Jdi na obsah Jdi na menu

Modla kultury a kulturní identity

13. 7. 2013
Poslouchám Ástora Piazzollu. Je to úžasná muzika, ale kam ji zařadit? Jak už jméno autora napovídá, má italské kořeny, ale Itálii poznal až v dospělosti. Jen jeho rodiče se tam narodili. On sám však spatřil světlo světa v Argentině. Zde byl jeho otec doslova posednut úpadkovou, kavárensko-bordelovou muzikou – tangem. Zatímco tango chápeme my, neargentiňané, jako typicky argentinský hudební styl, slušný Argentinec se za něco tak nestoudného stydí.
Malý Ástorek si ale Argentiny moc neužil: tatínek mu koupil bandoneon, aby se učil hrát tango, a své holičství přenesl i s rodinou do New Yorku. V oficíně zaníceně poslouchal tango v rozhlase, ale jeho synek se raději flákal po jazzových klubech. Muzice se ovšem věnoval: studoval i v Paříži. Jen ať ale nikdo nepřijde na to, že by měl něco společného s fujtajbl tangem. Imitoval Liszta a další evropské skladatele, až na něj udeřila jeho profesorka kompozice, ať jí místo těch tupých skladeb, o které se pokouší kopírováním „evropských klasiků“ zahraje tango; je přece Argentinec? A skutečně, podle jejího názoru se kterým se postupně smířil, mu tango sedlo. Byl přece Argentinec. Byl opravdu Argentinec? Vždyť se tam pouze narodil, vrátil se tam, ale za vojenské diktatury žil v Itálii, a ani před tím na něm Argentina nemohla úřadovat. Nebyl ani genetický Argentinec, leda geografický – jeho DNA pocházela z Itálie! A co je to Argentinec? Směs Španělů s původními obyvateli? Vrcholem je fakt, že všichni mně známí interpreti Piazzolly jsou Japonci. Těm se do srdce zapsal nejvíc.
Od konce 18. století jsme svědky zoufalého úsilí o prosazení lidských práv. Někdo by to nazval bojem, ale nejde jen o boj. Lidská práva, ve kterých by jedna skupinka prosazovala svá práva proti těm druhým, by nebyla bojem za práva všech lidí, nýbrž jenom té skupinky. Musí jít o společnou snahu všech zúčastněných. Zoufalství proto vidím v tom, že taková práva je třeba definovat a pochopitelně ti, „na které to slovo padne“, je definují jen na základě svých vlastních zkušeností. Lidská práva jsou pak „jejich“, a šíří-li je mezi druhé, děje se tak opět „kulturní agresí“.
Karel Vašák, právník českého původu, definoval lidská práva jako práva tří generací: 1. jsou politická, 2. sociální a 3. kulturní. Do té poslední kategorie spadají i práva kulturní a náboženská. Theologům se z toho mohou hrůzou zježit chlupy na zádech. Právem. Vždyť to, co zahrnuje pojem náboženství, je spíš vědomím povinnosti vůči někomu či něčemu, kdo nás přesahuje. Nejde tedy o lidské právo. Skutečně zbožní lidé nevěří proto, že mohou, že mají právo, ale proto, že musejí. Musejí pod tlakem vnitřním, nikoliv vnějším, tomu vnějšímu i navzdory. Ještě větším problémem je, že generace lidských práv se spolu navzájem perou: práva politická mohou porušovat některá sociální a kulturní práva, ta mohou být ohrožena ideou rovnosti všech lidí, včetně pohlaví, nebo možností svobodně volit náboženství.
V této atmosféře dochází k radikálnímu přehodnocení významu náboženství. Již není odpovědí na to, co přesahuje pouhou lidskou existenci, protože pro dnešního člověka, lhostejno ze které kulturní líhně, přestává něco podobného existovat. Filosofie a sociologie konce 19. století vše vsadili na kartu zájmu (člověka i lidských skupin). Náboženství je tudíž jen kamínkem v mozaice kulturní identity a zájmu jednotlivce i skupin o její zachování. Z náboženství mizí pojem pravdy a pravosti. Náboženství je předem falešné; přežívá díky své kulturní hodnotě a významu pro člověka. A kulturní identita se stala nedotknutelnou.
Paradoxem ideje lidských práv (zejména těch 3. generace) je, že ten, na „koho to slovo padlo“, je euroamerická civilizace. Je to civilizace křesťanská, neboť byla tímto náboženstvím nejvíc ovlivněna, ale zároveň zpochybnila základy své kultury víc, než kterákoliv jiná. Nejvíc se naučila koukat přes plot, jak se žije u sousedů? Ti, kdo formulovali veškerá lidská práva tak činili současně ze zdrojů křesťanské humanity, a navzdory křesťanským institucím („církvi“) i individuálnímu fanatismu. Do značné míry tedy proti sobě samotným. Smutna ze svých vlastních dějin, zejména křížových výprav, conquisty, kolonialismu, neootrokářství, nadnárodnímu využívání přírodních zdrojů a levné pracovní síly snaží se brát tyto pod ochranu proti sobě. Časopis Lidé a země 2010/4 se zamýšlí, zda je vůbec správné, aby lidé z „materiálně vyspělého“ světa jezdili mezi „zaostalé“ a šířením povědomí o své civilizaci narušovali „přirozenou kulturu“ těchto národů. Neuvažuje se o vývoji těchto kultur, a když, tak jakémsi „přirozeném“, tedy nedotčeném jinými, především „tou naší“. U nás roní krokodýlí slzy Mnislav Zelený – Atapana, který sice vybírá v Evropě peníze na vzdělávání Javalapitů, pak se ale kaje, neboť důsledkem toho je, že kultura tohoto pralesního kmene bere za své. Javalapita – vzdělanec se k životu v pralese už nevrátí. Brazilská vláda po dohodě s šamany a náčelníky těchto národů zakázala přístup „civilizovaným“, především křesťanským misionářům, do jejich teritorií, aby jejich kultura nebyla ovlivněna civilizací. Racionálně se to zdůvodňuje i tak, že tito „primitivové“ představují pojistku pro případ, že se naše civilizace zhroutí. Oni budou jediným zástupcem druhu homo sapiens sapiens, jenž bude s to přežít. Ale fakticky jde o skansenní politiku.
Máme právo ovlivňovat jiné kultury? A máme právo před nimi svoji civilizaci tajit? Naivní kulturně ochranářská představa vnímá kulturu skutečně jako cosi, co má zůstat v ochranné atmosféře muzejních vitrín. Jednu dovolenou jsme strávili v rožnovském skansenu. Shodli jsme se na tom, že je to pěkné, ale žít bychom v tom rozhodně nechtěli. Myslím, že by se nenašel Valach, který by se chtěl vrátit ke způsobu života svých předků. My však vídáme v televizi filmy o životě v divošských kulturách, které by byly spokojené, nepoznat civilizaci arogantního bělocha, o Inuitovi, který opustil verlibářskou vesnici, vystudoval v New Yorku práva, a ztratil svoji identitu, končí nakonec zoufalou sebevraždou. Faktický „divoch“ však vděčně přijímá výdobytky této civilizace, někdy pravda z té horší strany, jako první a zatím zřejmě jediný křovácký herec, představitel hlavních rolích trilogie „Bohové musejí být šílení“. Leč dílo takového Murakamiho je právě v tom japonské, že se japonským být nesnaží. Do japonské (stejně jako české) kultury se kromě Příběhů prince Gendžiho vejde řecká mytologie, bible; jeho Japončíci znají Kafku, rozumějí hudbě Smetany či Dvořáka lépe, než leckterý Čech. Ten na oplátku neví, o které dva maníky vlastně jde, že nerozezná Kafku od ptáka neodmaturuje, zato ví, co má leckterá americká celebrita pod sukněmi, a možná si doma hraje se samurajským mečem na Japonce.
V této atmosféře je poněkud komické tvrdit, že stojíme na prahu interkulturní války. Povaha kultury je ve skutečnosti mnohonásobně rozmanitá: existuje i globální kultura, do které se vejdou různé dílčí, včetně kultur úzkých skupin, například kultura bojovníků kmene, nebo ta podivná kultura, která nutí člověka, jenž dosáhl určitého sociálního či ekonomického statutu v oné „bílé“ civilizaci žrát nechutnosti typu kaviáru a žabích stehýnek, nebo hrát tak nemožně stupidní hru, jako je golf.
V této atmosféře ale propukají iracionálně motivované války, prý na obranu jedné civilizace proti té druhé. Útočící, z vlastního pohledu bránící se, strana však chce současně využívat výhod civilizace, proti které bojuje. A civilizace „bílého muže“ je ochotná tomu „rozumět“. Uvažuje o tom, že vývoz civilizace je hřích, misie agresí. V naivní představě těchto lidí by se musel svět rozdělit nepřekročitelnými barierami, za které by nepronikla ne jen myš, ale ani myšlenka. Žijme vedle sebe, ale tvařme se, že ti vedle neexistují. Ostatně už Komenský v Blahu národů tvrdí, že štěstím pro národ je, nemít mezi sebou cizáky a se sousedy žít v pokoji.
V této atmosféře se jedni snaží spojit ideály svobodného pohybu občana s kulturními právy, sní o multikulturní společnosti, jiní chytráci se jim za to posmívají, nebo je dokonce proklínají.
Chybu vidím v pohledu na kulturu, jako něco neměnného. To vyhovuje různým vůdcům, zejména hodně velkým kohoutům na hodně malých hnojištích (asi důvod, proč se najednou ze světáka Václava Klause stal fanatický „vlastenec“). Vyhovuje to kulturologům, protože je smutné zjišťovat, že kultura, o které jsem psal vědeckou práci, se stihla změnit, případně zaniknout ještě dřív, než za ni člověk dostal doktorát. Vyhovuje to i civilizaci „bílého muže“, neboť roztomilí divoši jsou pro nás vhodnou turistickou atrakcí jen tehdy, když roztomilými divochy zůstanou.
Kultura je domov, ve kterém je potřeba žít, ne v něm hrát roli turistické atrakce. Jako by snad nikdo nechtěl žít v krásném historickém, nezmodernizovaném baráku, který si ovšem rád prohlédne ve skansenu, tak také kultura se mění, pokud je živá. Na tom nic špatného není. Člověk má však puzení k věčnosti, ale hledá jí v proměnlivých věcech. Kultury vznikají a zanikají, rodí, se, rostou, mění a umírají, jako jejich nositelé. V učebnicích bude směsice toho, čím byly, s tím, co si kulturolog vyfantazíroval. Ale živá kultura bude vždy proměnlivá. Ani kulturní výměna není hříchem nebo kontaminací. Vše, co považujeme za autentickou kulturou jiných národů, jsou směsice různých kultur, jak se namíchaly k dnešní době, a není důvod, proč tento proces zastavovat. Ostatně „civilizace bílého muže“ se nejenom rozvezla po světě, ona se v něm mnohému také naučila, když před tím vznikla na troskách jiných civilizací. Naučili jsme se kouřit, ale naučili jsme se i mnohem užitečnějším věcem. Není autentické kultury, není „přirozeného“, intaktního vývoje civilizací. Ten probíhá jen vzájemnou výměnou.
Náboženství je však víc, než kultura. Katolický theolog Metz v Úvahách o politické theologii (ISBN 80-85241-69-2) sice právem připomíná, že křesťanství s sebou nese i jistou kulturu, která se nemůže s misií nevyvážet, přesto nejde při misii o kulturní válku, není namířena proti jedné kultuře ve prospěch jiných. Je sice pravda, že Jozue také do Kenaanu přichází s pověřením místní civilizace likvidovat, a že Francisco Pizzaro své deníky z dobývání And prošpikoval citáty právě z této biblické knihy. Ale misie je přece něco jiného.
Na druhou stranu je nefér vůči pohanským náboženstvím, redukovat jejich význam jen na jakýsi projev civilizace, zděděné po předcích, projev kulturní svébytnosti. Je nutné vrátit náboženství tu čest, že je hledáním „pravého Boha“ a odpovědí na jeho (domnělou ?) výzvu, jinak není důvod, proč by mělo jakékoliv náboženství přežívat, nebo proč někoho nutit, aby chránil svoji kulturu tím, že bude předstírat sdílení náboženského přesvědčení se svými předky (navíc kterými, když i v tomto procházejí civilizace změnami).
Idea lidských práv vznikla jako obrana občana proti státní moci. Na poli náboženském a kulturním ji lze chápat jen tak, že státní moc (násilí) nesmí diktovat občanovi v této věci nic víc, než dodržování zákonů občana a jeho svobody chránících, chránících fungování státu, který má být jejich garantem. Není to něco, co je naší civilizaci vlastní, jiným to vnucujeme, ačkoliv jejich kulturám to neodpovídá. Musíme si přiznat, že i v našem případě se jedná o civilizační zlom – lidská práva jsou pro nás stejně lákavá i nestravitelná, jako pro Číňany, Sany nebo Araby. Sami jsme se s nimi dodnes úplně nesrovnali. Přesto tušíme, že je to tak správné. Moderní společnost smí kulturu chránit jen proti státnímu násilí, styk s jinými kulturami, možnost změn, opouštění jednoho ve prospěch druhého, tomu se bránit nedá a nemá. Už vůbec ne státním násilím. Přítomnost křesťanů v tradičně nekřesťanských společenstvích bývá vnímána, jako jejich ohrožení. V Evropě se naopak mnozí obávají přítomnosti Islámu, i když křesťanství odmítají také. Ale islám prý ohrožuje zdejší „tradičně křesťanskou“ kulturu.
Kulturní geopolitika musí směřovat nikoliv k zakonzervování rozložení kultur a náboženství po povrchu zemském, k proměně světa v ohromné skanzeny a muzea. Musí vést k mírumilovnému interkulturnímu styku, svobodnému a nenásilnému ovlivňování a výměně. Misie je nemravná, děje-li se jinými prostředky, než prostředky ducha. V globálním světě se i my musíme otevřít tomu, že nás jiní budou přesvědčovat o pravosti svého náboženství, své civilizace. Který bůh se ukáže být Bohem, tomu musíme nechat volný průchod. Sobě však nemusíme ničím zbraňovat přesvědčovat druhé zase o tom, čemu my věříme a v čem jsme nalezli životní naději. Kultura tu tedy není k tomu, aby zůstala nedotčenou. Jen násilí je z toho třeba vyloučit.
Úžasný příklad propojení kultur: černý francouzský chlapec láme srdce Korejců v Soulu českou písní, kterou umí zazpívat málo který Čech!
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jakub Dvořák - Příklad škádlení hranic náboženské a kulturní tolerance:

5. 8. 2013 20:20

http://www.ceskapozice.cz/domov/pravo-bezpecnost/ministerstvo-vnitra-pastafarianska-obcanka-nebude

Aleš Wrana - abychom si o sobě moc nemysleli

15. 7. 2013 12:24

Rád bych k Vašemu dlouhému názoru přidal ještě jeden aspekt. Zdá se mi, že se na otázku, co s jinými kulturami, jak je snad chránit nebo respektovat, díváme ze své povýšenosti, s nevysloveným předpokladem, že naše kultura je nejvyšší. Ale nelíbí se mi ani, když ten pohled jen romanticky obrátíme, a hledíme s obdivem na moudrost kultur divočejších či primitivnějších.

S naší povýšeností je to složité i podle našich vlastních měřítek. Četl jsem články o tom, jak kulturně rozvinutá byla například Čína, když tam dorazily první evropské námořní výpravy. To my si jen představujeme, že ty výpravy objevovaly a kultivovaly cosi zaostalejšího. Číňané měli v těch dobách lepší lodě, lepší infrastrukturu, lepší šperky, možná i rozvinutější filosofii a literaturu, dá-li se toto měřit. – A četl jsem také, s jakým úžasem objevovali někteří křižáci arabský a muslimský svět, jeho myšlenkovou a hmotnou kulturu, zase, zdá se mi, mnohem „osvícenější“ nebo „rozvinutější“ než byla tehdejší Evropa.

A tak nám to možná dnes jenom tak připadá, že ničíme jiné kultury tím, že jim vnucujeme naše vlastní životní způsoby a myšlenky. O síle a hloubce a životnosti jiných velkých kultur třeba nemáme ani tušení…

Jakub Dvořák - Re: abychom si o sobě moc nemysleli

15. 7. 2013 13:07

Ano, mezi řádky to tam zmiňuji. Ale nemám-li chápat slovo "dlouhý" jako výtku (jde o článek, ten delší bývá), pak neměl-li být ještě delší, nelze se vším zabývat dopodrobna.
"Naše kultura" však sama není "naší": předně je zřejmé, že v různých dobách na tom byly různé civilizace všelijak, někdy lépe, jindy stagnovaly. V době, kdy "naši" cestovatelé dorazili třeba do Číny (už ve 12. století), rozhodně nenašli zaostalou kulturu, a už tehdy Číňané prodávali Evropanům odpadky, za které tito bohatě platili, protože neměli ani tušení, jak se dělá porcelán a jiné věci.
"Svoji" civilizaci charakterizujeme (přírodo)vědou, ale té jsme se naučili od Arabů (viz pojmy jako "algebra" a pod.). Arabští křesťané, znalí přes nový zákon řečtiny, přeložili muslimům antické filosofy do arabštiny, zatímco v Evropě o ně nebyl (s výjimkou několika klášterů) prakticky zájem.
V Číně i v arabském světě se však něco stalo, proč začaly tyto civilizace upadat. Vyvážíme-li dneska "svoji vědu", vracíme něco, co jsme si sami vypůjčili. Bez těchto civilizací nemáme trepky, jogurt, koupelny, kytary, housle, flétny ... věci, které jsou samozřejmou součástí našeho života.
Co se týče předkolumbovských kultur Ameriky, zejména jižní a střední, ty byly na vrcholu chvíli před příchodem Evropanů. Byly oproti "starému světu" opožděné, ale přece byly mohutné. V době příchodu Evropanů ovšem prodělávaly také hluboký úpadek. Vědci doposud neodhalili, proč, ale snad to souviselo s klimatickými změnami.
Je pyšné říct si, že v něčem jsme napřed? Proč ne, ale Pascal trefně říká, že pokud viděl dál, než jiní, bylo to proto, že seděl na rameni velikánům. "Naše kultura" byla hodně v úpadku mezi 14. a 15. stoletím, ale rozdýchala to. Je věcí naší kultury, nebýt na to moc pyšný, spíš to vnímat vděčně, jako milost. Není to však důvod, proč jinými pohrdat, nebo je násilně "civilizovat". Ale co nabídnout, to přece také máme, ne?
Samozřejmě, když jsem slyšel jednoho misionáře sibiřských národů říct, že jsou tam "tím pohanstvím tak zdivočelí, že se nemyjí vodou, ale potírají se velrybím tukem", měl jsem co dělat, abych nevyprsknul smíchy.

Aleš Wrana - Re: Re: abychom si o sobě moc nemysleli

15. 7. 2013 15:14

Souhlasím s vámi, že „v Číně i v arabském světě se však něco stalo, proč začaly tyto civilizace upadat“, i v tom, že není pyšné říct, že v něčem je dnes euroseveroamerická civivilace „napřed“. Nemyslím si však, že by např. naše „osvícenství“ nebo „modernismus“ měly nějaký radikální vliv na velké kultury, které trvají už tisíce let. Právě z jejich pohledu asi všechny naše revoluce a rychlý vývoj vypadají jako pěna dní. - Nikdy nezapomenu na první tabuli z výstavy „Exploring the Hinduism“. Stálo tam: „hinduismus se začal vyvíjet v kulturách kolem řeky Indus v osmém tisíciletí před naším letopočtem a je živý dodnes“. Před tímto si křesťan buď bude připadat nicotný, nebo se bude ve vlastní kultuře ptát po základech více rozkročených, než to, co máme ve zvyku prožívat jako aktuálnost.

Jakub Dvořák - Re: Re: Re: abychom si o sobě moc nemysleli

15. 7. 2013 15:33

To je pravdy, ale starobylost není všechno. My jenom asi už těžko zjistíme, čím tou dobou tloukli šváby naši předkové za Uralem, ale civilizace kolem Hindu byly tvořeny předchůdci dnešních Tamilů, většinou vytěsněných na Srí lanku; dnešní Hindové jsou příbuzně těm našim předkům, a také tam nevtrhli zrovna mírumilovně.
Starobylost není všechno: naši "slovanští" předkové, když přišli do Evropy, vstřebali prvky kultur ještě starších, samozřejmě v mnohonásobně pozměněné podobě. Ani v Číně ani v Indii nezůstaly ty kultury "tisíciletými" v tom smyslu, že by se neměnily. Mají své vlastní dějiny změn, mnohdy velice překotných.
Osvícenství sice vyšlo z Evropy, ale inspirovalo se a motivovalo ve světě, v něm bylo také přijímáno a jeho ideály spoluutvářeny. "Antimodernizační" třeštění, které vypuklo ve jménu ochran "původních kultur", se nakonec obracelo proti vlastním lidem, kteří už nechtěli žít životem předků. Kolonizovaní spolu s kolonizátory zráli k dnešnímu pojetí práv národů, které kolonialismus odsuzuje; vedle toho si oblíbil auta, pračky, ledničky ...
Říká dost, vždyť i pro tyto národy moderní, pososvícenská civilizace je přijatelnější, než civilizace předků. Přečtěte si Rušdiho, zajímavé jsou i deníky Phu-Iho a jiná "východní" literatura.