… prostě křesťan
„Před mnoha a mnoha lety“ jsme zakládali „Středisko zrakově postižených“ při Diakonii ČCE. Sesterské organizace v NDR to naopak balily, neboť k nim roztáhly své paže lépe vybavené a zkušené organizace ze západní zóny. I tak byli Němci na tom docela dobře – především směli v této oblasti působit i za vlády SED, měli blíže k západnímu světu a Němci byli vždy ve všech podobách techničtí hračičkové. A tak jsme přijali dar od jedné zanikající organizace, zejména zvukové techniky pro připravovanou knihovnu zvukové křesťanské literatury. Jó, to byly časy! Dnes to zní jako vyprávění, jak k nám z Němec dorazily pazourky. Přijel nám nákláďák techniky, o kterou by se dnes muzea prala! Ale pro nás to byla TECHNIKA!
Nechci však dnes vděčně vzpomínat na ten šunt. Jako zjevení od Boha působila jedna reprobedna. Ano, opravdu ne bible, biblický komentář – opravdu jen reproduktor! Někdo na něj totiž na jeho bývalém působišti vylepil úžasnou karikaturu. Také jsem si ji hned zkopíroval, a dokonce ji mám ve dvou verzích – vytvořil jsem totiž později, už jako vlastník a provozovatel PC, její českou mutaci. Publikovat ji ovšem nemohu. Určitě bych se prohřešil proti něčím autorským právům, o to hůže, že ani nevím čím. Byla z něčeho vystřižena tak, že zdroje ani autor z toho nejsou patrné. Pokusím se ji tady ve vší stručnosti interpretovat: Na pvním obrázku vidíme maníka, šťastného a vysmátého, jen tak v tričku, na lehko, s nápisem „KŘESŤAN“. Na dalším už je však „OPRAVDOVÝ KŘESŤAN“. A jak okénka jdou, atributů přibývá: obrácený, věřící, praktikující, následující, bibli věrný …. Také už mu nestačí jen to tričko: najednou se na něm objeví ona profláknutá „makrela“ dvěma tahy, zdobící nejedno auto, křížek na krku, z kapsy mu leze potvrzení o obrácení a z uzlíčku na zádech bible a další literatura. Čím víc, tím měně je postavička šťastná a její úsměv přechází ve výraz zoufalství. Na posledním obrázku je rozmáznutá, zhroucená troska, která zkolabovala pod břemenem přívlastků ke slovu „KŘESŤAN“, a z nebe zní soucitné „Chudáčku“!
Ani nám v té době často nestačilo být prostě křesťany. Byli jsme podezíráni mnohými, že to není u nás opravdové. Byl to veliký tlak, vedoucí k tomu, že člověk nakonec pochyboval o plnosti a pravosti víry jiných i své vlastní. Čím může člověk potvrdit, ne druhým, ale sobě, že je „opravdový křesťan“? Přiznávám, že jsem se tehdy skoro pod tíží tohoto břemene sám hroutil. Ale prostá víra, bytí křesťanem, je zjevně nepohodlná. A tak už od počátku jako bychom byli v pokušení vylepšit ji nějakým přívlastkem, který naše křesťanství povznese nad obyčejné křesťanství. Třeba jako galatští či filipští obřízkou, nebo Korinťané okázalými projevy Ducha Svatého.
Pro všechny, kdo se hroutí pod břemeny tak máme v této karikatuře ohromné poselství: není žádné křesťanství s přívlastky (Mt 11,28-30)! Skutečné křesťanství se přijímá vděčně, prostě, radostně a bez přívlastků. Je správné usilovat o poctivou víru, ale ta je právě prostá - být prostě „jen“ křesťanem …
Komentáře
Přehled komentářů
Velmi se mi líbí, že nechcete přidávat na křesťana další břemena. Na druhou stranu je třeba se ptát, kam povede jeho další cesta po obrácení. Přiznám se, že představa křesťana neobráceného, nevěřícího, nepraktikujícího, nenásledujícího, bibli nevěrného mi připadá jakási nijaká, ať už se zdobí "makrelou" či nikoli.
Někdy mi připadá nesnadné přijít na to, kam a jak směřovat svůj růst. Za to jsem velmi vděčný kazatelům, kteří dokáží člověku ukázat možnosti rozvoje, aniž by na něj vkládali neúnosná břemena, kterých se sami dotýkají jen neradi. A to je věc, za kterou si Vašich článků zde, pane Dvořáku, vážím - totiž to, že máte pochopení pro náklad druhých a nechcete jim přidávat další.
Re: Trocha opozice
(Jakub Dvořák, 2. 11. 2010 19:34)Děkuji. Rozhodně bych neměl nic proti růstu. Naopak. Někdy mi dokonce přijde, že stále přešlapujeme v uzavřeném kruhu odpuštění a omilostnění. Ano, mělo by to mít pokračování. To však nevidím ve snaze udělat se čímsi lepším, tedy v tom smyslu, dosáhnout nějakého atributu, jímž bych se mohl chlubit, vyvyšovat se nad druhé. Cestu vpřed bych viděl (bude to asi trochu vyčpělé co řeknu, ale přeci) v následování Krista. A nebo ve smyslu toho, co On říká v Kázání na hoře: "Dokonalí buďte, jako je dokonalý Váš Otec v nebesích" (Mt 5,48). V jeho podání totiž "dokonalost" znamená něco jiného, než co si pod tím často představujeme.
Re: Re: Trocha opozice
(Ondra Glac, 3. 11. 2010 15:08)
První poznámka: Moje zkušenost je taková, že pořád přešlapuju v kruhu hříchu, odpuštění a omilostnění. Ale je to kruh uzavřený? V tomto kruhu žiju svůj rodinný život, zaměstnání, setkávání s bratry ve sboru. V tomto kruhu miluju, nebo nemiluju, což je docela důležitý rozdíl. Nebo, jestli jsem Vás dobře pochopil: Následuji, nebo nenásleduji Krista.
Druhá poznámka: Jestli si někdo myslí, že se z toho kruhu dostane nějakým přívlastkem definitivně ven, je v háji. Ale co když mi ten přívlastek pomůže s nějakými hříchy, nebo mi pomůže lepší milovat/následovat Krista? Jednou (a bylo to v době, kdy jsem měl shodou okolností dojem, že starost o děti není procházka růžovou zahradou a začíná mi to růst přes hlavu) mi jeden bratr velmi pomohl přívlastkem - radostný. Být s dětmi je přece v první řadě radost, tak mi to řekl, když jsme se bavili o něčem jiném. Hodně mi to tenkrát pomohlo. Radostný křesťan. Radostný otec.
Ještě jednu pozitivní funkci těch přívlastků bych viděl. To když vás někdo soustavně znejisťuje, jak to s tou vaší vírou vlastně je. Vy znáte daleko víc kazatelů než já, a zkuste říci - z kolika kázání člověk odchází s ujištěním, že se nemusí strachovat, jak to s tou jeho vírou je? Z kolika kázání člověk slyší, že Bůh ho má rád takového, jaký je? Kde slyšíme, že Bůh skutečně odpustil naše hříchy, že nemusíme mít doktorát z teologie, abychom mohli bez studu předstoupit před Jeho tvář?
Nedivím se, že se někteří obrnili určitými přívlastky (a já jsem se jimi obrnil také).
Musím končit, doufám, že jsem nenapsal nějakou úplnou hloupost - promiňte když tak prosím.
Re: Re: Re: Trocha opozice
(Jakub Dvořák, 3. 11. 2010 18:30)
Hloupost může napsat jen člověk neupřímný, ale to Vy a Vaše úvahy určitě nejste.
Nejde o to, kolik znám kazatelů, spíš kolk jsem slyšel kázání či jiných praktickoteoretických projevů. Bývalo svého času v módě, že kazatelé spíš lidi z kostelů vyháněl, jako by chtěli každému dokázat, že on povolaný není. Oni se na mě budou samozřejmě za tuto charakteristiku zlobit, oni to tak nemyslí, oni jen hovoří tak, "jak to prostě je". Musíš mít povolání (vntřní), jinak se jdi se svojí vírou klouzat. Zajímavé bylo, že nikdy nedokázali říct, co to vlastně je, jak se to projevuje, ale o všem, co člověk mohl za takové povolání považovat, věděli s naprostou jistotou, že to žádné povolání není. Vedle toho bylo mračno blouznivců, kteří téhož efektu dosahovali jiným způsobem.
Každý by ale určitě vrtěl hlavou nad myšlenkou, že k víře musí být doktorát theologie. NAopak, mnoho farářů je hrdých na to, že na svá studia zapoměli ve chvíli, kdy oblékli talár. To vidím spíš jako varovné.
Že nás Bůh má rád? Ano, to by se mělo objevovat současně s tím, že nás také soudí, že právě to, že nás má rád, je nejvýznamnější důvod, proč se zabývat tím, jak žijeme. Jistě by se každý farář ale hájil, že on to přece vždycky říkal. Jak to, že to neslyšíme? Je to naše chyba nebo jejich (moje, pokud kážu)? Nevím.
Odpuštění nevidím jako uzavřený kruh, ale jako východisko, bez kterého by nemohly následovat dalí kroky. Ano, budeme se k němu vracet, ale základ nese tího celé stavby, ačkoliv každé patro je novou vrstvou a v každém se odehrávají nové příběhy. Nesmí však zůstat u základu ( Žd 6,1-3).
Radostný křesťan, no to v té karikatuře nebylo, a ani jsem (chvála Bohu) nezažil, že by se někdo na druhého vytahoval: "já jsem radostnější křesťan než ty". Snad se našemu hříchu nepovede radostné křesťasntví takovým způsobem pervertovat. Ale radost je právě v tom prostém přijetí faktu, že jsme směli uvěřit a nemůžeme ani nemusíme nic dodávat. Ale musíme být příležitostně i smutnými křesťany, když to láska k bližnímu vyžaduje (Ř 12,15)
Re: Re: Re: Re: Trocha opozice
(Ondra Glac, 7. 11. 2010 14:43)
Děkuji za odpověď. Našel jsem si ten odkaz z listu Římanům a musím Vám v tom dát za pravdu. Kéž by nám dal Pán Bůh víc citlivosti, abychom toho plačícího a radujícího se poznali a mohli se k němu připojit! A taky hodně komunikace, protože jinak o sobě nebudeme vědět a nebudeme moct se spolu smát i plakat.
Trochu jste mě vyplašil s tím, že by se zvěst o Boží lásce měla objevovat společně se zvěstí o soudu. Nás "prostěkřesťany" přeci soudit Bůh nebude - nebo budou ze soudu vyjmuti jenom ti s "makrelou"?
A k těm atributům snad už jen takový dodatek. Byl bych moc rád, kdybychom je mohli brát jako vzácné šperky, poklady, které nám budou připomínat velikost Boží lásky, jeho oběť, jeho milost, posilu, vzácné společenství Ducha svatého... Jestli ovšem někomu připomínají zranění, které utrpěl od jiných křesťanů, byl odstrčen někým, kdo si je napsal na dveře a pyšně nepustil druha dovnitř - pak určitě není dobré trvat na slovech a v klidu si dané přívlastky nechám ve své "soukromé klenotnici". (Spolu s nimi tam musí být také uloženy přívlastky "hřešící" a "hliněný" - i v nejtajnější komůrce je potřeba realismus.)
Re: Re: Re: Re: Re: Trocha opozice
(Jakub Dvořák, 8. 11. 2010 18:20)
Stalo se, že mnozí nepochybně neprávem pronásledovaní v 50. letech se po revoluci hlásili o rehabilitace, a nic jim přiznáno nebylo. Proč? Inu proto, že tenkrát požádali o milost, čímž uznali oprávněnost rozsudku. Je to samozřejmě komplikované, neboť v různých amorálních režimech jsme se naučili chápat institut milosti jako "opravný prostředek". Zapomínáme, že ten, kdo se dovolává slitování, je odsouzenec. Jen tak je milost milostí, a ne nějakou cynickou amnestií či jakýmsi "cojsmesi tojsmesi". Theologické důsledky jsou patrné: ne jen faráři na kazatelnách, ale už i fakultni doctores, vyjadřují čím dál častěji rozpaky nad tím, k čemu by potřeboval Bůh Kristovu oběť? Vždyť může přece jen odpustit.
Ano, jen soud dává milosti ten správný význam a hloubku. S makrelou i bez makrely.
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Trocha opozice
(Ondra Glac, 11. 11. 2010 22:11)Mně v této věci hodně oslovil žalm 74. Odněkud je třeba čerpat reálný pohled na duchovní věci. Ale nevím, jestli se tady už naše myšlenkové pochody nerozcházejí příliš daleko, jestli si vůbec ještě můžeme rozumět. Každopádně ve Vašich názorech zaznívá ke mně jistá laskavost, která mi jinde v naší církvi chybí; kéž by Pán dal i skrze Vás velké rozhojnění této vlastnosti mezi námi všemi.
"obyčejné" křesťanství
(David daggie Geisler, 2. 10. 2010 11:30)Pěknej článek! Díky Bohu za "obyčejné" křesťanství...
Trocha opozice
(Ondra Glac, 1. 11. 2010 22:50)