Jdi na obsah Jdi na menu

Kam pryč od bezduchého intelektu?


Jsou dva extrémy. Odfrkávající si pohrdání intelektem na jedné straně. A jalový kavárenský intelektualismus, jen se rochnící v citování Nietzscheho aforismů a jiných myslitelských pamětihodností. Tyto extrémy nejsou jistě tím nejhorším, co si umíme představit, ačkoli intelekt ve službě zločinu dokáže i nepředstavitelné. Spíš jim lze věnovat lítost či úsměv. Ale na pováženou je též intelekt sloužící masovému ohlupování. Anebo intelekt ještě jiného druhu, nazvěme si jej intelekt instrumentální. Uplatňuje se zvláště ve finančnictví, hospodářství, technických disciplinách či vládnutí, v prostředích vhodných pro jeho rozvíjení. Sebevědomý, studený, nevlídný, kalkulující, nekladoucí si otázku smyslu. Rozvíjí se přetížením některých aspektů myšlení.

Zřejmě obecněji platí, že člověk nosí v sobě často cennost, o níž mnohdy neví a o níž se některý za celý život ani nedozví. Pak mu nezbývá, než poznávat sebe sama skrze své konto či šatník. Tendence vlastně pradávná. Možná není náhoda, že středověká arabská filozofie, zajímající se o aktivní intelekt jako o sílu spojující člověka s božským světem, několikrát vzkvetla a nakonec nadobro povadla. A možná není náhodný ani posměch ateistů, že se prý křesťané zabývají iracionálními věcmi, zatímco křesťanský intelekt jakoby nevěděl, co si má počít. Podobaje se pověstnému neobrýlenému hledání brýlí.

Cosi však napoví latinské slovo intellego (původně složenina latinských slov inter „mezi“ a lego „sbírám, přednáším“), vztahující se k síle rozumění a poznávání, k usebranosti mysli. Pro konkretizaci pak nemusíme chodit příliš daleko. Díky tomu, že se evangelíci kdysi vzdali náboženské pompy a pastev pro zraky, a tím více se přichýlili k Písmu, došli k náboženskému intelektualismu (tento výraz nemíníme nijak hanlivě) jako jejich, i když ne výlučnému specifiku.

Ještě zvláštnější je uvědomit si lidový intelektualismus, patřící někdejším prostým venkovanům, pravidelně po svých lopotách studujících Písmo.

Z intelektualismu se stala už dávno nadávka – ale taková nadávka je jen příkrovem, zastírajícím ryzí skutečnost. A tato skutečnost souvisí s výšinami i hlubinami, s jasem i s tajemstvím. Tak jako Písmo se obrací na čtenáře a promlouvá, tak čtenář se může obracet k Písmu a zastavovat se nejen u pouhé litery, nýbrž dívat se skrze Písmo. A to ani rukama, ani přístroji, nýbrž intelektem. Z toho pak vyplývá zajímavé zjištění: právě intelekt nás přibližuje Bohu, který jej nestvořil pro nic za nic. Dějící se schopnost rozumění, dynamika vnitřního života, putování ke dnu duše a vzestup do nebeského světa. Na samu svou mez, to jest do blízkosti božství. Pohříchu se zapomíná, že intelekt má schopnost odpoutávat se od smyslovosti, a dále, že jeho první podmínkou je být osvětlován světlem Pravdy (i když se pak proti tomu proviňuje).

Podmínkou křesťanského intelektu není členství v Menze, rozhodující není výše IQ 130 nebo alespoň 90, rozhodující je to, že intelekt vůbec je, odkud čerpá, a konečně i to, zda jej člověk dobře podle své možnosti využije. Skutečnost a dobrota jsou parametry jiného řádu, než jakého se drží počtáři kvocientu. Navíc zanedbávání intelektu vychází vstříc dvojímu nebezpečí: uhýbání božskému světlu, které lidský intelekt osvětluje, a za druhé hltání myšlenkového odpadu, jímž řečiště lidského řečnění přetéká.

Alternativ toho je přehršel a některé jsou prostinké. V zájmu názornosti si uveďme příklad: pro určitou zkušenost vztahu k Bohu stačí mít ve chvíli pokojného usebrání v mysli jen slovo „Bůh“, aniž by s ním mysl zacházela jako s kterýmkoli jiným slovem. Již staří Hebrejci věděli, že Bůh je přítomen ve svém jménu. Člověk se na ně může výhradně soustředit v meditaci jako na bránu, v níž Boha vyhlíží. A zde je důležitá právě dobrota, nikoli míra. A víra není proti intelektu, nýbrž je jeho družkou jako intelektvar.


Jiří Hoblík


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Martin Danihelka - Pokoř se, pyšný rozume

14. 7. 2014 9:04

Toto je ožehavé téma, opatrně s ním.

Intelekt v Písmu. - Těžko popřít přinejmenším relativizaci, ale nejspíš i kritiku intelektu(ality) v evangeliu. Pokud se rozhodl Bůh spasit svět bláznovskou zvěstí (1 Kor 1,19-31), schopnost tvůrčím způsobem slyšet tento hlas spásy vyžaduje od intelektuála, aby přestal být intelektuálem nebo aby se hleděl stát něčím daleko více než pouhým intelektuálem. Těžko přehlédnout, že Ježíš se obrací v evangeliu hlavně na ty, kteří "nemají na to být intelektuály" - ne ani tak pro svůj malý inteligenční potenciál, ale proto, že jejich zkušenost s existencí jim představuje dary intelektuální práce jako bezmocné a málo jedlé: jsou to "plačící" (Mt 5,4), chudí, hladoví, zoufalí, ti, kteří žijí na světě v bezdomoví (Mt 6,25nn.).

Na druhou stranu není možné považovat zvěst Písma za hody iracionality. Vyžadují totiž "rozumnost" jakožto smysl pro pravý prospěch mé duše, odvržení pošetilosti...

A buďme ostražití, pokud kazatelé tepou intelekt! Jako je každé lidské konání kontaminované hříšností, tedy i toto. Za napomínáním pyšného intelektu bývá často nečistá snaha pozvat na místo vyhoštěného intelektu ještě povážlivější démony - tu výkony duchovní lenosti a břídilství, tu slepou loajalitu a "poslušnost", tu manipulaci, nebo obhájit výkony, které by z dobrých důvodů před soudem rozumu nemohly obstát.

ASDF - ASDF

29. 6. 2014 15:45

Máte pravdu, že intelekt je dobrým Božím darem. Spíš než oduševnělý intelekt bych mu ale vždy přisuzoval instrumentální funkci. Vždy je to nástroj, k něčemu vhodnější, k jinému méně. A vždy bude napětí mezi vírou a intelektem (stejně jako mezi vírou a citem nebo mezi vírou a zkušeností), protože víra je zkouškou (spolehnout se na to, co nevidíme - smysly, intelektem, citem...).
Křesťanství není inteligentní, ale bláznovské náboženství. Je ovšem jak pro neinteligentního, tak pro inteligenta.

Možná je ten kořen všech hádek o roli intelektu ve víře něčím úplně jiným. Jako když dítě nechce jíst mrkev a začne bádat ve zdravé výživě. Co pak s ním? Opravovat jeho vědomosti? Jít na to přes city, že udělá radost mamince, když tu mrkev sní? Nebo ho osvobodit tím, že tu mrkev nemusí, ať si dá jinou zeleninu? Nevím; ještě že se teď kvůli mrkvi nedělají náboženské války. Ale dokud zůstane učená teologie u problému mrkve (totiž že někdo nechce udělat něco naprosto základního a vytváří proto úžasné intelektuální konstrukce), nedivím se, že není pro řadu lidí přitažlivá.