Jdi na obsah Jdi na menu

Českoněmecký evangelický renesanční básník Theobald Höck


Protestanté byli odjakživa přičinliví, pokud se museli potýkat s překážkami. A pro příklad mohou zajít i daleko, též daleko v čase: Takový Theobald Höck z Zweibrücku (narozený v Limbachu 23. srpna 1575, zemřelý někdy kolem roku 1624), perlička renesanční poezie... Ano, byl to Němec, a také protestant, který část svého mládí prožil a humanistické vzdělání získal ve „Schola illustris“ kláštera v Hornbachu, který se přihlásil k reformaci. Poté cestoval a podle nejistých zpráv se i bojů účastnil...

Theodor Höck básnící

Získal rovněž své pěkné místo v dějinách německé literatury, i když jednou básnickou sbírkou, i když sbírkou zůstavší stranou zájmu. Dával totiž přednost němčině před obvyklou latinou, uměl rýmovat a veršovat v jambu i hexametru. Zároveň je Höck považován za předchůdce barokní poezie.

Ale byl i tak trochu »náš«... dočasně český Němec. Významná osobnost české politiky přelomu 16. a 17. století, která působila na pražském dvoře,hockh-subscript.jpg vstoupila do řad české šlechty a přitom měla to štěstí, že díky druhé/třetí pražské defenestraci nebyla dekapitována.

Höckovy vztahy k Čechám souvisejí s jeho bratrancem Hansem, který roku 1594 vstoupil do služeb císaře Rudolfa II. v Praze, kde působil u apelačního soudu. Theobald se pak na Rudolfově dvoře, a tedy ve velmi pestrém prostředí, objevil roku 1598. Za jeho literární předlohy se pak berou vedle italské lyriky také písně z dílny pražských umělců. K nim patřil skladatel Jakob Regnart (1540–1599), který již jako chlapec působil ve dvorské kapele císaře Maxmiliána II. a který za Rudolfa II. byl zástupcem kapelníka (patrně však do roku 1582, do Prahy se ale ještě vrátil roku 1592). Zmiňuje se i rakouský protestantský šlechtic a humanistický básník Christoph von Schallenberg (1561–1597), autor latinských i německých duchovních, příležitostných i posměšných básní.

A tak si užijme alespoň ždibec Höckova veršování:


Já, který jsem před časy,

to za dob mého mládí,

lásek strasti i krásy

užil a nejen kradí

s pilností, k níž to svádí.
 

(přel. Jan Mareš).


Jeho poezie, nepříliš dávno v Německu znovu vydaná (v.d.), zná posměch, vážnost i kritiku. Čerpá z bohaté slovní zásoby a motivy vybírá nejen ze životních zkušeností (například s dvorskými mravy), nýbrž i z klasické antické literatury. Od protestantské etiky, k jejíž přísnosti se však nechtěl znát, se odvozuje jeho chvála píle a vytrvalosti a taktéž oslava trpělivosti v utrpení a při zacílení života ke smrti.

Celý básnický odkaz (95 skladeb) představuje sbírka „Krásná květnice“ (Schönes Blumenfeldt“, Lignitz [Alsasko] 1601. Roku 1975 v Bonnu vyšly jeho básně v kritickém vydání (a v roce 2007 byl znovu pod tímtéž titulem „Schönes Blumenfeld“ vydán výbor).

Protože vyšla poměrně brzy po Höckově příchodu do Prahy, rekapituluje především dřívější zkušenosti, na něž odkazuje i uvedený citát, a jako by z nich činila uzavřenou kapitolu. Höck ji vydal pod anagramem Otheblad Oeckh, vytištěna byla patrně v Brně a jeden její výtisk se zachoval i v Čechách. Byla sice pozapomenuta, ale přeci jen se k Höckovi později znal i J. W. Goethe. Když se v 19. století jeho dílem začali zabývat německojazyční historici a znalci literatury, vyhradili mu čestné místo mezi středoevropskými básníky a v roce 1899 také vyšel v Halle reprint básnické sbírky, provázený studií Maxe Kocha. (Srv. Th. Hock, Schoenes Blumenfeld, přetisk, Halle: Max Niemeyer 1899, str. I–LVIII.) Čeští historici Antonín Rybička a August Sedláček si jej sice také všimli, ale jeho básnické dílo zamlčeli.


