Jdi na obsah Jdi na menu

Evangelický pistolník

21. 3. 2013

"Ušlechtilý kůň je srdnaté stvoření, které se proti úmyslnému týrání často brání tak, že raději obětuje své zdraví a sílu. Naproti tomu má-li spravedlivého pána, jest jeho věrným služebníkem i sluhou, kterému oddaně obětuje vše, jestliže toho okolnosti vyžadují."

Václav Morávek, "Studie a rozmary"

340572.jpgSice voják, ale osobnost osobitá. Rodák z Kolína štábní kapitán Václav Morávek (8. 8. 1904–21. 3. 1942) se i proto stal jedním z nejvýznamnějších českých odbojářů. Poté, co se mu nepodařilo odejít z okupované republiky do zahraničí, stal se v roce 1939 členem odbojové organizace Obrana národa. Někdy na podzim vstoupil do dosti samostatně působící buňky Josefa Balabána a Josefa Mašína, která se proslavila jako „Svatí tři králové“ („Heilige drei Könige“), jak ji označovali pražští gestapáci, zatímco sami si říkali „Tři šumaři“. S Mašínem jej spojoval smysl pro ozbrojený čin. Slavné se tak staly jimi organizované atentáty 15. září 1939 v Berlíně na policejní ředitelství na Alexandrově náměstí a na ministerstvo letectví na Lipské třídě a neúspěšný pokus o atentát na Heinricha Himmlera v prosinci 1940 na Anhaltském nádraží. Kromě diverzní činnosti se Tři králové věnovali komunikaci s Londýnem, vytvářením konspirační sítě, převádění osob do zahraničí, sestavování kartotéky konfidentů a podobně. Historky, které Morávek zažíval, by si ale zasloužily pořádné filmové zpracování. Když třeba jednou Morávek táhl na nádraží kufr s výbušninami, zastavil ho gestapák, zvědavý na obsah kufru. Ale Morávek jen klidně odvětil, že to, co vypadá jako výbušniny, jsou pouze sondy do odtředivek. Gestapák byl možná zmatený, ale rozhodně nechtěl být za hlupáka, protože sondy do odstředivek jsou naprostý nesmysl, ale Morávka nechat jít.

11081e25-8e6e-4b7c-bde3-456fda6ce2c3.jpgČinnost skupiny z odstupu působí často jako neustálá drobná práce, ale zároveň jako život v neustálém ohrožení. Přesto to vše Morávek nebral smrtelně vážně. Například na velitelství gestapa v Praze každý čtvrtek zasílal ilegální časopis V boj! Anebo v převleku a s odznakem člena NSDAP navštívil Lippertovo lahůdkářství Na Příkopě, oblíbený podnik gestapáka Oskara Fleischera, který měl v popisu práce jeho dopadení, a nechal si od něho zapálit cigaretu. A vzápětí ho na setkání upozornil ve zdravici, kterou zaslal jeho šéfovi: „Oskare, ty bídáku! Vsadil jsem se s Mašínem a Balabánem, že si od Tvého doutníku zapálím cigaretu. Vsadil jsem se o tisíc korun a oznamuji Ti, že jsem sázku v úterý vyhrál. Zanech týrání českých lidí, nebo Ti to přijde draho. Víme o Tobě a pomstě neujdeš. Na to nezapomeň.“ Fleischera to vyvedlo z míry natolik, že na ulici začal zatýkat kolemjdoucí, které pak byl zase nucen propouštět. Zato kolegové gestapáci si chodili k Fleischerovi také připálit cigaretu…

Pistolníkem jsem nenazval Morávka z pouhého rozmaru. Jemu samému se říkalo „Pobožný pistolník“, což si zasluhoval už tím, že sebou nosíval kapesní vydání bible kralické, v níž si soustavně četl. Jeho rodina zjevně chápala konverzi k evangelictví roku 1919 (přestup do ČCE, přičemž maminka pak roku 1930 přestoupila do Jednoty českobratrské) velmi vážně. Říká se ale, že své přízvisko si Morávek vysloužil tím, že na otázku Josefa Mašína, v co věří, odpověděl: „Věřím v Boha a ve své pistole!“ Naproti tomu těžko říci, nakolik mu k přízvisku napomohl rodokaps "Pobožný střelec" (1937) od slavného českého trampa Boba Hurikána. Každopádně s pistolemi dokázal Morávek opravdu zacházet. Několikrát vyhrál soutěž československé armády ve střelbě. A protože po kapsách nosil dvě natažené devítky a plné zásobníky, často se díky pistolím dostal z úzkých.n536133-54e28.jpg

Tak například když gestapo přepadlo 13. 5. 1941 konspirační byt v ulici Pod Terebkou v Hodkovičkách, v němž Morávek spolu s Mašínem a četařem Peltánem právě vysílali do Londýna. Mašínovi a Morávkovi se podařilo útok zastavit, ale Mašín byl těžce zraněn a jen Morávkovi a Peltánovi se podařilo za cenu lehkých zranění utéci ze třetího patra po bleskosvodu. Konkrétně Morávek si pohmoždil paty a uřízl malíček, který prý spláchl do záchodové mísy.

Po zatčení Balabána v květnu 1941 a nástupu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. září se i nad Morávkem začíná smrákat. Ačkoli z první pasti ještě unikne, když se prostřílí z obklíčení gestapem, které ho v prosinci 1941 přepadne v jeho úkrytu v bytě manželů Schmiedlových v Karlově ulici (to trochu připomíná výjev ze 7. dílu televizního seriálu "Tři králové", který má název "Pobožný střelec", viz "Dodatky"). A zanedlouho píše do Londýna: „...v sobotu si pro mě přišlo devět pochopů. Vystřílel jsem se na svobodu. Šest jich stůně…“

Okolnosti Morávkovy smrti jsou obestřeny nejasnostmi. Bylo to za situace, kdy se gestapo zajímalo o důvěrníka vojenské rozvědky Paula Thümmela, který zároveň několik let pracoval pro československou vojenskou kontrašpionáž, mj. prostřednictvím Morávka, a byl zdrojem oceňovaných informací pro Londýn. S Thümmelem byl Morávek už od roku 1940, a nyní měl záměr dostat jej přes hranice. 21. 3. 1942 se s ním chtěl kontaktovat rotmistr Václav Řehák, který ale nenašel u jeho domu konspirační znamení a vydal se na Pohořelec, zda jej nepotká. Tam jej ale zatkli gestapáci. Morávek, který jej zřejmě kryl, na to reagoval střelbou, nicméně nemohl vzdorovat velké přesile a sám byl zasažen několika střelami. Nejprve mu stříleli na nohy, aby jej zajistili živého, ale průstřel aorty mu způsobil smrt (srv. schéma situace přestřelky). Gestapáci pak sice tvrdili, že se zastřelil sám, ale tím zřejmě chtěli jen zastřít své selhání. Pitevní protokol V. Morávka, který se podařilo najít historikovi Vilému Čermákovi, svědčí o smrti následkem zranění (K spletitostem rekonstrukce celé události srv. práci J. Košaře a J. Sedláčka).

Netroufal bych si tvrdit, že víra dávala směr Morávkovým kulkám, ale rozhodně zpevňovala jeho charakter, který formovala bible i pistole. Sám jsem se k této připomínce za pět minut dvanáct (vzhledem k letošnímu 21. březnu) odhodlal poté, co jsem navštívil potěšitelné představení divadelního souboru Vosto5 „Pérák“, v němž mezi jinými význačnými postavami 40. let 20. století figuruje i Václav Morávek.

Jiří Hoblík

Zdroje:

Cover72, Václav Morávek: "Pobožný pistolník" od Tří králů, D-Fens 21.12.2012
Janeček, J. Rozluštěná tajemství; Luštitelé, dešifranti, kódy a odhalení. Praha: XYZ, 2002
Kettner – Jedlička. Tři kontra gestapo. Praha: Vydavatelství časopisu MNO 1967
Láník, J. a kol. Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Praha
: Ministerstvo obrany ČR-AVIS 2005
Čermák,V. Muž proti okupaci: Portrét štábního kapitána Václava Morávka, Plzeň: Nava 2007
Čermák,V. Tři otázky Václava Morávka, Historie a vojenství 2/1999, str. 396-399

Rozhovor na ČT s historikem Petrem Kourou (zde)
Sedláček, J. – Košař, J. K otázkám Václava Morávka, Militaryzone 21. 03. 2009

Dodatky:

Dnes již není jméno Václava Morávka zcela neznámé. Objevuje se jako jedna z hlavních postav sedmidílného televizního seriálu Karla Kachyni z roku 1998 "Tři králové", podle mého málo povedeného. V březnu 2013 se na serveru Youtube objevil dokument Pobožný střelec Václav Morávek a dopadení zrádce X (díl 1, díl 2).

Druhý portrét pochází ze serveru foto.osobnosti.cz (http://foto.osobnosti.cz/vaclav-moravek-536133).

Historik V. Čermák své dojmy o Morávkově křesťanském přesvědčení shrnuje slovy: "Ve víře hledal sílu k boji a porozumění životu. Zároveň víra pro něj byla jakýmsi morálním imperativem, který mu nedovolil zanechat jeho činnosti, i když bylo téměř nevyhnutelně jisté, že nepřežije" (Muž proti okupaci, str. 104).

