Jdi na obsah Jdi na menu

Úvahy o významu diskusí v církvi

9. 5. 2010

každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu; vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.

(Jk 1, 19bn)


Následující úvaha vznikla po delším pozorování toho, jak probíhají debaty v církvi i mimo ni a jakými trpí bolestmi. Nejde tedy o další (vážně či nevážně míněný) manipulativní návod, jak být v diskusi každým coulem úspěšný. Je to úvaha morální a morálka nás někdy učí umění vzdát se snadných a laciných úspěchů ve prospěch něčeho významějšího. Seneca o morálce prohlásil, že prý je to to, co všichni znají, a přece má cenu znovu to připomínat. Ani tato úvaha nechce být objevná, usiluje pouze pojmenovat co je nám známo, ale nebereme to obvykle na vědomí.

V církvi se toho hodně namluví: víra je ze slyšení / zvěstování (Ř 10, 17a) a není jen soukromým názorem jedince; konstituuje společenství a společenství je utvářeno rozhovorem. Rozhovor předpokládá téma, účel, dále mluvčíhonaslouchajícím, kteréžto role se musejí střídat, jinak nejde o rozhovor. Jsou-li stavěny názory a protinázory, je potřeba argumentů. Rozhovor se však z různých příčin a různým způsobem zadrhává. Lidé se bojí do diskusí vstupovat nebo dát prostor jiným, aby projevili svůj názor. Hledání příčin v tak zvaném „držitelství pravdy“, tedy „pravdomanství“ a netoleranci by bylo příliš jednoduché. Na vině je opět víra!

Jsou církve, v nichž panuje tuhá názorová kázeň, některé z nich to dokonce považují za znak své opravdovosti. Buď považují názorovou nekázeň za projev sobectví a svévole jedince, neschopnosti podřídit se autoritám, nebo vycházejí z jednoduché logiky, že všichni, kdo věří „doopravdy“, věří stejně, a tak vlastně nejde ani o diktát a podřizování se, nýbrž o přirozený důsledek shodné zkušenosti. Do jejich řad vstupují lidé, kteří neunesou odpovědnost za vlastní myšlení, pluralitnější společenství obviňují z rozbředlosti. Dnes se spíš cení pluralita, proto se většina církví označuje za pluralitní, ostatním vytýká jednostrannost. Především V ČCE jsme hrdi na široké spektrum názorů, ale katolíci naopak vidí Římskokatolickou církev jako pluralitní společenství, zatímco v „malých církvích“ vládne z jejich pohledu fanatismus a názorový diktát, přesně, jak u nás vidíme Římskokatolickou církev, nebo církve menší, třeba Evangelickou církev Metodistickou (ECM). Jeden můj známý metodista však onehdá na otázku, proč je členem právě ECM odpověděl, že je tam „možné všechno“. V ČCE jsou ale konvertité z ECM, kteří u nás nalezli názorovou pestrost, již v ECM postrádali. Avšak žádná církev si nemůže dovolit bezbřehou toleranci, neboť všechny jsou charakterizovány jak křesťanstvím, tak i jeho specifickým pojetím, které ospravedlňuje jejich separátní existenci. Absolutní toleranci není možné ani nutné organizovat. Pluralita v názorově pestrých církvích a pestrost církví mají jediný smysl, totiž v soutěži mezi jednotlivými názory o to, který se projeví být hodný toho, stát se tím oficiálním (1Kor 11, 19). Možná, že si někdo nárokuje pro svůj postoj jen jistou toleranci, ale unese oficiální názor koexistenci s nějakou variantou sebe sama? Není tím ohroženo zdraví zdravého učení (1Tm 1, 10; 6, 3 [srv. 4, 6]; 2Tm 1, 13; 4, 3; Tt 1, 9; 2, 1)? Není tolerance jen eufemismem pro nedůslednost či prázdnotu? Ostatně i zastánci široké tolerance dokáží být netolerantní vůči lidem, vyjadřujícím jasné postoje a přesvědčení. Ani v názorově širokospektrálních společenstvích není „možné všechno“, jde jen o to, odkud až kam. Naopak ani úzkoprsejší společenství, v nichž musí nějaká pozice brzy vykrystalizovat v oficiální nauku, se bez diskusí neobejdou. Nechtějí-li totiž použít intrik nebo přímých mocenských nástrojů, zbývá pouze rozhovor. I to však mnohé členy oněch společenství zneklidňuje obavou o pravověří! Jedni i druzí jsou proto v pokušení použít jiných nástrojů k prosazování „pravdy“.

Právě zde je mnoho důvodů do rozhovoru nevstupovat: především jde o Pravdu, Slovo samotného Boha! Takové Pravdě se člověk podřizuje, Pravdě naslouchá, Pravdu následuje, za Pravdu se bojuje, za Pravdu se člověk obětuje, pro Pravdu se trpí, ale o Pravdě se nediskutuje, neboť diskuse působí jako pokus Pravdu rozmělnit a tím otupit výše vyjmenované nároky, které na člověka klade!

Mluvíme-li o utrpení a obětech pro Pravdu, nejde pouze o naši povinnost obětovat se; skoro každá Pravda již své mučedníky má. Kdyby šlo jen o nás, můžeme se rozhodnout ke kompromisu s druhou stranou. Jenomže z minulosti vystupují fantomové mučedníků, kteří nás zavazují k nekompromisní věrnosti: smíme si dovolit pochybovat a korigovat pojetí Pravdy, za které tekla krev našich předků a jiných mučedníků?

A jde-li o Pravdu, pak je to pravda existenciální, což znamená (řečeno poněkud nabubřele), že mluvčí té pravdě „obětoval život“. Starý nebo mladý, v situaci rozhovoru je to život celý dosavadní, neboť, i když k ní držitel dospěl teprve nedávno, veškerý předcházející život jako by k ní směřoval a díky tomu dostával smysl. Ať objektivně jak chce dlouhý, je příliš cenný, než aby jej mohl účastník diskuse rozkolísáním Pravdy diskusí zpochybnit. Jenže v této situaci bývají zpravidla všichni účastníci diskuse, ačkoliv mají o obsahu Pravdy názory rozdílné! Mladý člověk může v takové situaci tíhnout k nekompromisnosti spíš nežli stařec, neboť pro mladého je jeho život příliš cenný, zatímco starší již musel v životě mnohokrát přehodnocovat. Ale může to být i naopak: mladý se životem teprve prokousává, starý už nemá před sebou prostor ke změnám…

Ve víře figurují všední, verifikovatelné a falzifikovatelné pravdy lidské a jedna, neverifikovatelná, nefalsifikovatelná Veritas credenda! V co věříme, to nedržíme ve svých rukou (Žd 2, 8; 11, 1), následkem čehož zůstává ve věci Pravdy nejistota a pochybnost. Jenomže tatáž Pravda (ztotožníme-li ji beze všeho s předmětem novozákonních výzev k pevné a nepochybné víře – J 20, 27; Jk 1, 6; Ju 22n), nám nejistotu a pochybnost nedovoluje!

Je známé dělení Jednoty bratrské věcí na „podstatné, služebné a případné“, které určovaly i to, do jaké míry kvůli nim může vzniknout spor, vedoucí případně k rozkolu. Kvůli podstatným věcem bylo možné porušit i jednotu církve, zatímco o služebných, a ještě víc případných, se dalo volně diskutovat, bez nutnosti dojít k jednotnému postoji. Mezi podstatné přitom patřil pouze Bůh Otec, Syn a Duch Svatý! Pro mnohé dnešní křesťany vymezení příliš úzké, jiným by zde asi chyběl jednotný názor na Bibli, církev a podobně, což bylo pro Jednotu pouze služebné.

Toto dělení bylo známo i znalci Jednoty bratrské, kardinálu Beranovi. Jeho přičiněním přijal II. Vatikánský koncil tzv. hierarchii pravd pro Římskokatolickou církev, dělící pravdy (!) na podstatné, služebné a případkové (!).

Přijmeme-li takovou stratifikaci významů článků víry, pak opět vznikne spor nejen o to, zda vůbec můžeme připustit, že ne vše je stejně důležité, ale i o to, co patří do které kategorie. Cokoliv bude kdo přesouvat do nižších pater oné hierarchie, vždy u někoho upadne v podezření, že si chce něco svévolně ulehčovat. Jiní naopak budou obviňovat z intolerance a fanatismu každého, kdo by chtěl něco převést do pater vyšších.

Církev a její představitelé nejen spojují osobní prestiž a oprávněnost existence svých úřadů s Pravdou svého učení, ale jsou i Písmem povinováni ji chránit (Ř 6, 17; 16, 17; 2Te 2, 15; Ef 4, 14; 1Tm 1, 10; 4, 6.16; 6, 3-5; 2Tm 2, 17; 4, 3; Tt 2, 1.7; Žd 12, 15; 2J 1, 10; Zj 2, 14n.20-25). Již od počátku tak církev vládne prostřednictvím nerevidovatelných Pravd svým členům a její úředníci jsou povoláni nad tím bdít. A ne jen oni: diskrepance mezi církví instituční a pravou („neviditelnou“) povolává do úřadu i „obyčejné pěšáky víry“, kteří se na základě svého (údajného) povolání stávají v poli generály i maršály (1Tm 1, 18-20; Tt 2, 15).

Rozhovor, v němž se střídají role, v němž jeden mluví a druhý upřímně naslouchá a pak se vymění, uvádí protinázor Pravdy do rovnocenné pozice. Tím se prohlubuje pochybnost a otřásá se vše, co je na Pravdě závislé, především sama existence církve. Jestliže podle J. Piageta (Psychologie inteligence, Portál Praha 1999) nová informace narušuje stabilitu systému vědění, v případě věřícího narušuje systém věření, které je vnímáno jako Bohem daná povinnost. Nemůže-li si jedna strana dovolit pochybování, nemůže naslouchat, vede monolog. Smyslem takového „dialogu“ může už být Pravdu jen prosadit, přeargumentovat, převálcovat, ale nikdy druhou stranu poctivě vyslechnout! Pavel ovšem „Přiváděl damašské Židy do úzkých“ (Sk 9, 22), proto chce každý theolog hlavně potvrdit pravdivost a požehnanost své pozice tím, že také někoho do kouta zažene. Od úspěchu v diskusi se odvíjí hodnocení jeho osobní schopnosti i povolanosti samotným Bohem. Ostatně dříve, chtěl-li si nějaký duchovní potentát zahrát na Pavla, zorganizoval diskusi s nějakým rabínem s předem jasným výsledkem, jinak by si to mohla celá místní židovská obec odskákat. Dnes už to tak nejde, ale představa, že diskuse musí mít výsledek předem daný, uzavírá možnost jejího neřízeného vývoje.

Zbývá otázka, co vlastně činí pravdu pravdou, nebo dokonce Pravdou? Může to být stupeň naší existenciální závislosti, rozhodnutí úřadů, souhlas osvědčených autorit a vzdělanců nebo potoky krve mučedníků? Logicky vzato nic z toho. Pravda se může prosadit pouze svojí pravdivostí (ač i v tom bývá zádrhel, co je to ta pravdivost?) a k tomu je jí třeba dát prostor: nechránit ji nečestnými prostředky, nýbrž pouze poctivými argumenty. Přece se stále víc dá na prostředky nižšího řádu čestnosti, a to především v církvi. Jsme toho svědky na mládežích, biblických hodinách, pastorálních poradách kazatelů, jednání rad a odborů i nejvyšších správních orgánů naší církve. Pravdu je přece třeba prosadit co nejrychleji; přesvědčovat lidi trvá dlouho, lidé jsou hloupí, proto je na ně třeba jít chytře! Jako stoupenci víry s verbálně daným vyznáním jsme tlačeni k tomu, aby naše debaty dopadly vždy ve prospěch určitých pravd a tím ztrácejí na svobodě a přesvědčivosti. Jsme nuceni mít úspěch a to co nejdřív, nejrychleji a u co největšího počtu lidí, aby šíření pravdy bylo efektivní.

Sama míra pravdivosti je sporná: může to být Písmo (litera nabo duch? a co je vlastně co? 2Kor 3, 6), výroky osvědčených autorit (Scholastika), evidence (novověký diktát přírodních věd v otázkách filosofických i theologických), racionalita, prospěšnost (pravdivé je učení, které je pro dané společenství prospěšné – hegelianismus, totalitarismus 20. století), nebo autentický prožitek (subjektivismus, pietismus …). Tato otázka zůstává otevřená a není prostor v tomto spisu ji řešit.

absence tématu:

Nejhorší situací může být, je-li naše diskuse pouze prázdným mluvením o něčem, co už za řeč nestojí, ale nikdo z debatujících si netroufá vyjádřit to otevřeně! V takovém případě dojde k tiché dohodě diskutujících, že se může mluvit o všem, jen ne o prázdnotě tématu. Není pak svoboda otevřít diskusi o tématu samém, jen o některých jeho neškodných složkách.

U značné části našich diskusí bývá téma pouze záminkou k povídání či vypovídání, které je skutečným smyslem takových debat. Často nejde o nic jiného, než o tetřeví porovnávání rozměrů svých ocásků: debatující staví na odiv a porovnávají si svoji inteligenci, vzdělání, sečtělost, míru duchovní zralosti, osvícení, a „Poznání“, klubovou příslušnost. Takové diskuse nevedou nikam a proto není problém vytáhnout bílý praporek na způsob sovětských šachistů, kteří prý po každém zdařilém tahu svým protivníkům nabízeli remízu: ty si myslíš to, já ono, už o tom nemluvme a mějme se rádi! Avšak, jako buržoazní šachisté odmítali přijmout nabízenou remízu a chtěli pokračovat i za cenu porážky, toho, kdo se chce v diskusi o něčem poučit, někam dostat, nemůže taková remíza uspokojit. Ostatně právě to je důvod, proč se jiní diskusí účastní jen pasivně, neboť mají o rozměrech svého tatrče pochybnosti. Diskuse má přinášet účastníkům poučení, ale poučení je sprosté slovo: platí pseudoetická maxima: „nepoučuj“! Toho se totiž lidé bojí – poučovat a být poučen. Možná i pro odpovědnost, kterou nese poučující (viz Jk 3, 1; viz i Talmud, Pirkej Avot I/11*), ale mnohem závažnějším důvodem, proč je poučování vnímáno jako nemravné, bude určitě strach z toho dát se poučit. Dát se poučit znamená přiznat, že jsem něco nevěděl. Při diskusi, pojímané nikoliv jako cesta k poznání, nýbrž jako tetřeví souboje, to znamená přiznat menší kvalitu tatrče, tedy být ponížen. Všichni chtějí druhého ponížit, ale zároveň uznávají, že ponižování bližního je nemravné. K čemu je však dobrá diskuse, kde nejde o poznání v intenci deklarovaného tématu? Moudrý člověk tedy nemůže na žádnou remízu přistoupit ani ji sám nabízet.


* פרקי אבות א״ יא׳ אבטליון:

Avtaljon řekl:

Učenci, buďte opatrní na svá slova,

mohli byste být vinni trestem vyhnanství

a sami být vyhnání do místa špatné vody.

A žáci, kteří vás budou následovat, by se mohli napít

a zemřít.

A tím by bylo znesvěceno Boží jméno.

אַבְטַלְיוֹן אוֹמֵר

חֲכָמִים הִזָּהֲרוּ בְּדִבְרֵיכֶם

שֶׁמָּא תָחֽוּבוּ חוֹבַת גָּלוּת

ותִגְלוּ לִמְקוֹם מַֽיִם הָרָעים

ויִשְּׁתּוּ הַתַּלְמִידִים הַבָּאִים אַחֲרֵיכֶם

וְיָמֽוּתוּ

 וְנִמְצָא שֵׁם שָׁמַֽיִם מִתְחַלֵּל׃

překlad: PhDr Bedřich Nosek 1994

שׁמים = nebe – jeden z četných deskriptorů pro nevyslovitelné JMÉNO


zvrhávání a úniky z tématu:

Může ovšem být, že pro některé účastníky je samo téma k diskusi nepřijatelné. Buď je to něco, o čem se jim nemluví snadno (o čem by se mluvit nemělo), nebo tuší, že další vývoj diskuse o takovém tématu se jim nepodaří dostat pod kontrolu. Protože však nemohou diskusi vzdát, nezbývá nežli zhatit samo téma. Nato také existuje celá řada osvědčených method:

Jedna z nejosvědčenějších by se dala nazvat hození výhybky. Spočívá to v navázání na téma, ale někdy i bez zřejmé souvislosti vpašování jiného tématu, které spolehlivě diskusi vykolejí nebo zmate. Tím se dosáhne alespoň zhroucení diskuse, není-li možné vítězství. Fakt, že veškerá témata jsou v nějakých relacích, se může stát záminkou k rozkošacení až se v tom všichni ztratí (komplikace tématu). Snadno se do toho spadne, neboť některá témata je opravdu nutné vzít zeširoka, potom by stejně zničující dopad mělo umlčování toho, kdo se o něco podobného pokouší (simplifikace tématu). Nejčastější forma simlifikace spočívá i v nucení partnerů k binárním odpovědím (ano/ne), ačkoliv to není složitosti tématu přiměřené. Nebo definiční spory (osvědčený prostředek puberťáků): není-li definice nějakého pojmu předmětem diskuse, mělo by definování pojmů sloužit pouze ke srozumitelnosti příspěvku. Ale i definováním pojmů se dá diskuse pohodlně převést na jinou kolej. Ani definicím nelze bránit, ale větvení i definování by mělo zůstat pod kontrolou všech zúčastněných, kteří mají zájem o smysluplnou diskusi, aby zůstalo v mezích přípustných, a ten kdo větví či definuje, by měl alespoň stručně vysvětlit, proč to dělá, minimálně na požádání. Zcela vyhodit diskusi z kolejí však lze převedením z roviny věcné do roviny osobní: buď napadnout odbornou či morální integritu druhého bez ohledu na věcnou stránku jeho příspěvku, nebo jej obvinit, že tak učinil on, tedy kdy jeden rozeštve mezi sebou dva jiné. Zde je třeba důsledně vracet k věci a nenechat se zavléct do emocí, i kdyby někdo někoho skutečně napadal.

Klasickým příkladem zavlečení diskuse do definičních sporů může být L 10, 29: Farizeus odvádí pozornost od požadavku milovat bližního do definice bližního. Ježíš před tím přesto neuhýbá, nýbrž přijímá (L 10, 30 „υπολαβων“), ale od tématu se odvést nedá, naopak jej vrací tam, odkud jej Farizeus odvádí a obohacuje jej (L 10, 25.28.37). Tato definice je ostatně namístě, vždyť pojem bližního, který tradičně chápeme jako každý člověk, je v textu, který Ježíš cituje z části, definován zřetelně pouze jako příslušník vlastního židovského národa (Lv 19, 18; viz i širší kontext!). Teprve Lukáš jej spojením „Dvojpřikázání“ s příběhem „O milosrdném Samařanovi“ interpretuje tak, jak jsme zvyklí.

Jako spolehlivá výhybka funguje postup, který by se dal charakterizovat literárněkritickým pojmem pars pro toto. Tedy kdy se hovor o části nějakého celku stočí na sám celek. Napadneme-li například nějaké theologické tvrzení, je snadné tvrdit, že tím bylo napadeno celé křesťanské učení, ačkoliv jde jen o částečku, a ještě zatíženou určitou interpretací. Zvláště oblíbený postup církevních úředníků, neboť ti mohou snadno předstírat, že nesouhlas s jejich postojem je zkrytým útokem proti celé církvi. To je potom vzkaz nikoliv oponentovi, nýbrž ostatním členům církve, aby byli vůči němu ostražití a případně za svého představitele bojovali. Věcná stránka sporu tím spolehlivě ustoupí do pozadí, neodejde-li rovnou na smetiště.

Pokud se například objeví v tisku výtka proti nějakým nešvarům v církvi, rozvíjejí i představitelé naší církve raději praranoidní theorie o spiknutí medií pod praporem satanovým, než aby zapátrali ve vlastním svědomí a přijali proti dotčeným nešvarům nějaká opatření. Jenom tím členům své církve řeknou: „nečtěte noviny“, tím se to vyřeší. Četl jsem i odpověď jednoho úředníka Synodní rady na výtku jisté sestry, která (v tuto chvíli lhostejno, zda právem) v neveřejném dopise upozornila na osud nějaké vdovy po faráři s výtkou, že by pro ni měla Synodní rada něco udělat. Onen úředník ji místo toho, aby výtku vyvrátil nebo řekl, co mohou udělat, vyhrožuje soudem, jelikož prý „napadla státem registrovanou církev“!

Zaútočit na téma je možné také tím, že postavíme probírané téma proti jiným, ne méně bohulibým či závažným tématům k diskusi. Podobně jsem ostatně zažil i praktičtější verzi: když jsme jednou uvažovali v jisté instituci o pomoci konkrétnímu člověku, byli někteří proti s tím, že i jiní lidé přece mají problémy jako on a možná horší. Tak je také možné zpochybnit určité téma k diskusi poukazem, že by se dalo mluvit i o jiném, možná závažnějším. Postupně se pak dá dojít k tomu, že se na každé téma najde vždy nějaké závažnější, proto spolu nemůžeme mluvit vůbec. Probírání jednoho tématu v učitém čase však nevylučuje probrání jiných v čase jiném.

Na Evangnetu se například k tématu homosexuality objevil tento příspěvek: „Do háje, to nemáme podstatnější témata než zrovna homosexualita. …Co takhle začít řešit sociální nespravedlnost, týrané děti, konzumní životní styl, drogy, rozpad rodiny, rasismus ať taky získáme trochu jinou perspektivu ze které bychom se mohli podívat na svět. …Ono se totiž od těch opravdu závažných problémů raději utíká.“.

Vykolejování tématu dokáže jev, který MUDr Koukolík (František Koukolík a Jana Drtilová, Vzpoura deprivantů, Makropulos Praha 1996) označuje jako memy. Spočívá na faktu, že slovní projev nemá pouze jazykovou, nýbrž i pragmatickou stránku: projev očekává nějakou reakci u posluchačů. Existují slovíčka a slovní spojení, která mohou takové reakce vyvolávat sama o sobě, a to zcela nelogicky bez ohledu na jejich obsah. Spojíme-li např. slova rodina a v ohrožení, mnoho lidí je okamžitě ve střehu. Tvrdit pak, že určitý postoj ohrožuje rodinu, může vyvolat odmítavé reakce i bez logického vysvětlení, jak takový postoj rodinu ohrožuje. K memům patří i národ, Bůh, víra, odpovědnost, zkrátka všechna taková slovíčka, na která jsme organicky citliví. Jejich moc může téma diskuse dostat k netušeným koncům. Pokud však chceme v diskusi ne jen zvítězit za každou cenu, ale především se poučit, jistě musíme zneužívání takových jevů čelit racionalitou proti emocionalitě, na níž parazitují. To znamená říct si třeba: „toto mě vyděsilo? Proč mě to vyděsilo? Je to opravdu ke zděšení?“ A tak dále.

Parádní kousek manipulace s lidskými city předvedl jednou jistý duchovní, když se vedly debaty o působení misionářů-uzdravovatelů, kteří se na naši zemi vrhli po roce 1989. Mnoho potrefených podávalo svědectví o podvodech a jemu se to nelíbilo. Proto se snažil debatu vykolejit obviněním debatujících, že kdyby se někdo z těch misionářů mezi nimi objevil, určitě by ho zbili, a „to by přece nebylo správné – nebo si myslíte že jo?“ Ani jsme si nevšimli, jak tím odvedl pozornost k něčemu, o čem vůbec nebylo řeči a začali jsme hloupě vrtět hlavami. Naštěstí povstal jeden, který si zachoval rovnou páteř a řekl, že by to bylo správné, protože tím napáchali mnoho škody. Vzdor nečestné taktice onoho duchovního se tedy diskuse vrátila zpět.

Typickým pro našeho Pána je vyjadřování se v podobenstvích. Typickým zlozvykem jeho následovníků je, že operují podobenstvím jako argumentem, nebo dokonce důkazem. Podobenství má však fukci pouze aproximativní a explikativní, ilustrující, dávají nahlédnout, jak mluvčí chápe určité souvislosti pomocí obecných zkušeností, ale nikdy nemohou být argumentem. Věřícímu se však může dokonce stát i to, že sice chápe, že druhá strana, opírající své názory o podobenství, pravdu nemá, ale jako věřící se domnívá, že musí podobenství jako argument přijmout, vždyť je to způsob Ježíšův! Ale to je omyl.

absence mluvčího:

Naslouchající je vyslýchající, nebo to tak mluvčí alespoň pociťuje! Pocit, že jsme v rozhovoru ve skutečnosti u výslechu, že jsme měřeni, váženi a hodnoceni druhou stranou, vede k neschopnosti mluvit otevřeně. Vždy je třeba mluvit takticky, ale je taktika, která má pomoci k pochopení řečeného, a taktika, která má pouze chránit mluvčího, proto spíš než-li projasňující, je její funkce zatemňující.

Své může vykonat obava, abychom se druhých nedotkli. Je to pěkné, ale pokud to hatí diskusi, měli bychom si ujasnit, že na své názory máme právo a také povinnost je upřímně říkat. Jak to vezmou druzí, to přece nevíme. Pokud by měly ohledy paralizovat diskusi, je lepší je odbourat (ne ovšem slušnost).

Hlavní porci strachu však působí obava vystavit své názory „čerstvému povětří“. Dokud jsou schované v nás, „neofouknou“. Jakmile je pustíme na veřejnost, jsou předmětem rozborů, kritik, útoků, nadělají nám nepřátele, vystaví nás posměchu. Mohlo by se ukázat, že jsme hloupí, že nejsme pravověrní, ano, že naše duchovní a intelektuální výlevy jen kryjí prázdnotu. Ovšem i to je funkcí diskuse, provětrat, co se za našimi názory zkrývá. Ale tím dáváme v šanc svoji identitu, neboť její součástí je i to nitro, jeho skutečná i předstíraná výplň. Diskutovat znamená udělat si z ložnice veřejné prostranství. Naše já ohrožuje riziko změn. Proto se zabarikáduje do ohromujícíhc zjištění, že vlastně není naší povinností se s někým o svých názorech vybavovat, máme na ně právo (jako by diskuse toto právo popírala!), patří k naší intimní výbavě stejně jako spodní prádlo, které také každému neukazujeme. Znamená to ovšem, že spolu budemem mlčet.

Mnohdy se také uniká před osobní odpovědností za vlastní názor pasivními formulacemi, budícími dojem objektivního odstupu a jako by prezentované mělo samozřejmou platnost jako přírodní zákon: „je psáno“, „bylo zjištěno/dokázáno“, „je obava“… Oblíbené především v řeči úředníků.

Hlavní důvod, proč účastníci diskusí drží bobříka mlčení je však v tom, že jakmile člověk promluví, lítá mu z pusy bezděky i to, co by chtěl zkrýt (Mt 12, 34 || L 6, 45). Veřejně promluvit je skoro totéž, jako když vám během promluvy ulétne knoflík a spadnou kalhoty. Strach, že řekneme něco, co nás odhalí jako nemoudré, nedovzdělance nebo dokonce malověrné nás nutí utéci se k ctnosti mlčení. Cenila se vždy zejména u žen (1Tm 2, 11), ale také mlčenliví muži budí dojem strážců nějaké obskurní moudrosti. Člověk nemusí ani znát Př 17, 28 aby věděl, že mlčenlivého hlupáka lze pokládat za moudrého. Ale je to pouze optický klam: tím, že mlčíme, nezmoudříme; naše nemoudrost či malověrnost se pouze nepoznají. Mlčící masky zbaběle přenechávají blamáž těm komunikativnějším. Pokd to někomu stačí, budiž. Sókratés ovšem proto lidi nutil k duševnímu striptýzu, aby se konečně od předstírané moudrosti osvobodili ke skutečnému moudření. Mlčení nás možná ochrání před veřejnou hanbou, ale zároveň stav naší nemoudrosti zakonzervuje. Vyjádřit se, znamená poznat své slabiny, dát poznat své slabiny, ale tím zjistíme, kterou část své moudrosti či víry posilovat. I k tomu jsou diskuse potřebné.

absence naslouchajícího:

Jeden i více partnerů v diskusi nenaslouchají, protože nemohou diskusi připustit. Lenin prý instruoval své „lidové komisaře“, aby se při agitaci nedali zavléct do věcné diskuse, neboť ta by mohla naznačit, že i druhá strana má svůj díl pravdy. Nebyl však originální, církve, ať některá z etablovaných nebo enthusiastických, už tento princip objevily dávno. Nejde pouze o „držitelství pravdy“, nýbrž o povinnost zachovat věrnost, co různou měrou všem diskutujícím na theologickém poli brání otevřít se straně druhé. Vzniklo tedy mnoho debatérských technik předstírání rozhovoru, ale fakticky jej odbývajících. Přitom odbývající považuje odbytí diskuse za svoji povinnost!

Naslouchající nevnímá co se říká, ale tuší za tím něco jiného. Připadal by si jako hlupák, kdyby bral řečené jako to, oč skutečně běží. Proto se snaží být v rozhovoru mluvčímu za zády, veden vlastní fantazií rozkrývá tajné a nepřiznané motivy mluvčího, ty se pro něj stávají skutečným obsahem řeči. Není to však to, co mluvčí doopravdy říká, proto je mluvčí v takovém rozhovoru zbytečný. „Posluchač“ si vystačí sám se svojí „jasnozřivou inteligencí“. Nejde jen o ten pocit, chytráctví. Je to zase ta představa poslední Pravdy: mé pojetí přece vychází z upřímného přijetí Pravdy. Kdo je stejně upřímný jako já, nemůže dojít k jinému závěru. Říká-li něco jiného, bude se to snažit racionálně prokazovat, ale může to být jedině „okecávání“. Pokud nedospěl k témuž, co já svojí upřímností, musí za tím být něco jiného. Je to nešvar, posvěcený tradicí: vždyť už Pavel musí psát do Korintu: „Neboť nepíšeme vám nic jiného, nežli to, což čtete, aneb což prvé znáte.„ (2Kor 1, 13a). Nestačí ovšem pouze upřímnost, je tu také individuální zkušenost a její individuální prožívání, které dávají diskusím a názorové košatosti smysl, neboť partner v rozhovoru nám zpřístupňuje to, co je nám samým nepřístupné a my mu na oplátku poskytujeme totéž. Je třeba respektovat, že jako sami upřímně prožíváme svoji jedinečnou zkušenost se společnou vírou, činí tak i druhý.

V církvi se také od nepaměti rozmáhá schovávání se za záda jiným autoritám, jímž jedna strana „bezmezně věří“. To církev zdědila už od synagogy a rozvinula ve scholastice, jíž se nemůže zbavit, lepí se nám to stále na podrážky. Mám-li však diskutovat s panem »A«, citujícím názory pana »B« (nejspíš dávno mrtvého), není možné prorazit. Musel bych mluvit s panem »B«, ale ten nabídl jen svůj tlampač »A«. »A« se cítí být povinován věrností názorům »B«, nemá, co by verifikoval, nejde-li o jeho vlastní názory, necítí se být za ně zodpovědný, neargumentuje a argumentům nenaslouchá, jeho se netýkají; je s ním za těchto okolností možné vést dialog? Ale je to jen iluze, že není zodpovědný za víc, nežli věrnost citátům z »B«: věří-li mu, musí zdůvodnit proč. Názor autority se tak musí stát názorem autentickým. Pokud jím není, je citující oddaná duše k diskusi nezpůsobilá. Závislost na autoritách bývá považována za projev pokory. Notoriční citátoři mívají ostatně sklon vyvolávat ve svých oponentech špatné svědomí, že si vůbec dovolují myslet, když nejsou žádný pan »B«. Ve skutečnosti je to forma zbabělosti, deformovaná víra, přenášející osobní odpovědnost na druhé (2Kor 3, 4).

Je to obecný problém, ale zejména v církvi, která je nesena textem, vyprávěním, považovaným za svaté, je zcela na bíle dni vtěsnávat skutečnost kolem sebe a tím i partnery v diskusi do paradigmat, pocházejících především z Bible, ale i z církevní historie, legend, kultury nebo osobních zkušeností. Paradigmata mají ten půvab, že pomáhají uplatnit minulé zkušenosti při zpracování nových, ale jako taková nemohou být pro nové zkušenosti vysvětlením, pouze pomůckou, odrazovým můstkem. Dáme-li si namluvit, že s paradigmaty v rukou máme klíč ke všemu, přestanteme-li vnímat jedinečnost osob a situací, paradigmata zaslepují a je na čase odvrhnout je. Nálepkování slovy: to je takový Farizeus, to je ta skalnatá půda, takoví jsou všichni ti „spravedliví“ a podobně, v podstatě konzervují stav, v němž diskuse vypukla, vedou k fatálnímu prožívání situací z literatury nebo opakování stále stejných omylů a jsou proto nejen k ničemu, jsou přímo nebezpečné! Především však brání vnímat toho, kdo s námi mluví a co nám říká.

Jinou osvědčenou technikou je zesměšňování názorů druhé strany (osvědčený postup duchovních, kteří proniknou do škol mezi žactvo), což se některým jeví jako svatá povinnost, zvláště jde-li o názory kategorizovatelné (spiklenecké theorie, antisemitismus, (krypto)katolicismus, (post)modernismus, učení o dvou říších atd.), kategorie mnohokrát odbyté nabízejí možnost jak názory druhé strany spláchnout snadno a rychle. Nebo podsouvání možných důsledků určitého názoru jako nutných, či dokonce chtěných…

Osvědčené jsou manipulace, které druhé účastníky zavazují: každý, kdo o problému něco trochu ví…; kdo je obrácený, ten si určitě nemyslí…; doufám, že v tom si spolu rozumíme, v tom jsme zajedno…Efektní je umět se v diskusi pěkně rozčilit: v druhých to může vyvolat strach, ačkoliv, při klidnější úvaze, by museli uznat, že inzultace nehrozí, ale je to útok na podvědomí zúčastněných. A jestli se o hněvivém prorokovi ví, že trpí srdeční nebo cévní chorobou, jdou mu všichni raději z cesty – kdo by jej chtěl mít na svědomí? Hněv zajistí v diskusi vnější úspěch, ale zatemní mysl: rozhněvaný nevnímá a zůstává hlupákem, ochuzeným o poznání, které mu mohli druzí zprostředkovat. Kéž by si naši horlivci někdy přečetli, že „… lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.„ (Jk 1, 19).

Argumentační postup, kdy teze začínaly slovy: „Každý kdo trochu něco ví o…“ se svého času vyskytoval u zastánců legalizace tzv. „měkkých“ drog, překvapivě bez ohledu na to, odkud ten který mluvčí pocházel. V roce 1990 byl u nás založen Spolek vegetariánů. Jeho předseda v úvodním projevu prohlásil: „že vegetarián byl i Ježíš je tak zřejmý fakt, že není třeba o tom diskutovat…“ (beránek, kterého jedl s učedníky, byl tedy zřejmě z bezvaječného piškotového těsta). Samo použití takového apelu na posluchače je varovným signálem k tomu, že, co bude řečeno dále, je málo důvěryhodné.

Pozoruhodným trikem, jehož jsem byl bohužel na půdě ČCE svědkem, je znejišťovádí druhého vypichováním slabin, na které sám upozornil. Ovšem útoky na slovíčka, detaily, nešikovné, ale nepodstatné formulace, vnášení do diskuse cizích prvků, které snadněji napadnu, tedy povýšení podružného na podstatné (u písemných projevů útok na gramatické a stylistické chyby), to je arzenál, kterého se mnozí hned tak nevzdají! Jenomže užívání takových triků jen prozrazuje nedostatek skutečných argumentů, například takové znejišťování druhého dotazy: „a jsi si opravdu tak jistý?“, „můžeš opravdu na 100% říct“, protože vše je jisté jen částečně a každá, byť autoptická informace, je pochybná (každý blbec ví, že slunce není hranaté, ale dokžte to!). Znejišťování má vůbec zajímavý půvab: je-li snadnější bourat než stavět, pak je toto znejišťování efektivnější než formulovat vlastní názor. Vytvoří-li někdo pozitivní formulaci svého názoru, musí se připravit na to, že mu bude rozebrána, podrobena kritice, možná i sarkastické ironizaci, on bude svá tvrzení muset hájit a mít občas pocit, že je blb. Kdo se omezí pouze na zpochybňování a znejišťování, vyhne se veškerým nepříjemnostem, může si připadat chytře a navozovat dojem, že nejistota oponentů dává za pravdu jemu, aniž by si někdo všiml, že nic neřekl.

(Chtěl jsem také uvést zajímavý esej Leo Pavláta o tom, Jak zhatit věcnou diskusi, který před lety zveřejnily Lidové noviny, ale dodnes se mi jej v mém archivu nepodařilo nalézt, tak jen některé body: zdůrazňovat, co druhá strana nepopírá a popírat, co druhá strana netvrdí…)

Vinen však nemusí být nutně naslouchající: samotnému mluvčímu často vyhovuje, když ho nikdo neposlouchá. Zkryje tak slabiny svých tvrzení, nebo fakt, že vůbec žádný názor nemá, pouze vzbuzuje zdání. Pak je možné zamotat posluchače do zmatených vývodů, citací a odkazů na neznámá či neexistující díla a jejich autory (spolehlivě se dá totiž počítat s tím, že jejich neznalost nikdo nepřizná, takže nebude moci ani reagovat), nebo posluchače umrtvit spoustou zdálivě pomocných informací tak, že na ty hlavní již nikdy nedojde a nikdo si toho nevšimne. Stejně působí i zbytečné užívání cizích slov, nebo záměrně nesrozumitelné vyjadřování, budící dojem vyššího vzdělání nebo stupně zasvěcení.

Umrtvování účastníků diskusí staví na pranýř Thomas Moore v osobě jakéhosi právníka ve své Utopii (Kniha I., 1519): „Zajisté pěkně jsi promluvil, ačkoli jsi cizinec, a tudíž jsi mohl o těchto věcech spíše jen od jiných slyšet než sám něco přesně pozorovat. To také o tobě v krátkosti prokáži. Nejprve ovšem popořádku vypočtu, co jsi řekl; pak ukáži, v čem tě ošálila neznalost našich poměrů, nakonec všechny tvé závěry rozpráším a vyvrátím. …“ Rozbor jeho vystoupení by vydal na učebnici debatérských zlozvyků (včetně výše popsaného znejišťování). Ostatně autor jej charakterizuje jako jednoho z těch, „kteří svědomitěji opakují nežli oponují; do té míry znamenitý díl slávy spatřují v reprodukci“. Právem jej proto kardinál (moderující onu debatu) umlčí, dříve nežli se rozpovídá: „Mlč, vždyť se patrně chystáš neodpovědět krátce, když takhle začínáš“.

Svět přírodních věd postihl před nějakým časem skandál, kdy se zjevil japonsko-německý pár „geniů“, řešící lehce dosud nezvládnuté problémy fyziky. Všichni na ně pěli ódy, teprve později už chrlení nových a nových objevů začalo být některým podezřelé. A pak se ukázalo, že jejich z palce vycucané závěry byly respektovány právě hlavně díky unavujícím odkazům na neexistující vědecké práce existujících autorů, či dokonce neexistujících. Pokud autor a dílo existovalo, pak tam nebyly výzkumy a závěry, na něž se dvojice vykuků tak suverenně odvolávala, že jejich neznalost případné oponenty zahanbovala.

Nejspolehlivější je však úvodem prohlásit, že mě o opaku stejně nikdo nepřesvědčí, a pak už se jen bavit marnými pokusy oponentů mě přece jen nějak do debaty zatáhnout.

role se nestřídají:

Střídání rolí v diskusi předpokládá dobrou vůli všech zúčastněných, z nichž každý je plný svých názorů a zkušeností, s omezenými prostředky k jejich vyjádření, každý s jistým deficitem argumentů. Seřadit si to vše v hlavě a pak ještě v ústech tak, aby to mohli pochopit druzí, to zabere čas a času je pro všechny stejně málo. Článek do novin, či dokonce knihu, to si může člověk promyslet, ale v diskusi, ještě ke všemu veřejné, musí reagovat rychle, nezaváhat, a navíc správně i trefně nejlépe s trochou humoru. Samo to nepřichází, strach, že se znemožníme, znervozňuje. To vede k několika nešvarům: skákání do řeči na straně jedné a rozmáchlé mnohomluvnosti na straně druhé, které mají vytěsnit druhou stranu z Areopagu. Je třeba popřát druhým čas a být co možná nejstručnější. Není ani ostuda poprosit o chvilku na rozmyšlenou, samozřejmě nedáme-li si chvilku „božskou“ (2Pt 3, 8).

absence argumentů

Triky se tedy užívají všude tam, kde nejsme s to svá tvrzení podložit argumentem. Ono to totiž není vždy jednoduché, můžeme mít pravdu, ale žádný argument po ruce. Právě tu se lidé často uchylují k nejrůznějším únikům před povinností argumentovat, od trucovitého výpadu, že druzí nemají žádné právo nás vyslýchat, až po pokusy ohromit druhou stranu svojí vzdělaností, zkušenostmi, sečtělostí nebo téměř okultním vhledmem do irracionálních tajemství. Případně můžeme „skromně“ poukázat na tyto kvality u námi citovaných osob. Ani tak však nejsme zbaveni povinnosti svá tvrzení podložit argumentem a nesmíme se spokojit s naznačováním druhých, že snad někde nějaký mají. Mají-li, jsou-li tak sečtělí a tak, pak sem s argumentem! Jinak se tím nenechme zaskočit. „Každý, kdo o problému něco ví,“ (kdo je tak zkušený) musí vědět i to, že mu tvrzení bez argumentů neprojde, a to právem. Taková diskuse naše poznání nikam neposouvá. Jen pomáhá ješitnosti mluvčího z bryndy.

Pochybnosti o svých názorech jeden student KEBF téměř vždy odbýval slovy: „tohle psali mnohem učenější lidé, než jsi ty“. I jindy se setkávám s tím, že když je někdo požádán o argument pro svůj názor, udělá pouze ramena: „Myslím, že jsem o tom přečetl víc knih než ty“. Znamená to, že ti „učenci“ mají absolutní pravdu? Zbavuje je jejich údajná učenost povinnosti své názory podložit? Ani onen student se tím nemohl vyhnout povinnosti svá tvrzení uargumentovat, místo astrašování učeností dokonce nikdy nejmenovaných (!) „nějakých učenců“!

předávají se zvuky, ne informace:

Volává se sice po diskusi, ale klasická diskuse by měla mít smysl: buď rozšířit, nebo zcela změnit pohled na diskutované téma. Diskuse má i význam praktický: stupeň informovanosti, theoretické postoje atd. ovlivňují naše konkrétní činy … Právě proto se diskutuje – chceme změnit postoje těch druhých. Jenomže se tím vystavujeme stejnému působení z opačné strany! Máme však i protichůdné pudy: odpovědnost za naše ovlivňování, strach, že ji neuneseme, že na to nemáme právo, nás vede k tomu, abychom chránili nedotknutelnost druhé strany. Ať se cítí ohrožena naše identita, nebo chceme chránit druhého člověka s jeho identitou, je to vždy tentýž důvod do diskuse nevstupovat. Mohla by se porušit rovnováha názorů v obecenství (sborovém, církevním, interreligiosním…). Člověk si chrání svého nepřítele v jeho identitě, neboť tak ho zná a má jej přečteného. I když podléhá našemu vítěznému tažení, stává se z něj někdo, koho neznáme, na koho nemáme methodu, a to opět znejišťuje, neboť smyslem bylo pouze zahnat jej do kouta. Člověk zahnaný do kouta názory nemění, pouze se hanebně choulí. Že je v koutě ještě neznamená, že by se mýlil. Byl pouze slabý na to, aby svoji pravdu uhájil. Na tom se může druhá strana popást a tím sama před sebou (možná i druhými) vyrůst. Uzná-li však naše tvrzení, z kouta uniká. Diskusi brání strach z pohybu, z akce. Bojíme se měnit sebe i druhé. K tomu je třeba mít na paměti, že „neúspěch“ v diskusi ponižuje, avšak být ponižována nechce ani jedna strana. Chce ponížit, ale zároveň prokazuje grandesu v naději, že i druhá strana bude grand. Diskutující tedy na sebe berou ohled. Také proto, aby diskuse nepřerostla od verbální výměny názorů v „manuální“. Nemůžeme si však ani dovolit diskusi odmítnout přímo; tím bychom unikli z kontaktu, který chceme udržet, nebo vzbudili dojem poražených. Řešením je opět předstírání diskuse: rozhovor, který má předem daná pravidla a vyústění, témata, která jsou vyloučena, malé rituálky, jimiž se diskutující ujišťují, že mantinely tohoto hřiště neopustí. Poruší-li někdo pravidla, „diskuse“ se hroutí. Kdo to zavinil? Narušitel rituálů, nebo ten, kdo se cítil být tím vybočením ohrožen? Viníkem však bývá shledáván právě ten prvý.

Pokud jde o fatalitu diskusí, je třeba ještě zmínit zkušenost, že mnohé diskuse jsou samoúčelné od samého počátku, zpravidla slavnostně organizované různými institucemi. Na mnohá témata se pak diskutuje stále stejným způsobem, s „upřímným překvapením“ se dochází ke stále stejným závěrům pomocí čím dál stejnějších argumentů. Takové diskuse v podstatě slouží pouze k roztřídění účastníků do příslušných táborů, které se obrní valy osvědčených argumentů ve svých zákopech. Někdy pak není ani tak důležité co si který účastník myslí, jako to, s kým chce sdílet zákop, takže ani nemohou být upřímní. I na vážně míněné diskuse pak chodí staří harcovníci vybaveni osvědčenou municí, očekávající tradiční vývoj daného tématu a je jim zcela jedno, o čem se doopravdy mluví. Připomíná to vystoupení skupiny historického šermu, v němž také nikdo s nikým nebojuje, nikdo nikoho neporáží a nad nikým nevítězí, pouze šramotí zbraně. Vše je jen jako, aby se ukázaly působivé výpady a zákroky. Je to důsledek konfliktu smyslu diskuse s našimi emocemi, jako je strach z myšlenkového pohybu: diskuse nutně vede k pohybu v myšlenkách, neboť smysluplná je jen tehdy, pokud v jejím průběhu ke změnám dochází. Jelikož se jednotlivci i celé instituce takového rozkolísání svých metafyzických základů z sebezáchovných důvodů bojí, organizují se pseudodiskuse, které fakticky udržují status quo.

A tak existují již tradiční prefabrikovaná témata k diskusi, s přesně pojmenovanými bloky argumentů pro a proti, takže už jen stačí vystřelovat hesla, ostatní si domyslí zbytek. To umožňuje vstupovat do diskusí komukoliv, kdo ani nemá o čem mluvit, kdo vůbec neví, o čem je řeč. Zkuste někdy do diskuse nazdařbůh vypouštět: „to je satisfakční theorie!“, „zavání to deismem“ nebo „učením o dvou říších“ a podobně. Není vůbec třeba tomu rozumět. Zjistíte, že ostatní na to reagují, že jste převzali iniciativu, ačkoliv tím vůbec nic nemyslíte, ale ostatním to něco říkat bude. Mám podezření, že to mnozí už praktikují.

úniky z diskuse:

Jelikož tedy nemůžeme ztratit kontakt, jsme nuceni diskusi předstírat. K přenášení zvuků, aniž by došlo k informaci a ke změně postojů, bylo vyvinuto mnoho osvědčených nástrojů. Také však existuje bezpočet technik, jak na diskusi vůbec nepřistoupit, aby to tak přitom nevypadalo: nedávno jsem poznal jednu z nich: „s ním se o tom bavit nebudu, on toho moc ví, on by mě utřel“. Poukázat na vzdělanost druhé strany ostatně působí jako zdvořilé odmítnutí diskuse, při němž si ovšem ten „vzdělaný“ nakonec musí připadat jako vinník jejího neúspěchu. Z diskuse se uniká i poukazem na právo zúčastněných myslet si, co kdo chce. Toto právo však nevylučuje diskusi s cílem změnit postoje druhých, jen užívání fyzického násilí ve věcech názorových.

Nejspolehlivější je však

morální zpochybnění diskusí:

 

zneužití diskuse:

„Slova místo činů“ – toto podezření je nasnadě, neboť v mikro- i makropolitických kruzích se mnohokrát ztratily skutky za haldou slov. Kde je třeba jednat, sejdou se debatní kluby k nekonečným jednáním; ustanovují se „pracovní komise“, které sice podávají pravidelné zprávy o své činnosti, ovšem bez výsledku pracují, dokud nevymřou. Problém, který se měl vyřešit, pomine sám od sebe, nejspíš tak, že se o něj lidé přestanou zajímat. Jedná tak OSN, EP i synod. A proto mnozí z principu diskuse odmítají, neboť v nich vidí únik před skutky. Není třeba těžce prokazovat, že k takovým únikům skutečně dochází a ne málo kdy! Přesto – může to zpochybnit potřebu diskuse jako takové? Nikoliv: vždyť nejde jen o to jednat v pravý čas, ale také náležitým způsobem. Chtěj nechtěj, i k tomu kdy a jak jednat lze někdy dojít pouze cestou diskuse. Je to spíš opět věcí osobní zodpovědnosti a upřímnosti, zda chci diskutovat proto, abych dospěl ke správnému činu, nebo proto, aby už na činy nezbyl čas! Parafrázuji-li Kaz 3, 2-8: „Je čas jednat a je čas diskutovat“. Stejným hříchem jako diskuse bez činů je i jednání bez řádného rozhovoru, když je třeba mluvit.

Ř 14, 1 může být sice chápáno, jako zamítnutí diskuse v církvi. Zní to vskutku poněkud leninsky. Pavlovi však nešlo o utnutí diskuse, aby se snad nevyvíjela nesprávným směrem, nýbrž bere pod svoji ochranu svědomí člověka, který se cítí být vázán zákony a předpisy, od nichž jsou ti silnější (mezi něž Pavel počítá i sebe) svobodni. Silní nesmějí slabšího svými argumenty drtit. Avšak cítíme-li se sami nejistí, můžeme si to brát za záminku, abychom své odpůrce prohlašovali za slabší ve víře, a tím se vyhnuli rozhovoru s nimi?

Diskuse zavání svárem a nepřátelstvím; nejsme však tolikrát vyzýváni k jednotě ducha (J 17, 11; Ř 12, 16 15, 5 1Kor 12, 13; Ef 2, 18; 4, 13-15; 11, 19; 2Kor 13, 11; Fp 1, 27; 2, 2; 4, 2; 2Tm 2, 22-26; 1Pt 3, 8 !)? Není-li evangelium pro spory a hádky (Jk 4, 1-7; 1Tm 6, 3-5!), smíme pak jít otevřením debaty do sporu? Není naopak naší povinností zadusit každou výměnu názorů, která by mohla přerůst v polemiku (πολεμω = válčím)?! Nesouhlas se svým názorem si mnozí skutečně vysvětlují jako projev nepřátelství, jako osobní útok. Zkušenost je pak taková, že se „diskutující“ snaží do poslední chvíle předstírat, že spolu v zásadě souhlasí (v Římskokatolické církvi bublají všelijaké sváry, ale všichni, kdo se jich účastní, cítí se být povinováni navenek demonstrovat jednotu, vždyť církev musí být jednotná!), moderuje-li někdo diskusi, snaží se zabránit všemi prostředky rozvinutí jakým koliv projevům nesouhlasu mezi diskutujícími. Pokud už tedy začnou diskutující mluvit doopravdy o rozporných stanoviscích v nějaké otázce, pak je to až tehdy, kdy už neudrží na uzdě své vášně. To už pak ale není upřímný, zkoumavý nesouhlas s druhým, pouze výron vášní, který věcné diskusi škodí, neboť v případě nesouhlasu již nikdo nevnímá věcnou stránku sporu, nýbrž klade si automaticky otázku: „Co ti dva proti sobě mají, udělali si snad něco?“. Nesouhlas však nemusí být projevem nepřátelství, dokonce nesmí být, má-li mít debata o sporných otázkách smysl (1Kor 11, 19-21). Jestli spolu neumíme otevřeně, upřímně a poctivě nesouhlasit bez nepřátelství, pak je to zase projev nemocné víry. „Jednota Ducha“, o níž se v Písmu hovoří, není jednotou názorů; jistá rozmanitost je dokonce potřebná, ale záleží na tom, jak nesouhlas ovlivňuje chování jednajících a jejich vzájemné vztahy. V diskusi je třeba emocionální motivy do poslední chvíle přecházet, soustředit se pouze na věcnou stránku sporu, ty emocionální se tím již odhalí samy.

Byl jsem i svědkem triku s předběžným souhlasem se vším, jímž diskutující unikal z konfliktu: řečník, pokud někdo vznesl námitku proti jeho názorům, předem ohlásil, že s jeho názory v podstatě souhlasí, ačkoliv byly evidentně antagonní. Nedošlo ke konfliktu, ale ani ke střetu protichůdných názorů. Nic se nikam nepohnulo, řečník si pouze zachoval dekorum. Zůstal „panem profesorem“ a „moudrým mužem pokoje“. Jeho to nic nestálo a oponentům neublížilo.

Robert Fisher (Učíme děti myslet a učit se, Praha 2004) uvádí při rozboru diskusí ve škole vyznání jednoho učitele, který slyšel záznam své diskuse s žáky: „Na záznamu jsem se slyšel, jak diskusi zcela ovládám, jak přerušuji děti tím, že kladu otázky, přeformulovávám jejich odpovědi a – co bylo nejhorší ze všeho – že neposlouchám, co říkají“! Nejsme něčeho podobného svědky (účastníky?!) i při diskusích církevních?

Znakem umění je upřímnost a i diskuse je svým způsobem uměním. Jistá míra diplomacie je sice nutná, ale neměl by se v ní ztratit předmět diskuse ani sami diskutující. Naše „ano“ by mělo znamenat opravdu ano a „ne“, ne (Mt 5, 37 || Jk 5, 12; 2Kor 1, 17).

pokus o smysluplnou diskusi:

Víra potřebuje rozhovor: je-li „ze slyšení“ (Ř 10, 17), musí také někdo mluvit (Ř 10, 14). Nejde však o to, aby někdo apodikticky kázal zbytku církve. Je třeba mluvit i naslouchat (Jk 1, 19). I „zvěstující“ musí být především nasluchajícím (Jk 3, 1). Komunikace víry musí být obousměrná. Předběžná představa o názorech druhého nás neosvobozuje od povinnosti vyslechnout, i kdyby měl náš úsudek vskutku původ v Písmu svatém (J 7, 51). V L 24, 13-48 se Vzkříšený zjevuje v rozhovoru a do rozhovoru, a to jak rozhovoru mezi dvěma osobami (vv. 13-32), tak i dvěma proudy uvnitř církve (vv. 33-48). Neobstojí ani mlčenlivost, zaštiťující se právem na soukromí. Víra skutečně soukromá není, vždyť ovlivňuje i naše jednání s druhými. Mají proto minimálně morální nárok vědět, odkud vítr vane. Ale máme i poslání svoji víru a naději verbálně sdělovat (Ř 10, 10 či 1Pt 3, 15). Je však i pro nás samotné dobré své postoje provětrat, abychom vyzkoušeli, jak obstojí (Ga 2, 2). „Bratrské společenství“ by to mělo umožňovat. A je třeba se ne jen nebát do něj vstupovat a vlastní odvahou povzbuzovat druhé, nýbrž i pečovat o to, aby to prostředí bylo pro diskusi způsobilé. Především pečlivým vyvarováváním se výše popsaným patologickým jevům, ale i aktivním odmítáním jejich používání od ostatních partnerů.

Diskuse, nemá-li být planá, musí k něčemu směřovat, ale při poctivé diskusi se nedá předem určit k čemu, není ani možné předem vyloučit spor.

Smyslem diskuse není v prvé řadě prosazení určité myšlenky, ale poznání. Má-li se v diskusi prosadit nějaká pravda, nemusí to být pravda žádného ze zúčastněných. Společný rozhovor by jim měl pomoci se k ní dopracovat („Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“ 1Kor 13, 12). Částečnost osobního poznání se překonává i tím, že v rozhovoru skládáme mozaiku dílčích poznání i omylů v poznání nové. Přes konfliktnost našich názorů máme jako křesťanští debatéři toto jako společný úkol.

Způsob vedení diskuse je svědectvím o naší víře: „… každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu; vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.“ (Jk 1,19n). To platí především pro všechny nerudné proroky a apoštoly: cítí-li se být někdo Bohem povolán, pak by měl především naslouchat, než začne bojovat: „Odsoudí náš zákon někoho, aniž ho napřed vyslechne…?“ (J 7, 51a; viz i 2Kor 3, 3!). To neznamená: nemluvit!; mluvit, ale především vyslechnout, abychom věděli, o čem se doopravdy mluví. Poslouchat, co se doopravdy říká a z toho vycházet. Beze snahy dokazovat svoji inteligenci tím stáním mluvčímu za zády.

Víme-li, že Bůh nás zná lépe nežli my sebe, nemá smysl cítit se při diskusi u výslechu: „Proto smíme říkat s důvěrou: ‚Pán při mně stojí, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?‘„, proto se můžeme povznést i nad onen pocit, i kdyby nás některý účastník skutečně výslechu podroboval, neboť, jediný, před kým by mělo smysl něco zkrýt, nám to stejně nespolkne! Nedat se stresovat, ale také se podobného výslechu druhých varovat. Jenom ten Bůh, který o nás všechno ví, je oprávněn soudit. Pro samotnou diskusi je nutné být absolutně upřímný, to je ostatně největší výdobytek z knihy J. A. T. Robinsona, Honest to God, že i vůči Bohu musíme být raději upřímní než pravověrní. A věříme-li ve věčnost Jeho Pravdy, nemusíme trvat na jejím okamžitém prosazení i za cenu použití amorálních prostředků.

Někdy diskutující ztrácejí mnoho času ubezpečováním se navzájem, že jsou si vědomi své omylnosti, omlouváním se za své názory a postoje, tedy za to, že jsou jiné. To je všechno zbytečné: naše omylnost je konstantou a předpokladem všech diskusí, stejně i jinakost názorů. Ony nekonečné omluvy (zabírající někdy víc prostoru než prezentace názoru!) jsou ohleduplné k ješitnosti druhého. Ješitnost je však třeba z diskusí vyloučit: účastníci prezentací svých názorů je vystavují v ohni diskuse zkoušce; pokud stojí za to, aby se jich drželi, obstojí; pokud neobstojí, i tak tím účastník získal: poznal jeich slabiny; buď je bude muset přemyslet, domyslet, precizovat argumenty nebo formulaci a nebo úplně odvrhnout. I tak je to zisk. Provětrání názoru v diskusi nám však otvírá i jiné pohledy, než jakých jsme schopni sami. Tak je třeba přistupovat i k interreligiozní diskusi: víra, kterou musíme před diskusí chránit, je modla, dílo lidských rukou, které neobstojí…

A není nefér vůči partnerům v diskusi předpokládat, že jsou ješitní?

Do této kategorie patří i zlozvyk shazovat svůj názor předem, dříve, nežli jej shodí jiní. Uvádět svůj názor slovy: „je to taková hloupost“, „já si nemyslím, že mám pravdu, ale…“, je nesmyslné. Člověk samozřejmě prezentuje to, co si myslí, a o tom, co si myslí věří, že je to pravda, jinak by si to přece nemyslel. Je jen potřeba chápat, že mám-li na takový postoj právo já, má je i ten druhý. To také znamená, že je nesmyslné druhému vyčítat přesvědčení o vlastní pravdě, ovšem i tím se diskutující často do kouta zahánějí. Názory druhých není třeba šetřit a nelze očekávat, že jinak smýšlející budou šetrní vůči mým. Dokonce nesmějí být, má-li diskuse splnit svůj účel. Musí však probíhat poctivými, věcnými prostředky, věcnými argumenty. To je spíš na vůli a morálce, ale též stupni znovuzrozenosti, odstupu od sebe, zúčastněných. Víra potřebuje diskusi a způsob, jakým je vedena, je dokladem její kvality …

Hraná i opravdová vzedmutí emocí je dobré krotit Tacitovou maximou „sine ira et studio“, oblíbenou zejména mezi katolíky (ačkoliv i tam někdy slouží jako nástroj k zahnání druhého do kouta: máš pravdu, ale neříkáš ji sine ira et studio).

Ačkoliv je v soudobé evangelické theologii moudrost jedním z nejneslušnějších pojmů, proč se neinspirovat tím, co o ní říká Talmud a čím se můžeme poučit pro naše debaty:

 

 

Pirkej avot

פרקי אבות

IV/1a Ben Zoma řekl: Kdo je moudrý? - ten, kdo se učí od každého člověka, neboť je řečeno (Ž 119, 99): „Ode všech, kteří mě poučovali, nabyl jsem vědění.“

בֶּן־זוֹמָא אֹמֵר אֵזֶהוּ חָכָם הַלּוֹמֵד מִכָּל־אָדָם שֶׁנֶּאֱמָר מִכָּל־מְלַמְּדַי הִשְׂכַּלְתִּי כִּי עֵדְוֹתֶֽיךָ שִֽׂיחָה לִּי

V/10 Sedmero platí o zmateném a sedmero o moudrém. Moudrý nemluví před tím, kdo ho předčí moudrostí, neskáče svému druhovi do řeči, nespěchá s odpovědí, ptá se k věci a vhodně odpovídá a mluví nejprve o prvním a naposled o posledním. A o tom, co neslyšel, řekne: neslyšel jsem o tom. A uznává pravdu. Opak platí o zmateném.

שִׁבְעָה דְבָרִים בְּגֹֽלֶם וְשִׁבְעָה בְּחָכָם חָכָם אֵינוֹ מְדַבֵּר לִפְנֵי מִי שֶׁגָּדוֹל מִמֶּֽנּוּ בְּחָכְמָה (וּבְמִנְיָן) וְאֵינוֹ נִכְנָס לְתוֹךְ דִּבְרֵי חֲבֵרוֹ וְאֵינוֹ נִבְהָל לְהָשִׁיב שׁוֹאֵל כְּעִנְיָן וּמֵשִׁיב כַּהֲלָכָה וְאוֹמֵר עַל־רִאשׁוֹן רִאשׁוּן וְעַל־אַחֲרוֹן אַחֲרוֹן וְעַל מַה־שֶּׁלֹּא שָׁמַע אוֹמֵר לֹא שָׁמָֽעְתִּי וּמוֹרֶה עַל־הָאֱמֶת וְחִלּוּפֵיהֶם בְּגֹֽלֶם׃

překlad: PhDr Bedřich Nosek 1994

A teď to srovnejme s Jk 3, 13 – 4, 3 …

Pinchas Lapide rád upozorňuje na jeden rabínský bonmot: „každý spor má v podstatě tři strany: tvoji stranu, moji stranu a – správnou stranu“!

Tato úvaha nechce ani zesměšňovat chybující účastníky diskusí, ani podat návod, jak být úspěšný, leda bychom si položili otázku, co to znamená být v diskusi úspěšný? Považujeme-li za úspěch jen to, že se nám podaří přimět lidi, aby uznali za pravdu každou hloupost, kterou řekneme, možná oklameme i sami sebe pocitem vítězů. Ale byl by to úspěch nemravný. Co tím vlastně získáme? Pokud je však smyslem diskusí poznání, pak je diskuse úspěšná i tehdy, přesvědčíme-li se o slabinách vlastních postojů a názorů. A k takové úspěšnosti v diskusích má tato úvaha vskutku ambice napomoci. Nežli totiž začneme Pravdu hlásat, Pravdě naslouchat, podřizovat se jí, následovat ji, či za ni bojovat, obětovat se pro ni nebo za ni trpět, musíme ji poznávat, a k tomu je poctivý, upřímný rozhovor, prostý všech fíglů, nejosvědčenějším prostředkem.

 

…v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; 

každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.


(Fp 2, 3n)

(Jakub Dvořák)


Dodatek 10. 8. 2010:

Díky jednomu z našich studentů, který vidí ve squattingu "alternativní životní styl" a snaží se jej obhajovat, jsem shlédl dokumentární film, který si natočili sami belgičtí squatteři v domnění, že je důkazem "lží oficiálních médií" o squattingu: nejsou to squatteři kdo vyvolává násilí a střety, ale "establišment", reprezentovaný developery, vlastníky nemovitostí, policií a politickou reprezentací - smečkou psů strážících nedotknutelnost "konzumního" způsobu života. Nemám pocit, že se jim to povedlo, spíš odhalili i věci, které z běžných zpráv (připravovaných nezřídka romantickými redaktory!) ani nebyly zřejmé.

 

Díky jednomu z našich studentů, který vidí ve squattingu „alternativní životní styl“ a snaží se jej obhajovat, jsem shlédl dokumentární film, který si natočili sami belgičtí squatteři v domnění, že je důkazem „lží oficiálních médií“ o squattingu: nejsou to squatteři kdo vyvolává násilí a střety, ale „establišment“, reprezentovaný developery, vlastníky nemovitostí, policií a politickou reprezentací - smečkou psů strážících nedotknutelnost „konzumního“ způsobu života. Nemám pocit, že se jim to povedlo, spíš odhalili i věci, které z běžných zpráv (připravovaných nezřídka romantickými redaktory!) ani nebyly zřejmé.

Jednou znich je způsob přípravy na veřejná jednání a vystupování v médiích, jaká si PR-nalejvárna, kterou tam squatteři prodělávali. Instruktor jim radil jak reagovat, když se dostanou do argumentační nouze. Taktiku nazval „zadřená gramofonová jehla“: člověk přestane reagovat na dotazy a bezmyšlenkovitě dokola opakuje stejnou frázi. Je zřejmé, že nejde jen o bezděčnou techniku či projev hlouposti diskutéra, jak je vidět, může jít dokoncde o naučenou taktiku s vlastním „odborným názvem“, dokonce masově, frontálně předávanou. Z opačného konce sociální struktury lze připomenout, jak reagoval exekutor Podkonický na mediální dotazy ohledně přehmatů a zneužívání moci exekutorů: taktéž do zblbnutí mlel dokola, že si „Češi musejí zvykat, že se dluhy platí“. To je sice morální pravda, ale netýkalo se to problému, na který byl dotazován.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář