Svobodné protestantské stránky

Otevřené budou evangelické kostely v Hrabové a v Šumperku a další, více na www.nockostelu.cz

Jan 20,11-18 Hrob je prázdný.- Jádro velikonoční zvěsti. Jako první rozšířila zprávu Marie Magdaléna. . Díky ní se tato zpráva dostane mezi učedníky a oni pochopí, poznají, co to znamená.... Teď však Máří zatím stojí s ní u hrobu. Pláče. Proč pláčeš, zaslechne náhle otázku. Proč pláče – dokážeme si snad představit. Marie původem z Magdaly v Galileji. Žena pochybné pověsti. Žila sebedestruktivním způsobem života. Pak se setkala s Ježíšem. Vše se proměnilo. Najednou začala sebe chápat docela jinak. Ježíš ji přivedl ke svobodě, k sebeúctě, jakoby našla své pravé já. Mohla se rozejít se svou minulostí. To vše díky němu. S ním poznala, že to zlé, co ji v životě poutalo, není definitivní. Jenže - Ježíše zabili. Šok. Z toho krásného s ním nezůstane nic, jen drobná epizoda. Vše je pryč. Co s  jenom s ní  bude? Máří se bude muset vrátit. Propadne se zpět.-  Rozumíme jejímu velikému zoufalství aspoň částečně. Vždyť ruku na srdce – nejsme na tom všichni tak nějak podobně? Měli jsme nějaké sny, ideály, neskončili jsme s nimi? Nenarazili jsme někdy v životě na ústa, aby nám to vzalo odvahu a naději a sílu a zploštilo život na živoření? Marie pláče. Jakoby vše nebylo už tak dost zlé, ještě ke všemu zmizelo Ježíšovo mrtvé tělo, jemuž chtěla vzdát úctu. Evangelista si půjčuje postavy andělů, aby ji potěšil. Ti se ptají: Proč pláčeš? - Já jsem přesvědčen, že andělé existují. Kolikrát jsme přece zažili, když nám bylo nejhůř a cítili jsme se sami, že se objevil někdo, kdo se zeptal, nechal vyplakat.... Marie však nechápe zatím, že otázka má ještě druhý význam. Proč pláčeš – vždyť nemusíš. A tak otázka zazní ještě jednou, tentokrát ze zahrady: co pláčeš, koho hledáš? Zahradníku, říká Marie, jestli jsi Pána odnesl ty, řekni, kde leží a já pro něj půjdu.   Zvláštní věc, říkáme si. Toho, kterého tak dobře znala tak velice měla ráda, toho nepoznala. Stejně tak i učedníci jdoucí do Emauz nepoznali v cizinci svého Pána. Tak to prostě je, že vidíme jen výseč reality. A myslíme si, že náš pohled je definitivní. Buď že jsme byli sraženi životem na kolena a v rozhledu brání strach, slzy ( to v lepším případě), nebo mozek a zarputilost, jak tomu později je v případě Tomáše Didyma (dokud neuvidím a nesáhnu si, neuvěřím). Důležitý rozměr života je však otevřen pouze víře.   Jak se může vlomit ten nový rozměr do našeho života, když je to tak těžké? Evangelium o tom zpravuje docela prostě. „Ježíš jí řekl: Marie! Obrátila se a zvolala hebrejsky: Rabbuni, to znamená: Mistře“. Marie je najednou oslovena. Slyší své jméno. Je zasažena v hloubi své totožnosti. Najednou ví, kdo ji volá. A ví, že se jedná právě o ni. A obrátí se o 180%, odpoví. Vyletí z ní naprosto spontánně, jak byla zvyklá oslovovat Ježíše. Vroucně, s láskou a vírou. J e znovunastolen vztah, který se zdál být přerván defintivně smrtí. Kontakt je obnoven. Možnost nového života trvá. A tohle je prostě víra. A taky opravdová modlitba. Marie by ráda tuto chvíli podržela, objala Ježíše. Jenže místo toho slyší: 17b. Je vyzvvána k akci. Nemá si tu novinu nechat pro sebe. Má jít k druhým. Do společenstvví. Má jim vyřídit, že Ježíš je náš bratr a přítel za smrt. Vystupuje nyní k Bohu. Svému i vašemu. Tedy: nejste bez Boha na světě. Není ten život na nic a bez smyslu. Máte díky Jktu Otce.Máte ke komu se vztahovat. Jste zasazeni do blízkého vztahu, který vydrží a podrží. Člověk v posledních desetiletích dosáhl ohromných úspěchů na poli zdolávání vnějšího světa. Co je možné ve vědě a technice, je neuvěřitelné. Ale – na otázku, kdo je člověk – jakobychom dokázali stále méně odpovědět. Nejlépší odpověď na otázku, kdo je člověk, kdo jsme my, je, zdá se mi: bytost stvořená ke vztahu. Anebo ještě lépe: bytost volaná. Jsme voláni. Co na nás všechno volá a úlisně se vtírá do naší pozornosti, o tom nechci mluvit, stačí se dívat na bilbordy a reklamy. Tam na nás pranic nezáleží, jen nás vyždímat a prázdné odhodit. Písmo však hovoří o tom, že jsme voláni, každý osobně, jménem. Abrahame, Izáku, Jákobe. Odpovědět osobně na toto volání znamená najít svůj život. Dnes, v neděli vzkříšení, vězme, že každého z nás volá osobně ten, kdo je náš bratr a za nás svůj život položil. Ježíšův příběh, jehoo slova, čina, jeho oběť za nás, to vše živě promlouvá a oslovuje to nás. Křest je zanemním takového osobního povolání. On nás zná nás lépe, než my sami sobě. Vede nás jako pastýř k životu. Od jeho lásky ani smrt neodloučí. Na jeho volání smíme odpovědět. Každý sám za sebe, osobně a initimně. A to je víra. Amen. Pane Ježíši Kriste, buď pozdraven!   Kříž tě nepřemohl, hrob tě neumlčel. Za ranního úsvitu jsi potkal svou sestru a řekl jsi: „Marie.“   Jsme tvá rodina a tví přátelé. Přesto, že jsme otupeni tvou smrtí a jsme si vědomi svého podílu na ní, přistupujeme - váhavě, ale ochotně, aby se nám potvrdilo to, co se jen šeptá: jsi živ.   Kéž bys nás potkal, tak jako Marii, hovořil s námi a oslovil nás jménem, abychom se dokázali k tobě otevřeně přiznávat.  

„Ke všem lidem mějte úctu, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále ctěte“ 1 Pt 2,17 Je to dopis plný naděje, z něhož jsme právě četli. Zajímavé je, komu je adresován: „ Petr, apoštol Ježíše Krista, vyvoleným, kteřé přebývají jako cizinci v diaspoře“ Tedy. je adresován církvi (to jsou ti vyvolení, klidně ale můžeme přeložit: vyvolaní – k určitému úkolu, cíli), která žije jako cizinci v diaspoře (tzn.v rozptýlení, jako menšina). - Možná, že právě taková je situace křesťanů dnes- alespoň tak to ukázalo poslední sčítání obyvatelstva. O křesťanství není všeobecné povědomí, jak tomu možná bývalo kdysi. Není už součástí vzdělání, státu, všeobecné výchovy. Je menšinou.   A možná, že to vůbec není špatně. Díky tomu můžeme lépe pochopit, o co v křesťanství vlastně jde. A dopis Petrův k nám může promlouvat živě jako tenkrát, když mluvil k cizincům v diaspoře.   Tak tedy nejprve, říká Petr: jde o naději. „Veleben buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, neboť nám dal ze svého velikého milosrdenství vzkříšením ježíše Krista nově se narodit k živé naději“. (1,3) Nově jste se narodili k živé naději – tak je vystiženo „bytí křesťanem“. Narození k živé naději z Krista. Však také o křesťanech tenkrát říkali: to jsou lidé naděje. Vnášeli do společnosti rozměr poctivé naděje, které není pouhou iluzí či opiem. Ani my se nenechme uhranout rozkladem, skepsí, všeobecným škarohlídstvím. Neříkat: s námi to tady skončí. Vidět dál, vidět „za“. To vzácný dar. A přitom být menšinou neznamená být uťápnutou skupinkou, která se bojí o sobě dát vědět. Petrův list je svědectvím o sebevědomé víře, která se nestáhne do soukromí, ale žije svoji víru přímo ve společnosti. Je alternativním prostředím. A umí dát odpověď těm, kteří se ptají! A tak: nejprve. a) ke všem lidem mějte úctu. Úcta člověka k člověku, úcta k jednotlivé bytosti. Respekt vůči druhému. Ne pohrdání, souzení, arogance či nedůvěra. Ale úcta. To je tak důležité životní prostředí! V prostředí vzájemné úcty se dobře daří. Často zle jedná právě ten, kdo si myslí, že není hoden úcty. Vy však, křesťané, říká Petr, projevujte vůči všem lidem úctu. Nikdy nepohrdejte lidmi, nebuďte nafoukaní. Nepodsouvejte druhým hned zlé úmysly. Když vůči druhému projevíš úctu, tak možná právě to jej pozvedne a promění. Úcta je plodný přístup člověka k člověku. Vždyť každý člověk byl stvořen k Božímu obrazu. Hodnotu má každý, na koho narazíš na ulici. On to možná neví, ale ty to víš. b) bratrstvo milujte. Dnes, když máme mít výroční sborové shromáždění, to můžeme říci takto : milujte svůj sbor. Své společenství. Jasně, že to není společenství ideální. Milovat v bibli ovšem neznamená jen city, ale péči, vůli, odhodlání. Odhodlání investovat své nápady, kreativitu, sílu, svůj čas, své prostředky. A nelitovat toho. Věnovat společenství patřičnou péči, nedržet si odstup. Vždyť konkrétní sbor je zázemí, z něhož můžeš čerpat . - Vzpomínám na nedávné setkání s novinářkou Petrou Procházkovou. Mluvila dost skepticky o naší společnosti, politice... A když jsme jí říkali:ale my nechceme být skeptici, co můžeme smysluplného dělat? Ona odpověděla: vytvářet konkrétní alterantivní společenství, která vyznávají určité hodnoty. Taková společenství znamenají mnoho, jsou kvasem a dokáží proměňovat společnost zespoda. Tady vidím naději. c) Boha se bojte. Církev není a nesmí být pouhým klubem, pouze partou spřízněných duší či kamarádů. Společenství církve se vyznačuje bohabojností. Prostě úctou k Bohu. Brát jej vážně, doopravdy. Že On je zkrátka svatý a přesahuje nás tak velice a je naší autoritou. A my jsme mu přitom odpovědní. Bohabojnost je hrází proti vyprázdnění i malichernostem a trapnému církevničení. Nebrát vážně své malé já, své pošetilé nápady a neřešit zbytečnosti, mířit k jádru věci .... Tohle leží Petrovi asi obzvláště na srdci, když o kousek dál vybízí: „Pán Kristus budiž svatý ve vašich srdcích“. d) Krále ctěte. Přitom tehdejší Řím byl úpadkový a zkorumpovaný , zrovna tak jako dnešní politická scéna. A přece: křesťané nejsou vyvázáni ze společnosti. Neradují se z všeobecného marasmu, neříkají: čím hůř, tím líp, ale střeží a ctí společenský řád a jsou odpovědnými občany. Konkrétně to znamená: nebát se ozvat, když je porušováno právo. Neremcat u piva, ale ozvat se, zasadit se o to, aby vítězil spravedlivý řád a spravedlnost vůbec. Dětší psychologové poukazují na to, jak je důležité pro kvalitu člověka jeho zázemí. Podobně křesťan se zázemím naděje sahající za lidské horizonty tak může a má být odpovědným občanem této společnosti. „Ke všem lidem mějte úctu, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále ctěte“ 1 Pt 2,17 Konkrétní společenství křesťanů tak smí a má být alternativním společenstvím. Takových společenství je a bude potřeba. Proměňují svět zevnitř.  

Květná neděle - bohoslužby 1.dubna v 8.30 hodin v evangelickém kostele - Šromotovo náměstí

5. dubna v 18 hodin

29.03.2012 Postní pobožnost 18:00 - f. Jana Rumlová z Olomouce 01.04.2012 Květná neděle 10:00 - v. Marek Feigl z Prahy Strašnic 06.04.2012 Velký pátek 18:00 - f. Pavla a Jan Hudcovi z Hrabové, bohoslužby s VEČEŘÍ PÁNĚ 08.04.2012 Neděle velikonoční 10:00 - f. Hana Chroustová ze Šumperka, bohoslužby s VEČEŘÍ PÁNĚ , Při bohoslužbách bude vykonána pravidelná celocírkevní sbírka na hlavní dar lásky Jernýmovy jednoty ( http://www.e-cirkev.cz/rubrika/675-Jeronymova-jednota/index.htm ) 09.04.2012 Pondělí velikonoční 10:00 - bohoslužby připravují presbyteři, posezení při kávě a čaji 15.04.2012 Neděle po velikonocích (Quasimodogeniti) 10:00 - f. Jan Tkadleček z Jihlavy 22.04.2012 Druhá neděle po velikonocích (Misericordias Domini) 10:00 - f. Josef Hromádka z Olomouce   Přejeme Vám radostné velikonoce, ve kerých by se Vás dotklo poselství o síle, která probouzí k životu a otevírá před námi novou cestu.

Sestry a bratři, milí přátelé našeho sboru, v období po vánočních svátcích se toho příliš nezměnilo. Sbor stále nenašel nového faráře. V poslední době jsme nabídli místo u nás v Zábřehu těm, kteří dokončili studium bohoslovecké fakulty a tento rok absolvují vikariát. Pouze jeden z nich, bratr vikář Marek Feigl , zareagoval kladně. Přijal pozvání a přijede do našeho sboru kázat, představit se a seznámit se S naším sborem. Těšíme se na něj v neděli 1. dubna.