Jdi na obsah Jdi na menu

Církevní selhání (2): Ignorance řádu lásky

20. 8. 2014


Poté, co došlo ke „kontantinovskému obratu“, došlo i k tomu, že se křesťanství spřáhlo s násilím „světské moci“. Zní to sice staromódně, už se o tom také píše po staletí. Ale neznamená to, že to nějakým zázrakem přestalo platit.

Od doby onoho spřažení lze naopak sledovat, jak se dostává do neustálého napětí řád lásky a řád světské moci. Obojí v lidském světě koexistuje – ale jedno s druhým nelze ztotožnit, ani sladit, jak to velkolepě vylíčil Augustinus z Hippo ve svém spisu „O obci boží.“ Vyhraněným způsobem později na augustinovské myšlení navazoval Petr Chelčický. A ten napsal: „Řád skrze moc jest ten, jenž se zachovává v lidu nemoudrém, který nezná Boha a není pod jeho jhem.“ (Drobné spisy, str. 110). Jak by tedy bylo možno tento řád identifikovat s Kristovým zákonem, zákonem lásky? Světská moc je tu jen proto, že lidstvo není schopno dodržovat zákon lásky (srv. Síť víry, 1950, str. 71).

Tento řád lásky je účinný Kristovým vyhlášením. Nezáleží tedy v tom, co se komu zachce, nezáleží v jakémsi citovém hnutí. Má se uplatňovat od člověka k člověku, a tedy i v širší lidské souvislosti. Ne však právě jako systém státní správy. A odtud vyplývá nesnadný úkol: rozlišovat dvojí zákon, dvojí řád – v myšlení i v praxi. Řád mocensko-správní a řád lásky. Je to nepohodlné, nejisté, ale je to nutné.

Dochází k tomu však? Pakliže pojem lásky je ústředním pojmem křesťanského myšlení, jak nacházíme jeho uplatnění v dějinách křesťanství? Nakolik jsou dějiny křesťanství dějinami lásky? Nejsou to jen dějiny komplikací, v nichž kromě toho zaznívá spíše jen bezobsažné žvástání o lásce? Příkladů je tolik, že by bylo možné založit ústav pro jejich sumarizaci.

Ani v současnosti nemusíme pro příklady chodit daleko. Jeden z nich najdeme ve spojitosti s konfliktem na východě Ukrajiny. Kdysi prý křesťanský Západ se při něm stal účastníkem velmocenské hry. A přitom navzdory tomu, že se začalo mluvit o „humanitární katastrofě“, nepřišly západní státy se systémovou pomocí statisícům lidí, kteří se ocitli v tísnivé situaci. Evangelická církev je v Česku zase hlavně zaujatá slavením svých slavností. Méně nápadně situaci zachraňují nevládní organizace. Ale co čekat třeba od předsedy vlády, který se hlásí ke křesťanství a který v zájmu hospodářských zájmů České republiky zdrhá z obhajoby Tibeťanů?

Vraťme se ještě na začátek našich úvah. Docela by se nám chtělo je vtáhnout do hlubších hloubek. Už třeba proto, že každému člověku je láska existenčně nezbytná. Už jen jí porozumět namísto obyčejného žvástání dá nesmírnou práci. Sám tu nechci působit klamným dojmem, že bych o ní chtěl mluvit zbůhdarma, a proto si dovoluji zmínit, že kvůli nezbytnosti hledání lásky jsem se pokusil o ní pojednat alespoň ve stručnosti filosoficky s ohledem na biblickou literaturu v prvním dílu své knihy „Myšlenkově schůdné cesty mezi Jeruzalémem a Athénami“. V důsledku toho psaní jsem se pak začal divit, jak to, že ve smyslu ježíšovské lásky naše uvažování a jednání nesměřuje, když je to možné... Copak je mimo lidské síly se utkávat s nesnází nesnadnosti? Copak jsme neschopní?

Když Ježíš sám prosazoval řád lásky, nemusel lásku objevovat – stačilo mu někdy i jen poukázat na elementární projevy toho, jak se děje: „Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho poprosí o rybu?“ (Evangelium podle Matouše 7,9n) Co se takto děje, to odpovídá božskému principu: „Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!“ (v. 11) Všimněme si zde slov „ač jste zlí“: jste zlí, ale máte v sobě alespoň minimum síly lásky! Všimněme si té dvojznačnosti na rovině individuální a interindividuální. Nekoresponduje tato dvojznačnost, i když ne zcela souměrně, s polaritou řádu násilné moci a řádu lásky? Z Ježíšových slov „ač jste zlí“ nelze odvodit, že na člověku je zlá každá buňka, ale jen tolik: zle jednáte a zlo je ve vás silně přítomno. Člověk je přeci dobré boží stvoření, i když kdovíjak pokažené. To však již nelze říci o světské moci. Ta vznikla s ohledem na lidské zlo a do něho je namočená.

V důsledku toho je však třeba mluvit nejen o lásce na individuální a interindividuální rovině, nýbrž i o řádu lásky – jako o něčem, co klade velmi vážné otázky mocenským systémům: nejste tu sice od toho, abyste realizovaly lásku, ale proč ji ničíte? Proč se s vámi lidé identifikují, když tak činíte?

Vážná nesnáz spočívá ovšem právě v tom, že západní dějiny lze sledovat jako dějiny selhávání (křesťanské) lásky. Bez toho by se myšlenkové úsilí například Petra Chelčického ani neobjevilo, ani by nebylo potlačováno. Nicméně výše citovaná Ježíšova slova je možné také aplikovat na aktuální situaci křesťanství: Pokud je touha po lásce člověku vlastní, člověk hledá její naplnění. To pak by měl hledat u instance, která je k tomu kompetentní. Pokud má ve věcech lásky církev své kompetence (své kompetence má též rodina, ale to je zase jiná kapitola), jak to, že se tyto kompetence nerozvíjejí, neuplatňují a ani nejsou vnímány? Nedivím se tomu, jak se mi jeden farář upřímně přiznal, že se ho jedna žena ptala, co je to láska, a on že nedokázal odpovědět. Tím, že člověk zaslechne x-krát v homilii slovo "láska", se o lásce nic nedozví, nezaučí se do ní, natožpak aby se stal milujícím. Otázka lásky je teddy praktická otázka, otázka duchovní praxe, do níž je třeba mít ovšem vhled (řecky THEORIA). Kde ho však v naší křesťanské realitě najdeme?

Nedivme se tedy, že jednotlivci hledající smysl své existence, hledají jinde. Jinde než v církevních organizacích, působících jako nabídka s kamením. Proč tomu tak je, na to ale není jednoduchá odpověď – a k tomu naše úvaha ani nechce svádět. Z trochu odlišné, ale spřízněné stránky vzato - máme tu dílčí odpověď na otázku, proč se lidé od křesťanství na Západě odvracejí: marně v něm hledají lásku a sami lásce nerozumějí. Jak jsou za to zodpovědní?

Ale hlásí se o slovo ještě jiná nesnáz: člověk je bytost toužící po lásce, řekli jsme si, ale je to taky bytost, která si o lásce dělá své představy. A pak dochází k tomu, že po lásce touží tak, že touží po naplnění svých představ – a to i bez souladu mezi láskou a představou, dokonce za rozporu mezi láskou a svou představou. Je pak možné dosáhnout obecného souhlasu a souladu ve vztahu k řádu lásky? Mluvit o lásce se někdy ostýcháme a na mentorské řeči o lásce není zvědavý nikdo kromě těch, kdo je pronášejí...

Naše úvahy vzhledem k naznačeným komplikacím musejí zůstat otevřené. Mnohé zůstává nedořečeno. Mnoho otázek jsme nyní opominuli. Mnohé hlavně zůstává neuskutečněno. Máme tu ale jednu dílčí, nicméně existenciálně krajně důležitou odpověď na otázku, v čem církev (jakožto organizační veličina bez ohledu na konfese) selhává. Selhává ve svém nejvlastnějším úkolu, jakkoli jej tu a tam nějak naplňuje. Ale právě v prosazování lásky by měla najít svou budoucnost. Na téma tohoto selhání už ale psal S. Kierkagaard ve „Skutcích lásky“, takže nečekejme příliš.  

Jiří Hoblík

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Martin Danihelka - Snad ještě více než jen selhání

25. 8. 2014 16:35

V empirických dějinách Evropy a světa je mimořádně těžké najít aspoň pár případů, kdy se žitému křesťanství podařilo realizovat ve světě společenství lásky. (Snad američtí kvakeři; možná skupiny erasmiánských křesťanů znechucených v 17. století konfesní nesnášenlivostí; pochybnosti mám v tomto i o původní Jednotě bratrské.) V naprosté většině případů křesťané svými církvemi pouze zdvojili neláskyplné struktury světa nebo na nich parazitovali a zatížili je vlastními problémy. Bilance křesťanských dějin je v tomto naprosto zdrcující. Je obtížné najít, k čemu bylo historické křesťanství vůbec dobré a kolik lásky se mu podařilo vnést do světa.

QWER - Re: Snad ještě více než jen selhání

9. 9. 2014 9:22

Srovnejte si dnešní stav zemí s křesťanskou tradicí a země bez ní. Nevidíte tam žádné rozdíly? Pokud ovšem k evropské historii přistupujete tak, že za všechno dobré může osvícenství a za všechno špatné církve, pak se vašemu názoru nedivím. Ale bylo by možné takové osvícenství bez křesťanského základu?

Ano, vzhledem k Ježíšovým nárokům církve selhávají. (Selhávaly už v novozákonní době.) Vy ale píšete tak, jako by selhávaly vzhledem ke světu - a to podle mého odporuje historickému poznání.

Martin Danihelka - Re: Re: Snad ještě více než jen selhání

10. 9. 2014 10:54

"Srovnejte si dnešní stav zemí s křesťanskou tradicí a země bez ní. Nevidíte tam žádné rozdíly?"

- vidím tu některé rozdíly; ne ovšem jednoznačně v neprospěch těch druhých.

"Pokud ovšem k evropské historii přistupujete tak, že za všechno dobré může osvícenství a za všechno špatné církve, pak se vašemu názoru nedivím"

- nepřistupuji.

"Ale bylo by možné takové osvícenství bez křesťanského základu?"

- evropské osvícenství 18.-19. století není myslitelné bez křesťanské inspirace, ovšem i jiné civilizace znají svá vlastní "osvícenství" či "osvícení".

"Vy ale píšete tak, jako by [církve - pozn. MD] selhávaly vzhledem ke světu - a to podle mého odporuje historickému poznání."

- každý, kdo se nějak zabývá historií (ale i přítomností), nalezne řadu situací, jejichž aktérem se církev stala, aniž to bylo k prospěchu světa. Církve vnesly do světa kromě jiného i řadu perzekucí, disciplinace a zničení hodnot a vztahů, každopádně i řadu přečinů a zločinů proti lásce. A v těchto situacích je jejich bilance nevalná nejen ve vztahu k evangelijnímu nároku, ale i ve vztahu k běžnému pragmatickému hodnocení světa (na škále zisk - ztráta).

Martin Danihelka - O lásce a nelásce

3. 9. 2014 14:16

Málokdy takto přidávám odkazy na články do diskusí, ale má k tématu hodně co říci...

http://www.lidovky.cz/mrazive-cteni-umucila-dite-a-stala-se-ucitelkou-pise-v-ocenovane-reportazi-autor-gottlandu-gxy-/kultura.aspx?c=A140902_164305_ln_kultura_ele