Jdi na obsah Jdi na menu

Suvenýr z dovolené: Jeruzalémský syndrom

25. 7. 2016

 

Léta mne provází dilema, jak podniknout cestu do Svaté země, abych ji časově zvládl a zároveň aby mi nesplývala s turistickou výpravou, ale docela úspěšně se uklidňuji vědomím, že mi alespoň nehrozí jeruzalémský syndrom. Zažili jste jej?
 

Někteří lidé ochoří z jakéhokoli cestování, ale jeruzalémský syndrom má zvláštní příchuť díky městu, k němuž se váže. Každoročně postihuje kolem stovky (někdy se uvádí 30–40) návštěvníků a obyvatel Jeruzaléma, a to zejména o Velikonocích a o Vánocích. Jako uznávaná diagnóza spadá mezi „akutní a přechodné psychotické poruchy“.
 

V 15. století se o něm zmínil ve svém itineráři cesty do Svaté země dominikánský teolog Felix Fabri. První klinický popis ale podal až ve 30. letech 20. stol. jeruzalémský psychiatr Heinz Herman. Terminus technicus „jeruzalémský syndrom“ se poprvé objevil počátkem 80. let, kdy jej identifikoval izraelský lékař Yair Bar El. Na psychiatrické klinice „Kfar Šaul“ od té doby vyšetřil dobré čtyři stovky stižených. Podle Dr. Gregory Katze z Centra pro duševní zdraví Givat Šaul se se za „pravý“ jeruzalémský syndrom považuje popsané psychické rozpoložení jen u osob, které předtím neměly žádné psychické problémy. Lékař uvedl, že fenomén se často objevuje při první návštěvě člověka v Izraeli a bývá diagnostikován často u pacientů středního věku, silně nábožensky zaměřených, pocházejících z malých měst v USA nebo Skandinávii.“ Syndrom nerozlišuje křesťanská vyznání, nicméně většinu stižených tvoří protestanté a objevují se též muslimové, kteří fantazírují o spáse.
 

Postižení se pozná podle toho, že psychotik trpí bludnými představami. Naprosto se ztotožňuje s některou ze ctěných postav Starého či Nového a zákona a vydává se za ni. K oblíbeným identifikačním postavám patří zejména Mojžíš, David, Pavel nebo Jan Křtitel. Blud nikoho ovšem neobluzuje natolik, aby se muž ztotožňoval se ženskou postavou nebo naopak. Rovněž platí, že Židé si vybírají starozákonní postavy, zatímco křesťané postavy novozákonní. Někdy se ovšem stává, že se člověk se identifikuje s Bohem, a to už je příznak vážné a chronické psychózy. Psychiatr Pesach Lichtenberg říká, že si pacient našel svou vlastní cestu, jak naložit s nemocí: „Vím, že mnoho lidí nevěří v mé božství. Ale přesto jsou to mé děti.“
 

Obvykle vše trvá ale jen několik dní a když blud pomine, člověk si nepamatuje, co dělal. Často se pak oblékne do improvizovaného stylového úboru (zhotoveného např. z prostěradla) a na veřejnosti někdy i káže nebo se modlí. Diskusi před několika lety rozpoutali psychiatři jako Yair Bar-El a další, kteří jeruzalémský syndrom rozlišili podle tří kategorií a příznaky dále specifikovali.
 

Důležité je ovšem vědět, že jeruzalémský syndrom není nezebečný a spočívá ve vyvolávání určitých dispozic. Ovšem když australský turista Michael Rohan v roce 1969 zaútočil na mešitu Al-Aksa, bylo to spojováno právě s jeruzalémským syndromem. Zde se přidaly ještě další faktory.

 

Bylo by rovněž mylné se domnívat, že Jeruzalém je místo pro lidskou psyché zvláště nebezpečné. Analogie byly totiž zaznamenány i na jiných místech ve světě, například v Paříži kde japonské turisty stíhá pařížský syndrom, anebo v Thasku, kam létají meditování milující Evropané.

 

Ještě dodejme:  Z filmových postav postihl jeruzalémský syndrom muže z jednoho dílu třetí série seriálu „Akta X“ („Revelatiosn“) a také Homera Simpsona při návštěvě Jeruzaléma („The Greatest Story Ever D'ohed).

 

A rada na cestu do Jeruzaléma? Mít sebou důvěrně známou osobu, která by zavčas příznaky rozpoznala a na jejíž rady opustit co nejrychleji Jeruzalém bychom dali.
 

 

Jiří Hoblík

 


 


 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář