Jdi na obsah Jdi na menu

Kuličky, kuličky ...

20. 4. 2013

Není úplně snadné psát anotaci na cokoliv. Píšu ji, abych doporučil, abych doporučil, to, co mi něco řeklo, aby totéž řeklo někomu jinému. Přitom bych raději nechal mluvit dílo samotné v něději, že se v jeho pochopení sejdeme. Ale nesejdeme. Každý v něm uvidíme něco jiného, proto se budeme pokládat vzájemně za pitomce. "Kizmet", řekl by Turek; málo pravověrný křesťan by to nazval osudem.

Ne jinak tomu bude nad povídkovým filmem Olgy Dabrowské KULIČKY z roku 2008.

Nedávno jsem byl na něj upozorněn, a skutečně mě zaujal. Ale když si přečtu recenze a anotace na internetu je jisté, že v něm vidím i něco jiného, než jejich autoři. Možná i něco jiného, než sama režisérka.

Je těžké psát anotace na film, když nejste žádným odborníkem, který sedí u filmů od rána do večere a může se v tom znalecky šťourat. Vnímám to spíš jako laický komentátor, který šel náhodou kolem biografu.

Komentaře jsou za jedno v tom, že čtvero povídek SVATBA, MAMINČIN ANDÍLEK, MRAVNÍ IMPERATIV a POMALU, ALE SLÁBNU, mapují ženské manipulování s muži, které začíná u kolébky a nekončí ani po smrti. Kdo ví, také to může být i o různých, někdy pěkně bizarních podobách lásky mezi muži a ženami. Ano, jistý prvek manipulace v nich být může, ale je tu také hodně skutečného vztahu, citu, vzájemné touhy, která může někoho připravit o poslání (jako v případě druhé), nebo přivést i do hrobu a ani v něm jej neopustit (jako v případě té poslední). Možná svůj upřímný cit neumějí někteří lidé vyjádřit něčím jiným, než co alespoň navenek připomíná vydírání a sekýrování. Proč by to však nemohl být zároveň upřímný cit? A hlavně, upřímné a vědomé je rozhodování oněch mužů; nejsou jen pouhým objektem manipulace, ačkoliv se tak mohou jevit.

Druhá prostřední povídka MRAVNÍ IMPERATIV se otře o křesťanství. Příběh projde hlavně katolickou komunitou, která si říká "spolčo" (už jsem slyšel i mezi evangelíky, že na něco podobného chodí), ale otře se i o evangelickou faru. To je právě moment, který zarezonoval; kvůli němu jsem shlédl i ty ostatní.

Jedna z křesťanek pozve do této komunity svoji nezadatelnou kamarádku. Kamarádka není ošklivá, jen se jí vyhýbají seriozní pánové. Použít a odložit. A tu protřelá křesťanka nabízí věřící komunitu ne pro duchovní obsah, ale protože tito lidé jsou vázáni věrností. Její kámoška ovšem zahoří láskou ke knězi, který se tak ocitne před rozhodnutími, z nichž ani jedno není úplně správné. Správné ale není nic - za přátelskou nabídkou kamarádky se nezkrývá jen chybný a vypočítavý kalkul, nýbrž i pomsta za minulé křivdy, které jí svůdnice uštědřila v mládí. Z milých, trochu podivínských křesťánků se vyklubou svině, které by svojí svinskostí překvapily i samy sebe.

Kněz ve svých rozpacích zajede na ekumenickou návštěvu k evangelickému kolegovi, který právě plichtí (výstižnější výraz nemohu použít, nebyl by slušný) velikonoční kázání s dopomocí manželky ("Řehoři, piš!"). To, co uvidí, jej opět smíří s celibátem, ale nakonec stejně ...

Autorka (nevím, kdo a odkud je) ví, o čem mluví. Její představa křesťanů je prostá všech obvyklých literárních a filmových stereotypů. Její křesťánci nejsou ani šílenci, ani bigótní sektáři; jsou relativně mladí, nadšení, nadšeně pějící mládežnické odrhovačky, které všichni tak dobře známe, radostně a falešně (to také známe). Důvody, pro které se scházejí, ovšem mají s křesťanstvím málo co společného. Jde spíš o psychosociální naděje a doufání, obsah setkání také spíš připomíná psychodramatickou seanci, která ovšem animátora, kněze, nechtěně zavede až na lože s novou členkou komunity. I to ukáže mělkost "nekonvenčních" způsobů vedení církevního života.

Návštěva evangelického faráře a rádoby theologický dialog hlavně s jeho ženou, která Řehoře ani nepustí ke slovu, faráře, který na poslední chvíli v úžasném kraválu a chaosu domácnosti, bez zájmu a nápadu připravuje homílii k nejdůležitějšímu křesťanskému svátku, to také není ničím, co by si musela autorka vycucat z palce. Ano, kdo chodil na pastorálky ví, jak většina kázání vzniká, a že homiletika, na kterou jsme stále hrdi, je fakticky v hlubokém úpadku, což má pochopitelně dopad i na životnost bohoslužeb, které netřeba oživovat kejklemi, jak se o to dnes mnozí snaží. Dělá-li farář něco, čemu nevěří, co čekat?

Film je zajímavý mimo jiné právě i oním zrcadlem, které nám nastavil. Obraz, který koukne z druhé strany, je bohužel pravdivý, ale ne urážlivý. A dokonce ne beznadějný. I v tomto marasmu se nakonec odehrávají drobné zápasy, ve kterých někomu přece jen o něco jde, a mnozí dojdou k hrdinským rozhodnutím.

Film působí i velmi profesionálně odvedenou prací, jak na sebe jednotlivé příběhy plynule, bez cesury navazují, ačkoliv každý z příběhů je zcela autonomní; s žádným z ostaních nemá nic společného, leda téma. Také mám pocit, že se v něm vrací do českého filmu poetika, která se nějak vytratila.

(Jakub Dvořák)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Martin Danihelka - Do kina s Hoblíkem

21. 4. 2013 21:38

V obecné rovině - je škoda, že faráři chodí tak málo do biografu, přinejmenším na vážné filmy s určitou teologickou komponentou a ne na relaxační hlouposti, při kterých se žvýká popcorn. Ještě větší škoda je, že "profesionálního teologa" už dnes jen výjimečně napadá otevřít román od Thomase Manna nebo od Goetha. Jestli se totiž něco pozná na kázání, tak to, jakou má kazatel čtenářskou kulturu. (Nebo nekulturu.)
Ale to jsem příliš odbočil.

Film "Kuličky" mě naprosto nezaujal ani vnitřně nenasytil. A přesto není hloupý ani tuctový; kdyby podobná nápaditost byla v českých filmech této chvíle obvyklá, to bychom si žili, jéje! Když bych si měl vzpomenout na lepší a hlubší filmy, vzpomínám si jen na takové, které zpětně reflektují komunistický režim ("Zapomenuté světlo", "Pouta"). Nejsem žádný cinéphil, nicméně nenapadá mě, kdy se českým filmařům podařil výrazně kvalitnější film ZE SOUČASNOSTI než Olze Dabrowské v "Kuličkách".) Má někdo nějaký nápad?

Vede se zde diskuse, jestli jsou křesťanské typy a církevní realita znázorněné v tomto filmu uvěřitelné. Sám tu nic podstatně přestřeleného nenacházím. Poznal jsem už řadu mladších katolíků (i křesťánků jiných konfesí), abych byl spíše toho názoru, že Dambrowská se s tímto pestrým kvítím z Boží zahrádky vyrovnala ještě dosti něžně a decentně. - Stejně tak i Řehořova domácnost a jeho múza s kvedlačkou: podobně jako Jakub D. nemyslím, že se jedná o přemrštěnou, zlomyslnou karikaturu; vezmeme-li navíc v úvahu, že nejméně každý druhý s farářů je ženat s absolventkou studia teologie, jakkoli třeba nepracující v církevní službě...

Jakub Dvořák píše: "Kdo ví, také to může být i o různých, někdy pěkně bizarních podobách lásky mezi muži a ženami. Ano, jistý prvek manipulace v nich být může, ale je tu také hodně skutečného vztahu, citu, vzájemné touhy, která může někoho připravit o poslání (jako v případě druhé), nebo přivést i do hrobu a ani v něm jej neopustit (jako v případě té poslední). Možná svůj upřímný cit neumějí někteří lidé vyjádřit něčím jiným, než co alespoň navenek připomíná vydírání a sekýrování. Proč by to však nemohl být zároveň upřímný cit?" – Zde jde Jakub bezděky (?) ve stopách mnohých kritiků 60. let, kteří se pokoušeli zlepšit pozici různých odvážných filmů Formana a spol. tím, že se je pokoušeli humanizovat. Říkávali morálním konzervativcům, komunistickému establishmentu a soudruhu poslanci Pružincovi, že jakkoli tyto filmy ukazují svět bez příkras, je za tím vlastně něha, poezie a hlavně LÁSKA K ČLOVĚKU. Ve filmu „Kuličky“ jde najít málo autentických „stop transcendence“: mezilidského vztahu, ze kterého by se nezvedalo přinejmenším obočí, častěji žaludek, v „Kuličkách“ skoro nevidět. Pokud ale upřímný cit nedokážou lidé často podle JD vyjádřit jinak než tak, že vytvoří druhému ve vztahu nedýchatelno (viz zvláště část filmu – „Pomalu, ale slábnu“) – tím hůře tedy pro ideu mezilidské lásky jako takovou... Jakubova interpretace chce něco zcela jiného, ale de facto strhává hodnotu lásky do propasti. Nad hodnotu mezilidské (partnerské) lásky jako takovou v podstatě vpisuje ničivější otazník než Dambrowská.

Jakub Dvořák - Re: Do kina s Hoblíkem

22. 4. 2013 12:30

Proč by to měl být nějaký pokus o humanizaci, bratře? Lze například popřít, že ona stařena v posledním příběhu svého muže opravdu milovala, opravdu se o něj bála? Ano, i takový cit, jako je láska, může být problematický, může vytvořit nedychatelné klima. Možná je tím má interpretace (aniž bych to považoval za šťastné) i krutější, než kdybych řekl, že je to jen o manipulaci. A naopak, ten kmet své ženě píše do posledního dechu zamilovné básničky, i když je čte raději jen chlapům v hospodě. Je to poezie, je to komedie, je to i tragedie, ... je to tak, jak to prostě chodí.

Martin Danihelka - Re: Re: Do kina s Hoblíkem

25. 4. 2013 19:21

Pokud jde o paní Boženku z poslední části filmu - mám za to, že její vztah k Františkovi se tomu, co se běžně nazývá láskou, naprosto neblíží. Jedná se o vztah nestvůrně zvěcňující, majetnický a manipulující. Za všemi jejími "strachy o manžela" stojí chorobný strach nechat ho být sebou samým, ponechat mu svobodu, vlastní osobnost a integritu; což je přece předpokladem láskyplného jednání. (To vše i s důležitou komponentou žárlivosti, žárlivosti, která není snad sexuuální, ale je žárlivostí v širším slova smyslu; je tu žárlivost a atak na všechno, co Boženku přesahuje, na všechny Františkovy cesty "ven", zejména tedy na jeho poezii; ta je Boženčiným nepřítelem No. 1.) Pro ní je její manžel uchopitelný jen jako věc, se kterou je možné manévrovat a kterou je možné přemáhat a hníst vlastní vůlí. Nejšťastnější je Boženka v závěrečných minutách na hřbitově: teď už zůstává František opravdu a nenapravitelně JEJÍ, což je to hlavní, oč zde běží. Ona ho nepotřebuje živého, ale jejího: v závěru příběhu je tedy její láska dokonale saturována. - Toto láska není; ale pokud přece ano, pokud je toto podle Jakuba legitimní rozměr lásky, tedy k čertu s láskou vůbec. Potom je idea lásky ještě nebezpečnější a ničivější než Marxova idea třídního boje... :)

Pokřivené a povážlivé pojetí lásky je vlastní i některým jiným postavám filmu, viz oddíl "Maminčin andílek" - ale v "Pomalu, ale slábnu" se jedná o extrémní, vpravdě ďábelskou anatomii mezilidských vztahů.

Jakub Dvořák - Re: Re: Re: Do kina s Hoblíkem

26. 4. 2013 6:16

Ale i to je láska. Ostatně i křesťané svoji lásku k bližnímu, zdůrazňujíce, že "bezpodmínečnou" atd., projevují tak, že milují svoji ikonu bližního, takového bližního, jakého by v něm chtěli mít - někdo osobu tragickou, i když se tomu jeho integrita příčí, někdo chce vidět v druhém chudáčka, jiný kámoše - to, co jsme si na něm zamilovali.
Na Váš příliš jedostranný odsudek té paní chci namítnout: ano, i to je láska. Ale v našem, lidském (hřííšném?) podání pervertovaná. Proč posílat k čertu lásku jako takovou. Ta je dobrá, jen my jí neumíme "správně" používat a vyjádřit. Ano, můžeme se pak milovaného zmocňovat, žárlit dokonce i na to, čím on(o) zase svoji lásk vyjadřuje. V tom vidím tragiku příběhů, která by se dokonce tak jedostranným shrnutím otupovala. Z té staré dámy by zůstal jen jakýsi satan.

David daggie Geisler - kuličky

25. 4. 2013 10:16

ufff... po vašich komentech nemám ani moc chuť se na to podívat... snad až bude nálada

Jiří Hoblík - Těžko soudit...

21. 4. 2013 4:41

Vidět jen jednu povídku stačí, víc opravdu nemusím. Znalost reality, o které se točí, hodně pajdá, a vedení herců takřka žádné. "Spolčo" vypadá spíš jako sekta úchyláků. Chápu, že režisérka chtěla natočit syrovou spontaneitu, ale výsledek vypadá jako amatérská škrobenost, jakou by přibližně natočili gymnaziáni na mobilní telefon. Možná slyšela o "spolču" něco z druhé ruky a alespoň tu a tam se "trefila." Ale už třeba to, jak najednou podivná děva skončí ve farářově posteli, je jasně daleko za hranicí uvěřitelnosti.

Alespoň jsem se ve 3. povídce chvílemi pobavil. Třeba když zástupce "spolča" telefonicky a v neskrývané bratrské lásce práskal svého faráře slovy: "Páter Antalík souložil dnes v noci s jednou pochybnou dívkou."

Na jiný zábavný moment poukázal výše Jakub. Kuchyň plná dovádějících malých dětí (asi 6), evangelický farář klofe no notebooku u stolu, za hřbetem mává naběračkou paní farářová a svému muži diktuje kázání. Když se katolický kněz odváží vést teologickou diskusi, farářová ho uzemní: "...už se nám vopravdu do toho nemontuj, protože my tady na to máme půl hodiny, jo, a jestli se tu zasekneme ... sakra ... vodejdi s tím hrnečkem ... jestli se tu zaseknem na nějaký intelektuálštině, tak my to do tý večeře nesfouknem to kázání..."

Režisérka Olga Dabrowská slyšela jistě něco autentického i o evangelících, ale jestli usilovala o karikaturu, nemusela být tak hrr.

Jakub Dvořák - Re: Těžko soudit...

21. 4. 2013 6:40

Jak jsem předpokládal, neshodneme se. Mě to přijde autentické dost, a ani ne moc kousavé. Posuzovat řemeslnou stránku si netroufám, ale nepodceňuji ani schopnosti gymnazistů. Stupeň uvěřitelnosti u fabulací je vždy diskutabilní, ale i mnohým evangelíkům skončí v pelechu cizí žena a zdá se, že k tomu není třeba žádné sci-fi. Není to dokument, a i tento formát nutně zjednodušuje, tudíž karikuje (proč by ve svém životě nemohl mít Řehoř i světlejší okamžiky, ale o ty momentálně nejde).