Aronofského Noe
Film Noe (Noah, USA, 2014) amerického režiséra Darrena Aronofského převyšuje běžnou produkci náboženských filmů, které uměle a příliš názorně převyprávějí některý z biblických příběhů. Je to spíš film duchovní, než náboženský. Dosti střídmé biblické vyprávění převádí do filmového příběhu, jemuž neschází vnější ani vnitřní dramatičnost. Biblická kostra tak sice zůstala, ale do ní byla vpletena řada motivů a epizod, které v předloze nenajdeme.
Příběh začíná (pomineme-li úvod, odkazující stručným nástinem k dřívějším biblickým příběhům) Noemovým otcem, který proti hordě Kainovců hájí boží právo na zemi. Ovšem za svůj pošetile vypadající kazatelský počin si vyslouží smrt, před níž se zachrání alespoň jeho syn. Tak začíná třígenerační příběh a zároveň i demonstrování zkaženosti tehdejšího lidstva, podtržené výjevy nehostinné krajiny a stopami násilí, které vyvolala těžba vzácných nerostů. Oproti zkaženým Kainovcům zůstává Noe sám jako Šétovec. Jen není jasné, kde si obstaral ženu, která navíc působí jako jedna z těch, kdo si dovedou vždy poradit a koho takový Noe bytostně potřebuje.
Jiným vneseným momentem je co do žánru neústrojně zařazený (nemluvě o tom, že nebiblický), ale pro reálie příběhu nepostradatelný (jak by jinak Noe sám mohl postavit celou archu?) motiv padlých andělů v kamenné krustě, kteří by spíš patřili do fantasy.
Noe sám ale není jednoznačně kladným hrdinou. Je to muž, který jde tvrdě za cílem, o němž je pevně přesvědčen, že k jeho dosažený byl Bohem povolán. Proto divákovi nabídne několik etických konfliktů. Například s pohledem na blížící se hordu Kainovců nevysvobodí dívku, kterou si jeho syn Chám vybral, z pasti, do níž se chytila. A poté, v čase potopy, se rozhodne očekávané dítě Šémovy partnerky Ily zabít, pokud by to bylo děvče, protože je posedlý chimérou, že celé lidstvo má zajít včetně jeho rodiny, která byla ušetřena jen kvůli Úkolu. Je sice vnímavý vůči znamením od Boha, ale neporadí si zcela s jejich výkladem a s otázkami, na které tato znamení nedávají odpověď. Přesto jeho selhání nepůsobí zcela uvěřitelně. Není si jist, zda mu to Bůh poručil, ale už ho nenapadne, že když potopa znamená očistu Země, nemůže někdo, kdo jí byl ušetřen, mít stejný úděl jako ti, které potopa zasáhla. Přeci jen také jeho nápad přichází trochu jako blesk z čistého nebe, který má jen dramatizovat nudnou několikaměsíční plavbu v arše.
Odchylky od biblické předlohy nás nemusejí vzrušovat. Spíš by ale filmu prospělo důkladnější studium dostupných reálií archaického světa, protože ten, kdo něco málo ví, by spíše čekal, že Noemova žena nebude před svým tchánem vyjadřovat přímo svou touhu, aby její syn, jemuž schází partnerka, byl šťastný, nýbrž přání, aby se zachoval rod i prostřednictvím tohoto syna, což by teprve implikovalo štěstí. Ani naznačený motiv incestu se do hebrejských časů, kdy se o potopě vyprávělo, moc nehodí.
Sympatické ovšem je, že pro Noema zůstává Bůh transcendentní, i když občas a nečekaně působí určité divy. Zásadu, že člověk má dbát na Boha, a tuto zásadu má aplikovat i na svou rozporuplnou osobnost, najdeme názorně demonstrovánu zejména v osobním souboji s králem Kainovců, který hlásá sebezbožšťování člověka. Noe je vegetarián, ne-li vegan, a v tom je moderní, a dokonce je tak ohleduplný, že napomíná synka, aby netrhal květinu, když ji nepotřebuje. V tom nejen spočívá kontrast s „masožrouty“ – Kainovci, ale také se to dobře hodí k projektu na záchranu zemské zvěře. Přesto však se Noe musí vyznat v bojových sportech.
Více jak dvouhodinový film působí poměrně nudně, ale to není úplně od věci, protože dávné časy nebyly tak plné událostí jako ty dnešní, čas byl táhlejší. Nemusí nás ani mrzet, že příliš násilných dramat ve filmu nenajdeme a že potopa nepůsobí moc drasticky. Vůbec by nebylo zapotřebí většího množštví obrazů násilí jako takových, to spíše silnějších výrazů pro zkaženost kainovského lidstva. A také jemnější portrétování hlavních postav v jejich vývoji, nejen v detailních záběrech do tváří (ale je to těžké, když Noe je takový samorost). Postavy sice nejsou škrobené, ale vystupují jako namaskovaní současníci diváků. Stejně tak tendence k názornosti a poučování může znepokojovat.
Doušku na závěr: pokud hledáme nosný motiv, není to katastrofa sama, ani rodinné vztahy, nýbrž psanectví ve světě plném zla, které proniká i do psanců samých.
Jiří Hoblík
Poznámka: Komiks, který se stal předlohou filmu, vychází i česky (postupně ve třech dílech).