Jdi na obsah Jdi na menu

Budeš-li v tuto chvíli skutečně mlčet …

25. 2. 2013
Introitus:        Ž 79,9                ČEP       Kral        BHS
Čtení:             J 12,24-26                       Kral        NA 27
TEXT:             Est 4,13n         ČEP       Kral        BHS
Poslání:          Mt 24,42-46       ČEP       Kral        NA 27
Požehnání:    2Ko 13,13          ČEP       Kral        NA 27
Písně:   174      217      98        420
 
Snad každého znás v určitých situacích napadlo, proč nastaly? Jsou důsledkem či příčinou? Mají význam a smysl, nebo jsou náhodné a bezúčelné. „Proč“ by tu bylo, ale to neznamená, že musí přijít „protože …
Také mocní tohoto světa mají své potíže v rodině. Král zanevře na svoji ženu Vasti. Snad banální událost, která má jen důsledky. Kruté důsledky, protože je to mocnář. Jinak je to prosté významů. Avšak ke dvoru se tím jako nová králova manželka dostane děvče z poraženého a zotročeného národa, Ester – kariera? Možná, ale na její osobní plány a ambice se jí nikdo neptal, král ani její lid ani rodina. Jenomže právě ti poslední se na ní a jejích rozhodnutích stanou závislými, aniž by po tom někdo z nich toužil. A tak banální život židovské holčiny dostává význam téměř kosmický. A nebo také může o jakýkoliv význam přijít!
Její strýc Mordokai si mezi tím svým lpěním na zásadách pozlobil králova úředníka. Dalo by se říct, že pro svoji nezodpovědnou náboženskou umanutost. Co by mu udělalo shrbit hřbet a myslet si své? Takto úředníkův hněv obrátil proti svému lidu a důsledky jeho zásad se začnou dotýkat dalších, původně nezúčastněných lidí. A nebo byla ta zásadovost správná, i za takovou cenu? Kdo ví … A tak bychom mohli říct, že Mordokai svou neteř uvrtal do pěkného problému, z něhož nekouká nic dobrého – v každém případě je to smrt. Fyzická nebo morální.
Jen naše fantazie nám může říct, co dělala Ester před touto událostí a co po ní. Nikdy se to však nedozvíme. Jako by celý její život byl bezvýznamný. Jako by žila jen pro tento jediný okamžik. Ale nastává uzlový moment v jejím životě, kdy to vše, včetně dějin a perspektiv jejího rodu, má buď nějaký význam získat, nebo jej docela ztratit.
Ester dosáhla mimořádného postu – pro moderní ženu nic moc, pro Židovky všech dob zase problém – stát se souložnicí gójského krále. Ale má to i své výhody. Žila si v pohodlí, její náplní života bylo krášlit se, být v dobré náladě, vždy příjemná pro svého manžela. Užívala jídla pití sexu i jiné zábavy, a kdo by jí to směl vyčítat? Jenomže tu byl i přízrak Vasti. Neposlechla, byla tudíž zapuzena. Ester však může dopadnout hůř než ona, ztratit nejen, co měla před tím, nýbrž i holý život.
Její strýc Mordokai je především loyální vůči Bohu, ale to jej nečiní nepřítelem pohanského krále; naopak, i jemu prokáže značnou míru loyality. Nyní však chce po své neteři, aby byla neposlušná, aby obyčeje a příkazy u dvora přestoupila. Nechce po ní žádné akční hrdinství, jen to, aby nemlčela ke zlu, které se chystá. Klíčový okamžik jejího života spočíná v banálním úkolu otevřít v pravý čas pusu a nemlčet. A právě to je snad těžší, nežli dejme tomu nechat Hamana odklidit.
Mordokai, když vykládá Esteře její postavení v příběhu, nemluví s jistotou – zůstává tu „kdo ví?“ Ale záleží na Ester samotné, co s daným okamžikem udělá. Její rozhodnutí z ní přes strach a váhání udělá jednu z nejvýznamnějších žen v dějinách božího lidu, jakými byly i Šifra a Púa (Ex 1), jimž tento lid vděčí za své přežití.
Stejně: „kdo ví“, zda Ježíš je Synem Božím? I on musel především jako Syn Boží nasadit svůj život pro svůj lid. NZ říká jasně, že to bylo kvůli němu, a ne jen kvůli Židům, nýbrž i kvůli nám. Láska, není-li podložena skutečnou obětí, je jen nezávazným plácnutím. Je, nebo není Synem Božím? Nebudeme tady na zemi s jistotou vědět nikdy; můžeme pouze věřit na základě toho, co udělal. Ale nejde jen o odpuštění a smíření, nýbrž také o pozvánku k následování, k sázce na „čas, jako je tento“.
Bohu patříme, ať spíme či bdíme. Nemusíme si to potvrzovat žádnými mimořádnými činy, vyvoláváním zbožných pocitů. Není třeba se o tom denodenně ujišťovat. Vzít to jako fakt, žít, bavit se, radovat a užívat života. Mohou však v jedinečném okamžiku nastat chvíle, kdy „časné věci“, o jejichž „neodnímání“ jsme prosili 217. písní, budeme muset, ne-li nasadit, alespoň ohrozit, abychom se dozvěděli, jak to bude pokračovat dál …
Ester, Ježíš, ale i my jsme se zřejmě narodili pro jisté okamžiky, které nejsou bezpodmínečně závislé na nás (Bůh má vždy víc možností). Ale je dobré, být u toho, být v tom, být toho součástí … a Bůh nám otevírá příležitost zúčastnit se.

Jakub Dvořák

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ondra G. - Otázka

2. 3. 2013 14:06

Je to pěkně napsané. Chtěl bych se zeptat, jak se má člověk připravovat na onu velkou chvíli, kdy má splnit svůj zvláštní úkol v Božím plánu.

Dodávám, že kniha Ester je pro mě důkazem Božího velkého myšlení, které se neomezuje na jeden postoj nebo styl: Ester, Nehemiáš, Ezdráš (příp. ještě Daniel a Mordokaj) - stejná doba, hodně jiné chování.

Jakub Dvořák - Re: Otázka

5. 3. 2013 14:05

Děkuji za Vaši reakci.
Jinak, bratře, ano, to je ta otázka - jak? Mě na tom fascinuje právě nemožnost si ji zodpovědět. Pokud bychom řekli, že "tak a tak", pak by to byla jen jedna lidská možnost, s níž můžeme počítat, ale skutečná boží vůle vždy překvapí. Jistý můj známý po nějakém zdravotním školení nosil u sebe pytlík cukru, co kdyby potkal někoho v diabetickém komatu. Myslím, že ho nikdy nepoužil. Mně se to stalo, já u sebe cukr neměl, ale onen známý možná mezi tím minul spousty výzev, které třeba ani nezaznamenal, jelikož čekal, až někdo upadne do komatu.
Ester si asi také ničím podobným hlavu nelámala. Užívala života. Jediná příprava asi spočívá v tom, počítat s tím a být tomu otevřen. Konkretizace takové přípravy by nás naopak uzavřela. Pokud jste si položil takovou otázku, pak má kázání dosáhlo svého cíle.

Ondra G. - Re: Re: Otázka

5. 3. 2013 21:07

Přiznám se, že jste mě překvapil. Už delší dobu pasu po tom, co ze zbožného života (ve smyslu jaká praxe, praktikování denní zbožnosti) je pro evangelíka přijatelné. Zatím mé hledání nebylo až tak úspěšné.

Rád bych s Vámi polemizoval v tom smyslu, že na těžké chvíle se má člověk připravovat v dobách klidnějších. Přehnaně řečeno: Kdyby Ester opravdu jen užívala života, nemusela by se vůbec naučit mluvit. A jak by potom mohla splnit plán pro ni připravený?
U Ester šlo o výkon, který vyžadoval víc než mluvení. Potřebovala důkladnou znalost etikety perského královského dvora, potřebovala schopnosti organizační (tři hostiny pro krále za sebou se nevyloupnou z oříšku), potřebovala ženský půvab a dovednost s ním zacházet. Ale nejen to - pro samotné rozhodnutí potřebovala i víru. A jak se víra živí?

Na jedné přednášce pro mládež přišla řeč na otázku elementární důvěry rodičů a dětí. Odpověď? Jestli ti mají rodiče věřit, plň, co jim slíbíš, a nelži. Jak se tvoří elementární důvěra mezi námi a nebeským Otcem? Jak máme pečovat o svou duši, cennost nad všechny poklady světa? Jak se máme modlit? To jsou základní otázky života křesťana, ne nějaké potlačování otevřenosti. Chápu, že pro řadu evangelíků může být tato praxe natolik samozřejmá, že považují za pohoršlivé se o ní bavit. Ale podle některých Vašich textů jste sám kritikem takového přístupu.

Jakub Dvořák - Re: Re: Re: Otázka

6. 3. 2013 21:25

Co se týče Vaší "polemiky", nic proti, ale vše, co jmenujete, je jaksi necílené: Ester se neučila mluvit, aby jednou v pravý čas otevřela hubu; dvorské intriky a zvyky studovala, aby přežila sama (viz její váhání); půvabná byla pro sebe samotnou, z důvodů eroticko-reprodukčních.
Ani my nevíme, co k čemu z našich nadání může posloužit. Mnohé z toho, co jmenujete (zejména půvab), by nikdo s nadáním k nějakému významnému úkolu zbožné povahy ani nespojoval. Jak píše Pavel, žádná naše práce není v Kristu marná a ani malými službami nemáme pohrdat. Proto také nemůžeme vědět, co k čemu může jednou posloužit. Úhrnem je tedy třeba vydat všechno, ne něco konkrétně.
Jinak si myslím, že právě hledání křesťanské αναστροφη (anastrofé), jakéhosi křesťanského životního slohu, je jednou z cest z krize ČCE i křesťanstva vůbec. Ale hledání; nemusí to nutně spočívat v modlitebních chvilkách, svících na stole i pod stolem, postech a jiných úkonech, které si s tím lidé spojují. Držme se následování Krista, hledání Božího království.

Ondra G. - Re: Re: Re: Re: Otázka

8. 3. 2013 20:38

Odporujete si: na jednu stranu píšete, že si máme prostě užívat života a být otevření, na druhou stranu zase, že ani malými službami nemáme pohrdat. A řešením není nějaký křesťanský sloh, ale moje osobní odpověď a odpovědnost. Jako křesťan mám povinnost se připravovat zcela konkrétním způsobem; brát na sebe plnou Boží zbroj, nepohrdat malými začátky, budovat víru od mléka až k hutné stravě, jak ji budu moci snést. Líbí se mi Váš důraz na svobodu, protože správně chrání před tím, jak by tuto snahu rád zneužil ďábel - udělat z nás stylové křesťany na jedno brdo, všichni vysokou školu (nebo zas žádnou, to je jedno), všichni vzorné rodiny se dvěma dětmi (nebo chudé s osmi), všichni za Schwarzenberga proti Zemanovi nebo naopak. Ale tam, kde by Váš důraz dusil osobní aktivitu, je třeba dát stopku. Ne pouze otevřenost, ale konkrétní činy nás povedou k Pánu. Co odpovídal Jan Křtitel, když vysvětloval obrácení? Žádné vnitřní záležitosti, žádné systémové rebelie, ale konkrétní kroky od hříchu k ctnosti, k Bohu. Je třeba denně otvírat Písmo, ale je třeba také denně ho zavírat a činit, co jsme pochopili.

Možná s tím vším souhlasíte a řeknete, že jsem Vás špatně pochopil. Dobrá, třeba Vy to tak nemyslíte, ale já to ve Vašem textu slyším. Berte tedy mé výtky prosím jako výtky autorovi kázání a nikoli Vaší osobě.

Jakub Dvořák - Re: Re: Re: Re: Re: Otázka

10. 3. 2013 17:01

Musím přiznat, že ve Vaší reakci nepoznávám nic z toho, co píšete.
Předně nevím, v čem je rozpor, leda v nepořádném čtení. Nikde jsem přece nepsal, že si jen máme užívat života. Ale v souladu s Lutherem si myslím, že Pánu patříme i v takových chvílích, kdy si "jen užíváme života". To jsou ty malé služby. To je i to, co bych nazval "liturgií všedního dne". Narozdíl od T. Molnára, jehož laici (avádím !? Viz http://www.evangnet.cz/diskuze/prehled/forum/cce/krize_cce/) slouží tím, že rovnají zpěvníčky a navrhují v práci netradiční řešení, já si myslím, že stačí, když to, co děláme, Pánu děláme, a děláme to upřímně a poctivě.
Křesťanský sloh není řešením, ani popřením osobní odpovědi a odpovědnosti. Ale křesťany nejsme jen my a jen sami za sebe.
Hledání křesťanského slohu a "styloví křesťané"? Kde jste tohle sebral!? Ale jistě, že víra v Krista upravuje život, což má i své konkrétní důsledky - některé obecné, jiné specifické. Už proto nemůžeme ani předvídat, co u koho konkrétně bude tím, co musí v jistý okamžik vložit "Bohu na oltář".

Ondra G. - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Otázka

16. 3. 2013 13:34

K tomu rozporu: Užívat si života není totéž co malé služby. Když sedíte u knížky a někdo vás poprosí, abyste mu něco podal, je to možná ještě obojí. Ale když vám to řekne popáté, už to není vůbec užívání, ale je už to jenom ta malá služba.

Že si máme jen užívat života, jste napsal slovy "Ester si asi také ničím podobným hlavu nelámala. Užívala života. Jediná příprava asi spočívá v tom, počítat s tím a být tomu otevřen. Konkretizace takové přípravy by nás naopak uzavřela." Já naproti tomu tvrdím, že je třeba mít kromě otevřenosti i vizi a cíl.

Styl kritizuji proto, že jste napsal "Jinak si myslím, že právě hledání křesťanské αναστροφη (anastrofé), jakéhosi křesťanského životního slohu, je jednou z cest z krize ČCE i křesťanstva vůbec." Jestli anastrofé není styl (sloh je styl), pište česky.