Theodor Höck šlechticem


Sám jsem k zájmu o osobnost Theobalda Höcka nedošel v pohledu na kalendář a výročí významných osobností, nýbrž procházeje se jednoho léta malebnou jihočeskou opevněnou vsí Žumberkem (již roku 1279 doloženou pod jménem Sonnenberg) a proplétaje se tamním turistickým rojením.

Höck se k jejímu držení kdysi dostal díky vůdčí osobnosti české protestantské šlechty Petru Vokovi (1532–1611), jemuž od roku 1600 sloužíval jako kancléř. Nejprve v Českém Krumlově, který ale jeho pán počátkem roku 1602 prodal císaři Rudolfovi II., aby oddlužil své panství. Na jaře toho roku se pak Petr Vok usadil v Třeboni a kromě stavebních a kulturních aktivit tu podle dobových svědectví pečoval rovněž o svůj mezinárodní fraucimor. (Srv. J. Pánek, Petr Vok z Rožmberka: Život renesančního kavalíra, 2. vyd., Praha: Vyšehrad, 2010, str. 18). Od roku 1583 měl také svého dvorského kazatele Jindřicha Daniela Švarce ze Semanína, kterého ale propustil po obnovení Svatojakubského mandátu (z roku 1508), tj. zákazu Jednoty bratrské 2.9.1602.

Höck nebyl běžný úředník. Působil jako klíčová postava ve vztazích mezi českou stavovskou opozicí a vůdčí protihabsburskou osobností, falckým knížetem Christianem I. Anhaltským (Christian von Anhalt, 1568–1630), kurfiřstským místodržícím Horní Falce. Christian vedl později i vojsko do bitvy na Bílé hoře proti Katolické lize, po níž prchl do exilu, nejprve do Švédska.

V roce 1607 Theobald odjel do Ambergu ke knížeti Christianovi (s nímž se tehdy možná neuviděl poprvé) a do Heidelbergu ke kurfiřtovi Friedrichu IV. Tato cesta patří do kontextu příprav na založení Protestantské unie roku 1608 a rovněž do souvislosti sporů mezi českými stavy a císařem Rudolfem II., provázenými konfliktem mezi Rudolfem a jeho bratrem Matyášem v letech 1608–1612. O velmi přátelských vztazích svědčí i to, že Theobald Petrovi doporučil jako lékaře svého bratra Athanasia, který se těšil velkému renomé. Nicméně Christian si nyní Höcka získal pro svou konspirační politiku, nezávisle na Petru Vokovi, a pro snahu o nabytí rožmberského dědictví. V této snaze ovšem nakonec neuspěl, což svědčí o opratrnosti a úsudku Rožmberka, vyhledávajícího zhruba v posledním desetiletí svého života spíše ústraní a ponechávajícího Theobaldovi jistý prostor k jednání.

Petr Vok rovněž Höckovi dopomohl k povýšení do českého stavu rytířského. K tomu došlo 4. února 1602, kdy mu (a zároveň jeho bratranci) císař též přiznal přídomek „z Zweibrückenu“. Roku 1607 Rudolf II. třem Höckům na jejich prosbu jako český král znovu schválil nárok, aby jako šlechtici byli uznáváni rovněž v zemích české koruny a v rakouských dědičných zemích. Proces uznání vyvrcholil roku 1610, kdy Theobald před Zemským sněmem přiznal svou přináležitost k zemi a směl do Zemského sněmu vstoupit. Jako český šlechtic směl mezi jiným v Čechách získávat pozemky, byl osvobozen od městských úřadů a daní, ale hlavně si zajistil v zemi pevnější a jistější postavení.


Theodor Höck žumberský


Až poté bylo tedy možné, aby Höck (spolu s bratrancem) od Petra Voka za symbolickou cenu získal Žumberk včetně farnosti (s pozdně gotickým kostelem Umučení Jana Křtitele) a k ní příslušejících vsí. Vok také sponzoroval sbírku jeho básní a zaplatil jeho nákladnou svatební hostinu v Třeboni. 800px-zumberk.jpg

Po Vokově smrti se Theobald v Žumberku usadil natrvalo spolu se svou ženou Anežkou (Agnes), bratrem Anastasiem a bratrancem Hansem. Zřejmě právě on byl odpovědný za renesanční podobu jádra tvrze, která se dochovala dodnes, ale i za nové opevnění s kruhovými baštami. V době jeho žumberského pobytu byla rovněž upravena loď kostela tak, že se z něho stal kostel čtyřlodní.

Z téže doby pocházejí také nástěnné malby v interiéru kostela, objevené až v roce 2012. Roku 1615 vznikly dva soubory biblických citátů v německém jazyce na kostelních zdech (viz zde a zde), prozrazující protestantského majitele panství. I výběr citátů zní protestantsky, resp. kalvínsky (1. list Korintským 13,9a; List Jakubův 3,2; Žalm 119,89 aj.). V jednom rámu najdeme citát z 1. Kor 13,9a a J 3,16 a nad ním erb složený z erbu Theodorova (vlevo) a z erbu jeho ženy Anežky Kolchreiterové z Černého Dubu (Agnes Kolchreiter von Cernoduben) (vpravo).fresko_sonnberg_kirche01.jpg

Kromě toho si Höck v jedné z věží zřídil pracovnu a v ní umístil větší část své dobře zásobené knihovny, zahrnující svazky různé konfesijní provenience. Ani zde nezapomněl na nápisy, mezi nimiž najdeme latinský citát z 1. listu Timoteovi 4,7.

Záliba v citátech přitom zřejmě provázela radikální proměnu kostela v kostel kalvinistický – bez obrazů světců a katolického mobiliáře. Pomocí mu byl žumberský farář Jan Wachtel. Ale tato očista svatyně vyvolávala nevoli jihočeských církevních hodnostářů, až proti Wachtelovi rázně zasáhl pražský arcibiskup Jan Lohelius (1549–1622), jak se o tom ještě zmíníme. (Srv. P. Pavelec, Nástěnné malby v kostele Stětí sv. Jana Křtitele v Žumberku jako médium paměti a Institutio Christianae religionis, Průzkumy památek 20 (2013), č. 1, [str. 81–92] str. 90 n.) Jan Lohelius byl bojovníkem proti protestantismu a podobojí, a tak se stal i spoluzodpovědným za události spojené s pražskou defenestrací, když nechal roku 1617 zbořit kostel v Hrobu jako černou stavbu.


Höckův dramatizovaný osud


Vokova smrt předznamenala soumrak Höckových šťastných časů. I jeho netrpělivému protestantskému zápalu se připisuje, že si nadělal nepřátele. Jaroslav Pánek zdůrazňuje jeho velké sebevědomí a nevybíravé způsoby (srv. J. Pánek, Petr Vok z Rožmberka, 2. vyd., Praha 2010. str. 184), mluví se i o konflitech, které vyvolával přímo na třeboňském dvoře. (Srv. F. Mareš, Německý básník Theobald Höck v službách Rožmberských, Věstník České akademie císaře Františka Josefa, 13 (1904), (str. 147–163.247–263) str. 184).

Ale ty největší potíže mu nepřátelé udělali spíše z důvodů zištných. To, že byli katoličtí příbuzní příslušníka Jednoty Bratrské Petra Voka jinověrci, hrálo pak svou roli proto, že mohli spoléhat na katolictví pražského dvora. Nebyli spokojeni s Petrovou závětí, která jeho majetek odkazovala protestantu Jiřímu ze Švamberka a která pamatovala na evangelické gymnázium v Soběslavi (a přitom se zmiňovala o „papežencích“ stojících mu v cestě), které nakonec nemělo dlouhé trvání.

Hodně si přitom horlivě katoličtí příbuzní slibovali od útoku právě na Theobalda, jehož se závěť týkala jakožto vykonavatele. Navíc se rozhořel spor mezi Theobaldem a jeho bratrancem Hansem o panování nad Žumberkem. Nepomohlo ani soudní narovnání (o přibuzenských vztazích dobře svědčí rozhořčení Theobaldovy manželky, která před soudem o Hansovi prohlásila, že je to šelma a podvodník, zatímco Theobald prohlásil, že kdyby Petr Vok ještě žil, nechal by zloděje Hanse pověsit nebo stít). Hans nakonec Theobalda udal na pražském dvoře a spojil se s katolickou stranou, aby s její pomocí získal Žumberk jen pro sebe. Podle žaloby Theobald závěť Petra Voka zfalšoval, ve vztahu k císaři, knížatům a městům si počínal jako velezrádce (působil jako prostředník mezi Protestantskou unií a Čechami a spolu s Vokem na straně Rudolfova bratra Matyáše) a nakonec prý získal šlechtický titul na základě zfalšovaného dopisu Petra Voka (čemuž uvěřil historik August Sedláček anebo i Jaroslav Pánek, srv. J. Pánek, Petr Vok z Rožmberka, str. 202 n.).

Během sporů bratranců došlo k tomu, že se 12. března 1616 Theobald Höck zastal svých poddaných v Žamberku a v Rychnově u Nových Hradů před nátlakem opata z Vyššího Brodu. Opat si ale na pomoc zavolal arciděkana a inkvizitora bechyňské oblasti jezuitu Mikuláše Klementa z Krumlova. Proti němu se Theobald dovolával Rudolfova Majestátu a svému faráři přikázal, aby arciděkana neposlouchal. Ale nakonec se do věci vložil pražský arcibiskup Jan Lohelius, který faráři zakázal stýkat se s Höckem a jeho lidmi jako „nejhoršími kacíři“. V listopadu si nebohého Wachtela zavolal do Prahy, nechal jej uvěznit, a tak dlouho jej žalářoval, až farář onemocněl, podrobil se jezuitské inkvizici, zapudil svou ženu a zřekl se podobojí. Co jiného to bylo, než předzvěst dalších osudů českých zemí..

V únoru 1617 se arcibiskup obrátil přímo proti Höckovi a poté došlo na spojenectví Hanse Höcka s jezuity. Hans Höck podal na Theobalda a krátce na to i na Anastasia žalobu za provinění vůči vlastnictví a proti míru. A tak když se Theobald vydal za nejvyšším kancléřem Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic, aby mu podal svůj stížný list, byl vsazen do hradní Bílé věže a podroben útrpnému právu. Šetření včetně mučení vedl biskupský tajemník Fabian Maximilian Ponzon, kterého ale roku 1619 Zemský sněm na věčné časy vykázal z Českého království. Neodpustíme si ani podotknout, že se mezi vyslýchající komisaři nacházeli i „hrdinové“ blízké budoucnosti pán Slavata a písař Fabricius.

Ve vězení Theobald sepisoval obranné spisy, které pak vycházely tiskem (srv. Copey eines Schreibens An Ihr Gn. Defensorn und Herrn Directorn der Löblichen Evangelischen drey Ständ der Cron Böheimb : In Prag den 23. Julii 1618. Jahrs abgangen, Praha 1619).

Šlo nebo nešlo o čistě zinstenscenovaný proces? Zatímco Max Koch kdysi Theobalda hájil s tím, že dlouholeté peripetie s potvrzováním šlechtictví hovoří spíš v jeho prospěch oproti obžalobě (Theobald prý mučení sice přečkal, žádnou vinu nepřiznal a dokonce protestoval proti překrucování výpovědí; přihlásil se přitom sice ke korespondenci s mocnými, která byla v neprospěch císaře, ale jen jako vykonavatel příkazů svého pána), Jaroslav Pánek v něm spatřuje neomaleného intrikána a výroku zemského soudu dává za pravdu, ovšem s tou výhradou, že Theobald nezfalšoval závěť Petra Voka a že naopak toto obvinění vychází z hmotných a politických zájmů příbuzných zemřelého, k nimž patřil především Vilém Slavata, a jimž se nyní podařilo závěť zneplatnit (srv. J. Pánek, Petr Vok z Rožmberka, str. 215–217). Otázkou ovšem také je, jakými dokumenty při získávání šlechtického titulu argumentoval.

Tak jak tak byl nakonec Theobald prohlášen vinným ve všech bodech obžaloby, připraven o všechny šlechtiské tituly a o všechen majetek a odsouzen k smrti, kdežto jeho bratra měl čekat těžký žalář. Obviněn byl ale i Hans – z podílu na falšování dokumentů, na jejichž základě se též on stal českým šlechticem.

Nakonec však měl Theobald štěstí, protože před popravou ho zachránila pražská defenestrace (23.5.1618) a protihabsburské povstání. Byl ovšem královským vězněm, popř. měl již u českých stavů poškozenou pověst (V. Bok, Poznámky k životu a dílu Theobalda Höcka z Zweibrückenu, in: Život na dvoře a v rezidenčních městech posledních Rožmberků, Opera historica, 3, České Budějovice 1993, [str. 233–242] str. 236), a tak si musel počkat až do 1. září 1619, kdy ho protestantská stavovská vláda propustila na svobodu.

Konfiskovaný Žamberk byl pro něho již ztracený. Nezískali ho ale ani ti, kdo jej posílali na popraviště, nýbrž spolu s celým rožmberským dědictvím jej převzal Petr ze Švamberka ze starého českého rodu. Švamberkové ovšem stáli na nešťastné straně českých dějin, a tak jejich majetek roku 1620 získali výrazně prohabsburští Buquoyové. Na své si přišli i Eggenberkové a Schwarzenberkové. Hans i přes své obnovené snahy nezáskal nic.

Theobald se nakonec raději odebral za hranice, kde pro něho – navíc pak po krachu stavovského povstání – bylo bezpečněji. Ujal se velení nad českými oddíly Christiana I. Anthaltského a podle posledních zpráv se roku 1624 pohyboval v Alsasku jako tajemník a komisař hraběte z Mansfeldu. Téhož roku je jeho manželka Anežka, která zůstala v Čechách a usilovala o navrácení částí zabaveného majetku, označována jako vdova.

O bratru Athanasiovi se ví, že se roku 1620 nacházel ve službách Theobalda i Zimního krále.


Závěrem


Na památku Theobalda Höcka ocitujme ještě z básně, která zrcadlí dvojjazyčné prostředí, v němž se pohyboval a které odvozoval z bábelského zmatení jazyků:

O původu německé řeči

Než byla právě tisíc let, 

navíc sedm set 

sedm a osmdesát roků doba zralá, 

dotud, co stvořeny nebe a zem, 

jak známo všem, 

jedna řeč panovala. 

Až počal tyran, jenž Nimrud zván, 

věž Bábel stavět pýchou štván. 



Bůh nato rozhodnut však jest, 

co mstu a trest, 

jednu řeč zmást, a tak ji změní 

ve dvaasedmdesát podříší - 

věřme Mojžíši 

a jeho vyprávění. 

Cham získal třicet, patnáct vzal Jefet, 

Šém pak ty zbylé řeči na počet.


 

I Teuton odtud pilně má

vlást rovnou dvěma

řečmi: Němců a Slávů.

Beztak ještě než zničena

Trója tak řečená,

bývávaly v promíšeném stavu.

Když slavný císař žil, i dál to nařídil,

Karel Čtvrtý jméno nosil.


 

To on ve zlaté bule své

k tomuto zve:

ať každičké z knížat zmůže

vždy dobře řeč obojí

a že obstojí

on prvý, nezůstal dlužen

její sepsání, ba samotné ani

gramatiky pojednání.


(přel. Jan Mareš, německé znění zde)


Vidíme, že Höck se znal ke své druhé, české vlasti, pochavloval si bilingvnost a ještě z odstupu připomínal okamžik, kdy čeština byla povýšena na říšský jazyk, jemuž se měla učit všechna říšská knížata.

Sumasumárum: zajímavá i rozporuplná osobnost, náležející do dějin českého protestantismu. Rovněž příklad pro vyvracení jednoho omylu, jelikož: evangelictví nezaručuje destilovanou mravnost. A tak tedy, ať žije poezie!

Jiří Hoblík


Další literatura:

Bok, V., Bemerkungen zu Leben und Werk Theobald Höcks von Zweibrücken
in: Das Leben am Hof und in den Residenzstädten der letzten Rosenberger, Opera historica, 3 (1993), 233-242.

Derks, P., Hock von Zwaybruck, Theobald in: Neue Deutsche Biographie, 9 (1972), str. 295 n. online <http://www.deutsche-biographie.de/pnd129212822.html>.

Jones, W. J., Sprachhelden und Sprachverderber: Dokumente zur Erforschung des Fremdwortputismus im Deutschen (1478-1750), Studia linguistica Germanistica, 38, Berlin - New York: Gruyter 1995.

Lavička, R., Kostel sv. Jana Křtitele v Žumberk u Trhových Svinů odhalil po pěti stoletích své tajemství - nový nalez nástěnných maleb v interiéru čtyřlodí, České Budějovice 2012, on-line <http://www.mistnikultura.cz/files/zumberk_kostel_malby_nalez_2012.doc>.

 

Obrazová příloha:


1) Höckův podpis, převzato z archivu Wikimedia Commons, autor: Lantus, 2009, on-line <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/1f/Hockh-Subscript.JPG>, licencováno za podmínek Creative-Commons 3.0.

2) Žumberská pevnost, převzato z archivu Wikimedia Commons, autor: Ladin, 2006, on-line <http://de.wikipedia.org/wiki/Datei:Zumberk.jpg>, licencováno za podmínek Creative-Commons 3.0.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář