Jdi na obsah Jdi na menu

Kapitolky o víře I.

8. 10. 2018

 

 

 

Dušuje-li se někdo, jak sám v sebe věří, dávaje obvykle i svou mimikou a gestikulací najevo, jak mu záleží na prožitku své duševnosti, nejspíš se nepovažuje za boha ve vlastním smyslu, ale vyjadřuje sebedůvěru a její vztažení k sobě až jako k nejzazší hodnotě. Ocitá se tak ovšem blízko kvazireligiozity anebo do ní přímo vchází.

Důvěra a víra pro něho prostě splývají, ačkoli výraz víra s sebou stále nese náboženské konotace, někdy zcela přehlížené. Nicméně jeho ceněnost v náboženských tradicích a jeho rozšířenost daleko za jejich hranicemi mu brání ve vyhasnutí, i když za cenu zmatení. Uvážíme-li pak, že český výraz „víra“ je etymologicky spřízněn s výrazem „důvěra“, který je od něho odvozen („staročesky dóvěřiti, novočesky důvěřovati komu = do věry, spolehlivosti něčí vkládati“), nic nebrání výraznému odlišování obou výrazů, aniž bychom ignorovali jejich spříznění a aniž bychom museli zapomenout na nenáboženské konotace prvého z obou výrazů.

V našich úvahách chceme tedy odlišovat pojmy důvěry a víry. Výrazy a jejich etymologie jsou ale jen vnějšími příznaky. A tak důvěru chceme zhodnocovat jako duchovní sílu, člověku nesmírně cennou a člověkem nesmírně nedoceňovanou a poškozovanou.

Víra pak dostává význam transcendující důvěry, a proto musí platit za nanejvýš důležitý náboženskofilosofický pojem, to znamená pojem, s jehož pomocí filosofie usiluje rozumět náboženství. A vyrovnávat se s dalšími obtížemi, k nimž počítáme dvě jednostrannosti – chápání víry jako druhu poznání a opačný postoj fideismu (vymezující víru proti racionalismu), jejichž jednostrannost bývá kromě toho zužována jednostranně kladným či záporným hodnocením racionality nebo iracionality víry. Pochopení víry jako duchovní síly naproti tomu neumožňuje omezit se na některou z těchto jednostranností. Komplikace ale sahají daleko hlouběji do historie, protože slovo víra odkazuje k vývoji významových posunů a slévání různých vrstev.

Je dalece známo, že důvěra i víra mají bytostně relacionální strukturu. Slovo vztah není sice zcela významuprázdné, nicméně teprve signalizuje čekání na naplňování významem. Když se však k tomuto významnění dostaneme, měli bychom být pamětlivi, že žádné plnovýznamovosti nejsme schopni, že každé vyjádření se děje s nedořečeností. V maximální míře to ve světě náboženských představ platí o představě božství jako o představě nepředstavitelného. Tuto paradoxii ovšem zastírají zejména schémata a stereotypy v náboženských představách i v teologickém myšlení, ne však beznadějně. Náboženství jako vztah k transcendenci se tím nicméně nesmírně komplikuje, a tato komplikace se zase kompenzuje pevnými představami, které reprezentují božstvo jako jeho prostřednice. A tak nás může zajímat lidský vztah k představě božstva a skrze ni, nezjednodušitelný na pouhé disponování představou.


Jiří Hoblík, Myšlenkově schůdné cesty mezi Jeruzalémem a Athénami, 2013, str. 276–278.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Aleš Wrana - důvěra

10. 10. 2018 9:39

Promiň, musel jsem si to louskat půlvětu za půlvětou, abych (skoto) všechno pochopil, a myslím, že by vše šlo napsat jednodušejí (a přitom ne o mnoho obsáhleji), aniž by se ztratilo cokoliv z obsahu. To jste Vy akademici. - Jedné formulaci nerozumím: "důvěru chceme zhodnocovat jako duchovní sílu". Myslíš tady slovem "zhodnocovat" i něco jiného než "chápat"? Jak chápeš slovo "duchovní" - ta otázka zní naivně, ale pro mě znamená kus mého současného přemýšlení. A jak tady chápeš slovo "síla" - že hory přenáší?

Jiří Hoblík - Re: důvěra

12. 10. 2018 11:42

Milý A. W., do hloubek směřovat - k tomu potřebuji jít úzkou cestou. Navíc na filosofování o víře nemůže být nic snadného. Snadno to lze ale převyprávět, což by farář mohl dělat. Ale je roztomilé, jak se nejprve durdíš nad "akademiky" a pak si kladeš řadu otázek - a najednou jsi ve filosofii. K zhodnocování - prostě: rozvíjení nalezené myšlenky, v níž spatřuji hodnotu. Slova "duchovní" a "síla" - k tomu najdeš různé podněty v mé knize, jejíž druhý díl by měl konečně během příštích týdnu vyjít. Je tam zvláštní kapitola o moci, k níž se pojem síly vztahuje. Je to dlouhá kapitola, ale stejně značně neúplná. K "duchovní" - "Bůh je Duch" - a tak "duchovní" je pozemská analogie k tomu. Hodně jednoduše řečeno: pojem ducha - syntéza rozumu a života. A k mému překvapení se pro to dají hledat doklady i v bibli. Ale samozřejmě pojem života i pojem rozumu nemám jinak zpracovaný než v nepublikovatelných náčrtech. Kéž bych se k tomu dostal aspoň v důchodu :)

Aleš Wrana - Re: Re: důvěra

15. 10. 2018 21:07

Milý J.H., nemyslel jsem "převyprávět" a vůbec nejsem proti "filosofování". Možná bych ve Tvém textu potřeboval naopak přesnost slov ještě větší. Např., když ho čtu ještě jednou od začátku: nevím jestli "dušuje se" má souznít s "duševností", jen předpokládám, že ano. "Dušovat se" znamená říkat "na mou duši v sebe věřím", a já nevím, jestli to tak někdo říká, spíše bych řekl, že spoléhá na své "já" - tak rozumím "sebedůvěře". Myšlenka na "nesmrtelnou duši" je podle mě ovšem něco jiného, se "sebedůvěrou" nemusí souviset. Dále nevím, co je prožitek "duševnosti" - byly by to nejspíše všechny duševní/psychické jevy a stavy, a dnešní kvazireligiozita a eklektická spiritualita už na ně často zbrkle vztahuje pojem "duchovnost" a ne "duševnost", to by pro ni bylo málo. Atd.