Jdi na obsah Jdi na menu

Recenze Jana Kranáta o knize "Myšlenkově schůdné cesty mezi Jeruzalémem a Athénami II.: Náboženskofilosofické konfrontace"

24. 1. 2019

 

 

Kniha Jiřího Hoblíka navazuje věcně a metodicky na již vydaný I. díl. Autorovým cílem je vskutku „konfrontace“, tedy nikoli systematický výklad některého náboženského problému, nýbrž jeho vystavení různým úhlům pohledu jednak v tradici náboženské, jednak v myšlenkových koncepcích filosofie a humanitních disciplín. Tím se Hoblík pozvedá nad omezené možnosti konfesijní religionistiky i čistě odborného diskursu vědy o náboženství a činí z klíčových náboženských fenoménů, popř. tradic nebo postav (Mojžíš, Ježíš), téma širší intelektuální reflexe. Jeho cílem je narušení obvyklých schémat či dogmatických konstruktů v posuzování těchto fenoménů, zejména pak vztah náboženství (popř. teologie) a filosofie v nejobecnějším smyslu. Zdá se, že základní inspirací mu byly některé alternativní koncepty z okruhu českého evangelického myšlení (Milan Balabán, Ladislav Hejdánek), jeho zájem však směřuje jinam a záběr je daleko širší. Hoblíkovi nejde pouze o „hebrejské myšlení“ či alternativy k k řecké – a tedy i křesťanské metafysice, ale chce o vybraných problémech „schůdně“ přemýšlet, tzn. z úzce religionistických témat učinit náměty přemýšlení pro odborníky z vícero oborů a prokázat tak jejich hlubší, obecně lidskou platnost.

V I. díle se takto zabýval mj. klíčovými tématy křesťanské myšlenkové tradice – vírou a láskou. Na tento výklad navazuje nyní pojednáním tradičních božských atributů „moci“, „neviditelnosti“ a „nezobrazitelnosti“, které vymaňuje z jejich úzce židovského či monoteistického rámce a porovnává je s koncepcemi antickými, novověkými i moderními, aby ukázal jejich relevantnost pro zmínená náboženství i pro „nenáboženské“ myšlení. Ke svému oblíbenému tématu „proroctví“ – se Hoblík vrací v kapitolách 12.–15. věnovaných postavě Mojžíšově. Nejprve znovu interpretuje Mojžíšův biblický příběh se zvláštním zřetelem na zjevení Božího jména. V roli příjemce a prostředníka Božího zjevení je Mojžíš jistě prorokem, Hoblíka však stejně zajímají helénistické reinterpretace izraelského proroctví a pojetí Mojžíše jako prostředníka moudrosti a tedy i filosofa (zejm. u Filóna). Zde prý máme co do činění se „systematickou kongruencí“ filosofovaného judaismu a judaisované filosofie, se svébytnou dobou „mojžíšovských mystérií“. Podobně i Ježíš je ve 14. kapitole řazen jednak k židovským prorokům, byť vlastní hebrejská tradice může – při kritickém rozboru – o křesťanském Kristu mlčet, jednak kvůli učitelům moudrosti a tedy i filosofům (zejm. u Justina a helénizujících apologetů.) V tom je třeba vidět Ježíšovu blízkost Mojžíšovi, Mojžíš i Ježíš dle Hoblíka „reprezentuje a prostředkuje archetyp individuální subjektivity“, jelikož „konkretizují ideu božské individuální subjektivity“ zjevené prvně na Sinaji v Božím jménu. Kromě židovské, helénistické a křesťanské interpretace Mojžíše jako proroka zajímá Hoblíka v 15. kapitole i jeho novověké pojetí. Také zde se můžeme setkat s celou řadou nejrůznějších pohledů, jež Hoblík shrnuje pod široce chápaný termín „esoterika“. Spadají pod něj autoři jako Ficino, tak Maimonides, Friedrich Schiller i Sigmund Freud.

Nejvíce „kontroverzní“ – ve smyslu nadpisu – je však závěrečná kapitola, jež představuje pomyslný svorník dosavadních úvah. Je zde zřejmě obsažena základní teze celého díla, že náboženství, zvláště pak monoteismus postupně vypracovaný v mojžíšovské a ježíšovské (kristovské) prorocké tradici, je vlastním zdrojem lidské individuace a též – což je zvláště vyhraněné tvrzení – novověké subjektivity. Hoblík zde pojmenovává pozoruhodný jev moderní náboženskosti – „individualizaci v náboženství“(reformace) a „individualizaci od náboženství“ (sekularizace). Religionista se zde plným právem ptá po příčinách tohoto jedinečného procesu, Hoblík se však navíc pokouší ukázat, že nikoli moderní individualismus odvádí od náboženství, ale naopak samo náboženství – v monoteistické, prorocké. popř. mysterijní podobě – dovádí své vyznavače k individuálnímu postoji. Autor se chce vyhnout dvěma specificky moderním a v jádru ideologickým krajnostem: Freudově projekci lidské subjektivity do Boha a striktně „teistické“ projekci Boha do člověka. Odkazuje přitom na význam pravé náboženské zkušenosti (prorocké i mysterijní), která jedině může překlenout transcendentní cizost božství jeho důvěrnou blízkostí. To je jistě Hoblíkova nejpozoruhodnější „kontroverze“. Lze mu však na tomto místě s jistou lítostí vytknout, že vedle různorodého materiálu, jímž ani v poslední kapitole nepřestává čtenáře zahrnovat, nevypracoval navíc o něco přesnější systematiku pojmů, jejichž pomocí tento religionistický materiál analyzuje. Nejde úplně volně procházet mezi Plótínem, Leibnizem, Marionem a hlubinnou psychologií, aniž bychom se předem ujednotili na tom, co přesně tvrdíme a co hledáme. Pro našeho autora jsou užívané pojmy samozřejmé, čtenář se může občas cítit ztracen. Zejména pojmy „individuum“ a „subjektivita“ by si zde zasloužily důkladnější usoustavnění (…) Myšlenka „archytipického ideálu“ Božství, které se po mnoha náboženských peripetiích naplňuje ve filosofické koncepci subjektivity, je ovšem pozoruhodná, objevná a jistě i podnětná, což zdaleka ještě nemusí znamenat, že nakonec dojde ke vzájemnému konsensu. O to ostatně Hoblíkovým „konfrontacím“ ani nejde.“

Jan Kranát

 

Pozn.: při troše snahy se lze k výměru pojmů subjektivity, ale i individuality dobrat.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář