Jdi na obsah Jdi na menu

Advent 2010

 

‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel‘, to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘“

(Mt 1, 23).

Vstoupili jsme do adventního času, času, kdy si my křesťané připomínáme, že náš „Pán přichází“, že svého Boha čekáme. Ne však naslepo – jednou již přišel a ukázal se v těle, jako má člověk. To si připomeneme o Vánocích, jimž předchází Štědrý den. Ten je časem mravokárců, brojících proti konzumnímu zaujetí dárky, které jsme si zvykli při této příležitosti dávat. „Vánoce nejsou přece jen dárky…“


 

Vánoce nejsou skutečně jen dárky; jsou to opravdové dárky. Proč si dáváme dárky? Abychom tím řekli, že jsme sami byli obdarováni. S dárky je ale potíž: kdy jsou upřímné a kdy už je to jen zvyk, společenská nutnost, nebo dokonce vypočítavost? (V některých rodinách si například předem říkají, v jakých cenách se jejich vzájemné dárky mají pohybovat). Na dárku hned poznáme, zda byl dán z touhy potěšit nás, nebo spíš ohromit a podplatit; to je jedna z životních moudrostí, jíž se učíme: číst v darech. Ale dárky se musíme učit ne jen dávat, nýbrž i přijímat.

Některé lidi nepotěšíte ani dárkem upřímně míněným: neradi přijímají dary, raději je sami dávají. Sami pak vypadají jako hezcí, ostatní jsou jen trpným objektem jejich dobroty. Nejde o to revanšovat se. Je-li jeho dar upřímný, chceme i my přece upřímně projevit svoji lásku k dárci, svoji radost, že ho máme. Kdo dary nepřijímá, vnáší do vzájemného vztahu nervozitu.

Jsou lidé, kteří jen berou a jsou jiní, kteří by jen dávali. Abychom mohli dávat, musíme mít z čeho. Abychom obdarované potěšili, ne jen ohromili, musíme i my umět dárek přijmout. Vánoční dárky jsou výrazem našeho přesvědčení, že jsme dárek přijali od Boha – Boha samotného. Pravý dárek je takový, jímž ve skutečnosti obdarovanému dáváme sebe. A tím je nám Ježíš, jemuž můžeme darovat už jen sebe samotné …

(Jakub Dvořák)

(Původně vyšlo 28. 11. 2004 v Černčických novinách)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář