Jdi na obsah Jdi na menu

Dán o Dánovi (Kierkegaardovi)

22. 3. 2012

Z myšlenky útěchy čouhá nebezpečí. Útěcha evokuje slabost a poníženost, těžko se žádá, je však zapotřebí. Jak ji citlivě poskytnout a s jakým oprávněním? Úvahy dánského filozofa Sørena Kierkegaarda (1813–1855), myslitele vhodného pro inteligentní mládež, nejen křesťanskou, poskytuje však podklad, na němž se uvažování může rozprostřít.

Publikace dánského teologa a novináře Johannese Møllehaveho Slova útěchy vychází ze dvou Kierkegaardových dopisů chronicky těžce nemocné švagrové Henriettě. Zároveň autor zasazuje naznačený osobní vztah do širšího kontextu filozofova díla, a tak se snaží poskytnout jeho alespoň dílčí výklad. Kdo jej chce přijmout, musí se ovšem vyrovnat i s jeho nerovnostmi.

Jaká ale má útěcha být? Rozhodně nemůže být laciná. Vzájemná blízkost v prožívání utrpení pomáhá člověku se k ní kvalifikovat. Ne však aby utěšitel trpitele hned od jeho utrpení odháněl, nýbrž aby mu ukázal možnost vztahu k sobě jako vztahu lásky. Na to Møllehave klade jistý důraz.

Útěcha potřebuje lásku, a součástí výkladu je proto reprodukce vybraných kapitol z Kierkegaardovy knihy Skutky lásky, dávno již (roku 2000) i v češtině vydané (vedle toho využívá i Vzdělavatelné řeč). Pravá láska nemůže stavět na nahodilém, okamžikovém. Pravá láska zůstává, jak říká v prvním listu do Korintu Pavel z Tarsu. Je naopak neštěstí, když člověk má k sobě zhoubný vztah, který ústí v zoufalství – od něho pak utíká, ale útěk sám je bezvýchodným východiskem. Zato východisko, které skýtá útěcha, by mělo být znatelné při citlivosti na rozdíl dočasnosti a věčnosti, přičemž „útěcha a povzbuzení promlouvají zevnitř (…) skutečné situace“ (str. 191) souzvuku trpících.

Vydat knihu o Kierkegaardovi znamená vsadit na bezpečnou trvalku. V tomto konkrétním případě je ale třeba se také smířit s nevyrovnaností líčení. Autorovo pracovní a myšlenkové rozpětí se rozpřahuje mezi teologií a bulvárem. A proto, jak sám poctivě přiznává, někdy neudrží nit. Znovu a znovu také odbíhá k přemýšlení o aktuálních svízelích, jako je například zaneprázdněnost coby životní styl, který člověku stojí za to (str. 86). Kupříkladu zde bez ponoru. Naproti tomu z reflexe Kierkegaardovy knihy Skutky lásky (str. 111117) se stává spíše povídání, v němž se pisatel od nápadu k myšlence dostává až po několika odstavcích. A mezitím se prapodivně podivuje nad tím, že když Apoštolské vyznání víry mluví o „zvěsti o odpuštění hříchů“ (str. 115), ač něco takového v čistém shrnutí základních momentů Ježíšova života nemá co dělat (a je to zmíněno v další souvislosti). Anebo ponechává některé závažnosti, jichž se dotýká, nedopovězeny. Například - jak k sobě vztáhnout (nezbytnou) lásku k sobě a (špatnou) sebelásku? Anebo nepotřebuje tvrzení, že lásce k bližnímu se děje „největší křivda“ dalšího domýšlení vzhledem k nejistotě vztahu křivdy a ústupu od toho, co je mé, od „mojskosti“? Na jiném místě cituje z Kierkegaardova výkladu lásky, která „všemu věří“ (str. 67), ale už nechává stranou, že Kierkegaard to také ve Skutcích lásky (v českém vydání na str. 151–153) zdůvodňuje.

Ve vlastním tématu ponechává ovšem autor bílé místo namísto toho, co je na Kierkegaardovi tak popravdě provokativního, bílé místo po pohoršlivosti křesťanství, v jejíž souvislosti Kierkegaard píše o útěše v Nácviku křesťanství„Pozváním pro všechny, "kdo se namahají a jsou obtíženi", nepřišlo křesťanství do světa jako nádherný exemplář jemného utěšování, jak to farář s fňukáním nepravdivě zavádí, ale jako absolutno. Bůh to tak z lásky chce, a protože to chce Bůh, může chtít, jak se mu zlíbí. Nechce být lidmi předěláván na hodného lidského Boha, naopak je to on, kdo chce přetvořit lidi a chce to z lásky.

Takto tedy Møllehavemu kulhavě záleží na tom, aby představil Kierkegaardovo a v návaznosti na to i své smýšlení o útěše. Knížka je do jisté míry osobní, ať už si o tom totiž o úsilí o někdy i obhajobné souznění autora s filozofem myslíme cokoli. Ovšem součástí toho jsou i různé nadbytečně zmíněné momenty ze všedních dní autora, o němž se čtenář například dozvídá, že trpěl ledvinovou kolikou. I když možná právě takový, sklouzávající má být dnes úděl teologie a filozofie.

Møllehave, Johannes : Slova útěchy. Praha, Kalich 2011, 208 str. 161 Kč
ISBN: 978-80-7017-160-8

 

Poznámka: Doplněná a upravená verze recenze, která vyšla v 1. letošním čísle časopisu Český bratr.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

David daggie Geisler - ...o „zvěsti o odpuštění hříchů“

23. 3. 2012 12:57

Hezká recenze. Asi si knihu během roku vypůjčím a přečtu. Nicméně bych se krátce zastavil u tohoto výroku:"...(Johannes Møllehave) se prapodivně podivuje nad tím, že když Apoštolské vyznání víry mluví o „zvěsti o odpuštění hříchů“ (str. 115), ač něco takového v čistém shrnutí základních momentů Ježíšova života nemá co dělat."

Údělem reformace (a reformační teologie) je principielně dávat do souvislosti historického Ježíše a Ježíše kérygmatu (zvěstovaného slova). Tedy velmi zhruba řečeno. Nastolovat čtenáři či posluchači jakousi představu "čisté Ježíšovy esence" a vydávat ji za skutečné poselství Ježíšova života je zcestné. Oddělovat Ježíše z Nazaretu, pravého člověka od Ježíše Krista, Syna Božího je teologický nesmysl. A je to v podstatě rouhání. Rouhání farizejského typu. Což jsou sice silná slova, ale bez takto formulovaného "teologického protestu" nelze smysluplně hovořit ani o „zvěsti o odpuštění hříchů“.

Tedy shrnuto: Ježíš Kristus synoptikckých evangelií musí býti (a také vskutku jest!) totožný s Ježíšem Kristem kérygmatu - zvláště pak pavlovské teologie. Viz. srovnejme Evangelium dle Lukáše 24, 25-27 a Pavlův 1. list Korintským 15,1-20.

A tož tak z Moravy v předvelikonočním čase... :)

Jiří Hoblík - Re: ...o „zvěsti o odpuštění hříchů“

24. 3. 2012 0:01

Milý Daggie, když vás trochu vezmu za slovo: Apostolicum není dílem reformace a rozlišení historického a kérygmatického JK je až z moderní doby. Pro Apostolicum to není problém - dokonce z něho vyplývá, že kérygmatický je Ježíšův příběh. A Apostolicum ne náhodou nejprve líčí Ježíšův příběh a pak zvlášť důsledky pro člověka. Stačí se zamyslet - a člověk spojitosti mezi obojím najde - a Apostoliku stačí být stručné a heslovité, vzdáleno teologickým pojednáním.

Ondra G. - Re: Re: ...o „zvěsti o odpuštění hříchů“

25. 3. 2012 10:08

Moc pěkně napsáno.

A věřejí tomu?

Jiří Hoblík - Re: Re: Re: ...o „zvěsti o odpuštění hříchů“

25. 3. 2012 13:00

A to znamená jako co?

David daggie Geisler - Re: ...o „zvěsti o odpuštění hříchů“

25. 3. 2012 16:00

Bratře Hoblíku, souhlasím s vámi! Však tento můj "teologický mini-protest" nebyl míněn ani na Apostolicum ani na českou, německou či helvétskou reformaci z 15.-16. století. Dovolil jsem si "po barthovsku rýpnout" do moderní evangelické teologie.

Protože tato teologie (jakožto dědička reformačního zápasu) to rýpnutí potřebuje "jako prase drbání"! :)

Ondra G. - Re: Re: Re: Re: ...o „zvěsti o odpuštění hříchů“

26. 3. 2012 16:25

Moje otázka po víře měla říct to, že na vyjádření osobního přesvědčení (D. G. tvrdí, že Ježíš je týž) odpovídáte kritikou teoretické základny tohoto přesvědčení (totiž že reformace nemusela spojovat něco, co v její době nikdo nerozlišoval). Vaše odpověď ale neříká, jaký postoj k nastolené otázce jednoty zvěsti a života máte vy. Neměla to být výtka vám, jen jakási žádost o doplnění. Výtku mám vůči farářům, kteří dokážou všechno krásně teologicky vysvětlit, ale sami nevěří, což pak navozuje dojem, že víra je znakem teologického amatéra.

Jiří Hoblík - Re: Re: Re: Re: Re: ...o „zvěsti o odpuštění hříchů“

26. 3. 2012 20:14

D.G. nepsal o osobním přesvědčení, ale načrtával teologickou reflexi v rekci na mou poznámku k výroku v recenzované knížce. A odpověděl jsem, jak jsem odpověděl, protože onen výrok (vedle jiných) v knížce pokládám za zbytečný. To znamená, že jsem jen přiblížil své stanovisko a neměl jsem sebemenší úmysl debatu převádět do obecnější roviny.

Jinak k myšlence víry jsem se už na těchto stránkách vyjádřil, ještě o ní snad něco napíšu - teď alespoň tolik, že ji po biblicku chápu jako jednotu síly a jemnosti - a jako něco vzácného, vůči čemu jsou všechny věroučné články jen pomůckou, takže víra se nemůže u nich zastavovat, protože to jsou lidské výtvory.

David daggie Geisler - Re: ...o „zvěsti o odpuštění hříchů“

27. 3. 2012 14:05

Bratře Ondro a bratře Hoblíku, dovolím si vaši debatu ponechat jen vám. Jen jsem chtěl doporučit velmi zajímavou knihu od Sørena Kierkegaarda "Čistota srdce: Aneb chtít jen jedno" Vydal to Kalich - Ústřední církevní nakladatelství Praha v r. 1989. Koupit se to asi už nedá, ale k půjčení to jistě někde v knihovnách (vědeckých či univerzitních) bude. Výživné čtení! Zvláště před velikonocemi. Všichni ateističtí existecialisté (zvláště ti fransouzští Camus se Sartrem) se mohou jít se svou terorií existencialismu "zahrabat", neboť v tomhle díle mluví Kierkegaard o nejpodsttnějším kroku lidské existence - o pokání. A je to fakt síla...