Jdi na obsah Jdi na menu

Emilio Alberich, Ludvík Dřímal, KATECHETIKA

4. 8. 2010
Výchova a vzdělávání víry (katecheze) potřebuje důkladné theoretické zajištění a zapojení do celku činnosti sboru a církve, aby se minimalizovalo náhodné, naproti tomu posílila cílenost a jasná koncepce smyslu, cílů a poslání katecheze v ČCE. Vhodnou příručku k tomu jsem nalezl v knize KATECHETIKA Emilia Albericha a Ludvíka Dřímala …

 

 Průzkumy, jak u nás fungují nedělní školy a konfirmační příprava, mě přivedly k myšlence, že jistá bezradnost a zmatenost je způsobena absencí jasné, celkové koncepce katecheze v naší církvi. Existují sice různé komise, které připravují praktické příručky a jiné, ale v podstatném se takzvaně "spoléhá na samostatné, tvůrčí osobnosti" přímo na sborech. Ty bývají zatíženy potom neustálým improvizátorstvím, theoreticky nezajištěním prakticismem, vyvíjejícím činnost pro činnost samu, a stíhaní pocitem, že církvi na jejich činnosti vlastně nezáleží. Tyto problémy navíc nelze přiznat, protože by takový katecheta vypadl z kategorie "samostatné, tvůrčí osobnosti", a mohlo by se mu pokrytecky vytknout, proč se své služby vůbec ujímal.

Je sice pravda, že katechetika se vyučuje jako součást praktické theologie na ETF-UK, že se zástupci naší církve jak ze SR tak z fakulty účastní ekumenických katechetických konferencí, ale mimálně od jednoho z nich vím, že si uvědomuje to, co nakonec vnímáme na sborech všichni, totiž že to na výchovu a vzdělávání ve víře žádný praktický vliv nemá. I pracovníci vedení církve bývají pak zaskočeni, mají-li například odpovědět na otázku po cíli evangelické edukace. To je z pedagogického hlediska dost závažné.

Přes onen všepronikající prakticismus a nevoli k theoretické přípravě jsem došel nakonec k přesvědčení, že katecheze (nejen) v naší církvi potřebuje právě důkladné theoretické zajištění a zapojení do celku činnosti sboru a církve, aby se minimalizovalo náhodné, naproti tomu posílila cílenost a jasná koncepce smyslu, cílů a poslání katecheze v ČCE. Při shánění takové příručky jsem ale nalezl výraznou inspiraci v jiných vodách než evangelických - v práci dvou katolických autorů KATECHETIKA Emilia Albericha a Ludvíka Dřímala (ISBN 978-80-7367-382-6, Portál Praha 2008.

Jde o odborníky v daném oboru na slovo vzaté, těšící se dobré pověsti i u učitelů a profesorů na ETF-UK. Prof. Emilio Alberich je emeritním profesorem katechetiky na salesiánské univerzitě v Římě; jeho národností si ovšem nejsem jist - zprávy které mám oscilují mezi italskou a španělskou. Doc. Dr. Ludvík Dřímal, Th.D. přednáší katechetiku na Katedře křesťanské výchovy na olomoucké CMTF UP. Katechetiku studoval právě u E. Albericha, k němuž jej pojí i přátelský vztah. Na dotaz po podílu na konečné podobě díla skromě říká, že hlavní podíl má právě E. Alberich, který "většinu kapitol (alespoň v hrubých rysech) vytvořil". On sám prý hlavně "doplňoval a dolaďoval", samostatně vytvořil pouze tři kapitoly včetně kapitoly o katechezi a škole. Jde však o dílo kolektivní, nelze přesně vymezit, která kapitola je dílem kterého z autorské dvojice. Musí-li tudíž evangelík při četbě knihy skousnout, že jde o knihu z katolického prostředí a (především) pro katolíky, není také zcela snadné určit, ze zkušeností které země je čerpáno (kritici upzorňují na její přilišnou španělskost, ale já ji tam nevnímám). Výhodou katolické literatury je ovšem její globální zaujetí.

Už přečtení obsahu naznačí, že katechetika je zde postavena na solidním biblickém základu, jaký je i u evangelíků nevídaný a jaký ani nejsme katolíkům příliš ochotni přiznávat. Přece úprávě tato skutečnost činí příručku použitelnou pro každého, bez ohledu na denominaci. Může proto překlenout nedůvěru některých evangelíků (s níž jsem se bohužel setkal) dát se poučit při výchově a vzdělávání ve víře právě katolíkem. Biblicistní rys je pak přítomen na každé řádce díla.

Dílko rozebírá otázky identity katecheze v životě církve vůbec, i v církvi současné (a ne jen římskokatolické). Pro evangelického čtenáře pak bude určitě zajímavý exkurs do historie katechetiky, kterou většinou známe jen izolovaně, tedy pouze svoji vlastní. Zde je zasazena do širšího dějinného rámce, též v souvislosti se sociologickými a filosofickými proměnami ve světě. Je zasazena do rámce dějin pedagogiky vůbec, proto i pro pedagogy může být četba knihy v mnohém poučná. Zabývá se ovšem i identitou katecheze v životě každého křesťana, což může být poučné i potud, že se překoná tradiční zúžení katecheze pouze na práci s dětmi a mládeží, ne-li dokonce jen na vyučování náboženství. Vše, také kázání, liturgie atd. je součásní přímé i nepřímé kaztecheze, v jakési eriksonovské celoživotní katechezi. Katecheze je součástí pastorace i misie, takže i tato témata jsou zde zmíněna.

