Jdi na obsah Jdi na menu

O princezně ropuše

Žila byla princezna, jejíž krása převyšovala každou lidskou představu i představivost. V důsledku toho na ni nikdo nemohl ani pohledět, aniž by se vystavoval nebezpečí, že mu její krása vypálí oči. Ačkoli to bylo všeobecně známo,  bylo v království kvůli ní mnoho osleplých, krále nevyjímaje. Byli to nejen lidé, kteří princeznu uviděli nedopatřením, ale také lidé, kteří zvěstem o nádheře princeznina zjevu nevěřili. Anebo jim to prostě nedalo, a snažili se alespoň škvírkou v plotě kolem hradní zahrady princeznu zahlédnout.

Po dlouhém rozvažování se však královský čaroděj rozhodl, že nebezpečí učiní konec a princeznu zakleje, aby její krása nevypálila celou monarchii. A tak proměnil princeznu v ošklivou ropuchu (Bufo bufo). Jenže na tak šerednou ropuchu se nikdo podívat ani nechtěl. A tak princezna ropucha, nevědouc, co si ve své nové podobě v hradních komnatách počít, prostě z královského paláce odskákala kamsi na kraj království, kde byly mokřady. Tam se usadila.

Jako oslnivá kráska nebyla princezna šťastná, ale ani její nová podoba a nový život jí štěstí nepřinesly. Žila osamoceně, smutně, zarmouceně. Bez ustání naříkala.

Jednoho dne však kolem princezny letěla zlatá muška. A divila se, proč je ta ropucha nešťastná. Zabzučela a ptala se, co se jí přihodilo, že tak naříká. Princezna jí vyprávěla celý svůj příběh, až zlatou mušku dojala. To princezně udělalo obrovskou radost. Ale protože byla v tu chvíli ropuchou, nenapadlo ji nic lepšího, než nepozornou mušku spolknout.

Jak ji spolkla, pocítila ohromné blaho, požitek, jaký dosud nepoznala. Oblévalo ji štěstí. Ale to vše jen kratičký okamžik. Zdálo se, že to byl jen zlomek vteřiny. Nakonec princezna zůstala se svým starým smutkem. Smutkem o to smutnějším, že zakusila nevýslovné štěstí.

Jiří Hoblík

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář