Jdi na obsah Jdi na menu

Meditativní bohoslužby: Žalm 139,11-18, Co je člověk...? Kdo je člověk?

16. 4. 2016


Oč jde? Meditativní homilie nemá povahu proudu rozsáhlých úvah na biblické motivy, nýbrž je sevřeným útvarem, v němž by mělo záležet na každé větě. Syntakticky poměrně jednoduché věty sledují záměr nechat posluchače, aby měl více času k vnímání a vlastní úvaze, s níž by homilii sám v sobě doprovázel. Každý tu dostává příležitost k vnitřnímu dialogu. Nezáleží tedy na kvantitě, ale na zkušenosti každého jednotivce. K tomu je vhodnější soustředěnost, povzbuzování otázkami, prostor pro to, aby člověk byl s druhými a zároveň se sebou. vnímavý a otevřený vůči biblickému poselství. Žádné kázání se neobejde bez exegese, ta však na meditativním kázání nemá být patrná přímo, argumenty mu předcházejí, mohou po něm následovat.


Jen doplňuji, že je méně písní, a namísto toho hudební vstupy. Hudební stránku si tehdy vzala do péče Lucie Klára Toth, jíž jsem velmi vděčen za spolupráci, protože zkušenostní moment a citlivá sounáležitost slova a hudby (zpěvu a intstrumentálních vstupů) byly velmi důležité, a kdo byl přitom, ten si toho také všiml.


 

Úvod


 

Milost vám a pokoj

od toho, který se k nám obrací v biblickém svědectví.

 

1) Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM.“

 

2) Později prorok Bileám řekl králi Balákovi: „Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval. Zdali řekne, a neučiní, promluví, a nedodrží?“

 

3) Na samém počátku lidství zazněla ale otázka člověku, který jako by zapomněl, čí je. Čteme, že Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“


 

1. Píseň: 672 Dej nám moudrost, odvahu


 

Modlitba


 

Hospodine,

oslovujeme tě

oslovením tě slavíme.

Vzhlížíme k tobě

srdcem i myslí.

Radujeme se z tebe

hlasitými slovy

i myslí ztišenou.

Voláme tě

umlkáme před tebou.

Kéž bychom vyšetřili

dost místa před sebou pro tebe.

A hledáme a hledíme,

díváme se a divíme se.

Závrať nás popadá,

když se zastavujeme před prahem tvé nekonečnosti,

když se nebesa otvírají

když se jimi tvá náruč rozevírá

a laskavé proudy tvé lásky nás oblévají

svlažují a oblažují.

Tvá je sláva

tvou slávu oslavujeme

tvou blízkost cítíme

tvou velikost ctíme

na tvůj příchod čekáme.


 

Čtení Ž 139,11-18

 


Jistě mne přikrývá tma,

avšak noc se stává světlem okolo mne.

 

Tma pro tebe netemní,

a noc svítí jako den,

tma se světlu podobá.

 

Vždyť jsi to ty,

od něhož jsem získal své nitro,

zformoval jsi mne

v těle mé matky.

 

Chválím tě za to,

co budí posvátnou bázeň,

(vždyť) jsem podivuhodně vytvořen,

chválím tě za tvé činy,

které má duše dobře poznává.

 

Není ti skryta žádná kost

mne, vskrytu vytvářeného

v hlubinách země splétaného.

 

Zárodek mé osoby viděly tvé oči,

a ve tvé knize bylo zapsáno vše,

(jak) byly tvořeny dny,

ještě než jediný z nich nastal.

 

Tak cenné jsou pro mne tvé myšlenky

tak mocné jsou vcelku!

 

Počítám, že jich je víc než zrnek písku,

procitám – a stále jsem s tebou.


 

Homilie


 

V 8. žalmu se píše: „Co je člověk, že na něho pamatuješ, lidský syn, že se ho ujímáš?“ (v. 2)

 

Přečtená slova žalmu se obracejí k Bohu.

Ale ta slova přitom vedou k tomu, abychom se ptali na člověka, v pohledu na něho samého.

 

Co je člověk? Co je vlastně člověk?

Co jsi, člověče?

Řekneme-li člověče, z CO se stává KDO

Už ne CO, nýbrž KDO...

 

Jsi tedy někým?

Kým jsi?

Kým jsi ty a ty – jako člověk? Jako jeden z mnoha zástupců lidského plemene?

Jen krůpěj v moři?

Anebo krůpěj v moři, která se chce blýskat víc než ostatní? A přitom se může třpytit jen trochu...

Jsi kýmsi, kdovímkoli? Jakýmsi kdovíkým?

 

Máš dvě ruce, dvě nohy, chodíš vzpřímeně.

Stačí to, abys byl člověkem?

Když stojíš, hlavou jakoby ukazuješ do nebe,

K nebi ale jen málokdy své zraky pozvedneš.

Když roztáhneš ruce do stran – připomínáš kříž.

Co to znamená?

 

Co tě dělá člověkem? Je to dobré být člověkem?

Je možné být dobrým člověkem?

Je dobré být člověkem, ať už je jakkoli dobrý či zlý?
 

Umíš být člověkem? Jak své lidství naplňuješ?

Necháš se jen unášet tím, co se děje?

Co tvoříš ze sil tobě daných?

Je tvé lidství jen danou, tobě danou, darovanou přirozeností?

Tím je hlavně.

Není však tvé lidství také úlohou, úkolem, neuzavřeností?

 

Chodíš po zemi a zároveň přebýváš v boží paměti.

Jak se v žalmu říká.

Co to znamená? Dálku nedohlednou?

Překračuješ sama sebe, a přitom ne vlastní silou.

Tvá síla není původně tvá.

Vlastní vahou jen dopadají tvé kroky na matičku zemi.


 

Melodie: Před Tebou Pane temno ztrácí sílu svou (Svítá 456)

 


Kým tedy jsi? – jako pozemšťan. Jako Adam. Jako zemní tvor ...

Jsi středem světa? Nebo si alespoň někdy vystačíš s tím, že jsi středem pozornosti?

Ale ani Zeměkoule není středem vesmíru. A druzí lidé nejsou tvými satelity.

 

Ale ty sám máš svůj střed.

Svůj neuchopitelný střed.

Hluboko uložený.

Říkáme mu já.

Jen se nám zdá, že víme, co to slovo znamená.

Stačí nám znát jen pojmenování.

Kdesi hluboko v nás se ukrývá východisko našich myšlenek i činů.

Příliš je neznáme.

A přesto si jej tolik ceníme.

A tak pošetile.

Ceníme si jej tak, že je necháváme bytnět a kynout.

Je skryté – a to nás zneklidňuje, že není vidět.

Aspoň ať se tedy projeví!

Ale ani kdyby někdo vykonal ty největší činy, ani poté nebude jeho já vidět.

 

Dávno však již zazněla slova převyšující všechna lidská já.

„Jsem, který jsem“ řekl Bůh Mojžíšovi.

Vyjádřil tak sám sebe: „Jsem, který jsem“.

Neřekl: „Jsem ten a ten“

A dokonce ani přitom nevyslovil slovo „Já“.

K němu však jako by to dvojí „jsem“ ukazovalo.

Bůh o sobě říká, že je vztahem k sobě.

A v tom je vzorem člověku.

Člověče, nemůžeš být Bohem.

Ale v Bohu můžeš najít vzor, abys dobře žil jako nebůh.

A když vstoupíš do svých niterných hlubin, když sestoupíš hluboko,

tak nalezneš boží zrcadlení.

Hlubší já, nacházející se ještě hlouběji než kde se v tobě nachází tvé všední já.


To, co tě spojuje se sebou.

Toto spojení, jež vyvěrá z božího zrcadlení.

Toto spojení, které vede tvé nitro až nad nebesa.

To se nedá nazvat jen chladně: spojení.

To se nazývá láska.

To je moc v tobě, to je vyvěrání z tebe k druhému, ke komukoli.

Nenajdeš-li ji v sobě, nezachytíš-li její niterné vyvěrání, nenajdeš ji nikde ve světě.

Ale najdeš-li ji v sobě, i když matně či zmateně, najdeš ji i ve světě.


 

Melodie: Bonum est Confidere in Domino


 

Jaképak to je však nalezení, je-li třeba zmatené?

Člověk nachází i to, o čem neví, že to našel – a pak s tím nedobře zachází.

A pak na to schází,

Odkud jinud také pocházejí všechna nedorozumění a zlé činy?

Všechno to protiřečí tomu, čím je člověk, co ukotvuje jeho nitro, co jej spojuje se zdrojem života.


Proto je důležité nejen si prostě žít,

ale žít vědomě.

A vědomí nenechat tuhnout.

Ale hýbat jím.

Hýbat jím pomocí otázek.

Třeba pomocí té otázky, kterou jsme začali:

Co je člověk?

Kým jsi člověče?


Proč žiješ?

Proč? Z jakého zdroje? Je k tomu důvod?

Jak to, že Bohu stojí za to, aby se tebou zabýval?

Proč žiješ? Abys jen přijímal?

Ano, přijímal jsi, přijímáš, víc než si kdy představíš.

Ale také se ptej: Kde máš svůj cíl?

Kde máš svůj cíl, na jehož cílovou rovinku nedohlédneš?

Kde máš svůj cíl, který není vyznačen čárou?

Kde máš svůj cíl, na nějž přesto nutkání nutí se tázat?

Dostaneš vavřín, který je ti slíben?

Najdeš ho či nenajdeš pomocí toho, co již znáš?

 

Vše je otevřené.

Čas směřuje do příště.

Hleďme k nebesům

vlastníma očima

usmějme se a

umějme zadívat se do nebes

do symbolu cesty vzhůru

do symbolu božské moci,

která z ničeho činí něco

a z něčeho někoho.

 

Amen.


 

Modlitba:


 

Dobrotivý Otče,

naše myšlenka vystupuje,

vzchází z našeho nitra k tobě,

směřuje přes všechen prostor,

směřuje přes všechen čas.

 

Směřuje, abychom touto myšlenkou nalezli spojení s tebou,

abychom měli na mysli tvou přítomnost,

abychom ji měli na mysli tak,

jak vstupuje do naší mysli

jak zpoza světa dosahuje do hlubin našeho nitra.

 

Dovol nám svou blízkost

prožívat

těšit se z ní

nechávat se jí probudit i povzbudit.

 

Ať nás, nás mátohy

staví na nohy

a zažíná světlo

a začíná to světlo

šířit temnotami

a tenatami

tohoto světa.


 

Modlitba Páně

 


Otče náš, který jsi na nebesích,

posvěť se jméno tvé.

Přijď království tvé.

Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

A odpusť nám naše viny,

jako i my odpouštíme našim viníkům.

A neuveď nás v pokušení,

ale zbav nás od zlého.

Neboť tvé je království, i moc i sláva navěky.

Amen.


 

Melodie: Ubi Caritas (Svítá 467)


 

Požehnání („keltské“)

 


Ať je na tvých rtech mírnost,

laskavá a vlahá jako letní večer,

který se pomalu snáší do listů horských jasanů.

Ať je laskavost v tvých očích,

půvabná a ryzí jako slunce,

které vystupuje z mlhy a ohřívá klidné jezero.

Ať se na dně tvého srdce zrcadlí čistota,

veselá a jasná jako pramen,

v němž holubice spatřuje svůj obraz.

Ať každý tvůj čin vzejde z moudrosti,

nádherný a vysoký jako pšenice v dobrém, požehnaném roce.

 

Kéž vám Bůh dá na vaší cestě, abyste narazili na dobré možnosti!

Kéž tě Bůh nikdy nenechá zchudnout jako žebráka!

Kéž ti Bůh dá nalézt dobrého člověka!

Kéž nikdy nespadne střecha tvého domu, a ti, kdo pod ní žijí, ať se nehádají!


 

Píseň: 636 Z tvé ruky, Pane můj


 

Ohlášky a sbírka

 

Jiří Hoblík

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Aleš Wrana - co je to za pocit?

20. 4. 2016 15:25

PreScriptum: dívám, se, že si v poslední době na těchto stránkách dopisujeme už jen my sami... Budiž. -
K textu meditace: má to být hodně pocitové a introspekční. Je to takové. Jako celek je to šikovné. Mohli bychom problematizovat některé formulace (nejvíce mě zarazil protiklad dvou tvrzení: že sebe dobře neznám, s čímž nelze než souhlasit, Boží dílo však dobře poznávám). Mohli bychom se ptát na pravdivost rámce, který připomíná Kantovo "hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně". Ale mnohé rozumové nedokonalosti asi meditativní forma může dobře unést a přemostit. -
Na co jsem dojel já, spočívá v něčem jiném. Jedna představa z úvodu (Závrať nás popadá /když se zastavujeme před prahem tvé nekonečnosti /když se nebesa otvírají /když se jimi tvá náruč rozevírá / a laskavé proudy tvé lásky nás oblévají, svlažují a oblažují.) mi připadá nevěrohodná a falešná. Sám to tak nemám, že bych tváří v tvář nebesům prožíval proudy Boží lásky. Spíše "nebesa hluchá" a "prázdná". Kdybych byl účastníkem takové meditace, tato fantazie by mě vykolejila od sledování toho, co následuje. Co myslíš, nebylo by nás více?

Jiří Hoblík - Re: co je to za pocit?

20. 4. 2016 16:19

jednak bych doporučoval šetřit silnými slovy jako "falešné"

a jednak některé věci záleží na tom, zda jste je schopen vnímat, prožívat, myslet apod. - pokud ale nejste, neznamená to, že to neplatí - to je spíš vaše soukromá starost nebo starost určitého procenta lidí

pokud vám jako teologovi nic neříká pojem nekonečnosti, tak to mi je opravdu líto

Aleš Wrana - Re: Re: co je to za pocit?

20. 4. 2016 17:41

napsal jsem "připadá mi falešná", je to subjektivní hodnocení, které bych měl, kdybych takovou modlitbu slyšel, že to kazatel jen tak říká a neprožívá - pokud se k té představě Ty přiznáváš, beru ten problém na sebe. - O tom, že "nekonečnost mi nic neříká" jsem nic nepsal

Jiří Hoblík - Re: Re: Re: co je to za pocit?

29. 4. 2016 17:19

Myslím, že v homilii ale i v modlitbě říkat, za čím si člověk nestojí, se nemá...