Jdi na obsah Jdi na menu

Pohoršení z pohoršení

21. 4. 2018

Obyčejná žena římskokatolického vyznání ve středních letech otevře internetové noviny – a co nevidí: na obrázku Ježíš znásilňuje muslimku. Sice se z textu dozví, že to je jen scéna z divadelní hry „Naše násilí a vaše násilí“ chorvatského režiséra Olivera Frljiće, která se má předvádět během divadelního festivalu, takže vidí, že se jedná o lokální marginálii, ale udělá se jí z toho nevolno. Prostě má ráda Ježíše a nechápe, proč ho někdo staví do tak ohyzdné situace. Když pak prochází diskusemi na různých internetových fórech, dozví se, že ta hra má vést k zamyšlení, a pokud se nad znásilňujícím Ježíšem někdo pohoršuje, měl by se jít na hru podívat do divadla a nepohoršovat se, protože to je špatně. Najednou je z ní černá ovce před celým internetovým světem, a to jen proto, že se jí udělalo nevolno z ohyzdného obrázku, zatímco jeho tvůrce si zasluhuje maximální obhajobu. Jednal toliko ve jménu nedotknutelného Umění! Nejde jí to na rozum... (Režisér ji sotva chtěl urazit, ale tak to chodí.)

Sám jsem na ni narazil mezi vášněmi diskutérů, a vnuklo mi to otázku, zda by se na tu divadelní hru neměl sjet celý český národ, aby každý jeho příslušník pak o ní napsal poučenou recenzi. Je totiž poněkud zvláštní, že ti, kdo onu hru obhajují, ji sami neviděli – a vyčítají přitom těm, komu se zmíněná scéna s Ježíšem nelíbí, že hru neviděli (a to, i když si toho jsou též ti druzí vědomi). Kupříkladu v A2alarmu se tak dočteme nikoli recenzi hry (pochopitelně), nýbrž filipiku proti odpůrcům oné scény, jimž se vyčítá „neschopnost vnímat jednu, zdánlivě prvoplánově šokující scénu v kontextu celé inscenace.“ Jak autor filipiky ví, že ta scéna je prvoplánově šokující jen „zdánlivě“? A jak by měl nějaký český divák být schopen vůbec tu scénu vnímat, když ještě hra nebyla česky inscenována? (Jen málokdo ji viděl v zahraničí.) Sami se budeme nyní pochopitelně zabývat onou scénou, ovšem v kontextu dosavadních debat – ne tedy hlavně jako s uměleckým dílem, ale předně jako s mravní otázkou. Nechválím tedy nepoučenost, ale musíme vycházet jen z toho, co je k dispozici. Ta scéna má taky význam sama o sobě (nejen vzhledem ke kontextu) a protože se dostala do médií, žije si svým životem. A tak i něco říká... Má ji člověk přesto ignorovat, dělat, že neexistuje? Nemyslím si , že by byla zas tak důležitá, spíš se za několik let nad ní zavře voda, ale když už někoho zneklidňuje, má někdo právo zakazovat mu, aby si  k ní vytvořil postoj? S takovým zákazem přišel třeba jeden farář, který navíc odsoudil recenzi divadelní recenzentky, která představení byla přítomna, že prý je moc zaujatá. Jako by se snažil prostě onu scénu obhájit za každou cenu, ačkoli nebyl schopen pro ni uvést jiný argument než odkaz k masakrům na Balkáně. Ty je ale možno vyjadřovat mnoha způsoby, takže to jako argument nastačí...
 

Je ovšem tragikomickým paradoxem, zapadajícím do dnešního českého kontextu, že se Ježíše zastal Tomio Okamura, kterého muselo jistě uvést do stavu nepříčetnosti zjištění, že se divadelní hra zastává muslimů. Jeho obhajoba je příkladem projevů, v nichž se mísí pravdivé teze s těmi, které lze považovat alespoň za legitimní, a právě také s tezemi, kterou jsou velmi problematické (vyvolávání nenávisti k islámu). A v pohledu na tento konglomerát vzniká otázka: sousedství lživého a pravdivého je zničením pravdivého? Přestane být havran černý jen proto, že ho černým nazve Tomio Okamura?
 

Pro některé odpůrce Okamury nicméně platí, že to, čeho se Okamura dotkne, to poskvrní. Je proto prekérní zastávat postoj, který se alespoň dílkem shoduje s Okamurovým. Je tu samozřejmě i poněkud nenápadnější nebezpečí, jež plyne z toho, že člověk někdy nepostřehne jen lehké pokroucení pravdivosti. Na druhé straně je ale dosti zjednodušující a šablonovité svůj postoj opírat o nesouhlas s Okamurovým. Vlastně nemusím mít žádný pořádný názor, hlavně když se s Okamurou rozchází...

 

Scéna se znásilňujícím Ježíšem samozřejmě patří do širšího kontextu jedné divadelní hry. Známe ji jen jako takovou, bez celého kontextu. Z různých, zejména zahraničních periodik se nicméně něco dočteme: o kříži z barelů, o rakouské vlajce na hereččině vagíně, o zlomkovitosti celého představení, o jeho jednoduchosti a hrubosti. Vůči hledání hlubšího smyslu díla jsem ale skeptický – vzhledem k recenzím, které vyšly v Die Presse 30.5.2016, v Süddeutsche Zeitung 1.5.2016 či v derStandard.at 30.5.2016 a Nachtkritik.de 29.5.2016. Recenze v Süddeutsche Zeitung hře mimo mnohé jiné vyčítá, že se odvolává na slavný román Petera Weisse „Estetika odporu“, aniž by to bylo nějak znát. Ani ukázky choreografie na Youtube mne neoslovily. Ale to neznamená, jak bylo již naznačeno, že scéna nemá i svůj vlastní, zčásti samostatný význam – stejně jako má relativně samostatný význam scéna ukřižování v pašijním příběhu – a křížky na krk se odedávna dělají bez kontextu. Beztak hra sama je spíš řetězcem volně spojených scén.

 

Pro trochu celistvější pohled alespoň ocitujme anotaci k představení, jež se má v brněnském divadle Husa na provázku hrát ve druhé polovině května: „Představení Naše násilí, vaše násilí přináší pohled na Evropu, která byla (naivně) překvapena uprchlickou krizí. Evropu, která bez skrupulí zapomněla na svoji koloniální historii, když zavírala hranice pro ty, kteří utíkali před následky evropské a americké politiky. Jako by ve 20. století zabedněně udělali jen jednu jedinou věc – živili národní narcizmus, který učí, že jedna masa lidí je lepší než ta druhá, zatímco zapomínali na to, že ignorace je taky forma násilí. 21. století pokračuje ve výuce té samé lekce, ale používá novou zbraň – strach. A strach je ten nejznámější pocit zatracených. Z těchto důvodu klade představení Naše násilí, vaše násilí několik nepříjemných otázek: Jsme si vědomi, že naše bohatství závisí na tisícovkách mrtvých na Blízkém Východě? Truchlíme kvůli obětem teroristických útoků v Paříži a Bruselu stejně jako kvůli těm, co zemřeli v Bagdádu nebo Kábulu? V kterém přesně momentě jsme sami sebe přesvědčili, že jsme to my, kdo má pravdu, a že náš bůh je mocnější než ti ostatní? “ (Přiznám se, že poslední otázce příliš nerozumím.)

 

V Českém prostředí se ovšem už z přípravy dramatu stala lokální handrkovačka. Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser, který sám na představení chuť jít nemá, ale obhajuje je, nabízí jednoduchou šalamounskou kličku: scéna se neodehrává na veřejnosti, ale v divadle, takže přijde jen ten, kdo se svobodně rozhodne, že si koupí vstupenku. Jenže fotografií a videonahrávek inkriminované scény je už dávno plný internet.

 

Proti hře se ozvalo několik iniciativ – spolek Brno+ nebo hnutí Slušní lidé, objevila se petice. Náměstek brněnského primátora Petr Hladík otevřeným dopisem požádal ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera, aby zvážil nahrazení díla (srv. Glaserovu reakci). Pochybuji, že by soudný člověk na takovou žádost reagoval pozitivně. Direktivní zasahování do kultury ze strany politiků vnímají umělci jako citlivou záležitost, což je pochopitelné, ale mluvit o cenzuře (to je jev jiné kategorie) tu není na místě. 9.–10. dubna se pak uskutečnilo 113. plenární zasedání České biskupské konference a biskupové napsali brněnskému primátorovi dopis, v němž uvedení hry odmítli. S kritikou vystoupil i svou uvážlivostí známý biskup Malý. Na jedné straně protesty jen napomohly popularizaci hry Olivera Frljiće, na druhé straně – můžeme se divit, že biskupové vůbec reagovali? (Což chápejme čistě z hlediska funkce biskupů jako strážců morálky.)

 

Nyní se pokusím shrnout vlastní námitky proti inkriminované scéně na základě toho, co se mi zatím podařilo zjistit. Až se dozvím víc, nějak je zase upravím.

 

1. Hra je silně protievropská, chce obrátit Evropu na ruby, vyřvat se ze zklamání z Evropy: „Váš zločin spočívá v tom, že jste občany Evropy“. Takže Kristus jako symbol Evropy? Ale proč jako symbol Evropy dalece sekularizované? Zvláštní obžaloba násilí, za něž je podle autora Evropa odpovědná. Obžalobu kolonialismu chápu, ale proč ta paušálnost? Není tedy Kristus znásilňován autorem, který alarmuje proti násilí a přitom z něho dělá násilníka, symbol násilí?

 

2. Mám-li někoho opravdu rád, nerad vidím, když se o něm špatně mluví. To je naprosto přirozená reakce a jen bezcitný člověk ji může popírat. Pokud křesťan vidí, že se někdo hrubě vyjadřuje o Ježíšovi, má z toho mít radost? Ať si případný bezcitný člověk zkusí sám sebe představit, jak na jevišti sám předvádí znásilnění, anebo ať do té role ve svých představách dosadí někoho sobě obzvlášť blízkého. Dokážu si představit Olivera Frljiće, jak se nechá vodit po jevišti nějakou superženou na provázku, uvázaném na jeho přirození – ale to by byla jeho věc...

 

3. Život a sexualitu považuji za velmi citlivé otázky – a o to citlivější se mi jeví jejich zpředmětňování a instrumentalizace. Od umění čekám spíš protitah proti zpředmětňování a instrumentalizaci.

 

4. Zobrazování znásilnění považuji za věcně zbytečné, za druh umělecké pornografie a doklad výpadku invence. Krista samého z toho šlak netrefí, někdejší balkánské nestvůrnosti tím vyjádřeny nebudou a jen to trochu rozčeří hladinu. Nevím také, jak režisér rozumí christiologii. Na ni ani on ani jeho obhájci zřejmě nepomysleli.

 

5. Frljić razí politické divadlo, silně levicové. Proti tomu principiálně nic nenamítám, jen ve mně vyvolává pochybnosti politizace duchovních oblastí. Důvěřuji mu, že si vzal autentický podnět, ale popírám legitimitu důsledku. Na nevyřešenost někdejšího balkánského konfliktu je samozřejmě zapotřebí upozorňovat. Ale tato potřeba nestačí k legitimizaci ono divadelního znásilnění (jak se domnívají obájci Frljiće), vždyť navíc mohla být vyjádřena mnoha jinými způsoby, a dnes i daleko zralejšími a promyšlenějšími.

 

6. Zatím jsem nenašel, kam svým divadlem Frljić směřuje: provokuje, vyvolává pobouření, hrubostí postupuje proti jemnocitnosti. Ale kam chce ukazovat? Hledá překonání toho, proti čemu se staví? Jen upozorňovat - to je mu málo. Ale diváci si stejně „udělají svůj názor“, a pak půjdou zase dál po svých, jistě ne k autorově radosti...

 

7. Jde o prznění náboženské symboliky: ten, který nesl hříchy naše, je zobrazen jako viník. Ale je to vlastně jen extrémní variace na prznění obrazu Krista v dějinách náboženství: ať už v podobě katolických zlatých křížů nebo v podobě  evangelického i jiného zbožného žvanění. Není divu, že je Kristus v Evropě nesrozumitelný, a že si křesťané o podobné nesmysly říkají.

 

Frljić je známý provokující činitel (znásilnění nechal už dříve v divadle předvádět a nedávno ve hře Klątwa nechal Jana Pavla II. se orálně uspokojovat a oběsit se s nápisem „Ochránce pedofilů“), který je na zneklidněné reakce zvyklý. Vyslovuje se o tom i v jednom rozhovoru pro Divadelní noviny. Hloupé ale je skákat mu na špek a jen proto ho cupovat nebo mu líbat nohy. Uvidíme, co se bude psát po představení. Připadá mi to ale jako mnoho povyku pro nic. Nicméně mne mrzí, že někteří obhájci Frljićovy hry coby hlasatelé svobody a práva na vlastní názor mají tendenci hodnoty, jež sami za sebe zastávají, upírat těm, s nimiž nesouhlasí, a přistupovat k nim i dost nevybíravě. A to šlo jen o provinciální třesk...

Jiří Hoblík

 

P.S. 1: Jinak v současnosti je otázka znásilňování aktuální a akutní v Sýrii. To divadelní hra nemůže zachycovat. Ale tristní je, že to zanikne mezi mnoha jinými zprávami, a navíc se to nachází pod náporem příznivců ruského cara.

P. S. 2: Srv. již postarší rezenzi M. Ulmanové v časopisu Svět a divadlo .

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ivana T. - Takto nelze

29. 4. 2018 20:46

Pokoušet se o kvalitní hermeneutiku hry, kterou autor neviděl a nečetl, pouze ze střípků a mediálních poznámek z třetí ruky, to je značně sporné podnikání s nutně vachrlatým výsledkem. To jsou pak všechno, co se tu píše, jenom nezaručené dohady.

Jitka - Ubohost

23. 4. 2018 23:30

Velké láskyplné paradigma se snaží ubožák autor vymlátit, protože žádný pořádný nápad sám nemá. Šokuje a uráží. Je to odpudivé.

Ivana T. - Re: Ubohost

29. 4. 2018 20:44

Nevyjadřujte se, prosím, ke hře, kterou jste neviděla ani nečetla. Jak můžete vědět, že autor "žádný pořádný nápad sám nemá"? A to údajně láskyplné paradigma se projevovalo v dějinách směrem vůči vlastním i vůči cizím (mimoevropským národům) často velmi neláskyplně.

Aleš Wrana - motiv

25. 4. 2018 13:48

motivaci režiséra shrnuje MCP v posledním odstavci svého článku:
https://www.lidovky.cz/putna-za-berana-za-frljice-09e-/nazory.aspx?c=A180424_175440_ln_nazory_ele

Jiří Hoblík - Re: motiv

25. 4. 2018 14:28

V zásadě Putna nepíše nic, s čím bych byl v rozporu, jen bych něco doplnil, ale nebudu se opakovat.

Aleš Wrana - provokace

24. 4. 2018 11:17

1. Takže Ježíš je ještě stále tématem, které provokuje. Kdo by to byl řekl? - 2. A nemohl by současný postoj některých křesťanů vůči muslimům být interperetován jako znásilňování? - a pak by podobná scéna mohla být podobenstvím. (Kontext této konkrétní hry ovšem ani já neznám.)