Jdi na obsah Jdi na menu

Chození do kostela

30. 4. 2015

„Návštěva kostela, jako slavnostní vnější služba Bohu v církvi vůbec, je-li chápána jako smyslové znázornění společenství věřících, je nejen prostředek, sloužící každému jednotlivci k jeho povznesení, ale také povinnost zavazující přímo věřící jako celek, (...) za předpokladu, že tato církev neobsahuje formality, které mohou vést k modloslužbě a tak zatěžovat svědomí (...) Ale chtít [toto shromažďování] samo o sobě praktikovat jako prostředek milosti, jako by se jím složilo přímo Bohu a jako by Bůh s konáním této slavnosti (...) spojil určité milosti, je iluze.

I. Kant, Náboženství v hranicích pouhého rozumu, str. 222-223.

 

Všudemožně se klade důraz na praxi. Při studiu, v práci, ale i v křesťanských kruzích. Je však zvláštní, že o náboženské nebo o duchovní praxi se v evangelickém prostředí spíš mlčí. „Teorie“ je takřka sprosté slovo – ale „duchovní praxe“ jakbysmet! A přitom bohoslužby – to je třeba význačný případ (např. křesťanské) náboženské praxe. Tudíž sotva kdo může tušit, oč všechno se takovým odmítáním připravuje.

Naproti tomu si ale všimněme, jak často se mluví o „chození do kostela“ nebo o „návštěvě bohoslužeb.“ Jako by na bohoslužbách bylo nejdůležitější právě ono chození. Co jsou ale bohoslužby, jaký mají význam, k čemu slouží, čím prospívají?

Kdo však si tyto otázky klade? A kdo na ně odpovídá? Není tomu tak, že účastníci bohoslužeb sami často neví, co tam pohledávají? Někteří se dokonce pohoršují anebo alespoň zrozpačiťují nad tím, že druzí „nechodí“ – a svádějí to na jejich pohodlnost, na sledování televize a kdo ví na co ještě. Je však na bohoslužbách něco, proč by tam právě ti nebo oni měli co pohledávat? Pokud ano, jak to, že se to moc neví? 

Jeden z možných podnětů k odpovědi na tyto otázky (zdaleka ne tedy odpověď na ně) je možné najít v myšlence cesty do kostela jako přípravy na slavnost, v myšlence času na cestě jako času soustředění, kroky rytmizovaného vyhlížení duchovního světla. Tato myšlenka z pouhého docházení činí směřování do kostela jako zvláštní událost s vlastním významem. Koho z těch, kdo uvažují o počtech chodících do kostela, ale napadá něco podobného? Není to škoda?

Ale o chození do kostela nemluví jen křesťané sami. Stále dokola a floskulovitě se v médiích píše o úbytku návštěvníků bohoslužeb v západní Evropě (nedávný článek v Reflexu tedy neříká zdaleka nic nového). Ne že by nebylo možné hledlat důvody – a ne že by se to nedělo. Proto si třeba můžeme uvědomit, že jsou třeba dalekosáhlé civilizační a kulturní změny, s nimiž jednotlivec ani skupina lidí mnoho nenadělá. Zato záleží na tom, jak se s nimi kdo vypořádá. Přitom korespondence mezi křesťanskou praxí a způsobem života nebo kulturními podmínkami činí problémy. Jedná se tak ale o otázku velmi obecnou, to znamená, že se týká mnoha částí západní Evropy a mnoha lidí.

Není nicméně tělesnému zdraví ku prospěchu se v neděli ráno pořádně vyspat? Není zábavnější jít na koncert než poslouchat jakési řeči, které vypadají docela od věci, i když se třeba někdy snaží vypadat zábavně?

Panuje celkem široká svoboda pohybu – proč tedy chodit spíše do kostela než jinam? Prospěju tím své osobě? Pomohu tím někomu druhému? Panuje tam vícestrannost prospěchu?

A i kdybychom nalezli dobré důvody - také bychom si měli položit otázku, zda chodit do kostela každý týden. Copak Ježíš chodil do chrámu každou sobotu? Netvrdím, že takové otázky nemají pozitivní odpověď, jen mám za to, že je třeba hledat pro takzvané chození do kostela důvody a motivaci. Nejde jen o chození, ale také o jakési „kam“ …

Všiml jsem si jednou člověka, který je velmi vzdělaný v uměleckém směru, jak hltá kazatelské bláboly jednoho faráře jako posvátnou manu. Má ve své duši nějakou díru, kterou má pro něco takového otevřeno? Mohl by mne o „chození do kostela“ poučit? Neměl by být spíše o tom poučen? Anebo obojí?

Jindy jsem si všiml ochoty zavést diskusi o otázkách, které zazněly v jedné homilii. Ale na tu ochotu hned někdo reagoval nechápavostí a někdo se přímo vzpouzel... Možná se někteří lidé stydí, že nemají k tomu co říci. Ale když v kostele schází místo pro osobní otázky? (A to si nemyslím, že by se muselo diskutovat přímo o kázání, stačí jen vytvořit vhodné příležitosti a využívat je…)

Anebo se mi jedna studentka svěřila se svou zkušeností z Bavorska. Celá ves tam prý chodila do kostela, ale když se zvídavá studentka tamních místních ptala, proč tam tedy chodí, nanejvýš se dozvěděla, že ze zvyku.

Jako by v kostele nezáleželo na lidské osobě. Na tom snad nějak vágně záleží některým z těch, kdo v některých křesťanských obcích zdomácněli, vůči sobě navzájem. Ale nakolik na tom záleží jinak?

Nezáleží tedy spíš jen na tom, kolik kusů lidí chodí, zda chodí a jak často? Spokojme se s chodiči! Spokojme se s pouhými návštěvníky! Návštěvníci nemohou být zároveň doma tam, kde jsou na návštěvě. Jsou však užiteční pro statistiky. Pro změnu můžeme porovnávat počty návštěvníků v kostelech, divadlech, kinech a na stadionech. (Kde jsou ty časy, kdy na zápasy Slavie chodilo 40 000 lidí...) Není třeba se na nové návštěvníky, pokud se objeví, dívat jako na mimozemšťany. Berme je prostě jako návštěvníky, kteří by nás neměli obtěžovat svým zjevem, svými otázkami, svýmu potřebami, a vůbec sami sebou. Každý máme svých starostí dost – a proč si je tedy tahat do kostela? Jen choďte, navštěvujte, moc nečekejte, sami od vás také moc nečekáme! Chození – toť hlavní křesťanská praxe!


Dovětek: Pro dobrý výhled do časů budoucích by bylo žádoucí formalistní chození do kostela změnit v malou pouť. Jsem v tom sice skeptikem, mimo jiné proto, že mnoho lidí do kostela spíš jezdí než chodí. Ale třeba mne někdo mile překvapí...

Jiří Hoblík

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Aleš Wrana - můj subjektivní

4. 5. 2015 8:48

Kdysi, když jsem uvěřil, bylo mi 19, těšil jsem se každou neděli do kostela, a chodili jsme rádi přes kus Brna pěšky, aby to těšení trvalo déle a užilo si ho celé tělo. - Pak jsem byl 18 let farářem. - A teď už zase chodím do kostela jako "návštěvník". A (prozatím) vždycky se hodně těším. Na evangelium, radostnou zvěst, která zazní z každého kázání, které není úplně zmršené, a těch nebývá hodně. Těším se na prostor svobody a společenství věřících, kdy jsme přece hluboce spojeni ve víře - a když je to mezi lidmi v neděli vztahově špatné, vždycky si řeknu: přišel jsem na bohoslužby. A protože se těším na bohoslužby, prožívám rád i cestu na ně. To nedělní ráno prostě je jiné.

Martin Danihelka - chození za kostel

1. 5. 2015 15:14

První, co mě napadlo - že autor motta v záhlaví Immanuel Kant byl v osobním životě zarytým odmítačem návštěv bohoslužeb. K návštěvám bohoslužeb měl takový odpor, že by se snad přímo dal diagnostikovat postupy psychiatrie (existuje něco jako "latreiofobie"?). Roztomilé podrobnosti uvádí Barth v "Dějinách protestantské teologie 19. století", k nalezení jsou i v různých kantovských monografiích.

V článku popisovaná osoba vzdělaná v umění a poněkud primitivnější ve vnímání kazatelské kvality není žádným paradoxem. Osobnosti nebývají jednolité, naopak častěji složené z mnoha autonomních navzájem nepropojených součástí. A tak najdeme osoby monarchistických a teokratických názorů na svět poslouchající metal a matematika Fregeho píšícího svůj dětinsky antisemitský deník a stejně tak esteticky vnímavého křesťana, který svůj vkus úmyslně (?) vypojuje při konzumaci nedělního kázání.

Chodících do kostela bude dále ubývat, jako vůbec chodících kamkoliv. (Toto je v článku ostatně správně vysloveno.) Souvisí to i s krizí "Gemeinschaft" a s postupem kulturní individualizace. Organizované (sic!) náboženství to bude mít čím dál těžší, chození do kostela do značné míry vymizí.

J. S. - Chození – toť hlavní křesťanská praxe!

1. 5. 2015 12:30

Takže vlastně turistický kroužek. Proč ne...?