Jdi na obsah Jdi na menu

Chrudimský seniorát

RSS kanály poskytují sbory:

  • Pardubice
  • Česká Třebová
 

Příspěvky

Ohlášky 21. 5. 2017

22. 5. 2017

Čtení: Jr 31, 31-34 Sbírka: Text: J 14, 15-21 Účast: Písně: 618, 98, 675, 684, 699, 378 Kazatel: Jakub Keller Milé sestry a milí bratři, vyslechněte, prosím, sborové ohlášky. Vítáme v tomto slavnostním shromáždění hosty i domácí. Všichni jsme zváni po bohoslužbách na faru na rozhovor při kávě a čaji. Děkujeme seniorovi Jakubovi Kellerovi za službu při dnešních bohoslužbách. Po bohoslužbách proběhne fotografování presbyterů. Na společný oběd je zamluven salonek v Plzeňce. Zváni jste všichni. Kdo se nevejde do salonku, bude sedět v přilehlých prostorách. Oběd si každý platí sám. Po obědě proběhne v kostele generální zkouška pěveckého sboru s hudebníky. Dnešní sbírka je určena pro naše kmotřence Dášu a Maxima Havrotovi z Veselinivky na Ukrajině. V týdnu se budou konat tato shromáždění: -          úterý biblická hodina ve 14 hodin -          ve středu v 15.15 biblická hodina pro děti a v  18 hodin bude mimořádná schůze staršovstva Ve čtvrtek 25. května je svátek Nanebevzetí Páně. V 15.00 hodin se budou konat bohoslužby v Domově pro seniory u Kostelíčka a v 18 hodin zde v kostele – poslouží při nich bratr farář Jiří Doležal. Do konce měsíce května probíhá ve všech sborech naší církve sbírka Jeronýmovy jednoty. Výtěžek této sbírky je určen na stavební práce ve sborech. Sbory je získají buď formou půjčky, nebo daru. Prosím věnujte této sbírce pozornost, aby i v ostatních sborech mohly probíhat nutné rekonstrukce a stavební práce. Vzadu v kostele na zesilovacím zařízení je pokladna, do které můžete odevzdávat své dar nebo proti podpisu u Pavly Queisnerové. Náš sbor v loňském roce obdržel dar ve výši 100 000 Kč na opravy ve farářském bytě, před tím několikrát půjčku. Poslední splátku půjčky 60 000 Kč splácíme letos. Pro letošní rok máme přidělenu půjčku na stavbu v Hronovické ulici ve výši 1 500 000 Kč. V roce 2016 jsme vybrali přes 20 tisíc, letos zatím 6 tisíc korun. Od čtvrtka do soboty se v Praze konalo 3. zasedání 34. synodu Českobratrské církve evangelické. Informace o synodu je možné si najít na internetových stránkách www.e‑cirkev.cz. Příští neděli 28. května bude hostem na naší kazatelně bratr farář Pavel Keřkovský, odborný asistent na Evangelické teologické fakultě v Praze. V kazatelské stanici Horní Jelení bude mít ve 14 hodin přednášku na téma „Českobratrské navazování na luterskou reformaci“. Přednáška bude spojená také s výstavou knih o Martinu Lutherovi, bude se promítat video z návštěvy kamionu k 500. výročí reformace v Praze a v dalších 19-ti zemích Evropy. Všichni jsme na tuto přednášku zváni. Kdo chcete jet, nemáte dopravu nebo naopak budete mít volné místo v autě, hlaste se u Pavla Rosy nebo se pište vzadu na nástěnku. 11. června se koná v Čáslavi seniorátní setkání generací a pěveckých sborů. Program je vyvěšen na nástěnce, je potřeba se hlásit do 4. června u Michala Brandy. Bude vypraven společný autobus. I v letošním roce se od 2. do 9. září bude konat pobyt pro seniory v Evangelickém středisku v Chotěboři. Cena pobytu je 2 600 Kč. Organizátoři připravují zajímavý program. Přihlášky přijímá do 15. července Hana Capoušková. Od minulé neděle se podařilo zajistit sekání farské zahrady. Starají se o ni naši nájemníci, Ola a Anton Kolodčevští. Prosíme, pište se na služby vaření kávy a čaje po bohoslužbách, přípravu květin a na 1. čtení. Dále je potřeba zajistit pořadatelskou službu na koncert konzervatoře 1. června. Děkujeme.
 
Celý příspěvek

Kázání 26. 12. 2016

22. 5. 2017

kazatelka: Anna Lavická Vstup: Bože, soudy své králi dej a spravedlnost svou synu královu, aby soudil lid tvůj v spravedlnosti a chudé tvé v pravosti. Smiluje se nad bídným a potřebným a duše nuzných spasí. Požehnaný Hospodin Bůh, Bůh Izraelský, kterýž sám činí divné věci. A požehnané jméno slávy jeho na věky. Budiž také naplněna slávou jeho všecka země. Amen i Amen. (Ž 72; 1-2;13,18.19) – Slovy žalmu 72. vás vítám o druhém svátku vánočním k bohoslužbám. A milost našeho Pána Jezukrista a láska Boží ať je s námi se všemi. Píseň: 284/1-4;8 Modlitba: Bože, prameni radosti, Bože blízký v Duchu i slovu, prosíme Tě: Probuď v nás radost a pomoz, ať roste, ať nám Vánoce zas neuplynou do ztracena, ať se nerozpustí v šedi všedních dnů. Vždyť jsi nás obdaroval darem svého milého Syna. Jeho slavíme, z něho se těšíme, s jeho církví se modlíme a děkujeme za Tvou blízkost a Tvé smilování. Amen Čtení: Mt 2/1-12(presbyter) Píseň: 306 Text: Mt 2/13-21 Víte, je to divné. Kde kdo mi přeje klidné svátky; lidé si navzájem přejí klid a pohodu o vánocích, až skoro jaksi automaticky…, a přitom zažíváme dobu plnou nepokoje a neklidu: Jednak, se sami honíme po celý rok a před svátky tuplem (a o svátcích někdy taky, abychom dostáli všemu, co si myslíme, že má být…), jednak svět kolem nás, jestli se dá nějak charakterizovat, tak je to neklid a nepokoj… No, kvůli tomuhle jsme nemuseli chodit do kostela, řeknete si, stačí, když si pustíme rádio nebo televizi…, o tom nás nemusíš přesvědčovat… Ono ale ani v Bibli se toho, v souvislosti s Vánocemi, moc poklidného neděje. Co je pokojného na tom, když císař, řečený Augustus (božský), žene lidi z jednoho kouta země na druhý, jen aby zjistil, jakou má moc, kolik poddaných skáče podle toho, jak on píská…? Co je uklidňujícího na tom, že se ženě na cestách má narodit dítě, a protože je nikde nechtějí, složí hlavu, i se svým mužem, ve stodole, jako bezdomovci…? A co král Herodes, který si ve své lstivosti a krutosti nebere servítky, to už vůbec není žádná vánoční idyla. Osoby a obsazení, doba a místo jsou jiné než dnes, ale nenávist, násilí, pohrdání životem, druhým člověkem, to je stejné, tenkrát v Judsku, jako nyní. Konkrétně nenávistné vraždění minulý týden v Berlíně; taky děti, zabíjené v Aleppu, mají hodně společného se zavražděnými dětmi Betlémě a v Ráma. Josef prchající s Marií a novorozeným Ježíšem, aby si zachránili život, a hledající azyl v Egyptě, mají hodně společného se statisíci prchajících syrských občanů, hledajících před krutovládou azyl v Evropě… Neklid a nepokoj, to je vnější spojnice, která spojuje vánoce v „roce nula“ s vánocemi léta Páně 2016. Ale co ten klid a pokoj, co ho všichni všem přejí – co si ho všichni tak přejí, ten přece k Vánocům taky patří! – Patří: i když ne tak, že zavřeme dveře, zatáhneme závěsy, rozsvítíme stromeček a budeme vytvářet vánoční pohodu a klid ve svém obýváku. – Kde tedy vzít, kde si nabrat klid jako doušek svěží vody v poušti, kde vzít pokoj v tomto nepokojném světě? Přišlo mi před Vánoci od jednoho kolegy, v souvislosti s výzvou na podporu lidí, trýzněných válečným stavem v Sýrii, zvláštní přání: „(přeju) Advent a vánoce, plné nepokoje, jenž vyhlíží pokoj pravý.“ Musím říct, že tohle podivné přání mne inspirovalo k tomu, abych dnes ke klasickému příběhu z evangelia o hvězdě a zjevení právě narozeného krále mudrcům, přibrala i to nepopulární pokračování o genocidním řádění krále Heroda a útěku „svaté rodiny“ do Egypta. Protože když ten příběh zazní v celku, líp se nám vyjasní, kde se bere pokoj Vánoc. Je v té vánoční zprávě, že Bůh – v tom všem je s námi. – To je zdroj pokoje i radosti, Vánocemi zaslíbený. A my ho máme vyhlížet, přijímat, nepřehlédnout, nevytěsnit (na okraj zájmu) za dveře domovů, za závory hranic. Stane se, že přitom narazíme na krutost; řada vládců všech dob i míst má podobné sklony, podléhají pokušení moci a snaží se ji za každou cenu udržet. Ale tím spíš nemáme zapomenout, zvlášť o Vánocích na ty, kdo trpí pod různými Herody i dnes. Že strach a pocit ohrožení mohou vést až ke zrůdnému jednání, to vidíme velice zřetelně na samotném králi Herodovi. Vždyť ze strachu o své mocenské postavení tento politik dovedl vraždit i ty nejmenší. Ty nejbezbrannější. Malé děti. Betlémské chlapce. Je to děsivé. Je to skutečně k pláči, který se jen těžko dá utišit. Ale i tak to bývá a vánoční evangelium nám ani tuto velmi temnou stránku nezastírá. Protože ví, že i ona do Vánoc patří. Neboť ze strachu a v ohrožení jsme skutečně my lidé schopni někdy dělat i věci nenávistné až zrůdné. Vytratí-li se víra, naděje a láska a zůstane-li už jen technologie moci, kde všechno je dovoleno a všechno je posvěceno, hlavně vede-li to k úspěchu a vítězství, pak se jistě může dít všelicos. I všelicos krutého a bezcitného. – A má-li někdo snad pocit, že Herodovo vraždění betlémských neviňátek je „jen“ legendární fabulace či jen dávno odbytá minulost, stačí si připomenout místa 21.století, místa jako Beslan či Allepo, kde se dětské oběti počítají na stovky. Biblické vánoce jsou docela drsné, ale řada lidí, našich současníků, je má i letos také takové. Co pro to můžeme udělat? – Jak se zastat lidí v drsných podmínkách? O štědrovečerních bohoslužbách jsme měli v kostele takový malý rituál: napsali jsme lidi a situace, na nichž nám záleží, na papír a donesli jsme je k Ježíši, položili jsme je pod stromek, k Betlému… Možná se nad tím usmějete, že je to dětinské, ale proč ne, k Vánocům přece patří i najít dítě v sobě. A ani to vlastně nemusíme psát na papír, ale můžeme si takové lidi „napsat“ do srdce a předložit je Ježíši; když mám někoho zapsaného v srdci, tak už není cizí hlavě, ani rukám… Cizí se stává vlastním, vzdálený blízkým… K radosti Vánoc patří najít, objevit v Ježíši Boha s námi.- V každé situaci. Vpouštět Boha do všech situací, do svého života, do církve, do politiky (společnosti). Ti zbožní a ti mocní s tím měli problém (farizeové, zákoníci, Herodes), protože jim Ježíš nezapadal do jejich konceptů, měli hotový svůj pohled na Boha a také na svůj život; zato ti tzv. tři (podle počtu darů) králové, mudrci od Východu, dali prostor Bohu ve svém životě (vydali se na cestu). Hledali, pochopili, dostalo se jim poznání, že toto betlémské dítě v obyčejných jeslích je od Boha. Hledali jej. A objevili. Bylo jim zjeveno (ř.epifaneia), že v Ježíši nám Bůh ukázal jaký je. Zjevil nám sebe. Svou dobrou vůli k nám, kterou nezmaří ani zlá vůle lidská. Ježíš nám ukazuje k té dobré Boží vůli s námi. Je v tom Bohu podobný, je to Boží syn (jako by tatínkovi z oka vypadl). V jednom z nejkrásnějších a nejznámějších biblických podobenství, v podobenství o Bohu jako otci a o jeho dvou synech – marnotratném a pracovitém (Lk 15), naznačuje Ježíš, proč vůbec vlastně přišel do světa. Chtěl nás pozvat, zve nás k návratu. Dáme se najít? Nebo se dokonce vydáme hledat? Ježíšův příchod do světa je pozváním k návratu. Bůh čeká, kdy mu přestaneme ukazovat záda, jestli mu je přestaneme ukazovat. Své dveře nezavřel. Nezavře. Stačí jít do sebe, změnit směr cesty a on už nám vyběhne vstříc… Ježíš přišel (vyběhl) do světa (o Vánocích, do všech jejich neidylických souvislostí), aby nám celým svým životem pověděl, že Bůh s námi neskončil. Znovu nabízí smysl, bezpečí, nadhled, směrovky k životu, který se netočí v kruhu, znovu dává zemi k obdělávání,
 
Celý příspěvek

Kázání 8. 1. 2017

22. 5. 2017

kazatelka: Anna Lavická Vstupní píseň: 246/1-2 Vstup: Z hlubokosti volám k Tobě, Hospodine. Pane, vyslyš hlas můj, nakloň uší svých k hlasu pokorných proseb mých. Budeš-li nepravosti šetřiti, Hospodine, Pane, kdo obstojí? Ale u Tebe jest odpuštění, tak, aby uctivost k Tobě zachována byla. (Ž 130/1-4) Píseň: 130 Modlitba: Pane Bože, děkujeme Ti, že nás vidíš a že nás zveš k sobě. Děkujeme, že Tě můžeme slyšet. Věříme, že když čteme nebo nasloucháme Bibli,Ty k nám mluvíš. Děkujeme, že můžeme mluvit i my s Tebou. Věříme, že Ty naše modlitby, tiché či hlasité, slyšíš.    Děkujeme, že Tě můžeme oslovovat odkudkoli: nejen z kostelních lavic a z dobrého rozpoložení, ale také ze sevření bolestí a trápením i z obklíčení vlastní nedověrou a nemohoucností. Děkujeme, že přes Ježíše Krista nám vzkazuješ, že nepatříme sami sobě, že jsme Tvoji. Prosíme, odpusť nám, když si nárokujeme víc, než potřebujeme a býváme pak zklamaní a frustrovaní z nesplněných nároků. Daruj nám moudrost, abychom prohlédli, že Ty nás přijímáš takové, jací jsme a že nás chceš vést, ať už naše cesta povede rozkvetlou zahradou nebo temnou hlubinou. Prosíme, ať už kolem nás proudí cokoli, v nás ať proudí Tvůj Duch a Tvůj Pokoj. Prosíme Tě, vyslyš nás. Amen Čtení: Ř 10/9-15 Píseň: 440 Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista. Amen Text: Jonáš 3 Zdá se mi, že Jonášův příběh je dobrou, výstižnou ilustrací, o co jde Pavlovi, když píše ve svém listu Římanům: „A jak mohou vzývat… a jako mohou uvěřit… a jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by zvěstoval? Nebo kralicky: „Kterak uslyší bez kazatele?“- Jako kazatele si většinou přestavíte muže, v některých církvích i ženu, v taláru, v kostele, na kazatelně…, prostě někoho, kdo na místě k tomu určeném vykládá Bibli. To je jeden ze způsobů, jak se k lidem dostává Slovo Boží. Že si je přijdou poslechnout. Ale jsou situace, prostředí a okolnosti, kdy lidé nepřicházejí k Slovu Božímu a to pak Ono musí za nimi. Z kostela do terénu. Ze svátostného prostoru do civilního života. To je sice také práce pro „kazatele či kněze – profesionály“, ale tohle by sami nezvládli, kdyby si nohy uběhali a ústa vymluvili. To je úkol pro každého, kdo je v kontaktu s Bohem právě přes jeho Slovo, kdo jím byl ve svém životě dotčen, zasažen, kdo ve svém životě má zkušenost s Božím oslovením. Takovou postavou byl i starozákonní prorok Jonáš. Nevím, do jaké míry, bráno z dnešního hlediska, byl kazatelem profesionálem či věřícím laikem. V každém případě, to nám Bible říká naprosto nekomplikovaně, se k němu „stalo slovo Hospodinovo“. Jonáš dostává úkol. Konkrétní úkol na konkrétním místě. „Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář…“ Ale Jonáš nechce být tím, kdo by zvěstoval, alespoň ne v této konkrétní situaci, nechce být tím, díky komu by mohli Ninivané uslyšet a uvěřit… Možná, že jim přál zasloužený Boží trest, možná, že až příliš dobře znal Hospodina… Utekl pryč od Hospodina. Chtěl se schovat. Dělat mrtvého brouka. Ať si Hospodin najde někoho jiného… Možná že máme pro Jonáš až i pochopení; víme, jaké to je, zkusit mluvit s lidmi, co o Pána Boha zrovna nestojí. Nebývají to vždy příjemné zkušenosti, když na nějaké „civilní“ půdě  přijde řeč na Pána Boha. A to jim ani nic neříkáte o Božím soudu, jak to měl udělat právě Jonáš v Ninive.  Jak často se necítíme být vybaveni na to „jít a zvěstovat dobré věci“! Naštěstí to nezáleží jen na nás a na našich schopnostech, náladách či chuti dávat dál tu dobrou zprávu o tom, komu jsme uvěřili. Naštěstí je tady Hospodin, který nás k tomu vede, často i cestou, kterou bychom si nevybrali. Jonáš utíká od Hospodina, a tak mě napadá, že se vlastně stává migrantem, běžencem. Prchá pryč, z místa, kde nechce být, do míst, kde doufá, že tam mu bude lépe. Nastoupí na loď, zaplatí za to, nechá se vézt a cestou přijde veliká bouře, hrozí ztroskotání, jde tu o život… Nakonec však mořský břeh není poset mrtvými těly utopených běženců, mužů, žen i dětí, jak to můžeme občas vidět v televizi, protože v Jonášově případě neřídila plavbu překupnická mafie, které na lidském životě nesejde, ale Hospodin, kterému právě na životě záleží. Vím, že tímhle přirovnáním balancuji na ostří meče, přesto jsem se odvážila vybrat tuhle úzkou paralelu (podobnost) aby bylo zjevné, že příběhy současných migrantů jsou příběhem lidské zvůle, kdežto příběh Jonášův je příběhem o Hospodinově záchraně. A Jonáš- Jonáš to ví, v čích rukou se nachází. Když  jde do tuhého, když se loď i s posádkou dostávají do maléru a zjišťuje se, kvůli komu to všechno, tak se přizná, přímo vyzná svou víru v Hospodina. Když se ho ptají: „Co jsi zač?”, dovede před nevěřícími vyznat svého Boha. – Dovedeme to také, když o něco jde, když je třeba prokázat, na čí straně stojíme, nebo Kdo stojí na straně naší? Jaký máte pocit z věřícího Jonáše? – Asi rozpačitý. Copak takhle nám může být vzorem pro zvěstování, pro nesení víry dál? Co je v něm pravého, co převažuje? Víra nebo nevěra, zbabělost, lhostejnost nebo víra, odvaha, jistota? Co je víc v člověku: víra nebo nevěra, co víc váží? – Víra je víc.- O tom právě je tenhle příběh! – I přes Jonášovu neposlušnost se víra rozmnožila, ti lodníci uvěřili mocnému Bohu Jonášovu. Je to vlastně veliká Boží laskavost, že i to, co my zkazíme, On může použít k dobrému. Ale my, když se cukáme a snažíme se uhnout Božímu slovu a poslání, tak si nemůžeme být jisti pevnou půdou pod nohama. Toho je důkazem Jonáš a jeho pád do hlubin rozbouřeného moře. Znáte ten příběh, tak si možná říkáte: Proč Pán Bůh tak tvrdošíjně trval na Jonášovi? Proč ho nenechal plavat a nenašel si někoho ochotnějšího? Protože mu na nás záleží. Chce, abychom se na tom dobrém, co on má v záměru s tímto světem, také podíleli. Nechce být bez nás. Proto i Jonáš dostává novou šanci. V té rybě mu to dojde. Přes tu rybu je vlastně zachráněn. Když trochu popustím uzdu teologické fantazii, tak mě napadá to známé  řecké slovo YCHTHIS (což je řecky „ryba“ a zkratka znamenající Ježíš Kristus, Boží syn, Spasitel). Že my z našich proher, rizikových útěků, rozbouřených vln a pádů na dno jsme zachráněni skrze Ježíše Krista.  A když nám tohle dojede, tak jsme připraveni jít a podělit se o tu zkušenost záchrany i s druhými… Tak jako Jonáš. Když byl schopen Bohu děkovat za záchranu (i když okolnosti tomu moc nenapovídaly, ta jeho modlitba se linula z útrob ryby…), bylo zřejmé, že je schopen jít s Božím slovem i do Ninive. – Proto slyšíme příběh o Jonášovi, abychom se ujistili o Boží milosti a odpuštění. Ale modlitba má tady nezastupitelné místo. Skrze modlitbu dostáváme sílu postavit se tam, kam dřív jsme neměli odvahu. Tady se opět dopustím aktualizace: začátkem ledna a pak minulý týden opět, probíhala ekumenická modlitební setkání v našem městě. Scházeli jsme se, abychom se společně modlili. Moc to neumíme, zvlášť my evangelíci, jde nám to ztuha, obtížně odíváme prosby a díky do slov. Ale je to dobrá pomoc – pro nás- uvědomíme si, možná líp, když to nahlas vyslovíme, že to, za co se modlíme, patří do našeho života – a že záleží také na nás, jak se k tomu postavíme.  Z Jonáše vytryskla modlitba a bylo mu jasnější, kde je jeho místo, jaký je jeho úkol. Jonáš je tedy opět postaven před původní úkol. A on te
 
Celý příspěvek

Kázání 12. 2. 2017

22. 5. 2017

kazatelka: Anna Lavická Vstupní píseň: 138/1 Introitus: Bratři a sestry, vítám vás k dnešním bohoslužbám slovy poutní písně, žalmu 122: „Veselím se z toho, že mi říkáno bývá:  pojďme do domu Hospodinova, a že se postavují nohy naše v branách tvých, ó Jeruzaléme.“ Píseň: 138 (zpívejme nyní  2.,3. a 4. sloku žalmu) Modlitba: Pane Bože, děkujeme, že můžeme tvořit společenství církve. Děkujeme za přátelství a vzájemnost, které jsou vzácné v tomto svět. Děkujeme za každou chvíli, kdy jeden na druhého v dobrém pamatujeme. Nade vše děkujeme, že jsme ve Tvé paměti, milosrdný Bože. Kriste, i dnes hledáme společenství s Tebou, protože Tě potřebujeme, stejně jako ratolesti potřebují živý, pevně zakořeněný kmen. Protože Ty svým Slovem obživuješ naši víru, aby nebyla suchá, vyprahlá a planá, ale aby se zelenala nadějí a nesla ovoce, k radosti Tobě i těm, se kterými žijeme. Vyznáváme, že to sami ze své síly nedokážeme. Je nám líto každé chvíle, kdy jsme byli planí vůči Tobě i vůči bližním. Děkujeme, že když Tvůj příklad máme před očima a když svým Duchem jsi nám přítomen, můžeme vždy znovu zkoušet jít cestou následování Tebe, cestou k životu pravému. Prosíme, dej nám uši otevřené k slyšení Tvého Slova a srdce otevřená k úžasu nad změnou, která je možná, kterou svou mocí, totiž láskou, působíš. Amen Čtení: Ž 133 (presbyter) Píseň: 482 Text: Jan 15/1-10 „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.“(J 15/4,10) Kázání: Bratři a sestry, ráda bych se vás teď zeptala,kdo z vás má doma svůj rodokmen, pověšený na zdi nebo třeba uložený v šuplíku?- Kdybyste se chtěli přihlásit, učiňte tak… Ale skoro bych si typla, že vás bude docela dost. Rodová příslušnost a touha dohledat kořeny své rodiny co možná nejhlouběji, fascinuje mnoho našich současníků. Řada lidí touží mít svůj rodokmen. U nás na chalupě také jeden visí, dostali jsme ho… V genealogie je obvyklé, že se rodokmen znázorňuje jako strom – odtud jsou i ty užívané termíny, slyšíte to v tom: rodo- kmen, roz-větvený…, říkáme  také, že naše kořeny jsou tam a tam…  Rod jako strom vyrůstá ze kmene – od prvního zakladatele, nositele toho jména – a větví se dalšími „ratolestmi“ (však se tak také dětem říká) ve „strom života“. Přečetla jsem vám dnes z Nového zákona, z evangelia Janova, o jednom zvláštním „rodokmenu“. Z něj vyplývá, že pro křesťany je to Kristus, ten „zakladatel rodu“, ten kmen, z něhož my se dál větvíme – my jsme tu po něm, od něho „kristovci“, rodokmen starý už 2000 let! Vinný kmen – a my ratolesti. Kdybych vás teď požádala, abyste si představili, že malujete strom, co byste namalovali? Lípu, smrk, dub…?  Když byste požádali malé dítě, aby namalovalo strom, tak nejspíš namaluje vodorovnou čáru a nad ní kmen a větve. Když namítnete, že to není celý strom, dítě přidá na obrázek ještě listy. Pokud i tady řekněte, že ještě možná něco chybí… , přimaluje ještě plody a na větev ptáčka. Dál už nemá co přidat. Malé dítě (obvykle) nenakreslí kořeny.  Zaprvé z toho důvodu, že kořeny nejsou běžně vidět, a také proto, že s nimi se jako se součástí stromu vůbec nepočítá. A přesto jsou kořeny velmi důležité. Někdy má strom své kořeny rozloženy jen povrchně, jakoby do vějíře. Bývá tomu tak, když semeno, ze kterého kdysi vyrostl, padlo na skalnaté podloží a strom nemohl zapustit kořeny do hloubky. Taková poloha kořenů má tři nevýhody: Strom žije jen z toho povrchního. A to bývá často chudé. V případě, že není dostatek vláhy, strom rychleji usychá. A je zde také nebezpečí, že při silné bouři a větru se snadno takové kořeny vyvrátí. (Jestli vás přitom napadl biblický příběh o domu stavěném na skále a na písku, je to správná souvislost). Tato tři nebezpečí nehrozí stromům, které mají kořeny hluboko. Svoje živiny sají z bohatších ložisek, za dlouhého sucha mají vláhu a odolávají lépe náporům větru. Správně tušíte, že tenhle příklad neuvádím jen v souvislosti s rodokmenem, kde by platilo: čím hlouběji do minulosti sahají rodové kořeny, tím je rod neotřesitelnější. Ke stromům můžeme přirovnat také své osobní životy – a svou víru. Jsou -li kořeny víry jen povrchní, prosákne do jejich blízkosti kdejaká svrchní nečistota. Také hrozící období duchovní vyprahlosti může nadělat více škody a zničit i celý strom. A když přijde bouře v podobě duchovní krize, má strom s hluboko zapuštěnými kořeny vždy větší šanci na přežití než jeho kolega s kořeny jen na povrchu. Povrchnost je nebezpečná v každém směru. Hluboká zakotvenost (v Kristu) dělá křesťanskou víru živou. Během horkého loňského léta, snad abych se trochu zchladila, pustila jsem se do čtení Guldbransenovy severské ságy „Věčně zpívají lesy“.- Četla jsem ji kdysi v mládí, tak jsem si ji chtěla znovu osvěžit. I když mnozí z vás ji asi znáte, dovolím si tu trochu její děj připomenout. Téma rodu a rodové příslušnosti je tam totiž stěžejní. Patřit k Bjorndalu, byť jen jako chalupník na lázech, se považovalo za prvilegium. A přece, postupem času starý Dag, mocný hospodář z Medvědího dolu poznává, že příslušnost a povinnost vůči rodu není nejvyšší prioritou života. A že to není ani shromažďování peněz a užívání si moci nad lidmi. Že to, co život drží a naplňuje a přesahuje, přichází do života s Kristem. – Se svými myšlenkami se svěřoval své snaše: „ Musíme se spokojit s tím, že jsme jen lidé, a na poslední dlouhé cestě spoléhat na Pána Boha, protože sami nezmůžeme nic….Všechno, co se kdysi ztrácelo ve všelijakých myšlenkových zákrutech, to všechno je mi nyní naprosto jasné. Kdybych byl farářem, kázal bych každý svátek o tom, že člověk má  mít vřelé srdce a dobrou vůli a že si máme navzájem pomáhat, protože to je skutečné sbližování naší vůle s Bohem – je to ku prospěchu nám i našim bližním… Protože, Adelheido, jsme slabí, i kdybychom si připadali sebesilnější. Potřebujeme v životě každou podporu,k terá se nám nabízí – v kostele, v rodině, od věrných přátel. (s.427-428) Na smrtelné posteli to starý Dag vyjádřil stručnými, ale silnými slovy: „Není jiné cesty, než – Kristus… Cesta ke smyslu života vede skrze jeho prosté přikázání…“ Myslím, že je to v podstatě totéž, co evangelista Jan vyjádřil těmi slovy:  „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně.“ To je Ježíšovo slovo všem, kdo patří do jeho „rodokmenu“, do církve. – Všimli jste si jednoho slova, které se tam často opakuje? – „Zůstávat“: zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás; jako ratolesti musí zůstat na kmeni; zůstanou-li ve vás moje slova“… To slovo „zůstávat“ má ještě další důležitý význam; znamená to také „přebývat“. A je to výraz pro velmi důvěrné, téměř intimní spojení: být spolu s někým tak blízko, jak jen to jde (jako když bratři přebývají svorně, sr Ž 133). A k tomuhle zve Ježíš své následovníky, tedy každého, kdo chce: zůstávat, přebývat v jeho blízkosti. Proč? Protože je to pro nás dobré, životadárné. Tak jako pro ratolest vinné révy je důležité, životadárné, když zůstává napojena, naroubována na vinný kmen. Tohoto příměru, tohoto podobenství Ježíš užívá, když mluví o
 
Celý příspěvek

Kázání 26. 3. 2017

22. 5. 2017

kazatelka: Anna Lavická 26.3.2017    4. neděle postní, VSS    Pardubice Vstupní píseň:426/1 „Tvá Pane, Kriste věc to jest“ Vstup: Ž 42/2-3;12 (kral) Bratři a sestry, v rámci dnešních bohoslužeb vykonáme výroční sborové shromáždění s volbou staršovstva. Už při příchodu jste se zapisovali do prezenční listiny. Po požehnání bude krátká přestávka, po níž navážeme procedurálními záležitostmi a budeme pokračovat volbou nového staršovstva a náhradníků. Píseň: 42/1-3 „Jako jelen mučen žízní“ Modlitba: Milosrdný Pane, tvůj Duch se vznášel nad vodami, z nichž povstala a začala vzkvétat rozmanitost. Vyznáváme, že nám činí obtíže žít s oprávněnými odlišnostmi. Odpusť nám všechny naše myšlenky, slova i skutky, jimiž jsme narušili jednotu v mnohosti. Milosrdný Kriste, ty jsi milostí a radostí mnohých, ty nasloucháš a vyučuješ, dáváš povstatnové naději a uzdravuješ rány na duši i na těle. Vyznáváme, že jsme nenaslouchali těm,jejichž názory se lišily od našich, nedokázali jsme přinášet slova uzdravení a naděje a svým jednáním jsme odmítali ty, kdo se dovolávali naší solidarity a účasti. Bože, prameni milosrdenství a milosti, rozprostři nad námi své odpuštění. Kéž nás, tvůj lid, tvá láska promění v pramen živé vody a posílí nás. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána. Prosím, chcete-li,připojte se společným: Pane, smiluj se! Amen. Čtení: Jan 4/5-30 (presbyter) Píseň: 367 „Studně  nepřevážená“ U Tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo. (Ž 36/10) Text: Jan 4/28 -29 Dnes je čtvrtá neděle postní, kráčíme čtyřicetidenní cestou, vedoucí k Velikonocům. Víte ale o tom, že původně v rané církvi mělo toto čtyřicetidenní období jiný (svůj zvláštní) význam? Že sloužilo jako doba přípravy pro ty, kdo se chystali přijmout křest? A při té přípravě je provázely oddíly z Janova evangelia s tématem křtu, vody, obmytí, odpuštění… Křtěni pak byli  na Bílou sobotu, v noci před nedělí velikonoční. Ti, kdo byli již pokřtěni dříve, si uvědomovali potřebu také znovu obnovit milost, kterou ve křtu přijali od Boha. Vnímali to tak, že se na své cestě životem zase lecčím pošpinili a Bohu v lecčem odcizili, tak se k tomu čtyřicetidennímu předkřestnímu období přidávali činěním pokání a půstem– a tak vznikla postní doba, jak ji tradičně známe: s důrazem na pokání, odříkání, soustředění na modlitbu…  Proto připomenout si vděčně svůj křest – své připojení ke Kristu, bez zásluh, z lásky Boží, to, co jsme dobrého přijali, to, že svým životem smíme být napojeni na něj jako Pramen, zdroj, občerstvení života… to může být další tón, který způsobí, že půst pak není spojen s jednou smutnou melodií… Příběh o setkání u studně je osvěžením pro duši zaprášenou vyhaslými vztahy, pro život vyprahlý nedostatkem lásky a přijetí, je v něm touha po utišení žízně, hledající občerstvující zdroj pro život, i touha  přinést rozvlažení do Bohu odcizeného, vyprahlého světa… Když se řekne „studna“, jaký obraz se vám vybaví? Studna – pumpa, která dřív stávala na každém dvorku, modře natřená, a bylo potřeba řádně pumpovat, než se naplnily kbelíky stříkající vodou? O prázdninách u babičky jsme se přetahovali, kdo bude pumpovat… Nebo hradní studna, v níž se voda leskne hluboko na dně a bylo by potřeba dlouhého lana nebo řetězu, pevného vědra a silných rukou, než se voda objeví na dosah… Nebo lesní studánka, k níž stačí pokleknout a rukama nabírat chladivou vodu přímo k ústům ? Studny v Ježíšových dobách se podobaly nejspíš té hradní studni, co měla vodu hluboko a bylo potřeba vynaložit nemalou námahu k načerpání. Studna v krajině byla vzácnost, mohl jí užívat každý kdo přišel, i když ji někdo vykopal na svém pozemku. Studna s vodou znamenala život. Studna byla také místem setkávání. Vybaví se vám nějaký biblický příběh takového setkání u studny? K nejznámějším patří setkání Jákoba s Ráchel, pastýřkou, nebo Mojžíše s dcerami knížete Jetra, když jim on, cizinec, pomohl napojit stáda… A pak asi tenhle Janův příběh, o Ježíši, unaveném cestou a o přicházející ženě, za poledne načerpat vodu… Představa ženy se džbánem může vypadat na první dojem romanticky; z obrázků a filmů si vybavíme urostlou dívku, kráčející ladným krokem a nesoucí na rameni džbán s vodou jako nic… Když si však srovnáme překlady zmíněného biblického textu, řada z nich místo džbán užívá výrazu „vědro“. A to už zdaleka není tak romantická představa: žena, vlekoucí vědro, je žena obtížená všednodenní povinností a lecčíms dalším, včetně společenského postavení, které striktně vymezovalo roli ženy… Denně nosit  vědro s vodou, ze studny vzdálené kus od vesnice, to byla těžká práce, to byla dřina. A tahle žena si to ztíží ještě tím, že jde pro vodu v poledne, kdy vedro je nejúmornější, nestojí o společnost ostatních žen, které chodí pro vodu spíš v podvečerním vánku, nestojí o jejich řeči. Ví, že její život „nestojí za řeč“, ví, že nežije ve shodě s tím, co se má, co se očekává, tak se raději uzavírá do samoty než snášet nedůvěřivé pohledy ostatních. I tentokrát, s vědrem na rameni, unaveně přichází ke studni, ale co to? Tam už někdo sedí, v tuto dobu! A je to muž, nějaký cizinec, jeden z těch namyšlených Judejců nebo Galilejců… Mám já to smůlu, potkat se o samotě s cizím mužem, kdyby nás někdo zahlédl, to zase bude řečí… Dej mi napít, řekne jí ten muž. Kdyby vedle ní uhodil blesk z čistého nebe, nepřekvapilo by ji to víc. – Jak to, to přeci… jsou tady nějaké tradice, hranice, bariéry, copak to jen tak lze říct – Žid – Samařance- dej mi napít? (copak to jen tak jde, katolík a protestant, napít se z jednoho kalicha?) Pane, to přece nejde…  – Kdybys věděla, kdo tě žádá o vodu… ! A pak se rozproudí rozhovor, který, zvenku viděno, vypadá, že tihle dva společnou řeč nenajdou a že tu k porozumění sotva dojde. Tu situaci, kdy se střetnou lidé různých tradic, náboženství, národností, si dovedeme představit, (asi by se dnes nepřihodila u studny, spíš třeba na nádraží,  ve vlaku, v hospodě, v čekárně u doktora…). Jen ten způsob konverzace nám k tomu nějak nesedí, je to příliš filosofická rozprava na běžný, všední den. Však to taky, bratři a sestry, není záznam nějakého běžného rozhovoru, ale janovské povzbuzující kázání do situace církve, která je unavená tlakem (a nedůvěrou) společnosti, a přesto má co dát, nabídnout, když jejím zdrojem je Kristus. Je to i výzva k jednotě: pít, čerpat, občerstvovat se trvale z jednoho zdroje, z  Krista, je to pozvání k vyjítí ze stereotypů, které jsme si o těch druhých vytvořili. „Ani tu, ani tam, ani na této hoře, ani v Jeruzalémě, „ale v Duchu a v pravdě, ti kteří  Boha opravdově ctí, budou ho uctívat. A Otec si přeje, aby ho tak lidé ctili.“-  Katolíci, protestanté, charismatici, všichni jsme zváni k jednotě, ne k výlučnosti. Setkání u zdroje – u Ježíše, to umožňuje. A díky Bohu za křest, který nás tak různé, a v různosti nedokonalé, spojuje. A to nejen v ekumeně, napříč církvemi, ale také v jedné církvi a dokonce v jednom sboru, konkrétně i v tom našem… Samařská žena se u Ježíše setkala s otevřeností a důvěrou (nebudu přece žádat „dej mi napít“  někoho, ke komu nemám důvěru) – ale i on  se u ní setkal s důvěrou a otevřeností. Důvěra a otevřenost, to je cesta, na níž se potkáváme s Kristem, na které potkáváme Krista  v druhých, často tak odlišných…  Tenhle příběh z Janova evangelia n
 
Celý příspěvek

Kázání 9. 4. 2017

22. 5. 2017

kazatelka: Anna Lavická 9.4 2017    Květná neděle    Pardubice, Horní Jelení Píseň: 326/1 Pozdrav: Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás o květné neděli v tomto shromáždění Vstup: Otevřetež mi brány spravedlnosti a vejda do nich, oslavovati budu Hospodina. Tať jest brána Hospodinova, kterouž spravedliví vcházejí. Tuť já Tě oslavovati budu, nebo jsi mne vyslyšel a byls můj vysvoboditel. (Ž 118/19-21) Píseň: 25 Modlitba: Modleme se slovy modlitby Českých Bratří, vztahující se ke květné neděli: K Tobě se přiznáváme, Pane Ježíši Kriste, a Tebe vyznáváme svým králem, Pánem a Spasitelem. Nepohrdej námi, ale měj nás všecky, veliké i malé, za své dědictví, jako jsi přijímal chválu od učedníků, zástupů i od dětí. Uchraň nás od ducha převrácenosti a protivení se Tvé pravdě, dej nám srdce, které by Ti důvěřovalo a zůstávalo při Tobě. Zachovej nás ve svém království a čiň nás povolné své pravdě a udatné ve vyznávání Tebe. Uzdravuj i naše nemoci a neduhy našich bližních, vymítej z chrámu své církve i z našich srdcí všecky ohavnosti a přebývej v nás svou milostí a spasitelnou pravdou. Čiň nás způsobilé a ochotné k dobrým skutkům a pomoci slabším, ať Ti obětujeme ratolesti lásky, až bychom přišli do Tvého království. Amen Čtení: Zach 8/14-17; 9/9-10 (presbyter) Píseň: 163 Text: Mk 11/1-11 Kázání: Potkáváme se s Ježíšem na cestě, na cestě k Jeruzalému, na cestě k Velikonocům. Neputuje sám, putují s ním jeho učedníci a také zástupy lidí, které se k nim tu a tam přidávají, když je osloví Ježíšovo kázání, když jsou svědky uzdravování a nasycení, když je zaujme svými argumenty v disputacích s farizei  a zákoníky… Putují zřejmě celkem spořádaně obvyklou poutnickou trasou, už se blíží do finále – k Betfage, k Betánii u Olivové hory, s Jeruzalémem na dohled… A tady dojde k té zvláštní „akci“- Ježíš posílá dva ze svých učedníků pro osla, stojí uvázaný támhle nedaleko, kdyby se někdo ptal, kam jej vedete, řekněte mu, že je potřebuju a brzy je zase vrátím… Šli, našli, odvázali, přivedli, přesně podle Ježíšových instrukcí. Taky se vám zdá, že to nebude náhoda? – Ano, tady se věci naplňují tak, jak mají, podle předem daného záměru. Ježíš usedá na osla a pokračuje v cestě, co chvíli vjedou do bran Jeruzaléma. Ale co se to najednou děje s těmi zástupy okolo?  Ovace, jásot, mávání, nadšení lidí… Komu patří všechno to vítání? Muži, jedoucího na oslu! Co je na něm tak zvláštního? Zvláštní je ta atmosféra kolem, atmosféra očekávání změny, očekávání Božího zásahu, očekávání Mesiáše. Co čekali, co si mysleli ti poutníci, kteří začali klást na cestu svá roucha a palmové ratolesti? Putovali, stejně jako Ježíš s učedníky, do Jeruzaléma, připomenout si zásadní  zachraňujíc Boží čin. Vyvedení z egyptského otroctví, Velkou noc…  Když tenkrát došlo k vysvobození, proč ne teď, ke shození jha nenáviděného, okupantského Říma? Muž jedoucí na oslu, tak obyčejná scéna, jakou je možné zažít denně… Tak proč začali prostírat roucha, sekat ratolesti, provolávat oslavná hesla? Měla to být hra, kterou si krátili dlouhou cestu při putování do Jeruzaléma? Zažehla ji vzpomínka na dávné proroctví, opěvující mesiášského krále, ubírajícího se do Jeruzaléma na oslu…? Nebo to byla provokace? To „Hosana“  totiž neznamená „Sláva“, jak se to někdy vykládá, nýbrž spíš: „Dopřej zdaru“, „Pomoz“, „Zasáhni už“… „Požehnáno buď přicházející Davidovo království…“ Zástupy vnímají šanci na změnu… Ale král na oslu? Dá se s oslem něco prosadit? Představme si, že by Ježíš, když viděl, jaké ovace, jaké nadšené přijetí mu zástupy připravily, že by sesedl z osla, dal si přivést koně, nechal rozdat zbraně, kterých jistě v okolních kopcích bylo skryto dost a dost a vjel by do Jeruzaléma v plném lesku, jak se na krále sluší. Rozpoutalo by se povstání, které by zřejmě dopadlo podobně, jako židovská válka o nějakých čtyřicet let později, kdy Římané dobyli a v hromadu sutin obrátili Jeruzalém. Kdyby byl Ježíš tenkrát sesedl z oslíka a usedl na koně,  skončil by s největší pravděpodobností také na kříži, a my bychom o něm četli v učebnicích dějepisu, jako  třeba o Spartakovi. Ale nic bychom se nedozvěděli o proměňující lásce, která napravuje lidská srdce i lidské osudy, která je tou pravou šancí na změnu. Proto se Ježíš vyprovokovat nedal a vjíždí do Jeruzaléma ne na koni, ale na oslu – symbolu všednodenní služby, pokojné práce, trpělivého nesení břemen, pokorného přijímání uloženého úkolu. Bratři a sestry, v naší době nemá toto zvíře příliš valnou pověst. Lidé nerozumí řeči dávných symbolů, hodně se dá na vnější dojem, na efekt. Co není jednoduše spočitatelné a využitelné, je považováno za bláznivé. A proto odmítáno. – Celým tímhle příběhem se vlastně prolíná zvláštní směs velkolepé okázalosti a malosti, která působí až směšně: slyšíme triumfální jásot zástupů, ale místo triumfálního vozidla – osel. Je také zvláštní, že ten příběh, místo aby se věnoval něčemu vznešenějšímu, třeba, že Ježíš proslovil nějakou zásadní řeč, líčí nám podrobně, jak učedníci shánějí osla. Je to totiž důležité! Způsob, jímž Ježíš do Jeruzaléma vstupuje, naznačuje, KDO, ale také S JAKÝMI ÚMYSLY přichází. – Na osla nesedají válečníci a dobyvatelé. Osla potřebují lidé, kteří pokojně konají svou práci. Osel pomáhal obyčejným lidem orat, mlátit obilí, svážet úrodu a nosit břemena. Oslem Ježíš demonstruje, že nic mu není vzdálenější než mocenské ambice. Jeho posláním je obětavá služba. Přesně tak, jak o tom prorokoval prorok Zachariáš. A také tak, jak o tom Ježíš hovořil se svými učedníky, když se s nimi vydal na cestu z Galileje do Jeruzaléma. Oni rozpoznali, že je Bohem poslaný. – „Ty jsi Mesiáš”, vyznává Petr za všechny. Ale zároveň nechápali, že by měl jít cestou utrpení a oběti, aby nás, hříšné, přiblížil Bohu. Tak je Ježíš na té cestě připravuje, jak mají chápat to, co přijde. Ten rozhovor se stále točí kolem toho, kdo je první a kdo poslední. A Ježíš jej “ilustruje” svým jednáním: Když se zastává dětí, které učedníci odháněli, bral je doprostřed a žehnal jim. Na otázku bohatého mládence, kdo to má u Boha dobrý, odpovídá, že ten, kdo se umí rozdělit a být tu pro druhé… Na hádky synů Zebedeových ohledně výhodných postů vysvětluje, že skutečně důležitý je ten, kdo je obvykle považován za bezvýznamného, skutečně první je ten, který slouží všem, skutečně vyvýšený je ten ponížený… Takhle je připravuje, jak mají chápat to, co se s ním v Jeruzalémě stane. – V této souvislosti je Ježíšův vjezd do Jeruzaléma přechodem od slov k činům. Jízdou na oslu Ježíš předvádí, jaký je král a v čem spočívá jeho sláva. Mlčky, skoro bychom mohli říci „trpně“ se nechává halasně doprovázet  a za provolávání náboženských hesel vjíždí do Jeruzaléma. Co tomu asi říkala římská posádka, která v době svátků bývala zesílená a obzvláště pozorná? Pro odpověď je důležitá dvojznačnost toho všeho, co se tady odehrává. Jistěže tu, v době římské okupace, znějí povážlivá slova o požehnaném davidovském království – ale nikdo neřekne: toto je davidovský král. Jistěže to připomíná královský oslavný vjezd – ale vždyť ten uprostřed, to přece není žádný uchvatitel trůnu ve zbroji, jen jakýsi galilejský rabbi na oslu, tak co proti němu namítat? Jistěže je tu srocení davů a cosi
 
Celý příspěvek

Kázání 14. 5. 2017

22. 5. 2017

kazatelka: Anna Lavická Vstupní píseň: 98/1 Introitus: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista. Sestry a bratři, vítám vás  k bohoslužbám o páté neděli velikonoční, jež slove „Cantate“ (Zpívejte Pánu), slovy žalmu 98: Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci, zvítězil svou pravicí, svou svatou paží! Hospodin dal poznat svoji spásu, zjevil před očima pronárodů svoji spravedlnost, na své milosrdenství se rozpomenul, na svou věrnost domu Izraele. Spatřily všechny dálavy země spásu našeho Boha. Píseň: 397/1-6; 12-13 Modlitba: Milý Pane Bože, děkujeme za dar života, za každý nový den, do kterého se smíme probouzet, děkujeme za to, co jsme mohli prožít právě také dnes. Děkujeme za každý nádech, za vše, co dostáváme. Děkujeme za setkání, za úsměvy, za milá slova, za podané ruce, naslouchající uši, za otevřená srdce, za hudbu a zpěv. Děkujeme Ti za všechny tyto zázraky, kterými nás obdarováváš a kterými se můžeme obdarovávat navzájem. Děkujeme za každou chvíli, kdy můžeme sdílet radost, kdy můžeme aspoň kousíčkem radosti někoho obdarovat. Prosíme, otevři si nás nyní tak, abychom nyní slyšeli Tvé slovo a radovali se z něj. Skrze Krista, našeho Pána. Amen Čtení: J 10/1-16 (Milan Chybal) Píseň: 482 Přišel zajisté Syn člověka, aby spasit to, co zahynulo Text: Lk 15/1-10 Kázání Sestry a bratři, hned na začátku má pro nás dnešní biblický příběh překvapení: Četli jsme, že do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. To je překvapující. My přece máme jinou zkušenost: za Ježíšem, nebo řekněme do společenství sboru, církve, přicházejí spíš slušní a spořádaní lidé. Tak jak z tohoto úhlu pohledu rozumět podobenstvím, jako jsou právě ta o ztracené ovci a ztraceném penízi? Co se nám jimi chce říci? Někdy se to podobenství o ztracené ovci vykládá tak, že všichni jsme jako ty ztracené, zbloudilé ovečky, které dobrý pastýř, Pán Ježíš, hledá. Ale je to tak doopravdy? Každý člověk se nemusí v každé chvíli vnímat v roli „zbloudilé ovce“. Cítíte se vy osobně ztraceni? – Já třeba, se právě ztracená necítím, naopak, cítím, že mám v rodině, ve sboru v církvi – své místo. Třeba se také právě tak vnímáte – a je to v pořádku. Člověk, ujištěný o vstřícné, aktivní, zachraňující Boží lásce, se nemusí nutit stále znovu do pózy provinilého a Bohu zcela odcizeného hříšníka. Ale co pak s tím podobenstvím o těch ztracených, jak se nás týká? Jde o to, že my, spořádaní věřící, nejsme nikdy zcela prosti pokušení samospravedlivého postoje k těm, kteří se po delším odloučení vracejí nebo k těm, kteří zatím žijí jako „ztracení“. Je to už víc jak pětadvacet let, co se po revoluci začali někteří členové církve vracet zpátky a po letech opět pravidelně žít ve sboru… A dodnes, sem-tam, můžete zaslechnout na jejich adresu odsudek: no, ten nebo ta byl/a za komunistů ustrašený/á, tajili to, kostelu se vyhýbali, děti nedali pokřtít… Jistě, že je správnější za každého režimu vyznávat statečně svou víru. Ale právě ten samospravedlivý postoj představuje hráz, která brání přicházení Království Božího, stojí mu v cestě. Je to ten typ postoje víry, reprezentovaný „reptajícími zákoníky“. – Není to ovšem tak, že by nás, spořádané věřící, co se právě necítíme jako ztracená ovce, to podobenství automaticky uvrhlo do role „reptajících zákoníků“. Jen nás to podobenství chce vtáhnout „do děje“, abychom mohli vnímat atmosféru Království Božího. Vtahuje nás do „silového pole“ Boží lásky, ale ponechává na nás, na čtenářích a posluchačích, jak to vyhodnotíme: zda takto projevenou Boží lásku, zda takto v Ježíši přicházející Království Boží přijmeme nebo odmítneme. – Nebo jinak řečeno: zda si jako jedna z těch devadesáti devíti „bezproblémových“ ovcí necháme líbit, že ovce bloudící se těší pozornosti a ne opovržení, odsouzení nebo výčitkám. Zda dokážeme bez žárlivosti přijmout, že Boží pozornost a láska není zaměřena výhradně jen na nás zbožné a věrné, ale také na ty potížisty, co se ztratili. Ba dokonce, zda se z toho umíme radovat! Totiž, že Bůh hledá, nachází a zpět přijímá a přivádí i ty, které my bychom nehledali a odepsali… „Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět… a nejde za tou, která se ztratila?“ – Vypadá to jako provokace; v hospodaření jsou přece ztráty běžné a povolené, tak proč by někdo riskoval kvůli jedné ovci? Ježíš se ale tímhle podobenstvím dovolává jiné běžné zkušenosti: vždyť to takhle děláte, udělá to tak každý soudný pastýř, že půjde a hledá ztracenou ovci… Ta provokace je někde trochu jinde. My totiž víme – stejně jako to věděli Ježíšovi posluchači, že to podobenství se týká lidí: zbloudilých, hříšníků, těch, co ztratili dobrou cestu… Když je někdo, např. ve westernovém filmu, „WANTED“ tj. „hledaný“, tak je za něj nabídnuta odměna, aby byl předán spravedlnosti a potrestán. A tady bychom taky čekali, že bude řeč přece jen o nějakém trestu, o soudu a ne o láskyplném přijetí. Je to prostě tak, že lidé spíš věří v soud než v milost Boží (což dokládá i znalec české mentality, Jára Cimrman, svým výrokem: „Jsem takový ateista, až se bojím, že mě Pán Bůh potrestá.“) Ježíš tady, v tom podobenství, staví do středu pozornosti „záchrannou akci“ kvůli jedné zbloudilé, „pomýlené“ ovci. Ten, kdo je v podobenství představen jako bloudící ovce, je hledán pastýřem. A je hledán ne proto, aby byl vypráskán, pokárán a postaven mimo stádo, ale aby byl s radostí a něžnou péčí (na ramenou) přijat a přinesen do stáda (do společenství sboru). Dovedete si představit, že byste celý večer hledali jedno ze svých domácích zvířat a až byste je našli, tak byste mu vyhubovali, napráskali a nechali je za trest o hladu až do rána? Tak také z Ježíšova podobenství nám má být zřejmé, že jde o hledání za účelem záchrany a ne potrestání. Ten obraz pastýře a ovce je velice důležitý (naštěstí pro nás je v Bibli obraz dobrého pastýře, laskavého ovčáka, a ne jen tak nějakého ovčáčka…). Obraz pastýře vypovídá hodně o Božím vztahu k pobloudilému, provinilému člověku. Lidé si totiž často představují vztah Boha a hříšníka jako vztah soudce a provinilce. A Bůh se tak v očích mnohých lidí stává jakýmsi ramenem spravedlnosti, které hledá a posléze dopadne, aby trestalo. Máme-li takovouto představu o Bohu, zní nám nesmyslně, že by Bůh mohl dopadnout a nepotrestat. Taková představa ovšem dělá z Boha biřice. Je stále otevřenou otázkou, do jaké míry se  právě církve zasloužily – takto prezentovanou představou Boha – o to, že naše společnost je tak ateistická. Ale právě takovou představu o Bohu, o jeho království, Ježíš nabourává právě svým podobenstvím. Hříšník není jako zločinec, který potřebuje trest, nýbrž jako pacient, který potřebuje pomoc. Od lékaře také neočekáváme, že bude moralizovat, nýbrž, že pomůže. Totéž nabízí Ježíš. A k tomu ještě vybízí k radosti. Pro ty, co to nějak pořád nemůžou pochopit, přidává ještě další podobenství: to o ztraceném penízi, ale možná by se mělo jmenovat spíš o „radosti z nalezeného“. Protože právě kvůli té radosti je Ježíš „dává k dobru“. Jinak je to podobenství „v bledě modrém“ (nebo spíš v v růžovém, když se jedná o „ženskou verzi“) totéž co to předchozí. S tím rozdílem, že tam je to muž, pastýř, co hledá ovci, tady je to žena, hospodyně,
 
Celý příspěvek

Synod

20. 5. 2017

V těchto dnech probíhá synod naší církve. Aktuální zprávy z jednání doprovozené fotkami a postřehy můžete sledovat na www.synodcce.cz . Zpracováváme okamžitá vystoupení poslanců k jednotlivým bodům programu a snažíme se zachytit důležitá usnesení. Oficiální verifikované závěry jednání budou zveřejněny zhruba za měsíc. Stručnější zprávy určené pro širší veřejnost jsou na www.e-cirkev.cz .   Daniela Ženatá
 
Celý příspěvek

http://pardubice.evangnet.cz/5521/5521#comments

16. 5. 2017

Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Pardubicích zve na přednášku ThDr. Pavla Keřkovského z Evangelické teologické fakulty UK v Praze Českobratrské navazování na luterskou reformaci Přednášku doprovodí výstavka knih o Martinu Lutherovi a video o cestě kamionu připomínajícím reformaci po Evropě. Modlitebna ČCE v Horním Jelení Neděle 28. května 2017 ve 14 hodin
 
Celý příspěvek

Ohlášky 14. 5. 2017

15. 5. 2017

Čtení: J 10,1-16 Sbírka: Text: Účast: Písně: 98; 397 1-6,12-13; 482; 634; 583; 452 Kazatel: Anna Lavická Milé sestry a milí bratři, vyslechněte, prosím, sborové ohlášky. Vítáme ve shromáždění hosty i domácí. Všichni jsme zváni po bohoslužbách na faru na rozhovor při kávě a čaji. Děkujeme administrátorce Anně Lavické za službu při dnešních bohoslužbách. V 10.45 začínají bohoslužby v Horním Jelení. Sbírka z minulé neděle určená na stavební fond činila 1 247 Kč. Děkujeme. Ve středu se sešlo staršovstvo, které na své schůzi projednalo: -        Předání funkce kurátora a rozdělení prací mezi kurátora a místokurátora -        Zajištění běžného provozu sboru -        Sborový život byl rozdělen do 13 oblastí a každou si vzal na starost jeden presbyter -        Byly ustanoveny 3 komise jako poradní orgán staršovstva a předloženy návrhy jejich statutů -        Strategická komise -        Hospodářská komise -        Finanční komise -        Byl ustanoven tým pro jednání s farářkou Hanou Duchu o náplni její práci po jejím nástupu do sboru -        Staršovstvo bude na mimořádné schůzi 24. 5. projednávat 2. faráře sboru, statuty komisí a další body, které nestihlo projednat, tak, aby do prázdnin byly učiněny všechny kroky, nutné pro zdárné fungování sboru V týdnu se budou konat obvyklá shromáždění, kromě nich připomínáme: -        Ve středu v 9,30 na faře maminky s dětmi -        Ve čtvrtek v 15.30 hodin bohoslužby v Domově pro seniory na Dubině Příští neděli 21. května se bude v rámci bohoslužeb konat instalace nového staršovstva. Naším hostem bude senior Jakub Keller. Zveme všechny členy našeho sboru k hojné účasti v tento slavnostní den. Po bohoslužbách bude fotografování a presbyteři s rodinnými příslušníky budou mít společný oběd v Zelené žábě. V průběhu měsíce května probíhá ve všech sborech naší církve celocírkevní sbírka Jeronýmovy jednoty. Výtěžek této sbírky je určen na stavební práce ve sborech. Sbory je získají buď formou půjčky, nebo daru. Prosím věnujte této sbírce pozornost, aby i v ostatních sborech mohly probíhat nutné rekonstrukce a stavební práce. Vzadu v kostele na zesilovacím zařízení je pokladna, do které můžete odevzdávat své dar nebo proti podpisu u Pavly Queisnerové. Náš sbor v loňském roce obdržel dar ve výši 100 000 Kč na opravy ve farářském bytě, před tím několikrát půjčku. Poslední splátku půjčky 60 000 Kč splácíme letos. Pro letošní rok máme přidělenu půjčku na stavbu v Hronovické ulici ve výši 1 500 000 Kč. Ve dnech 18. až 20. května se v Praze koná 3. zasedání 34. synodu Českobratrské církve evangelické. V neděli 28. května bude hostem na naší kazatelně bratr farář Pavel Keřkovský, odborný asistent na Evangelické teologické fakultě v Praze. V kazatelské stanici Horní Jelení bude mít ve 14 hodin přednášku na téma „Českobratrské navazování na luterskou reformaci“. Přednáška bude spojená také s výstavou knih o Martinu Lutherovi, bude se promítat video z návštěvy kamionu k 500. výročí reformace v Praze a v dalších 19-ti zemích Evropy. Všichni jsme na tuto přednášku zváni. Kdo chcete jet, nemáte dopravu nebo naopak budete mít volné místo v autě, hlaste se u Pavla Rosy nebo se pište vzadu na nástěnku. 11. června se koná v Čáslavi seniorátní setkání generací a pěveckých sborů. Program je vyvěšen na nástěnce, je potřeba se hlásit do 4. června u Michala Brandy. Bude vypraven společný autobus. I v letošním roce se od 2. do 9. září bude konat pobyt pro seniory v Evangelickém středisku v Chotěboři. Cena pobytu 2 600 Kč. Organizátoři připravují zajímavý program. Přihlášky přijímá do 15. července Hana Capoušková. Prosíme, pište se na služby vaření kávy a čaje po bohoslužbách, přípravu květin a na 1. čtení. Děkujeme.
 
Celý příspěvek