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Martin Danihelka - Je třeba zabít Sekala

19. 4. 2013 8:28

S konfirmandy jsme nedávno sledovali film "Je třeba zabít Sekala": Jistě, to je "jen film", ne skutečnost - navíc film dost sporný. Ale také se tam klade podobná morávkovská otázka. Hlavní hrdina kovář Jura Baran je evangelík a taky zvažuje důvody, proč se postavit proti zlu se zbraní v ruce. Jeho kauza je ovšem nedobrovolná, je do ní vmanipulovaný - ale nakonec říká: "Měl byste vědět, že jestli takovou zrůdu, jako je Sekal, zabiju, půjdu rovnou do nebe." Dosti morávkovský přístup, a vůbec, Jura Baran je dosti morávkovský typ.

Martin Danihelka - Re: Re: Návrh na teologickou interpretaci

29. 3. 2013 8:00

Nevidíte snad v Bibli řadu postav jednajících "morávkovsky"? Např. Ehúd z knihy Soudců, který brilantně sejmul tlustoprdného moábského krále Eglóna (Sd 3), ale řada jiných... A jde snad popřít, že Bible dalekosáhle přátelí s "invenční situační etikou"? A že nás Bůh v sartrovském smyslu "nezachrání od nás samých" a že i kristovec je v tomto světě odsouzen ke svobodě? Pokud jde o údajnou podobnost Breivikovy etiky s existencialistickým situacionismem, snad si přece jenom zahrajte hru "najdi pět rozdílů": Breivik byl ultrapravicový fanatik, nikoli invenční situacionista. - "Ušlechtilý kůň je srdnaté stvoření, které se proti úmyslnému týrání často brání tak, že raději obětuje své zdraví a sílu. Naproti tomu má-li spravedlivého pána, jest jeho věrným služebníkem i sluhou, kterému oddaně obětuje vše, jestliže toho okolnosti vyžadují." Je toto breivikovské?

Na přístupu štkpt. Morávka a existencialistů jistěže může znepokojovat to, že svoboda sama ze sebe neposkytuje ideální záruky, že bude použita k dobrému. Ale pokud je svoboda mateční vodou každého etického jednání, veze se tato námitka s jakýmkoli jiným modelem etiky. Nakonec tedy v každé etice je nezaručenost a neexaktnost, protože lidskost a svoboda.

Ondra G. - Re: Re: Re: Návrh na teologickou interpretaci

29. 3. 2013 16:48

Podle mého pohledu zaměňujete Bibli a Starý zákon. Tolik k postavám jednajícím značně situačně (nakonec i třeba Rút nebo Támar).

A jestli Breivik nejednal eticky jen proto, že je pravičák, tak nevím. Ono je možné jednat eticky jen tehdy, když je někdo doleva? Připomíná mi to rozdíl mezi antisemitismem a antisionismem: obojí podporuje zabíjení Židů, ale jednou je to zprava, podruhé zleva. Ale záleží na tom, jaké si to dává jméno?

Martin Danihelka - Re: Re: Re: Re: Návrh na teologickou interpretaci

29. 3. 2013 20:10

Starý Zákon, jak známo, je součástí Bible. :) A jakkoli je NZ na podobné explicitní "morávkovské" postavy na první pohled chudá, mohu vás ubezpečit, že teorii spravedlivé vraždy tyrana a spravedlivé obrany propracovala raná církev velmi brzy, dávno před Augustinem.

"A jestli Breivik nejednal eticky jen proto, že je pravičák, tak nevím. Ono je možné jednat eticky jen tehdy, když je někdo doleva? Připomíná mi to rozdíl mezi antisemitismem a antisionismem: obojí podporuje zabíjení Židů, ale jednou je to zprava, podruhé zleva. Ale záleží na tom, jaké si to dává jméno?" - Promiňte, toto je opravdu otřesná dezinterpretace mých vyjádření. Nemám ani srdce zde tuto repliku destruovat po částech. Škrtnout a jít od toho.

Ondra G. - Re: Re: Re: Re: Re: Návrh na teologickou interpretaci

29. 3. 2013 21:20

Nechci psát proti Morávkovi. Právě v NZ je pokyn Jana Křtitele vojákům, aby byli spokojeni se svým žoldem, aniž by bylo cokoli řečeno proti jejich řemeslu (jehož součástí je i zabíjení). To, co mě popuzuje (a dost možná pak přeháním) je ona "invenční situační etika". Něco takového je možné tehdy, stojí-li rozhodující se jedinec na pevných základech etiky křesťanské či humanistické. Proto chápu autonomní etiku Kantovu, ale její aplikaci dnes, kdy chybí měřítka a hodnoty, považuji za zhoubnou. Proto provokuji s Breivikem; i on jednal v relaci k situaci a k hodnotám "koherentně", v určité logice a souladu. Že z toho vyšla krvavá zrůdnost, to nezavinil jeho chybný intelektuální výkon, ale chybějící "pevná" měřítka.

Co se Sartra týká, nezlobte se, ale to je čistá jazyková ekvilibristika, žonglování se slovy odnikud nikam. Zachraňovat před sebou samým, odsoudit ke svobodě, původní beznaděj či bezvěrectví - to je jako zborcené harfy tón, strhané strůny zvuk. Umělecky působivé a tečka.

Se svobodou a nejistotou morálky za každé situace souhlasím, nicméně Bůh je jistota. Není jisté, že ho správně pochopíme, ale v případě snahy o pochopení se mu budeme přibližovat a s tím i naše morálka. Jistota v nejistotě: jistota, kterou má plavec, nestojící na pevné zemi, a přesto se netopící; plavec ve vodních proudech, a přesto mířící určitým směrem; ve tmě i v mlze, a přesto s hvězdami nad sebou.

Martin Danihelka - Návrh na teologickou interpretaci

26. 3. 2013 15:29

Morávka bych zkusmo navrhl chápat jako "křesťanského existencialistu". Není náhoda, že nechává promlouvat svůj revolver v době, kdy píší Jaspers a Sartre. Lidé jako je Morávek pěvně a autenticky věří v Boha. Ale vědí, že je člověk "odsouzen ke svobodě" a konání ve světě spočívá na hrozivé svobodě a osamocenosti. Tito lidé se rozešli se všemi kydy o prozřetelnosti, o pokorném přijetí nevyhnutelného, o spoléhání na vyšší moc (které přečasto je jen voňavou peřinou pro zbabělost a lenost).

Sartrova známá ateistická přednáška "Existencialismus je humanismus" končí těmito slovy:

"Existencialismus se nenaží uvrhnout člověka do beznaděje; jestliže však
nazýváme jako křesťané beznadějí každý postoj bezvěrectví, pak vychází z původní beznaděje. Existencialismus není ateismem především v tom smyslu, že by se vyčerpával dokazováním boží neexistence. Spíše prohlašuje: i kdyby Bůh existoval, nic by se nezměnilo; to je naše stanovisko. Ne snad, že bychom věřili, že Bůh existuje, nýbrž
myslíme, že problémem není jeho existence. Ne, je třeba, aby člověk našel sebe sama a přesvědčil se, že ho nic nemůže zachránit před ním samým, ani platný důkaz existence Boží.“

Lidé jako Morávek toto vědí - a žijí proto invenční situační etiku. S Morávky si žádný církevní ani jiný mainstream nebude nikdy vědět moc rady...

Ondra G. - Re: Návrh na teologickou interpretaci

28. 3. 2013 12:46

"Lidé jako Morávek toto vědí" - jenže jestli má pravdu Bible (jak tomu asi věřil Morávek), tak to není pravda. A budu rád, když nebudeme často narážet na "křesťanské existencialisty" žijící "invenční situační etiku", protože s kulkou v břiše se "stůně" dost nepříjemně.

Mimochodem, nešel by tímto způsobem interpretovat spíš Breivik?

Martin Danihelka - dr. Milada Horáková

22. 3. 2013 16:08

Jiří, vás zajímají zasuté a pomíjené evangelické postavy, mě zase ty pragmaticky a nestráveně využívané. Pardubický sbor, kde působí náměstek synodního seniora a také zmiňovaný "starý vážený farář dr. J. D.", představuje na svých webových stránkách ČCE takto: "Jsme evangelíci. To znamená, že se hlásíme k Husovi a Jednotě Bratrské, ke Komenskému a také k Miladě Horákové. A k Lutherovi a Kalvínovi. Oni našli odvahu slyšet Boha ve svých souvislostech. Podobně i my hledáme odvahu slyšet Boha v čase, který žijeme dnes." To hlášení se k Miladě Horákové... Od prvního přečtení té hlášky si říkám: Co to je - hlásíme se k Miladě Horákové? Znamená to k jejímu myšlení a konání? To se významně váže na ideologii národně socialistickou. Znamená to, že ČCE a bratr Ženatý jsou národními socialisty? Těžko. Znamená to její soud a mučednickou smrt? Mírně mě překvapilo, že chování Horákové před soudem bylo více defétistické a ochablé, než bych předtím tušil. Je tu dnes asi zoufalá poptávka po ryzí a statečné evangelické antikomunistce Horákové, která se střetla s totalitním režimem ve stylu antické tragédie a prohrála. Horáková ale naprosto nebyla důsledná antikomunistka typu Jaromíra Štětiny :) a jak se zdá, důvody její likvidace byly temnější, než uvádějí žurnalistické zkratky. Zdá se, že žádný reálný, režim ohrožující odboj nevykonávala, ne takový, který by představoval pro komunisty nebezpečí. Zdá se, že byla spíše namočená do naivní konspirace proti Antonínu Zápotockému, že věděla příliš mnoho o jeho chování v německém koncentráku (Zápotocký tam působil jako kápo a kat, který asistoval při mučení a věšení vězňů)... Jak tuším od svých přátel historiků, pravda je někde tady, ale panuje momentálně jistá nechuť dekonstruovat legendu Horáková - je to o hubu a k dispozici jsou zatím četné indicie, nikoli neprůstřelné důkazy.

Ondra G. - Re: dr. Milada Horáková

22. 3. 2013 20:48

Vůbec nic proti Vašemu příspěvku o Miladě Horákové, jen bych doporučil neposuzovat její chování před soudem. Byli i tvrdší chlapíci, ze kterých stalinské mučení udělalo tupé a bezduché loutky. Spíš bych ji posuzoval podle toho, co říkala a dělala před svým zatčením (a já o tom nevím skoro nic).

Martin Danihelka - Re: Re: dr. Milada Horáková

22. 3. 2013 23:30

K těmto otázkám a pochybnostem mě přivedl záznam procesu s Horákovou a spol., který vysílala TV roku 2009. Zajímal jsem se, jestli o Horákové v letech 1945-49 existuje nějaká opravdu seriózní a nepředpojatá historická literatura, která by zvážila rozsah její odbojové činnosti. Ukázalo se, že prakticky neexistuje: náročná a kritická monografie o Horákové zřejmě zatím napsaná nebyla. Vpodstatě spíše patetické a publicistické zkazky.

Pokud jde o chování Horákové před soudem, z mnoha důvodů se o tom špatně píše. Z důvodů historických i etických. Měl jsem dojem, že vystupování Horákové (i jiných obžalovaných) před soudem není přímo snad zbabělé, ale je v jistém smyslu ochablé; jako by ani oni sami příliš nevěřili ve vlastní dějinnou pravdu. Nic více, nic méně. Spousta věcí na Procesu H nehraje - a proto jsem se o něm chtěl poučit nepředpojatě. Odsouzení a oběšení ženy a poslankyně byl ve vztahu k veřejnosti poměrně riskantní krok a ve hře muselo být něco, kvůli čemu pro režim i tento problematický skutek stál za to. Tolik je zřejmé, že v zkonstruovaném procesu s Horákovou se stýkají dva cíle: 1./ Uspořádat monstrproces, ve kterém bude přímo s ekumenickou pestrostí ukázaná a odsouzená veškerá nekomunistická opozice. Do skupiny kolem Horákové je vybráno několik národních socialistů, sociálních demokratů, lidovců i trockista Kalandra (vyloučený 1936 z KSČ, poté trockista bez stranické příslušnosti) a ti jsou demonstrativně rozdrceni, k zastrašení veškeré opozice v zemi. 2./ Mezi tím mělo být zlikvidováno pár osobností, kteří věděli na komunistický režim a režimní představitele nepříjemné věci. To byl zvláště Jan Buchal, národní socialista, ale zejména severomoravský policajt, který leccos výbušného věděl na některé severomoravské komunisty a na jejich minulost z protektorátu. Buchal byl oběšen vedle Horákové. Potíž s Horákovou byla v tom, že nejspíš hodně věděla o koncentráčnické minulosti Antonína Zápotockého, tehdejšího generálního tajemníka a podle všeho disponovala i kompromitujícími fotkami. Manžel paní Horákové byl ostatně po r. 1945 členem KSČ, což se ví, ale téměř se to nepřipomíná: z toho si lze též odvodit limitované pojetí odboje, do kterého se pustila Horáková. Stručně asi tolik, že ten odboj Horákové a spol. byl zřejmě hlavně sérií kontaktáží na Západ a podzemních diskusí o tom, jak má vypadat Československo, až v něm zase (nedefinováno jak) zvítězí demokracie nekomunistického typu... Takovýto odboj nebyl moc efektivní a v podobné míře ho dělala řada lidí, která z něj vyvázla "laciněji" než dr. Horáková.

Vše, co tu píši, jsou heuristické poznámky, získané letmou četbou a diskusemi s historiky mladší generace. Prověřit a potvrdit či vyvrátit by je měla další práce historiků. Těžko zpochybňovat, že dr. Horáková je obětí komunistické justiční vraždy, zároveň je ale nutné nespokojit se s legendami a "pravdami bruslícími po povrchu"...

Jakub Dvořák - Re: Re: Re: dr. Milada Horáková

23. 3. 2013 8:05

Studiem otázek po motivacích k mučení a likvidaci některých osob či skupin v totalitních režimech bych se nezdržoval. Mým vzpomínkám na komunismus nejvíc odpovídá pojetí totalitarismu H. Arendtové, v němž jde hlavně o statistiku.

Hlášení se k osobnostem je však licoměrné z několika ohledů:
1) Nemůžeme se odvolávat na zásluhy Husovy, jedině Kristovy, a ty našimi nejsou. My se můžeme vykazovat jen svými hříchy. Odvolávání na "hrdiny" působí, jako by nás samotné od hrdinství osvobozovalo.
2) Srovnávat Husa s Horákovou je nesmysl, a to i přesto že Horáková se nevyznamenala jen tím, že se stala obětí komunistických procesů; k Horákové patří i doba protektorátní. Avšak ani jednou zde nešlo o theologii.
3) Pokud byli Horáková, Palachovi a jiní v průšvihu, ČCE se jich zřekla. Pouze jednotlivci se občas zachovali vůči nim lidsky. Jakmile však začali být "populární", hned se k nim "statečně" hlásí a zlobí se na katolíky, když za ně chtějí sloužit zádušní mše, jako by tyto osoby byly naším majetkem.

Jediné "slušné odvolávání se" na Horákovou by mělo tedy být kající: jak to, že lidi v průšvihu a pronásledování opouštíme; hlásíme se k nim až tehdy, když doufáme, že se z toho dá něco třeba politicky vytěžit?

U Morávka by mě zase víc zajímalo sepětí víry s "agresí", zejména v církvi, v níž značné procento mísí křesťanství s programatickým pcifismem až Ghándiovským. Velmi zajímavou práci na téma evangelických farářů v odboji odevzdal za svých studií na ETF UK Ondřej Wolf. Jestli si to tady přečte, prosil bych ho, nedal-li by nám na SPS souhlas ke zveřejnění. V práci je zřetelný morální konflikt, typický pro české evangelictví.

Jiří Hoblík - Re: Re: Re: Re: dr. Milada Horáková

23. 3. 2013 11:39

Ano, otázka zní, co dělala ČCE v červnu 1950 (což ovšem není tak jednoduchá otázka, protože řada evanglíků v té tobě zažívala všelijaké šikanování) a proč si Horákovou dnes připomíná. Nejsou výročí jen proto, aby se něco dělalo, nebo abychom si ohřáli zkřehlé dušičky? Jiná věc je, že smíchovský sbor se prostě jménu Horáková nemůže vyhnout, takže bych to tak nehrotil.

K pacifismu: to je takový obětní beránek. U evangelíků byl pacifistou Pitter, pak dlouho dlouho nic, nějaký ten jednotlivec, pak dlouho, dlouho nic, pak ve vší skromnosti já. Když se někde vytasím s Petrem Ch., už si to vylížu. Nejoblíbenější jsou výtky z naivity, ale spíš mi připadají naivní tyto výtky. Může naivka napsat Vojnu a mír? Takže třeba s postavou Morávka nemám sebemenší problém (už proto, že nejsem on).

Jakub Dvořák - Re: Re: Re: Re: Re: dr. Milada Horáková

23. 3. 2013 13:22

Dobré, Jirko, ale myslím, že by se mezi tebou a Chelčickým pár pacifistů našlo :-).
Jinak tou Horákovou se nechlubí Smíchov, ale Pardubice.

Jiří Hoblík - Re: Re: Re: Re: Re: Re: dr. Milada Horáková

23. 3. 2013 16:23

Kubo, promiň, ale krom odkazu k Pardubicům neříkáš nic nad to, co jsem napsal.

Jinak k procesu s Horákovou: stojí zato si přehrát záznam procesu, člověk může mít taky dojem, že Horáková chtěla nepopouzet, a přitom naznačit, že si stojí za svým. (http://www.ceskatelevize.cz/porady/10153697395-proces-h/video/). Neuškodí porovnání s následující řečí dr. Nestávala, který dostal "jen" doživotí.

Ondra G. - Hlášení se k osobnostem

23. 3. 2013 20:11

Dvě poznámky k "hlášení se k osobnostem":

1) Lk 11, 47-48: Běda vám! Stavíte pomníky prorokům, které zabili vaši otcové.
Tak dosvědčujete a potvrzujete činy svých otců; oni proroky zabíjeli, vy jim budujete pomníky.

2) Žd 12,1: Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo...

Ondra G. - Re: Hlášení se k osobnostem

23. 3. 2013 20:33

Ježíšova řeč o pomnících, budovaných prorokům, mi nepřipadá úplně jasná, myslím, že patří do kontextu, kdy jsou ve stínu pomníků proroků pronásledováni proroci další. I to může být situace českých církví.

Zmínka z listu Židům naopak upozorňuje na to, že bychom svědky naší víry neměli opomíjet. Jsme jimi obklopeni a jejich záře (svit hvězd) nám může pomoci najít odvahu splnit náš úkol. V této souvislosti mi chybí protestantská hagiografie, literatura o "svatých". Nevíme přesně, kolik našich spolubratří volá s ostatními pod oltářem (Zj 6,9), ale zapomínat či nepřipomínat (nebo jen "demýtizovat") nemusí být to pravé.

Kam v této souvislosti s Morávkem, to opravdu nevím. Osobně se divím, že mu v kapse ta bible s pistolí vydržela, že to prostě nebouchlo. (Nebo že ho to nebouchlo v hlavě; jenže byla válka, on byl voják, tak to třeba může být jinak.)

Martin Danihelka - Ještě k Miladě Horákové

26. 3. 2013 18:24

Zabýval jsem se ve svých diskusních příspěvcích Miladou Horákovou poměrně dosti empiricky. To však mělo své důvody. Především jsem chtěl lépe přijít na kloub tomu, jak přesně M. Horáková "našla odvahu slyšet Boha ve svých souvislostech"; takto zní zadání otázky z pardubického sboru... Pokoušel jsem se tu objevit nějakou nevšední kvalitu odvahy zaslechnout Boha ve (svých) souvislostech - takovou, která by odůvodnila, že se ČCE ústy pardubického sboru definuje jako církev Milady Horákové.

Podcenění empirie zpravidla vede k falešné symbolizaci. Proto doporučuji i v teologickém zhodnocení fenoménu Horáková dát empirii, co její jest.

Neshledávám v tomto konkrétním pardubickém případě vinu ČCE hlásit se k osobnostem v tom smyslu, v jakém je zde většinou kritizována. Nespatřuji tu licoměrnost... Mám za to, že definice ČCE, kterou pardubičtí na svých stránkách podali a zmínili při tom Horákovou, má v podstatě misijní aspekt, je to snad i taková malá etuda z "nenáboženské interpretace evangelia". Je to snad jakási přátelská ruka podaná kolemjdoucímu sekulárovi - "milý člověče, jistě jsi slyšel o té statečné antikomunistce Miladě Horákové, kterou ty mrchy komunistické pověsily a po které se jmenují všechny možné ulice; tak ta byla také jednou z nás!". Je tu pokus nadhodit mimocírkevnímu člověku srozumitelný symbol, když jiné symboly zřejmě nemají tuto míru přesvědčivosti.

Diskutabilní je na tomto podnikání dvojí. 1./ Jedním z nejproblematičtějších rysů protestantismu minimálně posledních 250 let je, že se leckdy stává obětí vlastních aktualizací. Venku zuří první světová válka - a hned se najdou regimenty teologů, kteří spatřují v poslušnosti císaři Vilémovi a jeho Německu svatou evangelickou povinnost; také v Hitlerově nástupu spatřovali Němečtí křesťané (de fakto většina luteránů v Německu) velký obrat a kairos; a J. L. Hromádka v komunismu; a mnozí teologové osvobození v socialismu; a většina českobratrských evangelíků v "kapitalismu bez přívlastků"... Je hezké, jak znovu a znovu nacházejí protestanté odvahu mýlit se se světem a ještě navíc teologizovat jeho omyly... - 2./ Obávám se, že v pardubickém případě došlo k nezvládnuté, laciné symbolizaci Milady Horákové. Ti, kdo psali pardubickou webovou stránku, si sotva dostatečně hluboce položili otázku, kdo vlastně byla Milada Horáková a jak zahlédnout v jejím osudu Boží stopy. Daleko spíše šli zřejmě po Horákové jako silné mediální zkratce - tu hleděli využít bez zřetele k tomu, jaké záludnosti z toho mohou vyplynout. Podcenění empirie zde není něco, co by se mohlo dlouhodobě vyplatit.

Poznámku Jakuba Dvořáka, že v počínání Horákové nikdy nešlo o teologii, je ovšem třeba odmítnout nebo přeformulovat. Tím, že Horáková nebyla teoložka a nedefinovala sama své počínání teologicky, ještě neznamená, že by nutně postrádalo zvěstnou kvalitu. Ostatně podle kardinála Newmana bývají JAKÉKOLI spory dvou lidí v hloubi teologické povahy...

Nemyslím, že ČCE byla v roce 1950 v takové situaci, aby mohla cokoli podstatného udělat pro Miladu Horákovou. Manévrovací prostor tu byl minimální až žádný. Naznačil jsem ostatně, že případ M. Horákové byl neprůhledný. Nemyslím, že kauza Milady Horákové byla pro českobratrskou církev optikou roku 1950 dostatečně srozumitelná a přesvědčivá.

Jakub Dvořák - Re: Ještě k Miladě Horákové

27. 3. 2013 8:36

Myslím, že nejsme ve sporu. Jde pouze o hodnocení.
Jistě, že v motivacích Horákové vskrytu působila i jakási theologie, ale ta je nám nedostupná; u Husa o ni šlo explicitně. Hlavně však Horáková byla členkou, ale ne produktem ČCE.
Netroufal bych si zpětně soudit rozhodování církevních orgánů v té době, ale některé věci musíme poctivě pojmenovat: to, že by správný postoj měl stát církev oběti, kříž, neznamená, že ČCE neměla manévrovací prostor. Nešlo ani tak o to, něco pro ni udělat, spíš se za ni postavit. Máte jistě pravdu, že jsme v těch dobách neměli dost informací. Vylepit si pak (jak říkáte v nějakém pokusu o civilní interpretaci) takové osoby na svůj štít, to skutečně licoměrně působí.
Falešné je předstírat, že jsme v ČCE samá Horáková, byla-li ona spíš výjimkou. I proto se má církev vykazovat spíše Kristem a svými hříchy, a to i při pokusu oslovit veřejnost.

Martin Danihelka - Re: Re: Ještě k Miladě Horákové

27. 3. 2013 9:43

"...to, že by správný postoj měl stát církev oběti, kříž, neznamená, že ČCE neměla manévrovací prostor. Nešlo ani tak o to, něco pro ni udělat, spíš se za ni postavit." Při vší úctě k vám mi toto připadá jako příliš knižní požadavek. Snad i jako drobné mistrování historie od těch, kteří se narodili v lepších časech. Obtížně si lze v reálných mantinelech představit, jak by mělo církevní postavení se za Horákovou konkrétně vypadat. Lze si představit, že třeba J. L. Hromádka, když už byl s komunisty takový kamarád, se osobně nebo aspoň písemně vypraví za Gottwaldem a požádá ho o milost pro významnou členku církve Horákovou; sdělí mu, že trest smrti pro MH pokládá za drakonický. A Kléma mu u společného kouření fajfek na hradním parkánu přátelsky vysvětlí, že to nejde, že ve hře jsou jisté zájmy, se kterými ani on mnoho nezmůže.

Pustím se na tenký led. Z církve samozřejmě snad nikdo oběšení Horákové neschvaloval. Ale jak jsem naznačil výše, její kauza prostě postrádala srozumitelnosti. Tolik bylo zřejmé, že se Horáková někde zakonspirovala - kde, jak a proč nikdo z církve říci a zdůvodnit neuměl, nikdo u toho nestál. Mám za to, že byla vnímaná jako naivní dobrodružka a donkichotka, která se zapletla do něčeho, co nemělo mnoho smyslu. Svět byl krok od atomové války, hysterie, že se někde objeví zápalky, kvůli kterým to všechno bouchne do Armagedonu, byla obrovská. (A ve zkonstruovaném procesu s Horákovou také mocně propagandisticky využitá.) K tomu připočtěme, že ČCE byla v zásadě v situaci člověka zamknutého s ozbrojeným šílencem v jednom pokoji. Nedalo se pro církev v kontextu situace asi dělat o mnoho více než povzdechnout, modlit se za Horákovou a soustředit své síly k bojům, které měly větší naději na úspěch. A těžko mít za zlé církevním představitelům, že kauzu Horákové implicitně definovali jako její ryze soukromý podnik: na druhou stranu se jí církev nezřekla, nedistancovala se od ní.

Lze snad souhlasit s mnohým, co namítáte pardubickému odvolávání se na zásluhy osobností s odkazem na jedinečné zásluhy Kristovy. Jenomže, bratře, to už je taková teologická vyšší dívčí... Jak tuto nejednoduchou myšlenku říci sekulárovi hned v první lekci, hned při prvním představení, jeho jazykem?

Martin Danihelka - Díky!

22. 3. 2013 8:31

Za tento článek bych vás, Jiří, nejraději objal! O štkpt. Morávkovi jsem poprvé četl ve svých 15 letech v "Pamětech II" Václava Černého, v devadesátých letech se o odbojové skupině Tři králové vůbec hodně psalo. Tenhle chlap "věřící Bohu a svým pistolím" mě zaujal na první pohled - inu, hlavně svou vírou. Také jsem za středoškolských studií bydlel ve Střešovicích a procházel jsem okolo pomníčku na místě jeho smrti, v parčíku mezi Špejcharem a Střešovickou vozovnou. Hodně jsem tehdy rozjímal paradox vztahu jeho víry a jeho smrti vlastní rukou: což byla, jak se později ukázalo, mylně položená otázka, vycházející právě z tehdy ještě udržované verzi o "poslední ráně vlastní rukou".

Vidíte, celý život jsem si myslel, že štkpt. Morávek byl katolík: o jeho evangelické orientaci se poprvé dozvídám od vás. Pokud pocházel z Kolína a narodil se 1904, je zřejmé, že musel být nějak ovlivněn mimořádně známým a výrazným kolínským farářem Čeňkem Duškem, do r. 1918 luteránem. Ten v Kolíně vedl velmi početný a živý sbor, hodně pracoval hlavně mezi chlapeckou mládeží, založil v Kolíně všeobecně oceňované evangelické gymnázium.

Také jedna legenda případu štkpt. Václava Morávka byla časem zpochybněna: Agent Paul Thümmel (A-54) a čistota jeho motivací. Tento dvojitý agent pracující pro německý Abwehr i pro londýnskou exilovou vládu nepomáhal Čechoslovákům a odboji z nějakých zvláštních sympatií pro jejich věc nebo ze slabosti pro demokracii a humanitu. Svou vysokou hrou chtěl zejména zvýšit své finanční možnosti, které potřeboval k pokrytí četných milostných avantýr. Jeho proniknutí do českého odboje mu jednak zajistilo dalšího platícího zaměstnavatele, jednak mu umožnilo zobchodovat i na německé staně různé další informace. S těmi však, zdá se, nakládal uměřeně a český odboj nepoškodil.