Všímají si samozřejmě také chyb, kterých se církev či jednotliví katechceti při katechezi dopouštěli a dopouštějí, pro něž má katecheze u veřejnosti, včetně té křesťanské, nelibou pachuť. Po přečtení knihy evangelík zjistí, že římskokatolická církev dnes řeší stejné problémy v katechezi jako evangelíci, ačkoliv k nim dospěla jinou historickou zkušeností.

Silnou stránku díla představují momenty, kdy autoři vyjasňují otázky, před kterými naše autority zpravidla uhýbají, považjíce je někdy i za nehodné řešení. Velice důležité je mezioborové rozkročení mezi teologií a pedagogikou, aniž by se určovalo kdo je tu pán a kdo služka. Jde o plodnou mezioborovou spolupráci. Stejně dospěle jsou řešeny i další otázky, které nás často nechávají bezradné: vztah mezi (nad)historickým pokladem církve a individuální, aktuální zkušeností člověka, zkušenost lidu Božího smlouvy staré a nové, růst, zrání či dospívání ve víře a obecná ontogeneze. Potěšující jsou řádky, které řeší kompetenci ke katechezi poukazem na všeobecné kněžství všech věřících, kategorie, kterou jsme si jako evangelíci příliš přivlastnili jako svůj osobitý prvek. I zde se však nevyhnou autoři otázkám osobnostní způsobilosti ke katechezi, erudici a také pověření církevním úřadem. Zejména to poslední zní našim uším podezřele, ale musíme domyslet, že tím církev svého katechetu vybavuje spoluodpovědností. Ostatně církevní pověření, ordinaci, potřebují i naši duchovní k výkonu své služby. Proč ne katecheta (učitel náboženství, učitel n. š., pracovník s mládeží, střední generací či se starými bratřími a sestrami)?

Druhým výrazným a velmi plodným rysem je tedy mezioborovost, překonání "theologické arogance" (na kterou si stěžuje např. D. Soelle v Fantazie a poslušnost, Kalich, ISBN 978-80-7017-089-2). Pojetí katecheze zde nevystupuje vůči ostatní společnosti ani přezíravě, ani povýšeně či konfontačně, nýbrž kooperativně. Kniha proto staví vedle sebe křesťanské vzdělávání a výchovu v kontextu společenského života, obecné výchovy a vzdělávání (školní), ale též otázky evangelizace a inkulturace.

Největším přínosem je konečně stanovení a rozbor didaktických cílů (kompetencí), které má katecheze sledovat (stry. 23-40; obr. 2-4). Protože jsou sledovány v kontextu funkce katecheze uvnitř církve, a to v souvislosti se smyslem existence církve samotné, dochází se tu i k úvahám eklesiologickým, možná překvapivě blízkým i eklesiologii evangelické. Je to konečně příležitost nehledět na katolický vklad nedůvěřivě skrz prsty, ale něčemu se tu i přiučit. Východiskem je proto nejen katechetická, ale i eklesiologická theze, že úkolem církve a cílem její katecheze je být "ve světě pro svět ve službě Božímu království". Není nutné jednoduše jejich postřehy převzít; jde o otevření otázek, které by snad mohly přispět k překonání krize křesťanství, kterou alespoň někteří vnímáme a která rovněž ochromuje katechezi.

Kniha je ovšem psána pro katolíky. Evangelík proto asi přeskočí pasáže o fuknci katecheze v rozhodnutí pro řeholní život, fenomén, který u nás nepěstujeme. Méně cize bych se díval na pasáže o významu katecheze v rámci iniciace (mystagogii!) k liturgickému život, nebo opačně, o katechetické funkci téhož. Nejde jen o to, že i v některých našich sborech se liturgie pěstuje, i ty reformované mají svoji "liturgii", či lépe: jakýkoli bohoslužebný pořádek vykazuje liturgické rysy a potřebuje "zasvěcení" k plné účasti na něm. Pro evangelíka, nemá-li hlubší zájem o římskokatolickou církev, budou ovšem problematické nekonečné citace z katolických dokumentů a odkazy na ně. Avšak i ty mohou být pro nás poučné. Současně musíme chápat, že každý katolík, který své církvi přináší něco nového (a to autoři určitě přinášejí), je nucen cíleným čtenářům propojit toto nové s dokumenty své církve. Kniha je však uspořádána přehledně, není problém tyto pasáže přeskočit.

Co tedy bude asi čtenář, zejména evangelický učitel nedělní školy, postrádat právem, je skutečnost, že autoři nedospějí ke kurikulu, dokonce ani v předpředposlední kapitole, nazvané Východiska katechetické metodologie. To lze ovšem nahradit jinou literaturou, třeba dnes bohatou pedagogickou literaturou o didaktickém projektování a tvorbě vzdělávacího programu. S dobrým theoretickým základem si však nakonec může (musí) každý učitel snadno vytvořit kurikulum sám. Kniha k tomu dá dobrý podklad.

 (Jakub Dvořák)

(poprvé zveřejněno 30. 7. 2009 na Evangnetu)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář