Jdi na obsah Jdi na menu

Církev jen trochu jinak

11. 2. 2015


V Brně se před léty zabydlela duchovně-kulturně-hospodská pravidelná akce pod značkou klubu „Desert“, a její protagonista farář Štěpán Hájek se proto také stal jedním z řady hostů série přednášek TEDxBrno. Jeho vystoupení je dostupné na Youtube.com. Smyslem naší recenze však není vystoupení pochválit nebo naopak pohanět, nýbrž je zhodnotit jako ukázku typu novějšího evangelického myšlení a sebepochopení, jež je domovem u některých zástupců lehce pokročilé střední generace v návaznosti na své starší, nezřídka na věčnosti se již nacházející předchůdce.

Jen letmo si povšimněme toho, jak vše proběhlo. První část svého vystoupení začíná protagonista slovem „Já...“, a tím nejen zahajuje nastínění svého curricula, nýbrž tím také prozrazuje své silné sebevědomí, což samo o sobě není kvalitou ani v pozitivním ani v negativním smyslu. (Kvalita přicházívá až s obsahem.) Takže se tím nenechme zmást a chápejme ono curriculum zhruba jako upozornění „beru to vše osobně, ne neosobně“.

Více však než vlastními životními peripetiemi se Hájek zabývá obsahem své farářské činnosti (zde bychom mohli také uvažovat nad symboličností krouživého máchání pravicí). A řekněme hned zkraje, že se snahou vyložit vše stručně, jasně a co nejcivilněji.

Tato snaha směřuje ke srozumitelnosti a k projevu, nad nímž by nekřesťanský pozorovatel neohrnoval nos a který by bránil pojetí církví jako podezřelých spolků podivných osob. Přesto však se ani zde mluvčí zcela nevymaňuje z církevní hantýrky – a tak mluví o „slovu“ v singuláru, aniž by ovšem mohla být nezaujatému diváku zřejmá dvojznačnost tohoto singuláru (boží – lidské slovo), nebo o „zvěstování“, aniž by bylo zřejmé, jak se „zvěstování“ liší od „mluvení“. Náboženský specialista nemůže svou řeč vydestilovat, a tak se vydává všanc občasnému nebezpečí záhadnosti a nesrozumitelnosti, a zároveň nepřímo přiznává barvu – podobně jako jiní specialisté, když mluví za svou specializaci.

Svou barvu jako barvu evangelíka přiznává i zdůrazněním své úlohy interpreta bible, který se pokouší aktualizovat starověké texty. Přitom ale podotýká, že řadu biblických textů také vynechává – a tady by se slušelo ptát se (tím spíš, že se nejedná o nijak ojedinělý postoj), zda tak činí proto, že bibli nemůže nebo nemůžeme brát tak docela vážně nebo kvůli interpretačním obtížím. Co když interpret sám se mine s možností, aby určitý text promluvil do současné situace?

Pak ale farář přiznává barvu daleko silněji: „... já se snažím tu interpretaci dělat pokud možno ne-ná-bo-žensky, protože na náboženství se dívám dost skepticky, náboženství je dost sporná věc, může být náboženství také velmi nebezpečné, taky si víc porozumím se sekulárním humanistou, než s nějakým náboženským fundamentalistou...“ Všimněme si tu nakupených zvláštností. Za protějšek křesťana je tu oproti dřívějšímu ateistovi zvolen „sekulární humanista“. Jinak se tu ale projevuje dědictví starší generace, například hlásící se k Barthovu pojetí křesťanství jako nenáboženství, Bonhoefferovu požadavku nenáboženského křesťanství pro „dospělého“ současného člověka, popřípadě k Bultmannově snaze o demytologizující interpretaci bible. V Evangelické církvi se kdysi prosazující úsilí o „civilní interpretaci“ bible (k jehož protagonistům patřili například právník Miroslav Bula, teologové Luděk Brož a Karel Trusina nebo filosofka Božena Komárková), vyrovnávalo právě s „podezřelým“ pojmem náboženství: „Kritizuje-li moderní svět náboženství, má v mnohých věcech pravdu...“ (M. Bula, Křesťanův strach z náboženství, 1960, str. 146–148, zvl. str. 146). Dodejme ale jen, že Barthovi nešlo pouze o to, náboženství odkopnout, nýbrž udělat zásadní krok nad ně. A dále, že Bonhoeffer se sice ptal, jak mluvit o Bohu světsky, ale zároveň že zdůrazňoval autoritu Krista oproti Kristu jako pouhému předmětu náboženství. Po něčem takovém však v Hájkově vystoupení není ani stopy. Jako by současnému evangelictví scházely cesty, jak se z již dávných dilemat poučit pro řeč k dnešnímu člověku,

Jak nyní vysvítá, nesetkáváme se tu jen s pouhým dědictvím, o němž jsme se zmínili. S tímto dědictvím se totiž mísí zřetel k obecně rozšířené české nechuti vůči slovu „náboženství“, takže touto cestou mluvčí naznačuje: vy, co jste proti náboženství, já náboženský specialista jsem na vaší straně. (Co však čeká od tohoto naznačení a jeho důsledků?) A jako by předpokládal, že je všeobecně nabíledni, o čem je řeč... Jenže vůbec mi z citovaných slov není zřejmé, co se v nich náboženstvím míní, kromě toho, že se nemíní to, o čem přednáším v hodinách religionistiky. Hlavní se zdá být to, že je to sporná věc, a že může být velmi nebezpečné. Nebezpečný ale může být každý člověk, tak proč ty okolky? Proč dále klást do protikladu sekulárního humanistu a náboženského fundamentalistu, o něhož tu jinak vůbec nejde? Kde se vzaly takto k sobě vztažené protiklady? Proč si slovem náboženství nechávat vzápětí evokovat přímo fundamentalismus? Jsou miliardy nábožensky pozitivně zaujatých lidí opravdu posedlé něčím, co lze charakterizovat jen jako něco sporného, co může být nebezpečné a co se vyznačuje fundamentalismem? Nechce se mi věřit, že by Hájek chtěl hanět miliardy lidí, kteří se hlásí k různým náboženstvím, ale spíš se drží své tváře, a s tím zastává svůj „civilní“ postoj bez starosti o to, že pojem náboženství má spíš jiný význam, než jaký mu sám přisuzuje. Religionistika se musí na takový postoj dívat prostě shovívavě. Ale zároveň musí odlišovat tento postoj od ateistických protináboženských postojů, jakož i od vágních stanovisek proti náboženství. Křesťanská teologie má přeci vyzdvihovat boží prioritu a autoritu Ježíše Krista, nikoli třeba dominanci jednotlivého lidského já. A v tom se musí rozcházet s postoji ateistů, jinověrců, ale i křesťanů, kteří si třeba na svém já tak zakládají, aniž by ovšem produkovala byť i špetku nenávisti vůči nim.

Brněnský farář Hájek sama sebe opakovaně prezentuje jako interpreta, a to de facto i jako interpreta náboženství. Což se začíná jevit podivné – hlásí se k něčemu, co sám považuje za sporné a nebezpečné, ovšem i trochu ve stylu „z nouze ctnost“: „Takže ta interpretace je jakoby z náboženství, i když ty klasické biblické pojmy já nemůžu obejít, protože abych měl co interpretovat, tak je musím občas také používat.“ Jako by evangelickému faráři byla bible protivná a jako by se měla omluvit za to, že mluví, jak mluví...

K postoji zcivilňování křesťanství patří i klišé, řečeno Hájkovými slovy, že „církev nemůže být zalezlá za zdmi kostelů“. Ale co když je církev nejen sama z jakýchsi příčin skrčená v koutě, ale i do kouta zahnaná? Co když na ni venku nikdo moc zvědavý není? Co když zalezlost za zdmi je někdy jen pobýváním v úkrytu před nepřízní počasí? Atd. Citovaná slova deklarují zřejmě polemiku proti církevně defenzivnímu postoji. Kolik kolemjdoucích si asi říká „Co oni tam asi dělají?“, jak se farář domýšlí, vedle těch, jimž je to docela jedno? Chce „společnost“, aby ji církev „prostupovala“, jak to po církvi farář chce? A co s tím? Zaznívá zavedené heslo „vycházet ven“ – doplněné o „žít křesťanství (…) žít milosrdenství a pravdu (…) žít to mezi lidmi“. Tím se ovšem naznačuje odvěký problém křesťanství: Když se křesťanství nežije, jak to ještě může být křesťanství? A jak ho žít dobře? Odpovědi na tyto otázky nemusíme od stručného vystoupení očekávat, ale není na škodu si tyto otázky alespoň položit, když už jsme se přiblížili jim nadosah.

K „vycházení ven“ se dozvídáme očekávatelný příklad „bohoslužeb v hospodě“ (toto slovní spojení vzbudilo největší ohlas obecenstva). Po naznačení sympatické neočekávatelnosti příchozích a po zmínce o třískání půllitry, které jako by znělo pomalu coby hudba sfér, zaslechneme floskuli: „jsem tam mezi lidmi“. Jak pozoruhodné! Jako by v kostele nebo i jinde mluvčí mezi lidmi nebyl (což by přitom nepopřel), jako by se v kostele nevedl společenský život, jako by se lidé v kostele se nacházeli kdesi mimo svět...

Poté se dostáváme k tématu humanismu: „... blízkost člověka je podstata věci.“ A to proto, aby jakoby teprve po řadě opatrných krůčků zaznělo slovo „Bůh“: poté, co pravačka prstem ukáže vzhůru, slyšíme řečnické otázky: „Co je to vlastně Bůh? Co je to vlastně boží blízkost? Není to náhodou v tom, když je si člověk člověku blízko? Co je to Kristus? Není to tam, kde je někdo v nouzi a jiný mu pomůže, kde se lidé stávají vzájemně bližními?“

Zde jako by mluvčí chtěl nejvíc přiznat barvu, ale rozhodně ne na plná ústa. Farář by neměl mluvit jako akademik, ale proč mluvit o Bohu a o Kristu jako o nějakém „to“? A proč o situacích, které líčí citovaná slova, mluvit právě jako o Bohu nebo jako o Kristu? A k tomu se mi vnucuje otázka: Je možné myšlenku Boha sekularizovat? Nespočívá v tom jistá tendence civilní interpretace? Jaké jsou důsledky toho, když se o to někdo pokouší? Co však dělat, trvá-li nadále prve zmíněný rozpor?

Přehlédneme-li celé vystoupení, můžeme říci, že bylo promyšlené v obsahu i ve struktuře v tom smyslu, že od zásad přešlo nakonec k příběhu „ze života“ a nakonec k pareneticky znějícím řečnickým otázkám na ochotu k blízkosti druhým. Proto podceňovat nemůžeme je, ani šikovnost, jíž se vyznačuje a jež může některým lidem imponovat.
Nechceme však smlčet otázky, které považujeme za dlouhodobě nevyřešené a které jako by se za celou promluvou nacházely. Jak třeba mluvit o Bohu a nevyděsit? Nejen „nedogmaticky“. Zdá se tu, že raději vágně, moralisticky, bez vertikály, pomocí relativizujícího „náhodou“, v otázkách rozvádějících starou známou tezi, že „v bližním je skryt Bůh“. Nápadně to vše odpovídá definici nenáboženskosti, kterou podává Otakar A. Funda: „Nejde o nějakou nadskutečnou, nadpřirozenou sílu, či nadpřirozenou bytost, nýbrž jde o zcela určité pojetí života a světa a o zcela určitou antropologii – např. antropologii, která nesmlčí, že lidský život má rozměr lásky, pokory a bezpodmínečné výzvy.“ (Víra bez náboženství, Praha 1994, str. 131) A vždyť už myšlenkou civilní interpretace bylo „zvěstování evangelia našimi lidskými vztahy“ (M. Bula, Civilní interpretace, Křesťanská revue, 1957, str. 225–229, str. 227). A jejím motivem překonání rozporu mezi řečí bible a současnou situací (pro Bulu současnou situací, jež je ale třeba pro mne dávno minulá): „...nevstal-li z mrtvých Kristus v našich lidských vztazích, marné je kázání naše“ (M. Bula, Civilní interpretace, Křesťanská revue, 1957, str. 228). Přeci jen o poznání promyšleněji (ač ne bez omylů) psal předčasně zemřelý farář Karel Trusina o křesťanství, která má člověku na jeho vlastní starosti odpovídat "světsky transcendentním způsobem" (Pozemské křesťanství, Křesťanská revue, 1963, str. 158).

Rozpaky budícím paradoxem je, že v rané éře Nové orientace psala Božena Komárková o potřebě civilnosti a konkrétnosti – a přitom o tom psala vágně. Aniž by například vysvětlila, co to jsou „pojmy“, které jen zatěžují prý už díky apoštolu Pavlovi křesťanství. Anebo co je to „spiritualizovaná náboženská samoúčelnost“, jíž se má vyhlásit boj. A to jsou jen dva vybrané příklady řady vágních pojmů, jichž je v boji proti pojmům užito (Několik poznámek k civilní interpretaci, Křesťanská revue 75/2008, č. 4 [str. 39–43] [přetisk z Křesťanské revue 1963, str. 200–203], str. 39 a 41). Požadavek je na první pohled či poslech srozumitelný, přesto však nejasně pochopitelný.

Naše recenze chce tedy využít příležitost chápat jedno veřejné vystoupení jednoho evangelického faráře jako příklad a doklad civilní interpretace. Neboli tendence, která se prosazovala od 50. let a zejména v 60. letech minulého století oproti církevnímu konzervativismu a která dala tvář části českého evangelictví, aniž by ovšem dosáhla opravdu výrazného vlivu (srv. O. A. Funda, Ohlédnutí za nenáboženskou interpretací křesťanské víry, Křesťanská revue, 1997, str. 180–184, zvl. str. 183n.). K čemu tato tendence vedla? Oč jsme dnes dál? Není to jakýsi nový status quo, který se pyšní jen několika záblesky?

Doklad o tendenci vypovídá, čím je, je jejím svědectvím – ale spolu s tím také vypovídá o jejích slabinách, z nichž jsme některé zachytili. Svět se ovšem od 50.–60. let značně změnil – a vedle pouhého ústupu tradičního křesťanství v mnoha zemích Evropy přichází náboženský revival, nová náboženská hnutí, hledání transcendence, duchovní zájmy. Ne zcela dávno se evangelický teolog Jakub Trojan pokusil o píseň polomrtvé labutě, která navzdory všemu trvá na zalíbení ve své civilnosti, jakož i ve svém matném životě (asi ne náhodou se nedozvídáme, kde tato labuť hnízdí). Chápu, že sám potřebuje vyjádřit a hájit pozitivitu civilní interpretace – ale kvůli tomu nemusí deklasovat novou religiozitu jako mikropříběh a pouhou obrannou reakci (a tím deklasovat i samu nutnost bránit se) (srv. Civilní interpretace – ještě dnes?, str. 3n.), místo aby vnímal hledání a nacházení alternativ k selhávajícímu křesťanství.

„Civilní interpretace“ je připomínána také jako moment vývoje evangelictví (spjatý s Křesťanskou revuí), jako překonanost, relikt nebo i jako omyl minulosti (jako s iluzí se s ní v 90. letech minulého století rozešel O. Funda, srv. Víra bez náboženství, str. 190).

A odtud vyplývají další otázky. Co vlastně je křesťanství, ne-li náboženství? Nedostává se evangelictví jako typ křesťanství, akcentující bibličnost, do paradoxně hlubokého neporozumění tomu, oč se chce opírat? To je řečeno zásadně, i když musíme tyto zásadní otázky právě také zasazovat do konkrétnějších proporcí. Nezní z vystoupení příliš apologetická snaha plynoucí z vědomí, že je potřeba se bránit námitkám, jež se sáhodlouze lepí na křesťanství? Možná by se nám hodilo tu mluvit o ofenzivě z defenzivní pozice.

 

Jak ale farářovo vystoupení vystihuje obsah křesťanství? Všimněme si, že dokládá jakousi inklinaci k pojmu lásky, do něhož mimo jiné patří zmiňované pojmy: vztahy, blízkost, pomoc, věrnost apod., ale který je dalece přesahuje. Slovo „láska“ nicméně vůbec nezazní, jen jednou zaslechneme nenápadně sloveso „milovat“. Navíc mluvčí vynechává veledůležité pojmy víry a naděje. Zmíněná inklinace je patrná v evangelickém prostředí porůznu, jako přehnaný a zároveň nedovařený oddenek liberální teologie, takže se v našem konkrétním případě nejedná o žádný výlučný příznak. Je to bohužel právě jen inklinace, která bere své živiny z křesťanské tradice, která však nevede k sebepochopení (v myšlence i uskutečnění) církve jako generátoru lásky. Křesťané se scházejí kvůli jakémusi „slovu“ nebo kvůli svým přátelským vztahům – ale nechybí tomu cosi?

Vedle toho nebyla věnována výraznější pozornost ani slovu „církev“, čímž se navíc obsah projevu dostává do napětí s názvem, a tak musíme alespoň doplnit, že letmé náhledy do života jednoho brněnského evangelického sboru posloužily jako ukázky toho, co se v Evangelické církvi děje. A ty ukázky spíš vypovídají o jakémsi setkání přátel. Na tom samo o sobě není nic špatného, ale setkání přátel se konají v Česku po mnoha tisících. Proč by tam, mezi „zdi kostelů“, chtěl někdo někoho pozvat? Co bych tam třeba sám pohledával? Nevím, což říkám jen se zvídavou, nijak opovržlivou pochybovačností.

Stejně tak neupírám setkání přátel, že mají něco společného s pojmem lásky. Jak je ale tento pojem konkretizován v jednotlivých evangelických společenstvích? Jsem dalek toho, abych se dopouštěl trapného vytýkání: „U vás je málo lásky.“ Jak totiž lásku kvantifikovat? Jen je mi nápadné, jako by uhýbání před vertikálou korespondovalo s uhýbáním před pojmem lásky. Jak kromě toho vystoupení věnované církvi spojit s nějakou biblickou inspirací? Nevím, jak odpověď na své otázky z dokumentu vyčíst alespoň nepřímo. Jako by totiž vládla dalekosáhlá bezradnost z ústředních biblických pojmů. A proto také název vystoupení brněnského faráře „Církev trochu jinak“ vyznačuje ono „jinak“ jako právě jen „trochu“.

Jiří Hoblík

Poznámka: Děkuji Jiřímu Šamšulovi za cenné podněty, které vzešly ze vzájemné debaty.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Aleš Wrana - jaká transcendence?

12. 2. 2015 12:45

Zdá se mi, že jsi ve své recenzi (ve svém čtvrtém odstavci) nespravedlivě pominul, že se ŠH snaží říct (video čas 3:18), v čem je podle něj transcententní povaha evangelické církve: "lidé chtějí slyšet inspirativní slovo, chtějí konfrontovat svůj život s moudrostí biblického poselství".

Že pak řečník mluví o tom, že je interperetem, který se snaží mluvit nenábožensky, to je až další otázka, že uskutečnění té inspirace vidí v žití mezilidství, o tom by se dalo také diskutovat.

Ale že ŠH na počátku říká, že ten "generátor lásky" (tento tvůj pojem se mi líbí) je někde nad námi a ne naše mezilidství, to by se přeslechnout nemělo.

Jiří Hoblík - Re: jaká transcendence?

12. 2. 2015 18:00

Jestli je to nespravedlivé, nevím, ale nebylo mým záměrem rozebrat každou větu. A pokud jsem opominul tu, kterou zmiňuješ, tak proto, že se moc netýká základního problému, jemuž se věnuji, i když bych právě tuto větu počítal k pozitivům vystoupení.

Že by evangelická církev měla transcendentní povahu, bych neřekl - je to jen pozemská instituce, která nějak vypovídá o něčem transcendentním.

Ale vypovídá o transcendentu často tak, že není transcendentnost transcendentna nijak patrná - což je právě případ Hájkova vystoupení a což ve své reakci nějak nevystihuješ.

Aleš Wrana - transcendence?

13. 2. 2015 9:49

Prosím, jak rozumíš pojmu „nenáboženská interpretace“? Co „vykládá“? Vidím dvě možnosti: 1) vykládá Boha jako spolulidství, tím ruší transcendenci; nebo 2) transcendentní Slovo (jeho obsah) vykládá jako výzvu k spolulidství, bez „balastu“ náboženské praxe.

Nevyčítal bych Ti, žes pominul pár slov proslovu. Spíše, že jsi pominul jeden krok podle mě docela dobře budované argumentace – o tom, že ono Slovo přichází z transcendence. Až po něm následují další: že to Slovo vede posluchače k budování společenství a že vede ke službě ve světě.

Jiří Hoblík - Re: transcendence?

22. 2. 2015 18:45

"Nenáboženská interpretace" chce podle mého eliminovat rozpory mezi náboženství a všedním životem, ovšem za cenu pouhého prosívání a nových rozporů (nenábožensky mluvit o Bohu - není možné křesťansky, nýbrž religionisticky).

Jistěže Slovo překračuje distanci mezi božstvím a lidstvím. Ale nejen někoho vede, nýbrž ono překročení vnáší do existenčních podmínek, které osvětluje. Ale nemyslím, že k vyjádření toho se lze dostat eliminací tradičních prostředků jen proto, že jim zas tolik nerozumíme.