Jdi na obsah Jdi na menu

Malé uvažování o víře

19. 4. 2010

Smělé vyznání v Mk 9,24 „Pomoz mé nedověře“ je provázeno předem odmocněným, ne-depresivním, ač citově rozhýbaným červíkem pochybnosti člověka o sobě. Jeden z možných dobrých důvodů, proč příliš omílané označení křesťanů jako „věřících“ nechat odpočinout. Jako by byl nedostatek lepších, zřetelnějších termínů. Dost na tom, že už zcela nezbytné slovo víra je přetíženo významy a souvislostmi, a tak i nedorozuměními, jakkoli bychom si třeba chtěli s ním spojovat „shodu ve víře“.
Zaprvé: Víra není akt, čin ani činnost. Lépe je říci, co se též často říká: že víra je vztah, spojnice. Ne ale vztah prostě daný. Chce být vztahem živým, dějícím se. A protože je vztahem, člověk v ní „má“ svůj protějšek. To nepodceňujme, protože nejprve je skutečnost boží a až poté lidské přesvědčení či víra. A s tím nenadělají nic ani ateisté na hlavu se stavějící.
Zadruhé: Jedním z nejvážnějších omylů je ztotožňování víry a přesvědčení, zejména pak méně jistého: „Nevíme, nejsme schopni to jistě vědět, tak nezbývá než alespoň věřit“. Víra prý jako domněnka, jako osobní mínění. Zejména pak o tom, čemu se nešikovně říká „existence boží“. Je ovšem třeba se nějak dozvědět, kam se vztáhnout. Ale tím se nás začíná dotýkat problém víry a vědění, starý známý. A co vlastně bylo dřív: vědění o Bohu anebo víra v Boha? Když vezmeme v úvahu příběh o povolání Abrahama, jehož Hospodin obeznamuje s jeho posláním a probouzí v něm uvěření (sr. zvl. Gn 15,9), může čtenář zvažovat, že tu Bůh poskytl vědění o sobě a víru v sebe zároveň, v pevném průniku obojího: vědění ukazuje víře směr, jímž jít by bez víry nemělo pro Abrahamův život význam něčeho pevného.
„Janovský“ Ježíš v J 10,38 ovšem žádá „věřit skutkům“: totiž jeho skutky pochopit jako podněty k víře a projevy božího jednání. Znamená to, že víra je předpokladem poznání? Ono „věřit skutkům“ znamená konkrétní důvěru (jako již např. v Ex 4,5) a příležitost se k víře přiblížit, a tak jí porozumět. Víra se pak jeví jako zvláštní druh důvěry. Důvěry zvláštním způsobem umocněné. To také znamená, že mezi vírou a důvěrou je vzájemná spojitost, byť také přechod sotva znatelný. S ním je tu i stálé nebezpečí, že křesťan příliš obojí ztotožní: například když ke své víře připojí uznání chybné informace, kterou slyšel v kázání a jíž proto důvěřuje. Ale tím spíš, že pomýlená důvěra nemůže rušit víru, vyplatí se tázání na to, čím je víra zvláštní. Tato zvláštnost se netýká jen nějaké „části“ člověka, jako například „citu“. To jen někdo podceňuje buď víru anebo citovost, když víru klade do „pouhé“ oblasti citu. Týká se celého člověka, též vůle a rozumu. A vůbec vší jeho existence jako základní důvěra.
Tuto základní důvěru, v níž si člověk nechává svým protějškem určovat svou existenci, v níž nejen ustoupí ze své soběstřednosti, ale ani se nedrží své svojskosti všemi drápy, si nikdo sám nevytvoří. Proto má smysl říkat, že je víra darem. Ovšem je darem dávaným s rizikem, že může být nenalezen, poškozen, ztracen. Člověk jej také může mít v sobě, aniž by o něm skutečně věděl (jako „možnost“, „uzpůsobenost“, ale i v pozůstatcích). Pak se mohou objevovat rozmanité paradoxy jako: mrtvolná víra v živých lidech apod. Ale na pováženou je i to, že slovo, které bylo v titulku vynecháno, a shodné první slovo Apostolika a Niceanea jsou v první osobě jednotného čísla. Jako by na víře základní mělo být, co se tou první osobou míní. Jistě, víra napomáhá sebepochopení. Ale na druhé straně: jsme si jisti, že existuje nějaké „já“?
Zmíněné niternosti víry odpovídá množství biblických míst, kde se o víře nemluví: v souvislosti s Mojžíšem na Sínaji, Šalomounem v Gibeónu nebo Elijášem na Chorébu. Starý zákon nezná ani podstatné slovo „víra“, takže si většinou starozákonní výpovědi o víře musíme s jistým úsilím z biblických textů odvozovat. Jedním klasickým východiskem úvah o „víře“ v Izraeli je hebrejské sloveso AMANA a příbuzné výrazy, při své víceznačnosti evokující hlavně trvalost, pevnost, spolehlivost (sr. Iz 7,9). Pro rozvíjení pojmu víry v křesťanství je již od Nového zákona klíčovým místem Gn 15,9 (sr. Abk 2,4b), kde Abraham Hospodinu „uvěřil“ a Hospodin mu to přičetl za „spravedlnost“, přesněji řečeno: uznal, že Abraham má k němu správný vztah. K tomu bychom si měli všimnout ještě rozdílu mezi abrahamovským a reformačním pochopením víry, jakkoli od prvého vedla cesta ke druhému: Víra je hříšníkovi cestou přijetí „ospravedlnění“ (sr. Ř 3,21-31). Pouhou vírou se z člověka coby hříšníka stává ospravedlněný hříšník, mění se jeho existenční status (jinak než Abrahamův).
Je ovšem těžké představit si víru v jakési „holé“ podobě. Je spjata, těsně i nepřímo, s projevy a s důsledky. Projevy ji vyjadřují, artikulují ji pro druhé, mají přispívat k domluvě. Tradiční vyznání víry chtějí být výrazem shody a sounáležitosti ve víře. Avšak ani tato vyznání, ani „skutky“ nejsou prvotními projevy víry. Dobře evangelické je přeci k víře jakožto „podstatné věci“ připojit nejprve „slovo a svátosti“ jakožto „služebné věci“. A čím jiným než projevem víry je lidský podíl na nich?
Zvláštní kapitolu projevů víry ovšem tvoří důsledky čili „ovoce“. Zde získává na důrazu lidská individualita a odpovědnost. Ačkoli jinak zní, když se křesťan ptá sám sebe, k čemu je mu jeho víra dobrá, a když se jej takto ptá nekřesťan.
A je celkem pochopitelné, že už v novozákonní éře došlo k napětí mezi „vírou“ a „skutky“. Proto se sluší jistá rovnováha, protože víra sama se může zúžit na čistě vnitřní zkušenost nebo přesvědčení. Anebo skutky mohou na sebe připoutat takovou pozornost, že na víře tolik nezáleží.
Když za reformace došlo k pochopení víry jako vazby duše a Krista, byla na jedné straně zvýrazněna niternost (kterou ovšem posléze pietismus přetížil). Na druhé straně byl význam víry, oproti scholastice, odlišen od schopnosti poznávat svět, aniž by to vylučovalo spojování víry s poznáním (Calvin). S ohledem na niternou lokalitu víry si všimněme alespoň několika momentů, v nichž se může víra prakticky osvědčovat: V přijetí, v akceptaci sebe (a analogicky druhých) při svém nejistém místě v nejistém světě – místě, za něž se Stvořitel zaručuje, že se nepropadne do chaosu. V akceptaci lidské úlohy ve světě, úlohy nasměrované následováním Krista a spojené s jistotou, že nepostrádá smysl. I ve spolehnutí na moc odpuštění, která „překrývá“ viny, a na moc spásné naděje, že člověk ustojí neštěstí, s nímž je konfrontován, že také ustojí zkušenost nenaplňovaného ideálu víry. Těmito aspekty se ale jen pokoušíme přiblížit některé konkrétní zkušenosti. Každý sám ať si doplní, co jsme opomněli.
Má-li mít víra své projevy, tak je jen přirozené, že jsou s ní spjaté určité obsahy, jež má objasňovat například věro-uka. Ta však zároveň je už od starých církevních časů konfliktním polem, oblastí sporů o „pravověří“. Kde se pak do těchto konfliktů vložila „světská“ moc, tam hrozilo násilí. A to i Muhammad varoval před vnucováním víry. Anebo z jiného úhlu: Věřit podle rozkazu? Copak lze věřit a nestát si za tím?
A nezaslouží si víra spíš péči než direktivu? K novozákonní představě víry patří i představa jejího růstu (2 K 10,15; 2 Te 1,3; srov. Ko 2,19). K tomu příklad ze současnosti: Ptali se jednoho českého přírodovědce navyklou otázkou, zda je „věřící“, a on pravil, že v dětství pro něho víra znamenala nesmírně mnoho, ale že z dětské víry vyrostl. Sice poruchu automobilu snadno zaregistrujeme a agilně usilujeme o její odstranění, ale kolik péče a jakou péči vynaložit na to, aby „dětská víra“ byla cestou k „dospělé víře“, aby prošla zráním a tříbením?
To, že křesťanská víra je nutně spjata s Kristem, který jí dává obsah (sr. „víra Kristova“ v Ga 2,16), ji činí svébytnou a nezaměnitelnou. Svébytnost je ale zároveň výzvou vyrovnat se s ne-křesťanským „zbytkem světa“. To zvláště znamená, že se od něho může křesťan mnohému učit, aniž by opovrhoval. Nebo se umíme přenést do „sféry božích myšlenek“ a odtud dostatečně posoudit krajiny za hranicemi křesťanství, jmenovitě ty, kde se též mluví o víře? (A co když s jinověrci má Hospodin speciální záměry, do nichž nám nic není tím spíš, že sami s vírou děláme psí kusy...?)
Vezměme si, že staré známé latinské sloveso credere „věřit“ je přímo příbuzné se sanskrtským výrazem sraddhá a oba výrazy vycházejí ze složeniny „klást své srdce (na co)“. Tato jazyková spřízněnost nás odkazuje do Indie, kde od starověku byla známa cesta oddanosti k osobnímu božstvu: bhakti-márga. A požadavek na takovouto plnou, citově zbarvenou oddanost, jakož i zhodnocení „víry“ lze najít v Bhagavadgítě (např. IV,39: „Poznání dosáhne ten, kdo o ně usiluje, je pln víry [sraddhá] a ovládá své smysly. Kdo získá poznání, dochází záhy nejvyššího míru.“). V buddhismu se zase výrazné přízně těší škola Čisté země, která učí, že Amitábha Buddha přesadí člověka do ráje daleko na západě jen na základě jeho nepodmíněné víry.
Pro bližší srovnání tu chybí dost místa, ale takové srovnání není rozhodně nic pro Koniáše, „psy Páně“, inkvizitory a cenzory lidských duší, vůči jakým by alespoň některý evangelík mohl být ostražitý. Stává se dnes sice, že někteří slévají různé modifikace „víry“, ale obuškem, ani vlídně se tvářícím, se s něčím takovým nevyrovnáme. Spíš si všímejme, jak nezbytná pro život lidské společnosti je důvěra a jak si lidská existence vynucuje tázání na víru, byť zastřeně a nepřímo. Tázání ať ale neústí v křeči, nýbrž v péči, aby se víra nestávala žmolkem vágnosti. (Např. k vágnosti vede angličtina, když výraz pro víru, faith, zaměňuje s výrazem pro náboženství, religion.)
Setkávání s jinověřím můžeme pochopit jako podnět k novému zvažování známých parametrů křesťanské víry. A nádavkem k otázce: Je-li víra skutečně darem, proč křivě hledět na „neobdarované“? A na jinověrce, s jejichž jinověřím si tak docela rady nevíme? Není pravá víra spíš něčím opřeným o pravdu, dvojčetem věrnosti pravdě než kompetencí skřipce a hole? A co když nepřátelé víry jsou jinde...?

 

Jiří Hoblík (již publikováno)

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Torák Martin - Víra je to v co lidé věří

2. 7. 2017 21:14

může být sposta pravd o víře jako takové na světě je několikaset Náboženství CHrámů kostelu kam lidé se choděj modlit několikrát ve světě bylo zautočeno na věřící což je jako postavit se samotnýmu bohu a byse lidé přestali věnovát víře a vzdali se víry jako takové na světě je miliardy věřících lidí který se pro lidskost vzdáváj víry protože poznali že před lidskou hienismem a zabijením proti víře je bůh neochrání jeho syn Ježíš kristus nám pořislíbil nebezký Ráj na zemi a poslední soud a vyučování a vzříšení smrt není poslední na světě jednou se všichni zas chledají a budou vyučováni a budou žít podle božích zákonů a boží vlády bůh už staletí nerozmlouvá z nikým jenom čeká na to až Satan prohraje sázku z bohem protože na začátku kdy Satan v podobě hada stedl Adama a Evu k velkému poznání a studu za svá nahá těla bůh měl dobrý plán ale Satan mu ten záměr rozbořil na kousíčky ale říkám byli vyhnáni z Ráje a snima byli vyhnáni Miliardy padlích andělů který pomáháj satanovi ale satan svojí válku prohrává a tak chodý jako řvoucí lev aby pohltil další černé ovce do svého stáda do samotné skázi já si říkám kdyby víra byla opravdu na tom prvním mýste tak byse za žádnou cenu lidé v to co věřej tak silně nevzdali a bojovali by za svojí vlastní víru a v to co věřej víra je jako cesta když v něco věříme tak se podle toho chováme vůbec se mě nelíbí ten spůsob žití na týhle zemi budu rád až odejdu a příjdu na zem až zde budou nové zákony a vlády boží