Jdi na obsah Jdi na menu

Zveme k dialogu …

19. 4. 2010

Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.

(J 12, 24)

 Proč zvu k dialogu o víře tímto biblickým veršem? Ne, nechci svatokrádežně Ježíšovi krást tu čest, být oním pšeničným zrnem. Ale jeho cesta je použitelná i pro cestu našich lidských omylů, tápavého hledání, ať už podstaty, či jejího vyjádření pomocí jazyka, slov.

 Jedna židovská moudrost praví, že hádají-li se dva o své názory, dostanou se do konfliktu tři: názor prvního, názor druhého a správný názor. K vytvoření tohoto diskusního prostoru jsme byli do jisté míry vedeni i obviněním, že se zaměřujeme na jiné doméně na názory druhých lidí a nemilosrdně je "cupujeme". Je to pravda? Částečně. Soudím, že žádný názor není hoden toho, aby byl držen déle, než je rozcupován na cucky. Z takových cucků pak ale vzniká substrát, na němž může vyklíčit něco nového, co nebude možná potvrzovat názor ani jednoho z diskutujícíh, zato však mohou oba být překvapeni něčím novým, co by si asi sami v citadele své pracovny, zabarikádováni svojí knihovnou ve studovně před světem, nevymysleli.

 Dialogu brání strach mnohých, aby nebyli považováni za exhibicionisty když zveřejňují své práce a názory. Jiní se bojí, že jim někdo jejich skvělé myšlenky rozstřílí. Takovým pak nezbývá, nežli se ve svých citadelách uculovat nad hloupostí těch, kdo se vystavují veřejnému cupování a posměchu. Ale z jejich moudrosti nic nezbyde, shnijí s jejich mozkem, jejich knihy sežerou myši. Kdo však vstoupí na tržiště myšlenek, bude krutě probrán a prověřen, ale možná se nám podaří dobrat něčeho nového, co nás všechny posune někam dál.

 Dialogu brání strach těch, kdo se příliš spojují se svýmmi myšlenkami. Smrt jejich nápadů je smrtí jejich osoby a cti. Na tržiště názorů však nevstupujeme, abychom se svými nápady pochlubili. Snažíme se prozkoumat, co vystaveno zkoumavým pohledům druhých obstojí. Ano, budeme odstřelovat všechno, co nemůže obstát. S jiným by se nám to nepovedlo, a právě doufáme, že to jiné se nám díky tomu z balastu lidských omylů vyloupne. Zkoumavý dialog není aktem nepřátelství, ale službou. Nečekáme od nikoho ohled na naši ješitnost. Kdybychom se jí dopustili, odstřelte ji, budeme svobodnější. Smrtí myšlenky však je, když před ní lidé jen s úctou k autorovi smeknou a víc se jí nezabývají.

 Netřeba zdůrazňovat svoji neomylnost. Kromě výjimek, které musejí upozornit, že právě hovoří ex catedra, nebo těch, kteří musejí upozornit, že právě neomylní nejsou, se omylnost předpokládá. Jedině omylný člověk vystavuje své názory veřejné kritice. Ostatní ať si je tešou do kamene svých náhrobků. Nebojme se vyjít se svojí omylností na světlo a netancujme vítězné tance na mrtvolách nepřátel, když se nám povede odhalit omyly těch druhých. Partner v diskusi je nadán jinými zkušenostmi a jiným úhlem pohledu na problém. Vstupujme do debat s vědomím, že si jimi vzájemně pomáháme k hlubšímu poznání v oblasti pro nás tak významné - ve víře v Boha Otce, Syna a Ducha Svatého.

 Kdo takto vstupuje do debaty s rizikem, že mnohé pošlape a jemu samému bude pošlapáno, ale že tím hnojí půdu pro květinu ušlechtilejší, nežli je hnůj na kterém vyrostla, buď vítán.

(Jakub Dvořák)

 

Podmínky smysluplné diskuse:

1)        Schopnost podstoupit konflikt bez nepřátelství a násilí (včetně psychického a morálního): umění navzájem spolu hovořit; navzájem si naslouchat, reagovat na to, co druzí říkají; uvést více než jeden názor na prodiskutovávané téma.

2)        Schopnost vcítit se do oponentovy mysli: nepřepínat jeho „práh bolesti“.

3)        Řád: dodržování pravidel diskuse, jako třeba „vždy mluví pouze jeden“, nepřerušovat druhé ani je umlčovat. Dopřát sobě i druhým dostatek času ke sdělení i prostor k reakcím na vlastní námitky, vést sebe i druhé k maximální stručnosti a soustředění na téma diskuse, dbát na sebe i druhé, aby od tématu neutíkali.

4)        Přístupnost rozumové argumentaci: ochota účastníků vyslechnout důvody, důkazy a argumenty ostatních a také dovolit, aby argumenty druhých ovlivnily jejich vlastní názory.

5)        Pravdivost: účastníci musejí říkat to, o čem jsou přesvědčeni, bez úmyslného Ihaní, klamání druhých nebo předstírání něčeho, čemu nevěří.

6)        Svoboda projevu: všichni mohou svobodně vyjádřit svůj názor tak, že přitom nejsou omezováni názory druhých, nikdo se nesmí chovat útočně, nesmí se snažit uvádět druhé do rozpaků, zdržet se vydírání i citového..

7)        Rovnost příležitostí: všichni mají stejnou příležitost k tomu, aby promluvili a aby jim druzí věnovali svou pozornost, aby několik osob neovládlo zcela pole.

8)        Úcta k druhým: účastníci respektují práva a názory ostatních, věnují jim pozornost a zamýšlejí se nad tím, co druzí říkají, reagují šetrně a chovají se k nim s úctou jako k plnohodnotným rovnocenným partnerům.

9)        Úcta k sobě: vědomí, že mám na svůj názor právo nebo dokonce povinnost zastávat to, k čemu jsem při vší upřímnosti a na základě svých zkušeností dospěl, zbavit se strachu z reakce druhých i jejich posměchu. Vědomí práva na omyl zvyšuje ochotu k sebereflexi i asertivnímu přiznání, pokud k takovému poznání dojdeme.

10)      Nepředpojatost a trpělivost: otevřenost názorům druhých, ochota měnit svůj názor, šetrnost vůči názorům ostatních; zdržet se zbrklých soudů. Tento svět není ani blažený ani zoufalý, nýbrž - spasitelný.

 

(Podle Roberta Fishera, Učíme děti myslet a učit se, Praha 2004 a Pinchasa Lapide in: Pinchas Lapide a Raimon Panikkar, Míníme téhož Boha?, Praha 2003)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář