Marťan v kostele
Vážení souplanetníci,
navštívil jsem budovu na první pohled se nijak zvlášť neodlišující od jiných. Nyní popíšu, co jsem zachytil svým pozorováním všeho, co se v ní odehrávalo, poslechem řečeného a studiem vyvěšených dokumentů.
Přiznám se, že jsem v budově shledal různé prapodivnosti. Předně vás musím informovat o tom, že tomu domu návštěvníci říkají „modlitebna“ (někdy také „kostel“) a na rozdíl od svých domovů nebo pracovišť jej navštěvují obvykle jednou týdně (někdy ovšem zřídka, vyjímečně častěji) kvůli jakési společenské události. Děje se tak v poslední den sedmidenního pozemského cyklu, jemuž se říká „neděle“.
Přítomné osoby sedí v zásadě po celou dobu rozesety v malém počtu v poměrně prázdném sále a tiše čekají. Občas se vrtí a drbají se na hlavě. Přibližně ve stanovenou hodinu jedna žena začne vyluzovat z jakési skříně organizované kvičivé zvuky, jimž se obvykle říká „hudba“, a činí tak opakovaně a přitom v různých formách, někdy doprovázena zvuky, které vydávají přítomní vlastními ústy a jimž se říká „zpěv“.
Po úvodních zvucích přichází muž oděný celý do černého, tváří se velmi vážně, až strnule. V průběhu celé události tento muž stojí často za pultíkem čelem k ostatním a přitom promlouvá, jednou zvlášť dlouho, a střídá tak své projevy se zmíněnými zvuky. Při promluvě se někdy dívá do země a někdy na ostatní přítomné, takže je zřejmé, že je v kolektivu hlavní autoritou, tiše respektovanou.
Obsah jeho promluv je poněkud nejasný, až zmatečný. Nenalezl jsem dostatečnou souvislost s poznatky z jiných oblastí, které jsem dosud zkoumal. Je tu ovšem několik prvků, které vypadají jako typické. Slovo „bůh“ se vyslovuje poměrně často, prakticky vždy v jednotném čísle a mimo jiné jako vokativ „bože“. Vokativ je forma podstatných jmen, pomocí níž pozemšťané někoho druhého oslovují. V tomto případě však není zřejmé, komu z přítomných muž v černém říká „bože“. Jiná slova, jako třeba „víra“, „milost“, „oběť“, „kristus“ jsou co do obsahu ještě nejasnější.
Jinou zvláštností celé události je, že její účastníci v určitých intervalech vstávají ze židlí, chvíli stojí, a pak si opět sedají. Možná tím podporují svůj krevní oběh.
Nakonec se účastníci staví do řady, vhazují mince do košíku a podávají muži v černém ruku. Někteří pak rovnou odcházejí pryč, zatímco jiní spolu tvoří malý hlouček. Lidé v hloučku projevují velkou radost, kterou jsem předtím na jejich tvářích nepozoroval. Sám jsem kolem nich prošel, aniž bych vzbudil pozornost.
Prosím pochopte tuto mou zprávu jako předběžný raport. Teprve další komparativní a vůbec badatelská práce mohou s jakousi, ne však dokonale zaručenou pravděpodobností nejen vysvětlit nejasnosti, nýbrž také zdůvodnit tento typ pozemšťanských společenských událostí, odehrávajících se v ústraní, a o to nejasnějších (navíc ve srovnání s institucemi, jako je škola, obchod nebo továrna).
S pozdravem z planety Země
váš 636363
Domácí úkol pro čtenáře: Co byste sami marťanovi pověděli, když byste si ho na rozdíl od těch, jejichž bohoslužby navštívil, všimli?
Jiří Hoblík