách, v přemýšlení, co je v našem životě důležité a co důležité není. Nic nového a objevného, po čem bychom měli toužit či co naplní náš život pokojem, nic takového nenacházíme. Je to pořád to samé, co Pán Ježíš nabídl v Otčenáši. Ale už jsme slyšeli, že ani on nebyl objevitelem těchto věcí. Ani v jeho době nebyl Otčenáš něčím zlomovým! [24]

To ho jednou jeho učedníci požádali: „Pane, nauč nás modlit se…“ „Pane, nauč nás dýchat…!“ „Nauč dýchat naši duši…!“ A on jim ukázal, že tak jak je to od počátku světa a až do skonání světa také bude, tak nepřichází v této oblasti žádné převratné změny. Cokoliv, co vás těší či trápí, prostě předkládejte Bohu. Věci tajuplné, jako je svatost Božího jména i věci všední, jako je chleba k snídani [25] – to vše se odehrává před Boží tváří a na nás je, abychom si tuto Boží přítomnost co možná (????) také neustále uvědomovali. Aby tak Bůh mohl s naším vědomím do toho všeho také vstoupit.

Už od počátku věků je to stejné. Buď se budeme jako Adam s Evou skrývat kdesi v křoví, aby nás Bůh neviděl a maskovat se fíkovým listím, aby, když už nás uvidí, tak aby nás neviděl takové, jací jsme [26]. Nebo si přiznáme, že tohle je cesta, která nás už jednou stála ráj. [27] Království Boží je mezi námi. Království lásky a pokoje je mezi námi. Někde mezi námi už je radost a pohoda ráje. [28].

Modlitba, to je jen jiné slovo proto, (????) aby to tu skutečně bylo. [29]

Amen

  

[24] Tento odstavec nejen rozpovídává jednu myšlenku, ale navíc poté, co tato myšlenka byla rozpovídána už předtím.

 [25] S předměty předkládanými Bohu si moc nevím rady. Co znamená předkládat Bohu svatost Božího jména? Také nevím, proč Bohu předkládat chleba k snídani. Když je moc tvrdý a nerozkoušu ho? A konečně míchání svatosti a všednosti do jedné kupy – to na náboženské půdě nemá co dělat, to ať se autor nezlobí.

 [26] To myslím neodpovídá lidské zkušenosti: člověk buď Boha hledá nebo se nestará, co on na to, co já dělám – ale že by hrál někdo záměrně (nemyslím nepřímo) před Bohem divadlo?

 [27] Ztráta ráje byla důsledkem něčeho jiného než maskování fíkovým listím.

 [28] Na tuto větu by se mi chtělo odpovědět otázkou: kde tu radost a pohodu ráje mám najít konkrétně? Jinak mi tato formulace, i když se jedná o drobnost. připomíná řeči o „pohodě“ u televizních obrazovek.

 [29] Závěr nepřináší vyústění, ale spíš nahodile vybrané motivy: Adam a Eva, Království Boží a pokus s tím spojit motiv modlitby bez ohledu na celý dosavadní výklad.


Závěr


Kázání působí vcelku živě a kultivovaně, i když se utíká k různým hovorovostem. Předpokládá spíše vzdělané publikum. A prozrazuje leccos znajícího autora. Jsem rád, že jsem se dozvěděl i něco z jeho životopisu.

Výběr textu je nekonvenční (záměrnou eliminací kontextu), ale protože hledání netradičního výběru je už jistou konvencí, můžeme tu mluvit o konvenční nekonvenčnosti. Nebylo by sice špatné, aby kázání následující neděli navazovalo na toto, ale to tu není a ani to pokud vím nebývá častým zvykem.

Rozhodně nechci říci, že mám z kázání (na rozdíl od některých jiných) dojem tragického výtvoru. Spíš v něm vidím doklad běžné situace, kdy se vše šije horkou jehlou a exegetické příprava se odbude.

Důsledkem, a proto i důkazem toho je, že ve skutečnosti toho kázání říká nesmírně málo, navíc v poměru na svou délku. Dva odstavce věnuje pouhému porovnání s dýcháním, přitom nijak zevrubnému, spíš rozpovídanému. A hned třeba zhruba 5-6 odstavců věnuje jediné tezi: že Otčenáš neříká nic nového.

Kázání prozrazuje smysl pro občerstvování mysli pomocí zajímavostí, ale to ještě nenahradí smysl pro obsah. Tématem kázání je vlastně touha po modlitbě. Opravdu dobré téma. A také těžké! Škoda jen, že zůstává tak zanedbané v církvi, ale i v kázání autora, který si to uvědomuje. A dokonce popírá učitelnost modlitby – v rozporu s tím, že Ježíš právě modlitbu učil.

Z „dvousměrnosti“ vztahu mezi Bohem a člověkem by bylo možné také vytěžit více. A s tím je tu ještě jedna zvídavá (a pouze zvídavá) otázka: čerpal autor z nějakého výkladu Otčenáše?

 

Jiří Hoblík

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář